| |||
Jídelna Han, Nybe, přísedící neznámý Krom mého pachu natáhne Han i poměrně silný sladký parfém s výrazným podtónem santalového dřeva a lehkým nádechem pižma. Velmi taktně přejdu dotaz o tom, co jsem zač nahraným zájmem o svá skripta. Střelím po něm očima až když začne výrazně slinit. *Tssk... to by se mu tak líbilo. On asi není moc chytrý." vyvstane mi krátce na mysli a dám si ruce v bok, napřímým se v zádech a hlavu honosně aristokraticky pozvednu, abych na toho vyššího tvora mohl shlížet z patra, i když jsem o hlavu menší. "To jakože vypadám tak slabě? Neměl bys dát na první dojem! Tichá voda břehy mele..." Dodám záhadně a cukne mi perfektně zapravené obočí. Snažím se v něm vyvolat dojem, že není radno si se mnou zahrávat. A tu se k nám blíží jedno půvabné stvoření. Nahnu zvědavě hlavu až mi hlasy přepadnou na rameno. Přejedu očima z vlka na dívku a zase zpět. Na chvilku to vnímám, tu nevraživost, co z něj sálá. Jak, kdyby bránil teritorium. *Vždyť je to jen dívka,* zapřemýšlím. Obrátím svůj pohled na ni. *Jaké má krásné oči. A ty vlasy...* obdivně mi na nich ulpí pohled. Z okouzleného prohlížení mě vytrhnou hned dvě věci. *Draci?? Říkal draci, ne dlaci, že?... Prima, dlak sem, drak tam....* ujedem mi bezeslova obočí jaksi rezignovaně a jen tak nenápadně kouknu na papíry ve svých rukou. *Tím se vysvětluje kolej směs... a já myslel, že směs jsou jinak barevné národnosti. Tak tohle mě opravdu nenapadlo.* Navlhčím si rty a zase pomalu vzhlédnu. Promnu si volnou dlaní tetování na krku. Druhá facka přijde vzápětí, když něžné stvoření otevře ústa a zkropí mě neskutečně nevychvanou mluvou i s nevhodným chováním, zakončené větou, že mě tu ještě necítila. Jen slabě přikývnu a usměji se na ni. *Hle... tak dáma to nebude, no nevadí. Co tu mají všichni s tím cítěním? Že mě očichal vlk, to bych ještě bral docela v klidu, ale tak od takové dívenky jsem to opravdu nečekal. Otevřu ústa, že bych něco řekl a do toho se ozve ono označení 'hračka', pomalu sjedu pohledem vlka vedle sebe. Nenápadně se otočím a změřím očima, že za mnou je tak slabý metr a za ním zeď, přede mnou zubatý vlk a další možnou dráhu odchodu zastoupila slečna. Už mi jenom chybí ke štěstí, aby se přidal ten chlápek s modrými vlasy, co si mě neštěstí ještě nevšiml a už nebudu mít vůbec kam odejít. *Začíná tu být nějak těsno. Měl bych do toho zasáhnout.* Líbezně se jen tak zlehka usměji a tváře vyzdobí velmi decentní ďolíčky, ze kterých je patrné, že jsou při veselém úsměvu velmi hluboké. "Klid příteli, slečna se jen jistě přišla seznámit s novým studentem. Ostatně jako ty," připomenu mu ono slovo 'student' v pevném domění, že 'student' se nerovná slovu 'hračka'. Zvolím přátelský tón."Mé jméno je Ravi de La Fayette." Nadnesu ctnostně s notnou dávkou dramatičnosti v hlase. Jim to dost možná nic neřekne, což mě netrápí, hlavně, že to zní dostatečně dobře a mě ostatně také v hloubi duše těší škodolibá radost, že by z tohohle mého výstupu stoupnul otci krevní tlak. "Monsieur," zdvořile oslovím Hana s upřímnou úklonou. Pak obrátím svůj zrak na Nybe. "Milady," oslovím ji a natáhnu k ní dlaň v jen mírné úkloně s očekáváním, že mi do ní vloží tu svoji. Pokud ano, ukloním se hluboce a naznačím polibek na její ručku, kůže se však svými rty nedotknu. Nenápadně si u toho prohlédnu její dlaň. (Pokud ne, jen se ukloním.) Když se narovnám pohlédnu jí do očí. Chci si ji dobře prohlédnout a zapamatovat. "Nuže, měl jsem zrovna v plánu, podívat se do haly na hlavní nástěnku, pokud byla byste tak laskavá a doprovodila mě slečno Nybe? Nerad bych tadyhle Hana rušil od jeho předchozí práce." pokusím se z toho diplomaticky vybruslit, abych se odsud dostal. Ne, že by mě nebavilo stát jaksi přišpendlený u zdi, ale myslím, že se raději někam pohnu. |
