| |||
Hala - Most před školou Lailah, Sonja, Dolly Snažila jsem se dělat, že nevidím Lailah reakci nad svým rozhodnutím. Sama jsem si ještě nebyla úplně jistá, ale cítila jsem, že je to správně a můj instinkt mne nikdy nezklamal. Spokojeně se usměji, když i Lailah nakonec volí verzi, která pomůže více tvorům. Nicméně ráz na ráz, rozhozená rovnováha a najednou stojíme v hale. Musím se rozkročit a rozmotat více pavoučích noh ku podpoře mé stability, abych to ustál. Kdybych měl nějakou krev v žaludku, asi bych jí vrátil. Když konečně vzhlédnu, všimnu si že Lailah pozoruje dění kolem Tortuna u schodů. Když z Lailah vyšlo tak divné vibrování, překvapeně na ni pohlédnu. Otočila se na patě a vypadla ven. Chvíli jsem váhal, zda ji následovat či ne, ale když se Tortun vydal po schodech pryč, přeci jen jsem to šel raději zkontrolovat. Když se dostanu ven, Lailah už leží na mladíkovi a chlamtá. Zastavím se, zasnovám a pak mávnutím ruky pošlu pavučiny, aby Lailah znehybnili. (90%) Pokud se to povede, již pomalejším krokem se ke skupince vydám abych zjistil škody. |
| |||
Neznámá místnost - Hala Han, Shrey, Ravi, Diagh, Nybe Zacloním si oči, před jasnou září kamenného průchodu pryč z místnosti. S rychlým mrkáním se snažím urychlit přizpůsobení mých očí na okolní světlo. Stojím v jakési obrovské místnosti, kde je mohutné schodiště, výzdoba... Najednou si připadám maličký. Polknu a velmi rychle se mi vrátí zpět na tvář přátelský úsměv. Přes rameno mám šedou brašnu, kam zaklidím dokumenty, které jsem dostal. Mám na sobě jen hnědé pevné kalhoty stažené opaskem s velkou přezkou. Je vidět, že má tmavá pleť je pokryta černými tetováními. Podívám se na nejbližší dva tvory. Bělovlasá něžná dívka a hnědovlasý mladák. "Zdravím vás! Nevíte náhodou kolik je..." a než to stačím doříct, padnou mi oči na hodiny nad nástěnkou, zhruba za dvojicí. "Omlouvám se, už to vidím. Nevíte kde je kolej směsi a učebna 101MM?" zeptám se jich tedy na něco jiného, co by mi mohlo pomoci. |
| |||
Nybe, Hodina Bílé magie Pokývnu hlavou. "Pak se o to již někdo postaral," vyslovím to nahlas, abych se mohl vrátit do hodiny. Sjedu jí pohledem. "Ale já ti věřím. Jen jsem se chtěl ujistit, že to bylo ono," opáčím na její slova. "Já děkuji tobě, že jsi reagovala. Očividně jsi až na profesora byla jediná," rozhlédnu se po těch, co jsou v hale s lehkým zamračením. Mávnu jí na rozloučenou do zad, když se vydá přes halu a otočím se zpět do chodby, že se vrátím. Celá škola se roztřese a já si pomohu několika šlahouny, abych udržel rovnováhu. Když se to zastaví, rozhlédnu se, abych zjistil, že místo chodby ke skleníku stojím v chodbě k jídelně. Vyjdu do haly, abych se vrátil na místo kde jsem byl, ale zjišťuji, že tam žádná chodba není. Zamrkám a vrátím se tam, kam mne posunula škola. Popojdu do chodby. Žádná prádelna... Učebny... B a C? A naproti... Místnost MSR? Posunu se až ke dveřím do jídelny, chodba zatáčí...Kolej směs...? No to jsou mi novinky. Cesta k zadnímu vchodu mi napověděla, že jdu správně. Nakonec jsem s trochou úsilí přeci jen našel vnitřní skleník. Nahlédnu dovnitř a poměrně se mi uleví, protože tu jsou studenti a nebudu je muset hledat po celé škole. "Až půjdete ven, neztraťte se. Vypadá to, že se škola přestavila," oznámím třídě, zatímco se vracím před ně a liáně vrátím brašnu, která je nakonec zamotána do liánového rožku. "Tak co, promysleli jste si odpověď na mou otázku?" pokračuji nakonec s výukou. |
| |||
Chodba v prvním patře Aliana, Aine Než stačíme projít dveřmi do přístavby, tak se celá škola začne třást. Rozkročím se a zapřu se do země, ráz na ráz se zvětším, stejně tak jako moje rohy a začne mi od kopyt stoupat dým. Poskytnu oporu i Aliane a Aine, pokud budou potřebovat. Když to ustane, rozhlédnu se. "Zdá se mi to, nebo je škola větší?" optám se dívek, zatímco lovím rozvrh, který mne pálí v brašně na přelomu zebřího a lidského těla. Protočím rozvrh v rukou. "Přestěhovali koleje. Možná nebude od věci, zajít se podívat na nástěnku, kam se přesunula kuchyňka. Nebo máte někdo mapu?" zvednu k nim tázavý pohled. |
| |||
