| |||
U mostu Han, Chrys, Shrey, Ylrys, Lailah Můj úder poslal dotyčnou k zemi a já se nahlas zasmála. Přesto jsem ji nevěnovala zas tak tolik pozornosti, protože Han byl hlavním cílem mé snahy a pořád na mém hledáčku byl číslo jedna. To, že má aura donutila zbytek přítomných zvažovat, jestli by nebylo lepší si zlomit vaz o nejbližší hrbol jsem brala jen jako pozitivum. Nádech utrpení… beznaděje… nebylo nic lepšího. Jazyk mi mrsknul přes zuby, ukazující svou délku a už-už jsem chtěla čapnout dotyčného a nejspíše oddělit jeho pánev od hrudníku… rozdělit jej na dva díly a sníst jej na méně kousnutí, než by bylo normálně potřeba, ale moje natažená ruka se brzo začala měnit v krystaly? Nebo spíše jimi byla pokrytá? Moje oči na rukou se zastavily pod náporem krystalů a můj pohled byl brzo zredukován na pohled na hlavě, protože všechny ostatní oči měli pohled pokřivený krystaly. Hlasitě jsem vydechla a zasmála jsem se se slovy: „Utrpení… beznaděje… agónie… a přesto jste tu vy, učiteli? Hah-ha-ha… pokud nedokážete uspokojit můj hlad? Musím si poradit… SAMA! Věděl jste... v jakém stavu... vás opouštím...“ Opět jsem se hlasitě zasmála a párkrát hlavou škubla. Svaly se natáhly, ale svojí rychlostí a silou jsem si nedokázala zlomit vaz. Krystaly byly moc daleko na to, abych dokázala rotovat hlavu až do takového úhlu, aby se mi zlomila páteř. „Tsch…“ jazykem jsem si přejela přes zuby a udělala v něm několik ranek, které začaly krvácet. Jazyk jsem otočila téměř jako kus masa, který by mě lákal a nechala si kapat vlastní krev do otevřené tlamy, která brzo sklapla hned na to, jakmile se jazyk schoval za zuby. „Tak blízko… přesto… mi není zas… tak špatně…“ zasmála jsem se, protože několik osob okolo mne nevydrželo nápor mé aury a aspoň to uklidňovalo můj hlad a nutkání se zabavit aspoň vlastní bolestí. |
| |||
U mostu Han, Chrys, Shrey, Ylrys Úlevně jsem vydechla, když se Chrys objevil a snesla se o trochu níž, ovšem on vyskočil až nade mě. Nechápavě jsem vzhlédla vzhůru, ochotná snad na něj i vztekle zakřičet. Co to je? Škubla jsem sebou pod návalem těch negativních emocí. V přítomnosti Chryse jsem se tak většinou necítila. |
| |||
Vedle ředitelny - jídelna Jen co jsem se posadila na studenou zem, z ředitelny se ozval (pravděpodobně) ředitelův smích. Zamrazí mě z něho na šupinách a to je co říct. Za mé existence se mi to stalo jen párkrát. Ostatně - koho by se měl bát drak? Ticho, které prostřídalo smích netrvalo dlouho a náhlé otřesy školy mě donutily vyskočit na nohy. S nakrčeným obočím a nedůvěřivým pohledem sleduji, jak se zpod kamenů vysouvají další kameny a utvářejí tak mnohem větší prostor. Celkově to vypadalo, že se škola zvětšila. Když už se chystám prolomit svou chvilku trpělivosti a vpadnout do ředitelny, cosi mě začne na šupinkách pálit. Vezmu rozvrh do ruky a párkrát si ho prohlédnu, než si na druhé straně všimnu vzkazu. Dračí kolej?! Hlasitě zasyčím a párkrát to kolem mě podrážděně zajiskří. Co to má znamant? Tohle je řešení?! Zrak od rozvrhu odtrhnu v momentě, kdy kolem mě prochází