| |||
Jídelna Tak trochu jsem doufala že mi opravdu alespoň trochu rozuměla a neřekla to jenom tak ze slušnosti. "Promiň mi" špitnu polohlase. "Vážně tě nechci obtěžovat svými pocity" řeknu omluvně a odmlčím se než pokračuji, znovu trochu otráveně "...ale jak říkám, nedovedu je teď pořádně ovládat" nechci jí být na obtíž ale bude to se mnou holt muset ještě nějakou chvíli vydržet. |
| |||
Z kabinetu Stephanie ven Když se proberu, dojde mi, že jsem na podlaze. Proč? A proč... vzpomínám na to, co se stalo před pár hodinami. Celkem rychle mi to vše začne docházet, ale stejně nechápu, proč jsem upadla do bezvědomí. Z přemýšlení mě vytrhne něco, co byl nejspíš důvod, proč jsem se probrala. Jako kdyby snad nebyl průšvih s proměnou mého těla dost velký, třese se celá budova. Zakňučím a sklopím uši. Nelíbí se mi to a odhaduji, že ani nikomu jinému ve škole. Hlavou se mi navíc rozezní hlas, jenž mě nenechává na pochybách, že tohle není normální. Zavrčím a vyrazím ke dveřím kabinetu. Pryč odsud! Ven. Ven z budovy která se hroutí. Nedočkavým pohledem přelétnu na Wayna. Musíme vypadnout. Záhy oba míříme po chodbě ven. Upaluji, co mi nohy stačí, jednoduše se už v téhle budově necítím dobře a jsem si jistá, že venku bude lépe. Na co čekat na nějakého profesora?! |
| |||
Trochu zábavyJídelna Nedalo by se říct, že by jídla bylo dostatek, ale nějaké tu bylo. Jíst čirou esenci negativních pocitů bylo divné, ale… velmi chutné. Možná tomu chyběla ta nasládlost krve, kterou třeba maso Hana naplňovalo. Ale co… byla jsem dostatečně spokojená, až mnou projela vlna emocí, téměř, jako kdyby mi přejel mráz po zádech. Aura, která držela většinu emocích ostatní jaksi pod krkem zmizela, jako kdyby někdo rozlouskl ořech kladivem. Všechny mé oči se zastavili a pak se začali dívat všude po okolí s mým tichým smíchem: „Aspoň, že to tentokrát není má chyba,“ dodala jsem a chytla jsem zbytek mého jídla těsně před tím než se stůl, u kterého jsem seděla zřítil do příkopu. Krátký skok poblíž Tortuna s tím, že jsem pokračovala ve svém jídle. Dokonce i v moment, kdy se kus stropu propadem země utrhl a kus se zřítil přímo na mě. Já však chytla jen ten největší kus, který jsem odhodila jakoby nic kus dál, nevšímajíce si toho, že jeden kus ostrý sutiny mi rozřízl kus hlavy, urval dva zuby a část hrudníku. Toho jsem si všimla až v moment, kdy jsem chtěla sníst další kus své večeře a pootevřená čelist se nemohla zavřít. „Ugh…“ dlouhý jazyk stáhl orb to tlamy, já jej poslušně spolknula a s pohledem na Tortuna se zeptala, což skončilo jako: „Mám povolení opustit školní jídelnu?“ Mohla jsem se sutinám vyhnout? Asi ano... ale nějak jsem neměla chuť se vyhybat při tom, co ještě jím večeři. Ignorující mé zranění, která se už začala sama hojit. Pokud bych byla ještě tam, odkud pocházím, mohli by to dokonce nazvat, že mi na Hanovi záleží a že jej chci zachránit. Věc se měla spíše tak, že pokud byl někdo, kdo mne dokáže zabavit ještě více v této, pro mě tragekomedické situaci, tak to bude nejspíše jen on. |
| |||
Hala - před školouvšichni, hlavně Nybe a Sonja Škola se začne znova otřásat, ale tentokrát jinak, než když se přestavovala. S hrůzou v očích se rozhlédnu okolo sebe. *Tohle nevypadá moc normálně.* Najednou se mi v hlavě ozve cizí hlas. Varování ohledně evakuace. Vyvedený z míry se chytím za hlavu. *Pouštět se do boje??? To snad ne? Do jakého boje? Jak použít schopnosti na obranu?! To si ze mě dělají legraci? Jak mi jako mají moje schopnosti pomoct?!?* Zatřepu hlavou, nechám vnitřní panikaření na potom. Z tohole se nějak dostaneme. "Musíme najít nějakého učitele!" prohlásím k dívkám, co mi dělaly doprovod. Hnula se ve mně trocha hrdinství a potřeba zachraňovat ostatní. Když nás tedy vybídl jeden muž, následovaný skupinkou studentů, nijak neváhám a popadnu Nybe i se Sonjou za rámě s větou: "Dámy dovolí," a pokud se mi nějaká nevyvlékne, hodlám je kvapem odvést ven. Venku mě dost zděsí pohled na školu, jak se hroutí. Je to děsivý pohled. Přejedu očima hrsku přítomných, moc nás tady zatím není. "To nám ta dračí kolej moc dlouho nevydržela," hlesnu tiše. A pak mě probere, co říká ten muž, co nás sem dovedl. "Moment! Jak některý z profesorů? Copak vy nejste profesor? Přeci nás tu nenecháte..." ovšem, jak se zdá, on nás tu klidně nechat hodlá a odchází pryč. "Měl jsem takové zlé tušení, už když ta kovová bytost mluvila něco o stvořiteli a nikdo tady nevěděl, kdo to je," zakleju. "Měli bychom se držet při sobě," řeknu ještě k ostatním. |
