| |||
Chodba před ředitelnou – hala – neoznačená učebna Ylrys, Alfa, Chrys, Oranil a kdo se vyskytne po cestě Z ředitelny vyběhnu tryskem a málem se hned přerazím, jak jsem náhle o dobrých třicet čísel vyšší, ale podaří se mi to vybrat. Nohy mi září zlatě od pánve níž obalené čistou kimiu ve tvaru svalů, jejichž šlachy prorážejí kůži, chodidla prodloužené v druhé holeně a na jejich konci nové chodidla. Na první pohled vypadají jako zadní nohy geparda. Na zemi za mnou zůstávají krvavé stopy. Schody beru skoro po mezipatrech bez nejmenšího ohledu na nohy skryté pod vrstvami kimiu. Najít učitele, to přece říkal... Jsem si sice jistá, že ten muž, co přišel za námi, je učitel, ale měl by o tom vědět i někdo další. Běžím stejnou cestou, jako jsme stoupali, přímo do učebny, kde jsem zemřela. Nevím, kam jinam bych mohla jít a tam byl naposledy miheni, polobůh, co mne naposledy zachránil. Halou proběhnu bez nejmenšího zpomalení, jen pokud bych ho tam viděla zastavím, přímo do učebny. „Miheni neu!“ Skoro mu spadnu do náruče, ruce sevřené na jeho pažích. „Nahoře, někdo, mihi... Bojují!“ Vysypu ze sebe na jeden nádech, jen nad posledním slovem se musím na moment zamyslet. Pustím se ho a zavrávorám, jak nejsem zvyklá na takové nohy. Zopakuji to ještě jednou, oči vytřeštěné, ale tentokrát naznačuji kruh, jak ani nevím, kde jsem to vlastně byla. |
| |||
Sauna - obloha nad školou Jak jsem byla ponořená do vlastních myšlenek nemám ani zdání o tom kolik času vlastně uplynulo od chvíle kdy jsem přišla do sauny. Doufala jsem že samota bude nejlepší pro sousředění se na můj úkol. Ze začátku to bylo Když jsem si myslela že se mi konečně podaří proměnit se "zpět" vyrušila moje soustředění nepříjemná vzpomínka která mě vrátila zase zpátky na začátek (1,74). Po několika takhle neuspěšných pokusech jsem to definitivně vzdala. Nerada si to přiznávám, ale s tímhle nejspíš budu potřebovat pomoc. Nějak ale nevím koho bych koho bych mohla o pomoc požádat...jestli by mi teda byl vůbec někdo ochotný pomoc. Profesorka nepřipadá v úvahu je totiž úplně k ničemu a když si pomyslím že s ní budu muset znovu ztrcet čas...na náladě mi to nepřidává. V sauně je sice pěkně teplo a klid ale už mě omrzela. Navíc mám z toho válnení nepříjemně ztuhlá křídla. Než se vydám ze sklepení samozřejmě se ještě zastavím v šatně. Přeci tady nebudu chodit zahalená jen osuškou ne? Potom se přesunu hlavním vchodem před školu. Po několika krocích se zastavím a pohlédnu k neby. Notnou chvíly jen stojím a rozčiluju se nad tím deštěm. Normálně by mi mi trocha deště nevadila, ale teď mě vytáčí úplně stejně jako kterákoliv jiná malicherná nepohodlnost. Několikrát jsem jen naprázdno mívla křídly abych si je protáhla. Lehkým odrazem vyskočím několik stop do vzduchu. Teprve když vyletím o něco výš si uvědomím přítomnost Lailah a někoho dalšího. Rychle vyletím vysoko nad školu a pomalu začnu pomalu kroužit nad pozemky. Ve tmě toho z pozemků sice moc nevidím ale to mi nijak nevadí, pro to jsem totiž ven nešla. |
| |||
