| |||
Jídelna Han, všichni Oddechnu si potajmu, když se žádná další demonstrace zubů nekonná a mírně uvolním postoj. Než mě tedy ovane, ten příšerný zápach, ze kterého se mi docela zvedl žaludek. Na moment vyvalím pohled a rozdýchávám značnou nevolnost. Pohled mi utkví na něm, jak začne hovořit. Slíbil jsem sám sobě, že budu otevřený novým věcem a tvorům. I když jsem stále nepochopil, co za tvora to je a fakt, že je to student pouze hádám. Vyvolává to ve mně jakousi nejistotu, jak s ním vlastně mám mluvit. Sjedu jej poměrně podezřívavým pohledem, jak mě očichává, ale nechám jej. "No, já bych o sobě upřímně moc rád tvrdil, že člověk jsem, ale lidi mě tak nevnímají," pronesu diplomaticky. A prohlédnu si své zmáčené oblečení. "A teď navíc spíš vypadám jako rusalka," zažertuji s jemným úsměvem na rtech. Než mi vyjede obočí tázavě do čela. "Pelechy?... Ach ano. Chápu. Dojde mi, co tím chtěl říct a prozkoumám znova své papíry. Nějak mi to konečně zacvaklo celé až teď. "Já jsem.... jsem dlak?? Haah?" tázavě nahnu hlavu a koukám do rozpisu. "To jako třeba... vlkodlak? Něco takového opravdu existuje?" pronesu zamyšleně spíš sám k sobě a tu mi utkví pohled na hopsajícím vlkovi vedle mě. Krom toho, že mi to nějak moc připomíná mého hyperaktivního hranostaje, tak mám asi jasno v tom, co za tvora tohle je. *Takhle jsem si tedy vlkodlaka nepředstavoval, ale co já vím, jak má vypadat, v knihách popisují kde co,* pomyslím si a pokrčím rameny. A tu si vzpomenu, že bych měl něco vyřídit a když už se nežereme ani neděsíme navzájem ani jednostranně, mohl bych to vyřídit hned. "Poslyš, je v učitelském sboru někdo, koho lze považovat za 'Stvořitele'? Kde ho najdu? Musím mu něco nutně říci." |
| |||
Jídelna Ravi, okrajově Gerrir či Modrý Když se nahne dozadu v očích mi pobaveně blýskne. Upřímně jsem ho nechtěl vylekat bafnutím, ale tím, že umím mluvit, takže když na mne začne zaraženě zírat, pobaveně se uchechtnu. Nicméně i když vypadá trochu otřeseně, nevypadá to, že by z něj vypadla nějaká zajímavá reakce, třeba infarkt nebo úprk skrze školu. Když pronese tu větu, trochu se odtáhnu a zazívám zklamaně, až ho ovane horký vzduch z mé mordy, která trochu smrdí jako rozkládající se syrové maso. "Taky tě zdravím," odtuším mu nakonec na tu jeho poznámku. "Takže ty jsi student," konstatuji nadále. Když začne komentovat mé oči, trochu se ponížím, abych na něj lépe viděl a očuchám ho. Nevoní jako člověk. "Díky," zamručím, "a co ty jsi zač? Člověk z tebe smrdí jen zvenku," nakloním hlavu na stranu. "Jestli tím myslíš pelechy, tak to záleží podle toho, do které koleje patříš. Každý bydlí jinde," odfrknu si a zahopsám si vedle něj sem a tam, jak jsem se už moc dlouho nehýbal. |
| |||
Okraj lesa Skupinka, které si už nevšímám a snad Tortun Jen co mi asiprofesorka řekla něco o tom, že si musím sehnat nějakého profesora na cestu do lesa, přestala jsem si jich všímat. Jistě, stále jsem je vnímala, ale chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jednoho z nich nedokážu vůbec prohlédnout, zatímco dalšího cítím velmi výrazně. Hned na to si uvědomím, že ho, vlastně ji postihlo stejné neštěstí jako mě. A pak jsem se překvapeně koukla na profesorku. Vlastně profesora. Jeho taky? napadlo mě, ale to byla asi poslední myšlenka, kterou jsem jim věnovala. Pak jsem se otočila přímo k lesu. Nějak jsem tušila, že tam bude a nezbývalo mi nic jiného, než to prostě zkusit. "Tortune, jsi tam? Tortune odpověz mi, prosím," vyslala jsem do lesa zoufalé psychické volání, než jsem se rozhodla vkročit do lesa na vlastní pěst (pokud mne tam bariéra pustí). |
| |||
