| |||
VŠICHNI Než mi stačí kdokoliv ze studentů odpovědět na mou otázku, ucítím jak mé sevření na Selvenově mysli povolilo. Je to poprvé, co mne mohou studenti slyšet klít. Pokud je někdo z nich znalý v čtení lidských emocí, mohou si všimnout, že potlačuji nápor skutečného strachu. Ani ne tak o nás, jako o ty mladé duše, jenž jsou pro Selvena momentálně jen skvrna v jeho domě. Jak se školou rozlehne Selvenův hlas, až nepřirozeně hlasitý, volající mé jméno, je mi jasné, že přišlo na to nejhorší, co se mohlo stát. Zkousnu spodní ret, jak si dám několik vteřin na to, abych promyslel nejschůdnější plán. Potřebujeme se všemi studenty až... Až za jeho smrt. Tam se nedostane. Nicméně tam za nimi většina profesorů nebude moci. Tudíž... Školu, chce to nějakou jinou školu, kde se o ně postarají. S tím mám rozhodnutý plán. V okamžiku, kdy upravené kameny mění svou vizáž na plamenem ometený, již sbírám své síly, abych se telepaticky spojil se všemi ve škole. Doufám, že těm, kteří jsou proti telepatii imunní, to někdo nejbližší vzkáže. "POHOTOVOST!" Pronesu rázně a velmi vážným tónem. "VŠICHNI PROFESOŘI OKAMŽITĚ ZAHÁJÍ EVAKUACI STUDENTŮ K MOSTU. VŠICHNI STUDENTI, NECHŤ SE NEPRODLENĚ DOSTAVÍ K NEJBLIŽŠÍMU PROFESORU A NÁSLEDUJÍ HO. NIKDO. OPAKUJI NIKDO NEPŮJDE BOJI VSTŘÍC. VŠICHNI NECHŤ USTUPUJÍ A POUŽÍVAJÍ SVÉ SCHOPNOSTI JEN K SEBEOBRANĚ." "Všichni mne hned následujte. Jestli si vážíte svého života, budete potichu a držet se blízko," pronesu potom nahlas ke studentům co jsou ve třídě a rázným krokem vyrazím ke dveřím. Bedlivě sleduji, jak se škola smršťuje a nabírá svůj původní tvar. Nechci aby nás nějaká nevhodná zeď odřízla od únikové cesty. Poslední změna školy nás přesunula do prvního patra, takže cesta ke schodům není nijak dlouhá. "Přidejte se," pobídnu pod schody Sonju, Nybe i Raviho. Stejně tak udělám i s Hanem a Shrey venku. Zastavím až před mostem, který se začíná zužovat na šířku přesně jednoho povozu a celkově nevypadat moc stabilně. Kousek po kousku z něj upadávají nosné pilíře. Z venku je ještě lépe vidět, jak se z mohutné majestátní školy začíná stávat ohořelé rodinné sídlo. Zastavím studenty kousek stranou a sám dojdu až před most. Tam se zasoustředím a sesbírám své zbývající síly. Po chvilce se mi nehty protáhnou do drápů a ruka do vlčí tlapy. Seknu tlapou do vzduchu a rozpářu vzduchu. Trhlina ve vzduchu se velmi záhy promění do vířícího bílého víru, za nímž je matně - jako v mlze - vidět upravovaný trávník a něco, co vypadá jako šterkem vysypaná příjezdová cesta. Vír několikrát zapulzuje a zvětší se tak, že jím pohodlně proletí i drak. Tlapa se pak sama promění zpět do lidské ruky. "Počkejte až vás nějaký profesor vyzve - ideálně projde před vámi. Pokud by vám však šlo o život, neváhejte se evakuovat," pobídnu skupinku studentů, jenž jsem sem přivedl. Zahledím se na oblohu, kde jako hořící papír mizí poslední zbytky školního štítu a bariéry. Potom tam studenty nechám a rázným krokem vyrazím zpět do budovy, abych se Selvenovi postavil. Minimálně ho dokážu zdržet, než ostatní opustí budovu. |
| |||