| |||
[b]Jídelna bod interestu, otravka, tupý přihlížející[/b] Zašklebím se, když po mém dechu málem hodí šavli. To by byla náhodou sranda. Natáhnu jeho pach a uložím si ho, abych s tím mohl později pracovat. "A co teda jsi?" nakloním hlavu na stranu. "Na to bys musel být i zelenější," zazubím se na něj a přičapnu si před něj do pololehu. Když vyštrachá papíry, znovu zazývám a podívám se po té okounějící modrošici. Zastříhám ušima. "Ty jsi dlak? A v co se měníš? Kočku? Ptáka? Jelena?" vystřílím ze sebe rychle a začnu u toho nehorázně slintat. Jeho otázku ohledně vlkodlaků úplně přejdu. "No... O tom výrazu nic nevím. Ale zkus hlavní nástěnku v hale, tam jsou všichni profesoři napsaní," doporučím mu a začnu zase hopsat kolem něj. Dokráčela sem další nanynka. A začala se rozčilovat. Můj úsměv se změnil a ze silně pobaveného se z něj stal poměrně nebezpečný. Ravi, tím že jsem skoro namáčknutý na něm, může cítit že mi trochu zavibrovalo hrdlo, ale nic ze mne nevyšlo, co by šlo slyšet. Začichám a potom se uchechtnu. "Kdyby draci nebyly takový nenažraný hovada, možná by tu něco zbylo." Pronesu docela hlasitě přes celou jídelnu. Potom se začne zajímat o můj zájmový bod. "Hej, já ho našel první, moje hračka," zavrčím na ní trochu, když se přiblíží na můj vkus až moc blízko. Když ze sebe vyrazí jméno, zamyslím se a podívám se zpět na ne-človíčka. "Já si říkám Han, jen tak mimochodem." |
| |||
Okraj lesa Lailah, Diagh, okrajově Tabithi Dračice po nás hodí ještě několik pohledů a pak se vydá sama ke štítu. Od něj dostane pořádnou pecku, jak ji rozhodně samotnou skrze nepustí. Potom tam jen zírá do hlubšího lesa. Ještě několik okamžiků počkám, ale když si nás nevšímá, otočím se k Lailah s Diagh. Obě dvě odsouhlasí, že rozumí pravidlům a tak každé nabídnu jednu ruku. Když se mne chytí, projdu hladce štítem. Jen se přes nás přelije zelená vlna, která za námi štít zase zavře. |
| |||
Pokoj - Jídelna Vypadalo to že ji to už trochu přešlo, teda alespoň ta část kdy nadávala mě. Jen prohodila něco o profesorovi a bez dalšího slova zmizela z pokoje. Tak to teda bylo pěkně nevychovaný odejít takhle bez rozloučení. Měla ale asi dost starostí s celou touhle situací takže to docela chápu. Rychlí "čus" by ale určitě zvládla. Ještě jednou jsem se pořádně protáhla a vydala se pro něco k snědku. Protože začínat den s prázdným žaludkem rozhodně nemůže být zdraví. Nechápavě jsem se zastavila kousek od dveří prázdné jídelny. Bylo tam jen pár studentů a na stolech, který se normálně prohýbaj pod vahou jídla nezbyl ani jeden jedinej drobeček. Zamyšleně jsem se obrátila na hodiny a v duchu si odpočítávala kolik je hodin. Takže osmnáct k tomu patnáct...třicet, čtyřicet pět. To je tři čtvrtě na sedm. To by jídelna měla bejt plná. "Kde je jídlo?! A neříkejte mi že už jste ho všechno sežraly" obrátila jsem se zpátky ke dvojci. Kluk a nějakej pes. Jak jsem si prohlížela toho kluka došlo mi že jsem ho tady předtím ještě nezahlédla. "Héj... ty seš tady novej že?" prohlásila jsem nadšeně a přiskočila k němu blíž. "Musíš bejt protože sem tě tady nikdy neviděla ani necítila" trochu jsem nakrčila nos. Ustoupila jsem od něj o krok zpět. "Jasně..." uvědomila jsem si tiše. "...já jsem Nybe" představila jsem se pak s úsměvem a tak trochu čekala jestli se taky představí. |