| |||
Vnitřní skleník a chodba před ním Než mi stihne ten kluk odpovědět na mou otázku zasáhne mně zpráva od profesora a jako by toho nebylo málo tak se místnost ve které se nacházíme začne měnit a dalo by se říct že i zmenšovat. A když vyletím ven tak uvidím že podobnou změnou prochází i chodba před učebnou. Tahle škola jako škola definitivně končí ... Rozhodnu se tu tedy příliš dlouho nezdržovat a najít nejbližšího profesora který by mně z této měnící se školy která právě přestala plnit svou funkci odvedl. Tohle není dobré, tohle je moc špatné .. Vznesu se tedy do vzduchu a nutím se k ještě většímu spěchu abych podle vyslechnutých instrukcí našla nejbližšího profesora který by mně odvedl k místu kde se provádí evakuace někam jinam. |
| |||
Studentská kuchyňka a chodba před ní Vyjdu ven jako první a tam mně zasáhne zpráva od profesora, která mi ukáže že moje problémy jsou v současné době poněkud podřadné neboť nadřazené je to co se teď děje se školou. A se školou se neděje nic dobrého ... Dveře za mnou zmizí a poskytnou mi pohled na místnost která stárne přímo pod mým pohledem podobně jako chodba ve které se právě nacházím. Tahle škola právě jako škola končí, já vážně dokážu odhadnout dobu kdy sem mám přijít ... Chodba se mění jako něco čím se právě prohnal oheň a nejspíš podobná proměna probíhá všude kde se škola mění v něco co připomíná ruiny na které se lidé občas chodí dívat. Navíc mám pocit jako by se ta místnost kde předtím bývala kuchyňka taky zmenšovala nebo se zmenšuje tahle chodba? Rozhodnu se neztrácet čas a vydat se najít nějakého profesora který by mně odvedl z tohoto místa které má právě své nejlepší i dobré časy za sebou. |
| |||
Chodba v 1. patře – Hala Brzy zjistím že problém který jsem měla předtím je nic proti tomu který zde právě probíhá, vzpomenu si na to co říkal ten vlkodlak při mém příchodu a jak se brzy ukáže čas školy se právě naplnil protože ať už se zde děje co chce rozhodně to nebude bezpečné pro nás. Tohle místo jako škola definitivně končí ... To mi dojde když se zdi začnou měnit tak jako by se zde prohnal požár, ovšem nejsou to jen zdi jako by podobnou proměnou procházela celá škola,možná je to můj pocit (a nejspíš to není jen můj pocit) ovšem jako se zde všechno zmenšovalo a měnilo do stavu správně zachovalé ruiny. Škola stárne tak jako by prošla mým trávícím traktem a já se proto rozhodnu nemarnit čas a ihned vyhledat nejbližšího profesora který mně vyvede z tohoto místa pryč. |
| |||
Škola Všichni Cítím to, škola se hroutí a já si jen povzdychnu. "Selvene, kde jsi?" zeptám se sám sebe, dojdu do své skrýše a vezmu si svoje nářadí. Dynamity, bomby, neprůstřelnou vestu, pistole, jiné zbraně a granáty. Rozejdu se chodbami a zařvu. "Všichni pryč!" zařvu, dojdu ke schodům, skryji tam C4, rozběhnu se a dávám všude nástrahy. Šéfa nezabiju, nemohu, ale zdržím ho, starý mě zmlátí až se vrátí, ale starý mě pochválí. Zastavím se a ušklíbnu se. Už chápu, proč před necelými 15 lety se vrátil a zmlátil mě tak, že mi málem vymlátil dušičku. Poslal mě na rok do nemocnice, půl roku v umělém spánku. Jasně, už to chápu. Zasměji se. "Tak proto..." zašeptám a směji se nahlas, běžím po měnící se škole a připravuji pastičky. Pokud někoho potkám, vyženu ho ven, nesmí tu nikdo zůstat. "Lidi, že já to zase vyžeru. Proto vás nechal, vy jste tu nebyly. Achjo." povzdychnu si a ušklíbnu se. Jasně, zbytek party zase se lenoší. Kopnu do zdi a zašeptám kouzlo. Na zdi se mi objeví mapa domu, který se postupně mění, jsou tam i tečky, bílé tečky studentů a učitelů, kteří prchají a jedena červená, on. Jde dolů, takhle vím kde je. Mávnu rukou a zbytek mých bomb mi zmizí z náruče