| |||
Jídelna → Venku u portálu Aine, Tortun, Ylrys, Oranil, Chrys Že je něco špatně, mi už došlo. Ale tak nějak jsem byla užaslá nad tím vším, že jsem se nehnula z místa, aniž kdy se začalo tříštit sklo z oken. Cítila jsem oheň, zlobu, otřesy. Všechno jako by se rozpadalo pod nohama. A nad hlavami… Došlo mi s hrůzou. |
| |||
Jídelna - umostu Jen co jsem strčila do pusy první sousto masa, celá škola se otřásla. Zdi školy tmavly, sklo z oken se začalo sypat a střecha propadat. Po celé jídelně padaly kusy střechy a dokonce jedna část se zřítila úplně. Místnosti se začaly zmenšovat, proto jsem se ani nepokoušela přeměnit se do dračí podoby. Celou školu pohltila nefalšovaná negativní energie. Rychle jsem se otočila k místu, kde předtím seděl Tortun. I když jsem věděla, že nějaké sutiny jsou to nejmenší, s čím se umí sám vypořádat, přesto jsem cítila potřebu zkontrolovat, zda-li je v pořádku. Rozejdu se k němu, vyhýbajíc se propadající střeše. Ředitel je skutečně magor, o tom se v letáčku nikde nepsalo. Možná jen Tortun se před malou chvílí zmínil, že je s ním něco v nepořádku, ale že se pokusí celou školu včetně profesorů zmasakrovat, bych asi nečekala. Doteď lidskou kůži pokrylo šupinaté, pevné brnění a všechny smysly jsem držela v pozoru, připravená na případné nebezpečí. Prostě kráčím za Tortunem až ven ze školy, bedlivě monitorujíc své okolí a primárně jeho maličkost. Dojdeme až k nějakému portálu a soudě dle čarodějova výrazu nemá tušení, kam to vede, takže bylo zbytečné se ptát, kde skončíme. Každopádně nemám nejmenší tušení, na co právě čekáme, takže se během dlouhé chvíle přeměním do pro mě bezpečnější a komfortnější podoby. Natáhnu čumák blíž k portálu, zda neuvidím něco na druhé straně. Pakliže ne, minimálně ho alespoň očichám. |
| |||
Aine, Alfa, Diago, Lailah, Tabi, Ylrys, Yqi, všichni u mostu Sleduji jak pavouk míří zpět ke stolu. Zamyšleně sedím napůl opřený o stůl a můj pohled zamíří Tabi do zad. Škola se začne třást a bolestně syknu, když ředitel se školou přervou štít, ve kterém mám i svou magii. Prudce se narovnám na židli, protože to znamená, že padl i štít lesa. A nechci ani myslet na to, co udělají trnoví vlci, když se stalo to, na co tak dlouho čekali. Ještě, že tu již nejsou ti, které potkali. Škola se začne měnit a to je signál k tomu, že se děje něco opravdu hodně špatného. Vzápětí se s námi spojí Oranil. Copa má asi zalubem. Když skleněné vitráže jídelny s bouchnutím popraskají, změním se v obláček mlhy a přesunu se na pevnější místo. I nadále se však hroutí jídelna a když se Ylrys přesune ke mne, než se stačím zhmotnit, tak jí kousek stromu prostě kus urve. Vzhledem k tomu, že ji to netrápí, tak to tolik netrápí ani mne. "Půjdeme spolu. Slyšeli jste toho škrobeného pána," uchechtnu se na Ylrys a pohledem sjedu k Aine s Lailah, co se snaží opustit jídelnu samy. Potom se rozejdu ke stolu, který přeskočím. "Tak pojďte, než sem dofelí Selven a pokusí se nás zabít," pobídnu je a jako první vyrazím chodbami směrem ven. Mávnutím ruky otevírám, hlavní dveře, které se však po otevření urvou z pantů a ohořelé dopadnou na zem. Jen povytáhnu obočí a vyjdu ven se svojí skupinkou. Mine nás Oranil, tak se za ním jen podívám, než si všimnu portálu. Aaaa, tak tohle vymyslel. To se asi chlapec vyšťavil, co chce dělat sám proti nasranému mladému Selvenovi? Nechávám to ale být a jen přejdu k portálu. Pokusím se rozeznat něco známého na druhé straně, ale naprosto netuším kam to vede. Ohlédnu se tedy na pozemky a jen čekám na nějakého dalšího profesora. Protože jestli sem doběhne něco z lesa, tak jsem jediný, kdo to vyřeší nezávadně pro obě strany. Nehledě na to, že by nebylo dobré abych šel první, ať už to vede kam chce. |