Tortun. Špatnou náladu z něj cítím až na špičce ocasu. ,,To-" nestihnu nic říct, protože se u mě nezdrží a míří kamsi do přízemí. Nečekám a následuji ho až do jídelny, kde si jen koutkem oka všimnu, že se naplnily stoly. Tentokrát hromadám masa nevěnuju pozornost. ,,Tortune," vezmu ho za rameno a jemně s ním zatřesu, aby přestal koukat do blba a všímal si mě. Vždyť tu přece stojím! ,,Co se stalo? Co to má bejt?" Zamračeně před něj položím svůj změněný rozvrh. Muselo mu být jasné, že mi takováhle změna nejde přes čumák. ,,Dračí kolej, huh?" |
| |||
Vnitřní skleník Co teď? |
| |||
především Tabi, jinak VŠICHNI Z pracovny jsou slyšet jen zvuky hlasů, jak konkrétní slova brání ochranné pole ředitelny. Trvá poměrně dlouho, než konečně vykráčím sám ven na chodbu. Mračím se jak bůh pomsty a rozhodně nejsem v dobrém rozpoložení. Když si všimnu Tabithi, jen jí pokynu hlavou ať jde za mnou a vyrazím rázným krokem ke schodům. Projdu školou a nikoho si nevšímám, jestli se mne pokusí někdo zastavit, jen ho obejdu. Nakonec se můj rozzlobený výraz rozvolní spíše do zamračeně zamyšleného. Sejdu až do jídelny a zamířím k profesorskému stolu. Usadím se na kraj a potom mávnu rukou. Zmizí cedule a přízemím brzy začne vonět jídlo. Pokud to dojde někdo zkontrolovat, stoly se opět prohýbají pod jídlem a džbány. Vše je v nádobí černé barvy a džbány a poháry jsou vykládané drahými kameny. Opřu si loket o stůl a zahledím se do prázdna, jak jen čekám, až se škola dojde najíst. |
| |||
Před školou - Hala - Vnitřní skleník především Dolly a Rubus, také všichni v masakru před školou a zbytky hodiny čarodějů Kolem se začnou dít věci, bitka, pády, krystaly... Nejsem ani schopen všechno vnímat. Jediné co pořádně postřehnu je, že chlapec přestane jiskřit, takže ho okamžitě zamotám do pavučin a zvednu do vzduchu, abych splnil přání Lailah... A teď i profesora. Měl štěstí, že jsem se po něm zrovna podíval, protože jinak bych vůbec netušil, že mluvil. Hodím starostlivým pohledem po Lailah a potom vyrazím i s kokonem zpět do školy. Zhruba vím, kde hledat, protože se předtím Rubus objevil v hale a odešel směrem k jídelně, jestli tam vůbec ještě jídelna je. Dá mi to chvíli hledání, ale nakonec dorazím k vnitřnímu skleníku. Neobtěžuji se klepáním, prostě rozrazím dveře a nakráčím dovnitř. "Potřebujeme lékařskou pomoc!" pronesu důrazně. |
| |||
Před školou, plácek u mostu Mával jsem kolem ní tlapami, ale nedařilo se mi ji zasáhnout. Naopak využila momentu, kdy jsem měl mezeru mezi tlapami a zakousla se do mne (24%). Napřed jsem sebou cuknul, ale potom se můj zubatý úsměv ještě rozšířil a já se štěkavě rozesmál. Jak do ní vstupuje má krev, vstupuje do ní i část podstaty mého zrození - pravé nefalšované lidské negativní emoce. Jsem zvědavý jak si s tím poradí. Potom mou náladu začlo prudce měnit ovlivění mé mysli. Taková beznaděj, že už nikdy nebude žádná zábava.. Takové neskutečné pálení, že jakákoliv má zábava nikdy nebyla zábavná... Ze smíchu přejdu do kňučení. Cítím jak se blíží Ylrys a ani na ni nemusím hledět. Mé srdce zaplesá, že