Jídelna Han, všichni[/i] Upřu svůj pohled na to velké zvíře. Asi moje maskování za součást omítky mic nefunguje, protože si mě to všimlo. Jen tak opatrně se otočím za sebe, třeba ho zajímá někdo za mnou..... ne, za mnou nikdo není. Zase se pomalu podívám před sebe. *Ono to jde ke mně!... Klid... třeba ho zajímá ta lampa vedle.... proč by ho měla zajímat lampa? Co to je za blbost?* Nadechnu se a trochu nervózně čekám, co přijde. Už jednou mi to dneska vyšlo, tak snad to vyjde zas. *Na tu druhou stranu, usmívá se to.... co na tom, že je to trochu psychopatický úsměv, neměl bych to soudit předem.* Vzhlédnu nad sebe, jak se nade mnou vlk narovná a nahnu se trochu dozadu, abych mezi námi tem prostor přeci jen trochu udržel. *Heh, jaké překvapení. Opravdu ho nezajímala lampa.* Koukám poměrně zaraženě. Myslím, že mě teď ze všeho nejvíc fascinuje to, že to umí mluvit. Ono 'Baf' se tedy asi trochu minulo míněný účinkem. Vzpomenu si na to, co jsem si tak optimisticky kladl na srdce asi deset minut zpět, je pravda, že předtím bylo rozhodně jednodušší být statečný, než teď, když mám téměř v obličeji tlamu plnou zubů. "Předpokládám, že ty jsi asi taky student..." vypravím ze sebe, hned po zhodnocení, že ptát se na to, jestli je zdejší domácí mazlík, není vhodná věta. "Hezké oči. Poměrně netradiční barva... taková.... jedinečná. To jenom tak někdo nemá. To tedy opravdu ne. No, rád bych se tu zdržel, ale potřebuji toho ještě docela hodně vyřídit, takže, kudy na ubikace? Tam tudy, že?" vychrlím ze sebe spoustu informací naráz a vytáhnu ze sebe všechno, co umím, abych se dokázal zatvářit naprosto sebevědomě. Ukážu dlouhým prstem na dveře a čekám potvrzení doufaje, že se přišel jen tak zblízka seznámit. |
| |||
Okraj lesa Chrys, Lailah, okrajově Tabithi Nakonec to skutečně vypadá, že se dostane na lov. Spokojeně se zatelím když mi dovolí jít s nimi. Cesta k lesu je sice svižným krokem, ale i tak je dost dlouhá, abych nad tím mohla uvažovat. Vlastně je to docela zajímavé... V našem rodu... Být samcem... No. Rozhodně věc k přemýšlení. Přiblížíme se k okraji lesa a kolem nás se prožene dračice jak velká voda. Nevšímám si ji o nic víc než profesor. Když se nakonec otočí na nás a pronese, že se máme držet u něj, jen přikývnu na souhlas. "Rozumím." |
| |||
Okraj lesa Tabithi, Lailah, Diagh Pokynu dračici hlavou, že se nic nestalo, když se omluví. Když se ho pokusí vycítit, tak se přes štíty lesa nedostane. Ale z nich samotných jeho magii cítit může. Když to řekne tak povýšeně, že tam musí, povytáhnu jedno obočí a podívám se na ni. Nadechnu se a zase zavřu pusu. Potom se na ni trochu rezignovaně podívám. "Tak to asi budeš muset požádat profesora," odtuším a dál si jí nevšímám a přejdu s Lailah a Diagh až ke štítu. "Poslouchejte vy dvě. Les je VELMI nebezpečné místo. Takže se držte co nejblíže u mne, nekopejte do žádný zvířat, ať sebemenších nebo sebenechutnějších. Na nic neútočte, dokud vám nedám výslovný souhlas. Jasné?" podívám se po nich. |
| |||
Jídelna Ravi, Gerrir Upírek nakonec nadusaně odkráčí a i kdybych ho rád sledoval, jak se tohle vyvrbí, je mi jasné, že někam do kabinetu s ním mne nepustí. Převalím se na stole a uvažuju co budu dělat. Ta skupinka co mířila do kuchyňky vypadala nadějně, ale s žrádlem ještě vystačím a to by někdo mohl vyhodnotit jako ohrožení studentsva a vyhodit se nepotřebuji nechat, když je tady takové srandy. Drak tam tak sedí a vypadá to, že má hluboký vnitřní rozhovor, takže to nevypadá, že mne vůbec vnímá. Už uvažuji, že se půjdu projít, když se nám za zády vyloupne ze zdi student. Oči se mi rozšíří samým štěstím a natěšeně zafuním z nozder. Nováček! No to je mi řádná zábava! A co je na tom ještě lepší, ta jeho malá potvora se málem rozkočila na dvě a on sám vypadá... Že má strach. Jak mi chyběl ten pocit sladké vůně strachu. Svezu se ze stolu a upřu své červeno zelené oči přímo na něj. Ještě více se zazubím v radostném úsměvu, což na mém zubatém výrazu pro nezkušené klidně může vypadat jako výhrůžka. Přiblížím se přikrčeně a teprve kousek před ním se narovnám do své plné výše a rozprostřu kolem sebe ocasy, které se trochu chtivě lehce pohupují vzduchem. Nahnu se až k němu, pokud mne nechá a pak našpulím rty. "BAF." |
