| |||
Před 103MM a chodba v prvním patře Nevím kde je vnitřní skleník zřejmě za to můžou poslední přestavba budovy i když teď to řešit nemusím protože já mám teď dvě hodiny volno. Místo bývalé ošetřovny a kde je ošetřovna? Asi bych se měla podívat na nástěnku. „Převléct? No myslím si že to by měl spíš Seth, ty vypadáš dobře.“ Nedodávám že to co má Jigme na sobě vypadá spíš jako pyžamo protože tak zřejmě má kimono vypadat. I když je rozdíl o tom slyšet, číst a případně to i vidět a mezi tím skutečně to zažít, slýchala jsem o místech které jsem nikdy neviděla proto jsme si nebyla hned jistá odkud Jigme pochází. Matka věděla že tohle je jednosměrná cesta ovšem potom co viděla by se už stejně nemohla vrátit k tom co znala. Svět lidí je spoutaný proudem logiky, co se vymyká logice ve skutečnosti neexistuje ... Potom se do toho zapojí ta kentaurka ovšem když já nebudu mít žáby ona se bude muset obejít bez pavouků. Do kuchyňky nakonec vyrazím s ní a s dívkou s černými vlasy a bledou kůží, tahle dívka dívka mně zaujme přesto se na ní snažím moc nezírat. Vím že upír není možná ... Vybaví se mi jedna vzpomínka ovšem teď není čas vzpomínat teď je čas opatřit si jídlo a tak v této zvláštní sestavě vyrazíme směr přístavba. |
| |||
Chodba ve 2. patře - Hala S rázovou vlnou přijde konečně klid. Raxan, který se sápal po krku, se bezvládně svalí na mě. Jeho zakrvácená tlama padne na můj hrudník. Zhluboka se nadechnu a snažím se zklidnit svůj adrenalinem zvýšený tep. Jen co se trochu vzpamatuji, pokusím se dostat zpod draka. S ubývajícimi silami a krvacející ránou mi přišel ještě těžší, než ve skutečnosti je. Zmůžu se jen na velmi tiché zavrčení. Má samotná síla nestačila to, abych ho ze sebe sundala. Rozhodnu se posbírat zbytky svých dračích sil a s pomoci telekineze Rudého ze sebe odstrčím. Ztěžka se postavím na nohy a šokovaně pohlédnu na svůj bok. To bylo poprvé, co někdo prorazil mé šupiny. Poprvé, co mě někdo takhle zranil. Vrávorající chůzí se vydám do přízemí. Ležícího profesora na schodech nechtěně smetu ocasem dolů s sebou. Skřípu šupinama o zdi, jak se svou velikostí nevejdu po chodbách a ocas bezvládně táhnu za sebou. Z hluboké rány na boku odkapává krev a tvoří za mnou rudou cestičku. Zrak se mi začíná s každým krokem mlžit a nohy jsou čím dál těžší. Mám jediný cíl. Hájenka, jeho hájenka.. Nohy mi však vypoví službu už v přízemní hale. Se zaduněním klesnu k zemi. Z nozder dlouze vyfouknu a položím šupinatou hlavu na zem. Zatím jsem stále při vědomí, oči mám ale už jen pootevřené. Okolní dění vnímám jen velmi vzdáleně. Mam pocit, že jediné co slyším dostatečně nahlas, je tlukot vlastního srdce. |
doba vygenerování stránky: 1.5739169120789 sekund