si mne vybrala a že ukončí můj život v grandiózním roztrhání mého těla na kusy. I když se cítím naprosto zoufalý a nechce se mi pohnout jediným svalem, cítím, jak na pozadí bublá něco jiného... Něco nového... Něco co nemá ještě dost sil, aby to převzalo mé tělo. Najednou se andělice odtrhla a já jen lehce vypískl, jak mnou projela bolest, která byla více než vítaná, i když to nebyla ta prvá... A pak najednou byla fuč. A byla tady Ylrys. Po zádech nemotorně, s viglením zadku se k ní pošoupnu o kousek blíž. "Yyyyylllll....." Hledím na ní vzhůru nohama a jazyk mám vypadlý z tlamy. Potom jen mrknu a ona je v krystalech. Nechápavě mrknu znovu a více zakňučím. |
| |||
Před školou Jiskření překvapí i mne samotného a rychle se podívám po lišce, zda jsem jí neublížil. Nevypadá ale příliš zraněně, takže se mi uleví a unaveně přivřu oči. Někdo se přes jiskry snaží dostat, ale neovládám je vlastní vůlí, tudíž se ke mne nic nedostane... Tedy nic... Do mé mysli se vkrade ten samý pocit, který jsem z Rosy stahoval v hale. Ta beznadějnost, ta... Zbytečnost. Jiskry z mého těla ustanou, protože není třeba, aby se mé tělo léčilo. Lehce zakloním hlavu, abych viděl na Ylrys a jen doufám, že ona si všimne mne. Ani nevnímám, že se tady objeví někdo nový. Jen tam tak ležím a očekávám svůj osud, který mne vytrhne z téhle mrzké existence. |
| |||
Diagh, Dolly, Han, Lailah, Shrey, Ylrys Sleduji odchod Ylrys, doufaje, že škola urychleně zajistí nějakou potravu pro studenty, protože jejich sebeovládání je opravdu něco, co se potřebují nutně naučit úplně všichni tady. Nicméně hned mne cinkne stopa mé moci, když mne studentka přes mé krystaly požádá o pomoc. Nevím co mne tam čeká, takže si nechám několik okamžiků na to, aby mé tělo pokryla slabá vrstva krystalů. Potom již upíří rychlostí se přesunu na místo, odkud mne požádala o pomoc. V rychlosti se rozhlédnu a vyhodnotím situaci. Je zde Ylrys, kolem které se očividně šíří její aura, která dle všeho zasáhla chlapce, polodračici a lišku. Dle jejích otevřených očí a celkové atmosféře mám dojem, že to prostě už nevydržela. A hodina jí asi také moc neprospěla. Shrey se řítí z oblohy jak kokonek křídel. To si žádá můj okamžitý zásah i proto, aby cestou nesmetla Lailah. Vyskočím až nepřirozeně vysoko do vzduchu a snažíc se vyhnout jejímu ocasu (97%) jí zachytím a položím na zem. Lailah vypadla poměrně v pořádku, takže se spíše soustředím na lišku, jenž se válí po zemi a kňučí. Také se ve vzduchu vznáší silný pach krve. Několika krve. Rychlý zásah krystalů Hanovi alespoň zastaví krvácení z tepny. (Jeho hod 24% na obranu proti Lailah.) Vzhledem k tomu, co o něm vím z jeho složky se vrátím pohledem k andělce, zda je skutečně v pořádku. (Poprosím o hod %, pokud podhodíš 50, tvé negativní emoce okamžitě zesílí až do zatmění mysli.) Nicméně mezitím, co se snažím přijít na to, zda je Lailah v pořádku pokynu Diovi. "Odnes prosím toho lidského chlapce za Rubusem," protože ten rozhodně vypadá nejhůř. Nicméně už po něm neběhá nic, co by mělo zabránit v jeho odnesení. A pavouk vypadá, že místní situaci ustál. Po zhodnocení situace se mi zdá, že je Ylrys větší hrozbou než Lailah, takže se upíří rychlostí dostanu k ní a zabalím ji do krystalů. (109%) Před chvíli jsem si ozkoušel, jak její reakce a tělo funguje, takže nemám problém s jejím znehybněním. Než se ale přesunu někam dál, vrátím se pohledem k situaci, jak to vypadá. Bohužel, pokud Ylrys nechci proměnit v krystalickou sochu, tak její aura bude pořád fungovat. |