Před školou ve vzduchu Pozorně jsem sledovala Jigmeho. Už jsem byla od něho dál, ale i tak mi neušlo, že si stáhl z ruky nějaký šperk. Co to znamená? Odpověď přišla hned. Jeho celá podoba se začala měnit. Od očí, vlasů, pleti... Až se mu nakonec objevila křídla. A rohy. Naprázdno jsem polkla. Takovou proměnu jsem nečekala. A copak mě mají rohy trápit? Už nejsem to, za co jsem se mohla pokládat. Možná jsem tím nikdy nebyla, možná jsem si jen namlouvala, že jsem něco lepšího a přitom... Saju krev. |
| |||
RM4 Hope "No jak jsem říkala chtěla jsem tě nad schody nadnášet.Jistě levitovat něco tak velkého není snadné,ale není to nemožné."odpovím Hope na její otázku.Možná mi to přijde divné ovšem vzpomenu si že se taky divila že umím létat. Ona toho asi moc neví,tedy o jistých věcech ... Když opět dorazíme k místnosti kde jsme už předtím byli tak mi Hope opět podrží dveře a já vletím dovnitř,Potom počkám až Hope vstoupí taky a mezitím se rozhlížím co tu vlastně všechno je. "Dobrá kde začneme?" Nadšeně zatleskám a popoletím a uvažuji že v rámci své rozpustilé nálady z Hope stáhnu tu látku kterou si tak pečlivě přidržuje. Zcela určitě bude zábava i když Hope se asi bavit nebude. |
| |||
Před školou Lailah Hrdě se vypnu v brnění a odhodím cípy pláště bránící ruce, aby se trochu zavlnil. Jen krátce zaznamenám, že se dokonce začervenala. Když skoro šeptem odpoví, spokojeně se usměji, protože jsem rád, že jsem si to vyložil správně. Vzdálím se opět do diskrétní vzdálenosti, abych ji uvolnil osobní prostor a kývnu hlavou na souhlas. Než jsem stačil cokoliv udělat, udělala dva kroky a mne ovanul vzduch a vodní tříšť z toho jak vzletěla. Napřed trochu přimhouřím oči a hledím za ní, protože si mé oči ještě zcela nezvykly na šero noci. Založím ruce na hrudi a sleduji ji v letu, než se zarazí a ohlédne se. Teprve potom vezmu za veliký krystalický náramek na levé ruce a stáhnu ho. Modré oči se okamžitě zalijí žlutí a v šeru je vidět, jak se jemně rozzáří. Okamžitě se její rozpitá postava zaostří a stejně tak veškeré okolí. Dlouhé vlasy se v tmavém zavíření zkrátí a mezi nimi vyraší rohy. Pokožka ještě o několik odstínů zesvětlá a v ozdobném prvku na hrudi se jemným žlutým světlem rozsvítí kámen. Ale nejpodstatněji, plášť vyletí do vzduchu, jak mezerami mezi jednotlivými vrstvami rozevřu mohutná blanitá křídla. Spustím ruce, odrazím se a vystřelím do vzduchu jako šíp. Skoro to vypadalo, že jsem při vzletu ani nemáchal křídly. Zastavím se až nad ní a několikrát máchnu křídly na udržení výšky. Ohlédnu se na ni a znovu se usměji, ale tento úsměv působí zcela jinak. Mnohem sebejistěji, trochu lišácky a díky ostrým špičákům i poměrně nebezpečně. |
| |||
Před vchodem, a pak v letu nad pozemky Jigme „Aha...,“ obdivně jsem si prohlížela jeho zvláštní oděv, či jak to nazvat. Nejraději bych se vyptávala dál, ale nějak jsem se nedonutila k tomu vůbec ty otázky vyslovit. Třeba ještě bude příležitost. Místo toho jsem se na něj usmála, když se mi představil, a dokonce uklonil. To mi vehnalo i trochu červeně do tváře. |
doba vygenerování stránky: 1.4071681499481 sekund