| |||
Relaxační bazén - Ošetřovna okrajově Lailah a Jigme, ti na ošetřovně Myslím že v bazénu už jsem už dost dlouho, chtělo by to nějakou změnu prostředí. Tady už jsem vyzkoušela snad úplně všechno, včetně té vodní skluzavky. Ta byla asi nejzábavnější...i když mi trochu vadilo pokaždé lézt nahoru. Pomalím krokem se vydám zpátky do haly. Nijak nespěchám, není kam a navíc je to tu teď nějak jiné. Jsem si totiž dost jistá že jsem se předtím přišla přes saunu. Jen co vejdu do chodby která vede do haly, zarazím se a zpozorním. Ve vzduchu je cítit krev a to přece není normální ne? Pomalu se přiblíží ke dvojci stojící u urny. Znám jen Lailah, a zrovna s tou mluvit nechci. Zeptám se někoho jiného, co se stalo. Vejdu do haly, nevypadá to ale že by mi hrozilo nějké nebezpečí takže se zase trochu uvolním. Pohled mi padne na hodiny. To je...deset hodin. Měla bych asi jít na prohlídku. Jdu tedy na ošetřovnu. Zvědavě si prohlížím na lehátku ležícího kluka. To je ten co ho předtím chtěla Lailah zakousnout. Celá ta scéna není zase tak překvapující, přeci jen je to ošetřovna ne? Příliš se tím teda nezabívám a jdu do ordinace. |
| |||
Hlavní hala --> Směr schodiště do sklepení Jigme, okrajově Rosamundelia Ten zmatek a nejistota, který jsem cítila ze svého blízkého okolí, mě naplnil a spojil se s mými vlastními obavami. Znovu jsem pevně stiskla mladíkovu ruku, než mě přemohly rozpaky a já ji pustila a o krok ustoupila. Krev očividně nebyla jeho a byl v pořádku. Tak co tu vyšiluju... Chabý pokus o uklidnění. |
| |||
Chodba před schody do slepení Hope Vypadá to že Hope je v pořádku protože se objeví její obvyklý dotaz, i když uznávám že jsem měla ohledně té velké plachty i vedlejší úmysly. Chtěla jsem opět vidět ty její obrázky a ten její pohled když Hope zjistí že je nahá by taky stál za to. "Chtěla jsem tě na tom velkém kusu látky odnést zpátky na kolej protože jsem nevěděla jestli ses probrala tak aby jsi byla schopná sama odejít. Jsem ráda že to nemusím dělat, ne že bych to pro tebe neudělala, ale levitovat něco stejně velkého jako jsi ty není tak snadné." Vrátí se opět mi má rozverná nálada a tak se posadím vedle Hope. "Ale já jsem neříkala že nemám ráda oblečení to bych sebou neměla tolik kufrů, víš co to dalo práce všechny vybalit? A to jsem byla před odchodem vážně tvrdá a hodně toho vyřadila." Ovšem potom zvážním a horní konce křídel schlípnou dolů. "Co se vlastně stalo? Taky jsi to ... cítila? A ... proč .. co ... "otřesu se a přejedu si rukama po ramenou protože mi pořád o tom není příjemné mluvit. "No co se vlastně stalo? Říkala jsi že se sem musíš jít protože tu není bezpečno a já o tebe měla strach..."potom se zarazím jako bych si právě na něco vzpomněla. Křídla se narovnají a taška kterou jsem předtím odložila u stěny se vznese a doputuje až ke mně. "Taky jsem vzala sebou tašku s tvými šaty a tím krystalem."dodám potom když tašku chytím a podám Hope. Klidně se může obléct zde protože ředitel s většinou studentů odešel. |
| |||
Chodba v přízemí Tarney, ti co mne vnímají Olíznu si ze rtů zbytek sladké mízy a opilá mocí sleduji poslední chvilky té bytosti. Na rtech mám krutý smích. Pomsta je dokonána... Vrátím se pohledem na tu zelenovlasou osůbku a pobídnu ho, aby přišel blíž. Chci tančit, tančit až do svítání, do dalšího rána a toho dalšího a dalšího. A on je jeden z mála, co mi může stačit. Otevřu oči. Ta opojná moc, čistá energie z mužíčka, vše je pryč. Zůstal jen hlad, větší a větší, že předtím. Neslyším nic, ani Dollyho, ani své společníky. A výjev přede mnou je jiný, než by měl být, jako bych se vrátila v čase. Jako by se ty věci předtím ani nestaly. Jen pootevřu ústa, jak se mi před očima objeví ten muž, stejný, jako předtím. Nevyjde ze mne ovšem ani hlásek. Ticho, strašné ticho mi plní mysl, jak v ní něco chybí, něco hodně důležitého. „Mumesago! Uroku! Timene!“ Vykřiknu po chvíli, až se mi vrátí na mysl jejich hlasy. Prázdný, svět je bez nich tak prázdný... Dlaně si přitisknu mezi prsa, jako bych se snad nemohla nadechnout. Pod prsty ucítím tenkou knížečku. Hned vím co je v ní, ta nejdražší věc mému srdci. Pomalu klesnu na kolena, ani o krok se nevzdálím od ohybu chodby, kde jsem procitla. Timene... Oči se mi plní slzami, jak tam tak nehybně sedím. Jen mysl vyšlu na průzkum, ohmatávám každou mysl v dosahu, jen abych mohla naslouchat jejich myšlenkám. (16). |
| |||
Hala Lailah V hale, v místě, kde je ještě rozprsknutá krev se, za šedého období přízemí, objeví mé tělo. Ve své démonské podobě. Zavřené oči a celkově pozice spíše loutky než živého tvora. Hruď mi zasvítí jasným světlem a pak z mé pokožky začne tryskat inkoust. Na krátko zahalí celé mé tělo. Poté se vtáhne zpátky do těla a odhalí tak fakt, že mé tělo je nyní opět v kompletním brnění. Hned vzápětí se mé tělo promění do lidské podoby, protože díky Sethovi mám na ruce veliký masivní náramek z bílého krystalu. Trochu se zakymácím a otevřu oči. Několikrát nechápavě mrknu a trochu si upravím brnění. Skousnu ret, jak se snažím si vzpomenout, co přesně se stalo. A vzpomínky, co se mi vynoří v paměti se mi zrovna moc nelíbí. To už se ke mne řítí nějaká dívka. Trochu nechápavě se na ni podívám, stejně tak na to, co dělá. Celkový zmatek a znepokojení může cítit i z mé mysli, která není nijak chráněná. Po chvíli si uvědomím, že se vlastně na něco ptala. "Jo... Asi jo. Jsem naživu. Očividně." |
doba vygenerování stránky: 1.5860199928284 sekund