| |||
Okraj lesa Chrys, Diagh, Tabithi Uvítala jsem informaci, že krev je potřeba zajistit, i když mi to vyznělo tak, že než se věci vrátí do normálu, bude to chvíli trvat. A to mě teda netěší... |
| |||
Jídelna Han, všichni Oddechnu si potajmu, když se žádná další demonstrace zubů nekonná a mírně uvolním postoj. Než mě tedy ovane, ten příšerný zápach, ze kterého se mi docela zvedl žaludek. Na moment vyvalím pohled a rozdýchávám značnou nevolnost. Pohled mi utkví na něm, jak začne hovořit. Slíbil jsem sám sobě, že budu otevřený novým věcem a tvorům. I když jsem stále nepochopil, co za tvora to je a fakt, že je to student pouze hádám. Vyvolává to ve mně jakousi nejistotu, jak s ním vlastně mám mluvit. Sjedu jej poměrně podezřívavým pohledem, jak mě očichává, ale nechám jej. "No, já bych o sobě upřímně moc rád tvrdil, že člověk jsem, ale lidi mě tak nevnímají," pronesu diplomaticky. A prohlédnu si své zmáčené oblečení. "A teď navíc spíš vypadám jako rusalka," zažertuji s jemným úsměvem na rtech. Než mi vyjede obočí tázavě do čela. "Pelechy?... Ach ano. Chápu. Dojde mi, co tím chtěl říct a prozkoumám znova své papíry. Nějak mi to konečně zacvaklo celé až teď. "Já jsem.... jsem dlak?? Haah?" tázavě nahnu hlavu a koukám do rozpisu. "To jako třeba... vlkodlak? Něco takového opravdu existuje?" pronesu zamyšleně spíš sám k sobě a tu mi utkví pohled na hopsajícím vlkovi vedle mě. Krom toho, že mi to nějak moc připomíná mého hyperaktivního hranostaje, tak mám asi jasno v tom, co za tvora tohle je. *Takhle jsem si tedy vlkodlaka nepředstavoval, ale co já vím, jak má vypadat, v knihách popisují kde co,* pomyslím si a pokrčím rameny. A tu si vzpomenu, že bych měl něco vyřídit a když už se nežereme ani neděsíme navzájem ani jednostranně, mohl bych to vyřídit hned. "Poslyš, je v učitelském sboru někdo, koho lze považovat za 'Stvořitele'? Kde ho najdu? Musím mu něco nutně říci." |
| |||
Jídelna Ravi, okrajově Gerrir či Modrý Když se nahne dozadu v očích mi pobaveně blýskne. Upřímně jsem ho nechtěl vylekat bafnutím, ale tím, že umím mluvit, takže když na mne začne zaraženě zírat, pobaveně se uchechtnu. Nicméně i když vypadá trochu otřeseně, nevypadá to, že by z něj vypadla nějaká zajímavá reakce, třeba infarkt nebo úprk skrze školu. Když pronese tu větu, trochu se odtáhnu a zazívám zklamaně, až ho ovane horký vzduch z mé mordy, která trochu smrdí jako rozkládající se syrové maso. "Taky tě zdravím," odtuším mu nakonec na tu jeho poznámku. "Takže ty jsi student," konstatuji nadále. Když začne komentovat mé oči, trochu se ponížím, abych na něj lépe viděl a očuchám ho. Nevoní jako člověk. "Díky," zamručím, "a co ty jsi zač? Člověk z tebe smrdí jen zvenku," nakloním hlavu na stranu. "Jestli tím myslíš pelechy, tak to záleží podle toho, do které koleje patříš. Každý bydlí jinde," odfrknu si a zahopsám si vedle něj sem a tam, jak jsem se už moc dlouho nehýbal. |
doba vygenerování stránky: 1.3242609500885 sekund