Hala Nybe, Tabithi, Shinobu, ostatní Z velikého fialového draka se stala útlá dívenka, což mě zaujalo a tak, jak jsem se musel předtím dost znatelně opřít o zeď, tak tohle opět vzbudilo moji zvědavost. *Tak takhle to funguje...Draci mají tedy dvě podoby?* Nahnu letmo hlavu až mi konečky vlasů spadnou z ramene. Mile rád bych se jí zeptal, jestli je v pořádku, stačím ale jen udělat nepatrný krok , když ona zrychlí a vyběhne schody nahoru. Okouzleně za ní hledím. *Šla asi za tím čarodějem, to dá rozum, byl k ní tak něžný.* Zauvažuji a hledím do schodů. Když v tom okolo prochází černý panter a nevšímaje si mě, šine si to do schodů také. Zamrkám. Koneckonců jsem v koleji v jaké jsem. Tohle by mě asi nemělo překvapovat. Ale uznávám, že souhra událostí za posledních asi 30 minut, se běžně v Londýně nestávala... *Dobře... shrňme si to. Je na místě racionálně uvažovat! Mluvil na mě plechový lev, vyhrožoval mi sežráním stromem, donutil mě skočit z útesu, pak mě poslintal obří zubatý vlk s psychadelickým úsměvem a plno ocasy, prohání se tu obří kurtizána s levitující ohnivou koulí, po chodbě běhá šílenost s očima na rukou a žere studenty, máme tu ducha, studentku, co má místo rukou opeřená křídla, a aktualně nejmilejší bytost, co jsem tu zatím potkal, je pokrytá šupinami. Ze schodů přede mně odpadl polomrtvý drak, přišel si pro ni smrťák a z nějakého důvodu dračici vyléčil, ovšem odkráčel zjevně zabít někoho jiného a teď se jen tak okolo po chodbě prošel panter s každým okem jiným...Jistě...normální den v Londýně.... Ne tohle prostě nemá racionální vysvětlení...* "Potřebuju se něčeho napít!" ohlásím nepřítomně, když ke mně jde Nybe. Hned na to si uvědomím, co to ze mě vypadlo a vzpamatuji se. ""Pardon! Cože? Rychlovka.... Ach ano. Ten muž tu dračí slečnu vyléčil. Nevím, kdo to byl, ale byla z něj cítit smrt... Myslel jsem, že jí ublížil, ale byl k ní moc něžný, vyřknu přemýšlivě. Zahltí mě pak velkou spoustou otázek a její tón je poměrně přátelský. Sjedu ji pohledem. První, co ze mě vypadne, je odvážný dotaz: "Mohu vám tykat Nybe?", protože ona mi naprosto zjevně tyká a já chci kamarádku. Pokud svolí, že ano, pokračuji dál v uvolněnějším duchu. Pokud ne, zachovávám stále formální dekórum. Než stačím na cokoli odpovědět, zajímá ji můj batoh, trochu se zarazím, a trochu před jejím přistoupením ucouvnu. *Ona ho cítí!* Sundám batoh trochu poplašeně z ramene a ochranářsky stisknu. "Dobrá, ale musíš slíbit, že mu neublížíš. Nevím, co draci jedí, ale on je moc hodný a miluji ho." Založím desky s rozvrhem pod paži, abych měl volné ruce. Otevřu opatrně batoh a držím jej u sebe dost ochranářsky. Nechám Nybe nakouknout. Na udusané jemně vyšívané nejspíš košili leží smotané bílé heboučké zvířátko. Jen, co zmerčí světlo, vykoukne mírně nad okraj zvědavá hlavička s očima jako dva korálky. Měkce se na něj usměji. "Jmenuje se Moonie." Stačím ještě říct, když se podlaha začne hýbat a stěny třást. "AH!" uteče my poplašený vzdech a o krok ustoupím, rozhlížím se zmateně okolo, co se to probůh zase děje a nedopatřením upustím své desky na zem. Přitisknu malinké zvířátko k sobě. Ten to taky nenese vůbec dobře. "Neboj se, jsem tady," zašeptám mu. Hala se zvětší, zemětřesení ustane. Chvíli jen potichu stojím a vnímám jestli už je to všechno. Srdce mi tluče, jako o závod. "Dějí se tu takové věci často?" vydechnu a pomalu se uklidňuji. Pohladím několikrát nervózní zvířátko. Fascinuje mě, že Nybe to nijak nevzrušuje. "Se mnou? Ah...No... ne. Já bohužel nelétám, i když uznávám, že mě to velmi zajímá." Nechám si hranostaje vyběhnout na rameno a zase batoh opatrně zavřu, ale jen tak, aby do něj mohl zase vběhnout, kdyby chtěl. Při té příležitosti pohlédnu dovnitř a upřímně se zarazím. Zpražím hranostaje pohledem. "Tys tomu hedvábí tedy dal," prohodím rezignovaně a přehodím batoh zase na záda. Mrknu zpátky na Nybe. "Dostal jsem kolej Dlaci, i když si to nějak neumím představit. Trvám na tom, že jsem člověk." Pokrčím rameny a pomalu se skláním pro desky. "Neumím nic moc extra. Já si dobře rozumím se zvířaty. Jsem na ně poměrně citlivý." Mrknu na ni a nechám plné rty vyběhnout do kouzelného úsměvu, než seberu desky, které ale pálí tak, že je hned zase pustím. Nespokojeně syknu. Seberu je znovu a opatrně. Prohlédnu si rozvrh, myslím, že byl předtím jiný. Podezřívavě pohlédnu na nástěnku a jdu se na ni znovu podívat. Poctivě ji prozkoumám i se všemi změnami. "Draci - profesor Tortun," přečtu nahlas s úsměvem novou kolej, a otočím se k Nybe tak rychle, až se mi vlasy rozletí okolo, jako z reklamy na šampón. "Vypadá to, že tvé prosby byly vyslyšeny. Máte vlastní kolej," vyřknu nadšeně. Opravdu z toho mám radost. "Poslyš a ty se také měníš, jako ta fialová slečna? Ukázala bys mi to někdy?" prohodím mírně a přátelsky. |
doba vygenerování stránky: 1.3201880455017 sekund