| |||
Jídelna Tak trochu jsem doufala že mi opravdu alespoň trochu rozuměla a neřekla to jenom tak ze slušnosti. "Promiň mi" špitnu polohlase. "Vážně tě nechci obtěžovat svými pocity" řeknu omluvně a odmlčím se než pokračuji, znovu trochu otráveně "...ale jak říkám, nedovedu je teď pořádně ovládat" nechci jí být na obtíž ale bude to se mnou holt muset ještě nějakou chvíli vydržet. |
| |||
Z kabinetu Stephanie ven Když se proberu, dojde mi, že jsem na podlaze. Proč? A proč... vzpomínám na to, co se stalo před pár hodinami. Celkem rychle mi to vše začne docházet, ale stejně nechápu, proč jsem upadla do bezvědomí. Z přemýšlení mě vytrhne něco, co byl nejspíš důvod, proč jsem se probrala. Jako kdyby snad nebyl průšvih s proměnou mého těla dost velký, třese se celá budova. Zakňučím a sklopím uši. Nelíbí se mi to a odhaduji, že ani nikomu jinému ve škole. Hlavou se mi navíc rozezní hlas, jenž mě nenechává na pochybách, že tohle není normální. Zavrčím a vyrazím ke dveřím kabinetu. Pryč odsud! Ven. Ven z budovy která se hroutí. Nedočkavým pohledem přelétnu na Wayna. Musíme vypadnout. Záhy oba míříme po chodbě ven. Upaluji, co mi nohy stačí, jednoduše se už v téhle budově necítím dobře a jsem si jistá, že venku bude lépe. Na co čekat na nějakého profesora?! |
| |||
Trochu zábavyJídelna Nedalo by se říct, že by jídla bylo dostatek, ale nějaké tu bylo. Jíst čirou esenci negativních pocitů bylo divné, ale… velmi chutné. Možná tomu chyběla ta nasládlost krve, kterou třeba maso Hana naplňovalo. Ale co… byla jsem dostatečně spokojená, až mnou projela vlna emocí, téměř, jako kdyby mi přejel mráz po zádech. Aura, která držela většinu emocích ostatní jaksi pod krkem zmizela, jako kdyby někdo rozlouskl ořech kladivem. Všechny mé oči se zastavili a pak se začali dívat všude po okolí s mým tichým smíchem: „Aspoň, že to tentokrát není má chyba,“ dodala jsem a chytla jsem zbytek mého jídla těsně před tím než se stůl, u kterého jsem seděla zřítil do příkopu. Krátký skok poblíž Tortuna s tím, že jsem pokračovala ve svém jídle. Dokonce i v moment, kdy se kus stropu propadem země utrhl a kus se zřítil přímo na mě. Já však chytla jen ten největší kus, který jsem odhodila jakoby nic kus dál, nevšímajíce si toho, že jeden kus ostrý sutiny mi rozřízl kus hlavy, urval dva zuby a část hrudníku. Toho jsem si všimla až v moment, kdy jsem chtěla sníst další kus své večeře a pootevřená čelist se nemohla zavřít. „Ugh…“ dlouhý jazyk stáhl orb to tlamy, já jej poslušně spolknula a s pohledem na Tortuna se zeptala, což skončilo jako: „Mám povolení opustit školní jídelnu?“ Mohla jsem se sutinám vyhnout? Asi ano... ale nějak jsem neměla chuť se vyhybat při tom, co ještě jím večeři. Ignorující mé zranění, která se už začala sama hojit. Pokud bych byla ještě tam, odkud pocházím, mohli by to dokonce nazvat, že mi na Hanovi záleží a že jej chci zachránit. Věc se měla spíše tak, že pokud byl někdo, kdo mne dokáže zabavit ještě více v této, pro mě tragekomedické situaci, tak to bude nejspíše jen on. |