| |||
Jídelna Všichni Vejdu do kruhové místnosti, která se, po krátkém prohlédnutí, zdá býti jídelnou. Kapky vody ze mě sem tam skápnou na zem a po spánku mi stéká menší potůček z mokrých vlasů. Utřu jej hranou dlaně a stáhnu bokem několik k čelu přilepených praménků vlasů. Odlepím od hrudi promočenou původně bílou košili. Jen,co ji pustím, s tichým plesknutím se na mě nalepí zpátky. Zhodnotím svoji aktuální situaci znechuceným obličejem. *Jak já jen nesnáším mokré oblečení na těle!* pomyslím si. Ze ždímání zdobené vesty mě vyruší prudké dupání po mém levém rameni a zběsilé drápání se do batohu. Malý bílý hranostaj, co mi seděl spokojeně na rameni, se rozhodl dostat se zpátky do zavazadla, i kdyby do něj měl evidentně vyhloubit nový otvor. "Co to děláš? Když jsem tě tam chtěl nacpat já, tak jsi na mě zvysoka kašlal a teď se mi tam budeš rvát? Ne ne ne, jsi mokrý! Neutřeš mi srst do oblečení!" vyhubuji zvířeti, které se snaží do batohu narvat vší silou a člověk by ani nevěřil, že je to tak malé zvířátko. Po tom, co schytám druhý kopanec, rezignuji a batoh mu otevřu dobrovolně. Jsem smířený s tím, že budu prát oblečení, abych pak nesmrděl, jako mokrá fretka. A tu odevzdaně zdvihnu pohled a zarazím se. Rázem chápu, ten zběsilý úprk a vlastně ten batoh teď nezní vůbec špatně, kdybych byl hranostaj, tak tam taky zalezu. Před námi je velké zvíře, nejspíše vlk. Mnohem vyšší, než já a má šest ocasů.*Šest? Nepraštil jsem se při tom pádu do hlavy? Jedna, dva, tři... no jo, je jich šest.* Zmůžu se tak maximálně na to, že zamrkám a měřím zvíře podezřívavým pohledem. *Ta kovová šelma říkala něco o trnových vlcích... Jak k sakru vypadá trnový vlk? Moc trnů to nemá, ale zase ty zuby jsou špičaté dost... No... a nebo je taky možné, že to vůbec není trnový vlk,* zapřemýšlím oduševněle při pohledu před sebe. Ono už toho na mě dneska bylo poměrně dost. Moji pozornost na malou chvíli strhnou zářivě modré vlasy opodál sedícího muže. Nahnu hlavu a moc rád bych se pozastavoval nad skvělým nápadem obarvit si kštici na modro, ale jaksi nejsem schopen opustit myšlenkami toho 'vlka'. Původně jsem měl v plánu porozhlédnout se po okolí a zeptat se někoho, kdo by mi pomohl najít toho profesora, co hledám. Nicméně v tuhle chvíli mi spadly plány do kanálu a mozek si vzal dovolenou. *Jak se mluví na vlka? 'Ahoj, můžu se tě na něco zeptat?' No to asi těžko! Vlci, přeci neumějí mluvit. A třeba je to zvíře toho modrovlasého,* zapřemýšlím nad tím a pokývnu si sám pro sebe, že je to vcelku možné. Myslím, že tu ještě chvilku budu beze slova zmateně stát tváříc se, že jsem mokrá součást omítky, a pak se pokusím se za plného osvětlení lamp na stěnách proplížit děsně nenápadně ven podél zdi. |
| |||
Hájenka - Les Chrys, Diagh, Lailah K lesu skoro běžím, když narazím a vlastně i málem vrazím do nějaké skupinky. "J-já... o-omlouvám se," trochu se zakuckám, když se proberu a podívám se na skupinku tří. Hned na to mi ona žena do které jsem omylem vrazila řekne, že se do lesa jinak, než s doprovodem nějakého profesora nedostanu. Překvapeně zamrkám a podívám se směrem k lesu. Určitě tam bude, napadne mne a zkusím ho vypátrat. "Já tam ale musím," vzpamatuji se a řeknu hrdným a možná i trochu nadřazeným hlasem. |
doba vygenerování stránky: 1.7208662033081 sekund