| |||
Hala Hopkám si kolem paničky, ten název se mi zalíbil nejvíc, ještě jí říkají Ako, Tele, Odprejskni, ale panička se mi líbí nejvíc. Lidé vůbce používají spoustu jmen. Mě říkají Gyzmo a společné jméno s mou paničkou máme Odprejskni. Gyzmo Odprejskni. Taky bych si chtěl do té věci hodit ten lísteček. Pobíhám kolem a hledám kudy vylézt nahoru, abych se mohl podívat, kudy tam ty lístečky hážou. Sice nevím, proč to dělají, já vlastně nevím, proč dělají hromadu věcí. Hromadu šměšných věcí. Třeba se koupou a nic jim neskáče z kožichu, i když oni kožich nemají, někteří mají takový krátký kožíček na některých místech, ale schovávají svůj kožíšek pod látky. Občas i já se schovám do látky, ale jen když je moc zima. Zima, ale né venku, ale uvnitř. Je mi jako kdyby mě znovu zavřeli do té krabice a někam poslali. Bál jsem se, že mě utopí. Že mě nechtějí. Že se mě zbaví a stejně jsem se teď cítíl, možná i hůř. Kňučel jsem a třepal jsem se i když mi zvenku zima nebyla, zima byla vevnitř. Pak mě něčím polili, byla mi ještě větší zima, když jsem věděl, že přijdou. Zima vevnitř se zmírnila. Třepal jsem se, teď už z jiného důvodu. Padnul jsem na čtyři "Grr, vrr, drr." Slyšel jsem své jméno, panička mě volala. Z mého kožichu se dýmylo. Na zádech mi probublávaly hrbolky, mísily se, putovaly, zvětšovaly a zmenšovaly se, až najednou vyskočily dve kuličky z mého kožichu. Přestal jsem se třást a sledoval co se z těch kuliček vyklube. Gremlin 1 Gremlin 2 |
| |||
Hala - ošetřovna Navrhla jsem jim jak mne zabít, ale oni se utápěli v podobných pocitech jako já. Chvíi jsem doufala, že JIgme vytvoří kouzlo, které ukončí mou existenci. Ale místo ohně, mě namočí jakási černá tekutina, která ani nepálí, ani neleptá. Zklamaně vzdychnu a vůbec mi nedochází, že bych měla Gyzma před tou tekutinou chránit. Stejně to nemá smysl, nic co jsem dosud udělala, nikomu nepomohlo. V hale se objeví drak, tak možná ten by mohl můj život ukončit, třeba mě zašlápne, sní, nebo vychrlí oheň. Uslyším píseň, která mi na chvíli zprovozní mozek, rozbrečím se. Takže i když nejsem už netečná, tak stejně nejsem schopná se sebou něco dělat, natož někomu pomoct. Zmého už tak chtrného psychického stavu mě vytrhne další změna, ale tentokrát né psychycká. Jsem u ošetřovny, svázaná. Seth vchází do ordinace a omdlí.Zatajím dech a pozoruji, jestli dýchá, když se mu pravidelně zvedá hrudník, úlevně vydechnu. Z ošteřovny vyběhne Rubus, jen kývnu a očima mu naznačím, ať se podívá na ostatní. Budu v pořádku, ale momentálně po tom psychickém útoku, nemám sil, abych mluvila a něco vysvětlovala. Taky zkontroluji své spolužáky. Erím. Žije a je při vědomí. Trochu se mi uleví. Jigme. Kousnu se do rtu a z očí mi tečou slzy, zavzlykám. Nějaký nový kluk. Gyzmo. Rozhlížím se. Srdce a moje vnímání se zpomalilo. "GYZMO!" vykřiknu zoufale a můj hlas se mi zdá cizí. Celá jako bych byla po prožité zkušenosti jiná. Zaberu, abych ze sebe strhla, to co mě omezuje v pohybu(87%), ani mi nedojde, že se cáry rozpadly. Rychle se zvednu a nahlédnu do haly, kde už není ten drak, ale Gyzmo je sám u urnu. "To né!" Je mi jedno jestli se mi něco stane, rozběhnu se k němu, pokud mě někdo nezastaví. |
| |||
Chodba – učebna polobůh, Ylrys, Alfa, bestie, Rosa, drak Vytřeštěně civím na rozložitý hrudník. Nejsem si zcela jistá, co že se to stalo, ale kdesi hluboko jsem ráda, že jsem se dostala tak blízko polobohu. Stihnu se jen nadechnout, než mne do uší udeří zpěv. Zalapu po dechu, mysl plnou vzteku, který nechápu. „Kiu!“ Procedím skrz zuby, jak pohledem najdu tu bytost, co mne plní záští. „Kisi kiaaniu!“ Zatlačím do hrudníku před sebou (46), štít pulzující energií (35). Nečekám na jeho reakci, vyklouznu pod jeho paží a odskočím na místo, kde jsem naposledy viděla tesák. Neměl by být daleko... Tam, před tou bestií leží! Pevně sevřu tesák, zatímco se mi na těle tvoří nové svaly z čisté zlatavé miu. Na místě starých jizev se tvoří nové rány, jak se magické svaly napojují na šlachy. Teprve teď vypadá mé oblečení, že je ve správné velikosti, naplněné novými svaly a štítem pod nimi. Vše to trvá sotva co mrknutí oka. „Kisi! KISI!