| |||
Ošetřovna Moje přítomnost na ošetřovně se omezí na obletování mezi postelemi a hlídání aktuálního stavu. Bohužel o moc víc pro ně nemohu dělat, neboť jsem se už buď pokoušela a nebo je problém psychického rázu. Má magie je navíc nejsilnější na mou vlastní osobu a na druhé účinkuje o něco méně. Naštěstí po chvíli vrací Rubus. Bohužel Hana se nepovedlo probudit ani jemu s Faife. Snad tedy aspoň ostatní v učebně přivedli zpět k životu a vědomí. Vzhledem k tomu, že už tu nejsem úplně potřeba, přesunu se dál od dveří, kde si sednu na jednu z postelí. Plameny kolem mého těla uhasnou a já jsem dám do sledování dění ve své nejméně nápadné podobě. |
| |||
Hala Jigme, Dolly Byla jsem rozhodnutá jít na hodinu, i když jsem netušila, jak mé zpoždění vzrostlo, když mě někdo chytl za ruku. Vylekaně jsem se ohlédla. Byl to opět on, ten mladík, co vypadal stejně otřeseně jako já. |
| |||
Chodba v přízemí Jigme, Dolly, okrajově Rubus Cítím jen chladné stěny v cizích myslích, nepustí mne dál, jen jedna je pro mne otevřená dokořán. Upnu se na ni s jedinou myšlenkou, „mluv, prosím, prosím, nenech mne v prázdnotě!“ Radši bych byla drakovou loutkou, než touhle prázdnou schránkou. Na procházející zelenovlasou bytůstku upřu oči s myslí plnou vzpomínek na náš tanec, jen na okamžik k němu natáhnu ruku, v očích zoufalství, než ji znova přitisknu na deník pod šaty, na ten poslední kousek mne, co zbyl. Slzy mi volně stékají po tvářích, smývající dračí krev. Cítím ho! Blíží se! Srdce mi povyskočí úlevou, snad i radostí. Nehýbu se však, je jen slabým plamínkem v prázdnotě, jen vzdálený maják na širém moři. Jak by mohl být někdo, s kým jsem sotva mluvila... Jak by je mohl nahradit? „Mrtví...“ Mluvím tiše, jako by mne ty samotná slova bolela. Vždyť i myšlenky na to bolí. „Jsou mrtví...“ |
| |||
Hala Lailah, Rosemundelia Trochu rozpačitě a stále poněkud otřeseně sklopím pohled k její ruce, kterou drží tu mou, ale nijak nereaguji, abych se jí vymanil. Jen se snažím najít pevnou půdu pod nohama. A tak i mysl, co pátrá po okolí, může volně nahlédnout na můj zmatek a nejistotu a také neklid z toho, že se objevil Strážce. Když mne dívka přede mnou pustí, trochu nepřítomným pohledem vyjedu zpět k její tváři. Na její otázku trochu zkřivím tvář a trhnu ramenem v neurčitém gestu. Mimo toho, že jsem se nechal zabít toho moc nevím. Začne něco o lektvarech a celkově působí stejně zmateně. Trvá, než k mé mysli doputuje, co vlastně byl význam jejích slov. Stačí tak udělat několik rychlých kroků ke schodišti, než se rozpohybuji. Udělám několik dlouhých kroků za ní a chytím ji za ruku, abych ji zastavil. "Počkej. Lektvary dnes nejsou," pronesu k ní, aby pochopila, proč ji zastavuji. Můj hlas je trochu mdlý a tichý, jak se mi trochu svírá hrdlo. |
doba vygenerování stránky: 1.4924461841583 sekund