Ředitelna, škola Díval jsem se z okna, díval jsem se ven na ten vítr, zamračil jsem se a spoutal jsem svou vůli a sílu na své přání, svůj chtíč. Musím to zničit, nesmím mu to dovolit. Vítr, které se snažilo zjevit v podobě tornáda, zahnal jsem ho, na mně to trvalo dlouho, i když ve skutečnosti to byla snad jen vteřinka. Přešel jsem ke svému stolu, vzal jsem si dýku a roztočil jsem si ji na špičce, na stole. Díval jsem se na ní zamyšleně, jakoby v transu a uvažoval jsem. Tolik dětí tu máš, tolik cizinců, stárneš? Jindy by byly na kůlech přivázaných pomocí svých střev. Umírali by pomalu, velice pomalu a já bych se na ně díval s úsměvem. Pil bych ze sklenky něco výtečného, co by zrálo minimálně 30 let v sudech. Možná by u mně seděl i jiné bytosti, někdo významný v libosti krvi a bolesti tak jako já. A nebo spíše, pravděpodobněji by bylo to, že by u mně seděla moje pětka, moji čtyři společníci, co by stejně pomáhali masakrovat. Tak proč stále žijí? Zarazím se, něco se mihlo proti mně, naproti stolu v křesle. Chytnu dýku, která se točila, namířím ji ihned na toho červa, který se snaží ke mně dostat. Ušklíbnu se po chvilce. Sedí proti mně duch. Duch? Ne, jsem to já. Proč jsem tolik zestárnul? Starší Selven proti mně sedí, občas blikne a občas zrní, jako kdybych se koukal na špatný obraz v televizi. "Co chceš?!" vykřiknu a s úšklebkem se více vtisknu do křesla. Pozoruji ho, uklidňuji se, nemůže na mně. Teď ne. "Nedokázal jsi chudáčku se zjevit ani na pozemku." řeknu pobaveně. Pokrčí si rameny, co měl na to říci? "Chlapče, co když jsem to nebyl já, ale jeden z nich? Z pětky? Z vrahů?" řekne s úsměvem, přehodí se nohu přes nohu a též se opře do křesla, i když není tak pohodlné, na kterém sedí nynější pevný model. Zarazil mě, mohl to být jeden z nich? Boby by byl dobrý, Majní by nebyla na škodu, ale Rusko, to by bylo teprve eso v rukávě. Jo Rusko, lehce mu dát více vodky a je můj, na má tichá slůvka by zabil svou matku. Jak vlastně zemřela? Musím se ho někdy zeptat. "Je mi to fuk, nevrátím se do minulosti, líbí se mi tohle místo. Musím se jen porozhlédnout a pak si užiju, až tu budu mučit nějakého papaláše." ušklíbnu se, líbí se mi ten plán. Promne si čelo a povzdychne si. "Jak jsem mohl být takový blbec?" podívá se na své protější já. "Tohle místo je moje a já se vracím domů, vypakuj se fakane." řekne skrz zuby a usměje se. Předkloním se blíž k němu, skoro na až nad stůl. "A jak to chceš udělat sráči?" Kdybych mohl, zabiju tě, hned teď a tady, ale to nejde. Nechci umřít až tak "mladej", chci žít dýl než je jeho věk, chci vraždit déle než kdokoliv jiný! "Proboha, ty jsi takové hovado." zakňourá, najednou zmizí. Zarazil jsem se, zmizel a tak jednoduše? To mě šokovalo a znervózňovalo najednou. "Tohle není náš styl Selve." řeknu a rozhlížím se dokola. Vstane a přejdu kolem stolu, rozhlížím se dokola, hledám ten důvod, proč zmizel? Už to vím. Někdo mě chytí zezadu za vlasy a praští mi hlavou o prosklenou vitrínu. "Sráči." heknu, oženu se dozadu, ale už tam není, otřu si krev z čela a zavrčím. "Ježkovi oči, ty máš bebí, pojď sem, pofoukám ti to!" křikne, objeví se za ním, chytne ho za ramena a hodí ho za sebe z okna ven. Mávne rukou a objeví se v ní zelená koule, hodí ji po něm a zmizí. Cítil jsem jak mě chytil za ramena, odhodil mě dozadu k oknu, chce mě vážně zabít a tak i sám sebe? Pokud mě zabije, zabije i svou budoucnost a nebo spíše přítomnost? Narazím do okně, vysklím