| |||
Pri moste Diagh, Dolly, Han, Lailah, Ylrys Pijavica je asi slabá v ich druhu, lebo ani s pomocou sa nevie z pavučín dostať- musí jej pomôcť až snovačka. Keď sa následne pozrie na mňa bezmocne rozhodím rukami, no sekundu na to už sledujem ako sa krvesajka pridáva do celej situácie. Začínalo o naberať obrátky! Potešene zakrútim končekom chvosta, a keď zacítim približujúcu sa energiu z haly, napadne ma, že z toho bude ozaj veľké, kvalitné divadlo... kým ma na kraji zmyslov nepošteglí, že je niečo zle. Viac nestihne, pretože ma ako veľká vlna preleje čosi, čo zaútočí na môj mozog, a ja nestihnem ani v duchu zanadávať za prijebaných mentálov. Možno stihnem, ale je to posledná koherentná myšlienka v mojej hlave. Štít zmizne, Chvíľu len s mávaním krídel levitujem vo vzduchu, pozerajúc sa na scénu podo mnou, v tvári absolútne prázdny výraz, v rukách lávový orb, ktorý ani neviem ako som v posledných sekundách pritúlila oboma pažami na hruď. Čo som tu vlastne robila? V čo som dúfala? Že tu ma naučia niečo, aby som, až ich nájdem, až raz zistím kto sú a kde sú...aby so vedela čo? Zabiť ich? Alebo im toľko ublížiť, aby vedeli ako bolo mne po celé tie roky? Koho som klamala? Nemala som na to. A možno už boli mŕtvi, a ja som to robila celé zbytočne. Všetko bolo zbytočné. Mala som vôbec nejaký cieľ? Nechápala som tento svet a tvory v ňom. Nechápala som ich rozhovory. Nikam som nepatrila. K nikomu. Celý môj život bolo jedno trápenie za druhým. Všetci ma neznášali, a tak som aj ja neznášala všetkých. Načo som vlastne žila? Načo som sa budila každý deň? Zbytočne. Všetko bolo zbytočné. Žiaden zmysel. Pohľad sa mi presunie na zem rovno podo mnou, skoro nevnímam čosi malé lietajúce ktoré sa zjaví pár metrov nižšie ako ja. Zem vyzerala lákavo. Mohla ma zbaviť toho prázdna. Mohla som som tam počkať, až ma to čudo príde milosrdne poslať do tmy a ticha. Odprevadiť ma z tohoto prehnitého, krutého, mučiaceho sveta. A aj keby nie, jednoducho tam budem ležať, kým ma neobrastie mach, a tráva a korene, a prijmú ma medzi seba. V tomto svete ma nikto nepotreboval, v ich svete...budem súčasťou zeme. Áno. Usmejem sa smutne, až črty mojej tváre naberú jemné línie, ktoré by tam v normálnom stave jakživ neboli. To je dobrý nápad. S tým pritiahnem nohy k hrudi, kolená sa dotýkajú orbu stále pritlačeného k trupu. Stiahnem krídla tuho okolo celého tela ako kuklu a započnem voľný pád smerom k zemi priamo cez leteckú dráhu lietajúcej upírky, s voľne vejúcim, ostrým chvostom, metajúcim sa odporom vetra na všetky strany, ťahajúcim sa za mnou. |
doba vygenerování stránky: 1.5823481082916 sekund