| |||
Hala - před školouvšichni, hlavně Nybe a Sonja Škola se začne znova otřásat, ale tentokrát jinak, než když se přestavovala. S hrůzou v očích se rozhlédnu okolo sebe. *Tohle nevypadá moc normálně.* Najednou se mi v hlavě ozve cizí hlas. Varování ohledně evakuace. Vyvedený z míry se chytím za hlavu. *Pouštět se do boje??? To snad ne? Do jakého boje? Jak použít schopnosti na obranu?! To si ze mě dělají legraci? Jak mi jako mají moje schopnosti pomoct?!?* Zatřepu hlavou, nechám vnitřní panikaření na potom. Z tohole se nějak dostaneme. "Musíme najít nějakého učitele!" prohlásím k dívkám, co mi dělaly doprovod. Hnula se ve mně trocha hrdinství a potřeba zachraňovat ostatní. Když nás tedy vybídl jeden muž, následovaný skupinkou studentů, nijak neváhám a popadnu Nybe i se Sonjou za rámě s větou: "Dámy dovolí," a pokud se mi nějaká nevyvlékne, hodlám je kvapem odvést ven. Venku mě dost zděsí pohled na školu, jak se hroutí. Je to děsivý pohled. Přejedu očima hrsku přítomných, moc nás tady zatím není. "To nám ta dračí kolej moc dlouho nevydržela," hlesnu tiše. A pak mě probere, co říká ten muž, co nás sem dovedl. "Moment! Jak některý z profesorů? Copak vy nejste profesor? Přeci nás tu nenecháte..." ovšem, jak se zdá, on nás tu klidně nechat hodlá a odchází pryč. "Měl jsem takové zlé tušení, už když ta kovová bytost mluvila něco o stvořiteli a nikdo tady nevěděl, kdo to je," zakleju. "Měli bychom se držet při sobě," řeknu ještě k ostatním. |
| |||
Vnitřní skleník a chodba před ním Než mi stihne ten kluk odpovědět na mou otázku zasáhne mně zpráva od profesora a jako by toho nebylo málo tak se místnost ve které se nacházíme začne měnit a dalo by se říct že i zmenšovat. A když vyletím ven tak uvidím že podobnou změnou prochází i chodba před učebnou. Tahle škola jako škola definitivně končí ... Rozhodnu se tu tedy příliš dlouho nezdržovat a najít nejbližšího profesora který by mně z této měnící se školy která právě přestala plnit svou funkci odvedl. Tohle není dobré, tohle je moc špatné .. Vznesu se tedy do vzduchu a nutím se k ještě většímu spěchu abych podle vyslechnutých instrukcí našla nejbližšího profesora který by mně odvedl k místu kde se provádí evakuace někam jinam. |
| |||
Studentská kuchyňka a chodba před ní Vyjdu ven jako první a tam mně zasáhne zpráva od profesora, která mi ukáže že moje problémy jsou v současné době poněkud podřadné neboť nadřazené je to co se teď děje se školou. A se školou se neděje nic dobrého ... Dveře za mnou zmizí a poskytnou mi pohled na místnost která stárne přímo pod mým pohledem podobně jako chodba ve které se právě nacházím. Tahle škola právě jako škola končí, já vážně dokážu odhadnout dobu kdy sem mám přijít ... Chodba se mění jako něco čím se právě prohnal oheň a nejspíš podobná proměna probíhá všude kde se škola mění v něco co připomíná ruiny na které se lidé občas chodí dívat. Navíc mám pocit jako by se ta místnost kde předtím bývala kuchyňka taky zmenšovala nebo se zmenšuje tahle chodba? Rozhodnu se neztrácet čas a vydat se najít nějakého profesora který by mně odvedl z tohoto místa které má právě své nejlepší i dobré časy za sebou. |
doba vygenerování stránky: 3.44584608078 sekund