ho, ale ustojím to, když se chytnu o rám. Otočím se na něho vztekle a v ten moment po mně hodí kouli. Odkdy má zelenou barvu? Udělám protikouzlo, ale stejně tlaková vlna mě skoro vyhodí ven. "Parchant!" zmizel, jako vždy, ale já vím kde se objeví. Rozběhnu se a mířím k další vitríně, kde jsou zbraně a tam ho nachytám. Objevil se, ale nestačil se dostatek zhmotnit a já proletěl do zbraní. "Vedle jako jedle." řekne pobaveně a znovu zmizí. Sesunu se k zemi, mám další ránu a nějak přemýšlím. Vzpomenu si, on tu byl. Sáhnul na mně. Změnil mě. Já je chtěl zabít, on ne. "Parchant..." řeknu a lezu nahoru. Objeví se přede mnou, ale já jsem rychlejší. "Zmiz, jdu zabít Oranila." hlesnu, hodím po něm kouzlo černé magie a ten s křikem se rozplyne. Nemám mnoho času. Vypadnu z ředitelny, vstanu a opírám se o zeď. Jsem nehorázně nasranej. "ORANILE!" zařvu, vím kdo jsem, co dělám! Mávnu rukou a krev se mi zastaví, otřu si ji a upravím se. Rozejdu se a s každým krokem si uvědomuji kdo jsem a co dělám. S každým mým krokem se zachvěje lehce celá škola. "Vyžeň ty stvůry z mého domova!" rozkážu a hrad se postupně mění. Stěny z šedivého kamene mění na černé, ohořelé zdivo, kameny. Jdu rychle, rozvážně, nasraně. "Já ho zabiju" mumlám si stále dokola. Dojdu na schody a tam potkám studenta Marcose, zamrkám nechápavě a najednou ve mně vjede nehorázný vztek. "Vypadni z mého domova!" zařvu, chytnu ho a shodím ho po schodech dolů. "ORANILE!" zařvu a jdu dolů, překročím studenta. Jdu dál, ale zarazím se, ušklíbnu se. "Tvoje kouzlo nefunguje!" zařvu. Otočím se ke studentovi na zemi, hodím po něm nůž a pokusím se probodnout mu nohu (75%). Chci aby trpěl, nechci aby umřel, rozejdu se dál a mířím k němu. Vím kde je, kde teď učí. Škola bledne, tmavne a začíná se rozpadat, mění se do původní podoby, do podoby, kterou miluje její pán. Střecha začíná být děravá, stěny ztmavly od kouře. Lavice, skříně se mění na prach a rozpadlý nábytek. Hranice školy padly, zvířata mají pohyb všude. Jídelna se mění, okna se rozpadají a spadna velká část stěny. Bazény se mění na vodní chrám pro všechny vodní tvory, začínají být zatopené. Knihovna se mění, výtisky se hroutí a ničí se, mizí. Kolem hradu se chvěje zem, propadá se trávník a jsou tu praskliny. Vím kam jdu, jdu ho zabít. Jsem plný síly a vím, že nikdo mi nebude lhát a měnit moje myšlení. Cítím jak se mě snaží moje starší já vykopnout, mávnu rukou a udělám do zdi pomocí síly díru takovou, že tam mohu dát okno. "Parchante, dělám vůli tobě díry do zdi, do našeho domova!" zařvu, projdu kolem a ucítím jak mě mrští síla na zeď. "nezastavíš mě, jdu si pro něho!" vím o co se pokouší, ale to mu nevyjde. "Jdu si pro tebe!" |
| |||
Jídelna Aine ”Díky, slabě jsem se pousmála na útěchu Aine, že shnilé jádro se mě netýká. ”No, na nějaké cestě jsme se ocitly, teď už je na nás, jak po ní půjdeme. Nebo… Tak něco,” zakřenila jsem se po svém pokusu být filozofická a moudrá. Upila jsem, zatímco se mi Aine svěřila se svými pocity. Mlčky jsem přikývla. ”Asi trochu chápu,” dodala jsem po chvíli. ”Tak nějak teď jsem víc citlivá na emoce ostatních a občas cítím něco, co bych vůbec cítit ani nechtěla,” tiše jsem vysvětlila s očima přilepenýma na pohár. ”Snad v tom pomůže výcvik..,” pevně jsem svírala