| |||
Před jídelnou Naší krátkou debatu o důležitosti, nebo spíš nedůležitosti kolejního zástupce jsme zakončily společným souhlasem na tom že je to zbytečný. Hlasovala jsem sice, ale to spíš jen proto abych uplatnila svůj hlas. Když už jsem měla tu možnost. Plán byl zajít na snídani ale do jídelny jsme nakonec ani nedošly. Stejně jako ostatní jsme zastavily před jídelnou protože pohled na to co leželo na stolech. K jídelně přicházeli další studenti, ale do jídelny se nikdo moc nehrnul. Ostatní postupně začaly přicházet s nápady jak, nebo kde si obstarají něco k snědku. "Jo..." začala jsem se svojí odpovědí, ale tu přerušila náhlá bolest. Uniklo mi bolestivé zaknučení a jak polevilo moje soustředění objevila se pětice ocasů. Zmizela však stejně jak přišla a nechala po sobě jen nepříjemnou bolest hlavy. Jestli jsem předtím byla třeba ještě trochu ospalá po tomhle "nakopnutí" už jsem byla rozhodně vzhůru. Trvalo to naštěstí ale jen krátce. Chvilku na to se mi vrátila komplentně lidská podoba. "...je to tady na palici" dokončila jsem konečně a prsty si mnula spánky v naději že se mi tím snad podaří zahnat bolest hlavy. Už docela dlouho je mi jasné ža tahle "škola" na tom není zrovna nejlíp ale tohle už začíná být vážně trochu moc. "Takže co my? Třeba bych mohla něco ukuchtit nebo tak" navrhnula jsem Miko plán jídla. Ne že by se mi zrovna teď chtělo něco dělat ale hlad je hlad. Ze skupinky padlo něco o lovu, ale do toho bych se asi raději nepouštěla. |
| |||
Před 103MM Jigme, studenti před učebnou Při Jigmeho slovech jenom pokyvuji hlavou a na konec mu povím: "Když myslíš... Přeci jenom toto budeme muset řešit pokud nepřijde učitel." "Za mne je čas velice relativní pojem. Nikdo ho nedokáže zkrotit a vždy si dělá, co se mu zachce. Jsou lidé, kteří dokážou s časem něco dělat, ale jsou zase omezení jedinou věcí a to je čas. Takže si čas velice často dělá cokoliv, co se mu zachce." Pak se na chvíli pozastavím a dojde mi, že jsme vlastně dneska nejedli a já mám pořád hlad. "Vím, že jsme to řešili před chvilkou, ale myslím si, že pokud nedorazí učitel, tak bychom si měli jít první něco uvařit, než půjdeme dělat něco jiného." |
| |||
U dveří jídelny Yqueuas, Diagh, Dolly a ostatní před jídelnou Yqueuas nakonec nějak vydedukovala, kdo jsem, ačkoliv jsem vůbec netušila, jak to udělala. Obrátila jsem se zpět na ni a opatrně se usmála. |
| |||
Knihovna - sedačka před 103MM Na knihovnici jsem čekala vážně dlouho a marně. A tak jsem to čekání po víc než dvaceti minutách vzdala a vydala se na prohlídku knihovny na vlastní pěst. Knihovna byla vážně rozlehlá. Mnohem větší než se po vstupu mohlo zdát. Tak to se asi ani nemám moc čemu divit. Když se může jen tak objevit kdekoliv v knihovně tak měla asi zrovna něco jiného na práci. Při své procházce po knihovně se mi nakonec přeci jen podařilo najít co jsem hledala. Byla to čistě jen náhoda, ale poštěstilo se mi. Než jsem si ale stačila vůbec něco přečíst padl můj pohled na hodiny na jednom ze stolků které byly v knihovně. Otráveně jsem knihu vrátila zpět do regálu a vyrazila na hodinu. Hodinu meditace. Asi by nebyl žádný problém v knihovně zabloudit. To se mě však nestalo, cestu zpět jsem si dobře pamatovala. I když už bylo pár minut po šesté na hodinu jsem nějak nespěchala. Těšila jsem se ale protože jsem doufala že by mi zrovan tahle konkrétní hodina mohla pomoc s mým drobným problémem. U učebny v prvním patře už čekalo několik studentů. Nejspíš bylo zamčeno tak čekali na profesorku. Mě se přede dveřmi teda rozhodně postávat nechtělo tak jsem si šla sednout na sedačku před okno. |
| |||
Události 18:00 ČTVRTEK 25.9. Jak se ručička dostane na šestou večerní přesně, přes Auroru, Jožina, Kisu, Miko, Nybe a Sonju se přeženou fialové jiskry, které jim způsobí slušnou migrénu. Na krátko se cítí, jako kdyby jim tělo mělo explodovat, natahuje se a zevnitř tlačí... A jak se ručička přesune přes pět sekund, je to pryč. Zůstane jim jen nepříjemný pocit v hrudi, ale jinak jim vůbec nic není. Všichni ostatní kolem nich si mohli všimnout, že na krátký okamžik to vypadalo, jako kdyby jejich tělo měnilo tvar. Nic takového se však nestalo. |
| |||
Společenka upíři – chodba před jídelnou celý hlouček před jídelnou, především Lailah Dívka nevypadala, že se rozhoupe, takže jsme nakonec s Lailah dorazily k jídelně samy... sami. Když se začne Lailah otáčet za nějakou dvojicí dívek, tázavě se na ni podívám, ale pokud mi sama neřekne, co se děje, nijak na ni netlačím. Chodba před jídelnou se však zdála jaksi ucpaná. Když se na mne podívala poněkud neklidně, zamračila jsem se starostlivě nazpět. Sehla jsem se, když promluvila. "Ano, to je. Většinou tu je alespoň jeden. Náš problém asi není jen... Skromný," odvětím ji nazpět. Pokud jsem se dostala až ke dveřím, přepavoukovala jsem nižší studenty, abych se mohla podívat na jiskry, co přebíhají po stole. "To nevypadá zdravě," poznamenám nazpět k Lailah a vlastně každému, kdo mne slyší. |
doba vygenerování stránky: 1.4599390029907 sekund