a objeví se o patro výš a výš. Když se ujistím, že nikdo tam není krom něho, zmáčknu spínač. C4 jsou malé, třetinové, zdrží ho, ale nezabijou, nemohu zabít přítele. Sleduji ho. Po prvním útoku budu mít tak 3 minuty, než mě najde, buď mě tu zabije a nebo pošle pryč do míst, kde chcípnu. Sleduji tečky, vidím jak je sám a zmáčknu spínač. První bomba u něho vybouchne a zazdí mu cestu. Rozběhnu se uličkou jinam, musím měnit své stanoviště, jinak mě rychleji najde. Objeví se mi znovu mapa, znovu odpálím další bombu. Ucítím jeho sílu, hledá mě, šeptám kouzla, kletby a černou magii, snažím se mu zmást smysly, ale dlouho to nevydržím. Pošlu mu další C4 a zmáčknu páčku, ovšem mě překvapí to, že neslyším bum. "Co to?" zeptám se sám sebe, znovu zkusím zmáčknout páčku, nic. Ale - o vteřině, slyším pípání vedle sebe, podívám se k nohám a tam je ta C4. Jeho C4, on ji přesunul ke mně. "Sakra." řeknu potichu, dívám se jak bomba zablikala a bouchá. Měl bych být na kusy, vybuchla u mých nohou. Ale můj nejlepší přítel je Selven. A Selven je hodný člověk, v hloubi duše je hodný. Je to přítel, který mě objal a zmizel se mnou do budoucnu, tam kde mohu žít a umřít v klidu, s láskou v srdci. Cítím objetí staršího muže. "Selvene?" hlesnu potichu překvapen. Selven se jen usměje. Je starší, o dost starší než jsem ho kdy uviděl. Chtěl jsem se zeptat, jestli je to Selven úplně na konci, ale nestihl jsem to, přesto mě chápal, s úsměvem přikývl hlavou. Souhlasil, byl to ten úplně na konci svého času, jen pár okamžiků před svou smrtí. Nechal jsem se obejmout a odevzdal jsem se mu. Oba dva jsme zmizeli ve chvíli kdy teplo a světlo z bomby nás oslnilo a mělo mě to poslat do stínů smrti. |
| |||
VŠICHNI Neopracované šedé kameny se začnou zabarvovat sazemi do černé. Ve vzduchu ve škole začíná být cítit stará spálenina. Místnosti se zmenšují. Vybavení školy rychle stárne a přes opotřebování se rychle dostane do stavu, jako kdyby prošlo těžkým požárem. Některé vybavení se promění v černý prach. Sklo se začne sypat z oken a zmizí černé zábrany, zabraňující slunečnímu světlu vniknout dovnitř. Naštěstí je však již tma. Střecha se začne propadat a vznikají v ní díry. Část jídelny se zřítí do příkopu. Což donutí Tortuna se urychleně přesunout do pevné části jídelny. Kdo vidí ven si může všimnout, že štít školy, v barvě černo-zelené se začne hroutit a spalovat sám sebe. To ale není jediný štít, který padne. Praskne také štít chránící les, což má za následek, že se velmi záhy od lesa začne blížit tato smečka vlků. Všichni na toto citliví mohou cítit, jak se magie školy mění z poklidné na agresivní a všechny pozitivní magické efekty vytvořeny školou končí. Takže vše, co vytvořili společenské místnosti prostě zmizí. Včetně oblečení. |
| |||
Ředitelna - Pod schody ve 3. patře především "ředitel" Po mém více než neúspěšném vyjednávání o to, aby se o to ideálně zajímal hned, se začnou dít divné věci, takže raději takticky ustoupím a vydám se zpět do jídelny. S tímhle týpkem, co si říká ředitel očividně moc nepochodím. Hloubavě a elegantně sestupuji schody, když za mnou dofuní. "Jestli jste si to rozmyslet, tak..." natočím se na něj, ale od do mne najednou prudce strčí, až mne vyvede z rovnováhy a já se točité schodiště skutálím dolů. Velmi neelegatně řekl bych. Kdybych měl dech, tak si ho snad vyrazím. U toho na mne dokonce i křičí. Více nechápavý a odmítavý pohled jsem po něm již hodit nemohl. Očividně má ale problém s kritikou, protože po mne prostě hodí nůž. Pokouším se mu vyhnout, ale z rozlámané pozice hlavou dolů ze schodů se to dělá skutečně špatně. (3%) Takže mi nůž projede nohou jak máslem. A pak prostě odejde. Ach můj oblek... Nicméně v příští moment si o něj nemusím dělat starosti, vzhledem k tomu, že prostě zmizí. Zamrkám a křivím obličej jak bolestí, tak chladem, tak dalšími emocemi. Vzkaz od profesora také moc nepomohl. To mi nemohl pomoci ten ala ředitel? Každopádně se začnu těžkopádně štrachat na nohy. Nůž tam nechám, jen pro případ, abych cestou dolů nevykrvácel. |
doba vygenerování stránky: 1.3840000629425 sekund