pohár. Věděla jsem, že profesor by mi určitě pomohl, ale momentálně jsem měla chuť se před ním hlavně zahrabat. To, co jsem na mostě provedla, bylo… Strašné a neomluvitelné. Byla jsem jak zvíře. Jak smyslů zbavená… Pak se ale začne něco dít. Škola se chvěla. Trochu zmateně jsem se podívala na Aine, a pak kolem sebe. ”Co se to zase děje…,” hlesla jsem trochu nejistě. Místnost potemněla a chvíli trvalo, než se opět vše vrátilo do normálu. Měla jsem ale zvláštní pomoc. Jakoby samotná budova někomu chtěla pomoci. Už asi šílím… Otočila jsem se k profesorskému stolu, ale tam se nikdo nezdál něčím rozrušený. ”Nemám pocit, že by to nějak učitelům vadilo, že máme zmatek v tělech. Takže kdoví, kdy se k řešení dostanou," trochu otráveně jsem si odfoukla a dopila svůj pohár. "Máš teď bodinu?" |
| |||
především Dia, všichni v jídelně Čekám co z pavouka vypadne a povytáhnu obočí, když se tak opatrně a drhaně zeptá. Chvíli setrvávám v tichosti, protože se snažím přes poslední události vybavit, na co že se mne to vlastně ptal. Potom se na mé tváři vynoří výraz pochopení. "Ach tak," pokývnu hlavou, "jistě to není problém. Pokud si to skutečně přeješ," sleduji jeho reakce a když rázně kývne, zvednu ruku a zakroužím prstem ve vzduchu. Pavouka překryje zelená moc a vpije se do něj. "Snad se ti bude v nové podobě líbit," zamumlám napůl do ruky a napůl nahlas, než mu pokynu, že se má posadit. |
| |||
Hala - Jídelna Aliana, Aine, všichni v jídelně "Ale přece není potřeba jít tam..." zamrkám zmateně, když Aliana vyrazí směrem do kolmé chodby, místo směr neodolatelná vůně. Aine pronesla něco na podobný způsob a prostě vyrazila do jídelny. Zamyšleně a zmateně za ní hledím takovou dobu, že ani nepostřehnu, že se vlastně Aine vydala do jídelny. Z mého zamyšlení mne vytrhne až to, že se začne škola chvět. Cítím vysloveně, že se jí něco nelíbí. Zamračím se a přeskočím si, abych udržela pořádně rovnováhu. Když to ustane, vyrazím také do jídelny, vzhledem k tomu, že mi stále kručí v břiše. Dojdu ke stolu, poblíž Aine a najdu poklop s mým jménem. Překlopím tác do poklopu a potom začnu ládovat nohatý obsah s hodně spokojeným výrazem. Až když spořádám tak půlku, tak teprve začnu vnímat své okolí. |
| |||
Jídelna Zašilhám k poháru za kterého Lailah pila. Jen otevřu pusu, jako bych chtěla říct, ale hned ji zase zavřu. To bych si přeci domyslela taky když ji zařadili do koleje k upírům. Mě spíš zajímalo kdy se to stalo, protože když jsme měli možnost spolu pořádně mluvit neměla podobné choutky. "Aha...chápu" zamručím jen, nemůžu totiž říct že bych byla zrovna spokojená s odpovědí. Krev ale nějak přejdu a to že má na někoho chuť ji rozhodně vyčítat nemůžu. Taky mám na někoho spadeno, asi jen ne tak jako ona. Musím si počíhat, počkat si na správnou chvíli kdy to nebude čekat, nebo bude mít na práci něco jiného. Třeba tyranizování dalšího studenta. Moje myšlenky se tak opět začaly ubírat do spirály bláznivých představ o sladké pomstě. I když mě tyhle myšlenky na jednu stranu pořád trochu děsily, protože by mě takové nikdy předtím nenapadaly. Musím ale přiznat že mi přeci jen přinášely útěchu. Protože realita bude o dost obtížnější a zbavit se toho smrada nebude zase tak jednoduché. "Ta moje démonická část by se dřív nebo později stejně projevila" odpovím smířeně. Musím si na to prostě zvyknout. Ale shnilé jádro? Jak na tohle přišla? "To si nemyslím, ale poznala bych vůbec kdybych snad měla?"podle mě je to teda nesmysl. "O tobě bych si to ale nikdy nepomyslela" řeknu rozhodně. Téhle možnosti definitivně odmítám přikládat jakoukoliv váhu. Taky si nejsem jistá jestli zrovna já jsem ta které by se na něco takového měla ptát. Úlevně si pak oddechnu že má na pokračování našeho, zatím tedy krátkého přátelství, podobný názor jako já. Pak ale změní téma na mojí náladu. Z velké části svými slovy vlastně vyplnila moje obavy. Odevzdaně si povzdechnu - taková kombinace otrávení s odevzdání. "Taky že jsem" souhlasím vzápětí bez okolků. Nemá přeci cenu zapírat když to dokáže cítit. Nemusela by to ani cítit a určitě by to poznala. Poznal by to i naprostý tupec. "Ono to na mě jde ale tak nějak samo od sebe a já nevím jak se s tím vypořádat" vysvětlím možná až skoro omluvným tónem. U ostatních mi to bylo vlastně docela jedno, ale Lailah jsem s tím obtěžovat nechtěla. Než říct něco dalšího, raději do sebe hladově do sebe nacpu několik soust. Zvednu oči od sousta které jsem si právě chtěla dát do pusy a podívám se zpátky na Lailah "To věřím. Taky už bych se chtěla vrátit zpátky...do normálu" špitnu zpátky. Nemůžu říct že bych si dokázala představit jaké to asi je. A rozhodně to není nic po čem bych toužila. sleduji její pohled k pavoukovi u stolu profesorů. Pokývnu na druhou stranu místnost "Alespoň v tom ale nejsi jediná" nemyslím že jí to nějak pomůže ale nevím co bych na to měla říct. "Divím se ale že s tím nikdo z nich nic nedělá" mám samozřejmě na mysli profesory. |
| |||
Škola, pozemky Všichni Škola se zachvěje, není to silný otřes, ale cítíte, že se něco děje. Něco se jí nelíbí a bojuje s tím, ale ví, že stejně prohraje. Bojuje, bojuje s nynejším ředitelem. Musí ho poslouchat, snaží se najít odbočku. Na pozemcích se začíná vytvářet vzdušný vír. Snaží se to utvořit, ale vždy když nabude formu, zase zmizí. Po chvilce znovu se pokusí objevit. Studenti to nejspíš ani necítí, neznají tu moc, ale někteří profesoři to znají velmi dobře. Selven, ale není to tentýž muž, který nyní je ve své kanceláři. Je to starší síla, jeho síla, je to on, ale starý, který zmizel a nahradil sám sebe v mladší verzi. Ovšem, mladá verze ve věži bojuje, brání mu v jeho návratu a starý ví, že pokud se objeví teď, prohraje, je slabý. Ale přesto, snaží se sem někoho dostat. Nikdo to netuší, snad jen Dynamitu, ví koho se sem snaží dostat, někoho dalšího z party aby tu nebyl sám. Vír zmizí. Celá budova potemní a zchladne. Někteří mají pocit jako kdyby škola dostala vynadání, že pomáhá. Za chvilku se místnosti zase projasní a zdi mají svou barvu. Vír se znovu objeví, je silnější. Ty, kteří vidí na pozemky školy, mohou vidět obrovskou siuletu ve víru. Ty kteří mohou poznat, tak vědí, že je to Boby. Okna z věže se otevřou, vykoukne z nich Selven, shlédne k víru a mávne rukou. Vír se zaleskne, znovu se rozptýlí, ale ihned potom zesílí. Snaží se sem člověka dostat, ale nestihne to, nemá dostatek síly. Vír zmizí a okna do ředitelny se uzavřou. Nikdo nevidí, jak Derran praští do zdi a je zoufalý. |
doba vygenerování stránky: 1.426237821579 sekund