“ Vykřiknu jak se vrhnu na tu bytost, vůči které mne zaplavila náhlá zášť. Tesákem útočím na na její zátylek (94 – jestli je už bokem/zády, jinak jdu po očičkách na ruce). Tesák nechám jeho osudu a zakousnu se jí mezi krk a rameno, čelist a celou hlavu obalenou lví mordou (99). Krev mi stéká do očí, ale nechám se vést svým vnitřním zrakem, co vidí jen magii. Místo nehtů mi na prstech vyraší zahnuté drápy, které jí zatnu kdekoliv dokážu a rvu a trhám, jak jen můžu (54). |
| |||
Učebna/Chodba Miaarea, Han, Alfa, Rosa, Drak Stála jsem tam před tím, který zablokoval mou zábavu a upřímně jsem nečekala, že by mne zabavil. „Já? Ale kdepak! To, v jakém jsem stavu není moje chyba, přeci jen... byla to součást dohody... kdyby tu zde nikdo nebyl, tak by jistě Han dostál svému slovu. Mé srdce za jeho zábavu... dohoda-je-dohoda!“ Řekla jsem a hlasitě se zasmála a i když jsem viděla jeho pohyb vůči mé hlavě... tak jsem se nebránila, jen jsem mu letmo přejela jazykem přes prsty. V ten moment se ale zastaví čas a já se podívám po okolí, ne, že bych otáčela hlavou, ale přesto jsem se koukala na vše, jak bylo magicky zastaveno. „Ohoho... zajímavé...“ pozorovala jsem a cítila i to, jak se tok pocitů zastavil a mé očka na hlavě se opět zavřela, jazyk přejel přes tlamu a sebral zbytky krve a s hlasitým klapnutím jsem zavřela tlamku. Tiše jsem se smála a pozorovala okolí, protože toto bylo dost fajn, nemluvě o tom, že všude dokola mne byla „vidět“ magie, kterou jsem neznala. Svět se zase rozpohyboval a já pokračovala ve smíchu, tedy aspoň do momentu, než do mne vlezl jeden pocit, který upřímně... jsem nikdy necítila, aspoň ne v tomto stavu... pokud vůbec. Nikdy jsem necítila takovýto vztek a hlasité vydechnutí neznamenalo nic dobrého... zuby mi zaskřípaly a já se mírně zaklonila... sice bez aury, přesto se mi očka opět na hlavě otevřela a já se slinami padající na zem opět hlasitě vydechla. Šílený úsměv, dívající se na Alfu... tělem proudící pocity, které jsem nikdy necítila, tak ani mé tělo nevědělo, jak přesně se chovat... nemohla jsem přeci být ovlivněna tím, čím jsem tvořena, negativním pocitem, hněvem, který mne spalovat. Přesto jsem byla. „Lov započal... you died...“ s výdechem jsem se odrazila vůči Alfě, která nejspíše stále pila, rychlostí a silou, která nejspíše poničila zem díky mému odrazu a svou rukou jsem šla pravý hák všechnou silou, co jsem měla, i kdyby to mělo znamenat vykloubení ramena, na její hrudník zezadu(60). Jakmile rána dopadla, opět jsem se odrazila, připravena na sérii útoků s plnou silou... // Aneb, když Myrrage aktivovala něco, co bylo plánováno od samotného začátku, jen toto nastalo dříve, než bylo čekáno // „Je vůbec možné vyvolat v... tamtom chuť zabít něco určitého? Vyvolat chuť zabít něco... co je vlastně identické oproti ostatnímu? Přeci jen podle posledních zápisů lidi vidí stejně, je jedno, jestli mají dlouhé vlasy, modré oči, nebo jinou barvu pleti,“ řekl asistent svému nadřízenému, který promnul své vousy a zamyslel se. „Experiment XZ-0034-S zkoumám od samotného počátku a musím říci jedno. Motivuje to cokoliv nového. Byla by možnost to napálit, říci, že něco nebo někdo má novou věc, kterou to ještě nevidělo. Ale... to je dost těžké, protože i slunce bude toto stvoření, abominaci, fascinovat,“ opět si promnul vousy a poškrábal se na hlavě. „Je tu jedna možnost... zatím jsme nikdy nebyli schopni vložit do toho pocity, avšak pokud by někdo toto dokázal, naplní se to touhou toho zbavit. Jde o to, že pozitivní pocity by toto monstrum více méně jen dostalo do stavu B, jak to již několik desítek let nabádáme. A negativní pocity, například nenávist vůči něčemu by to bralo jako slastný zákusek. Ale... naplnit toto stvoření něčím, řekněme tímto pocitem a dokázat tento pocit uchovat? Ano... potom by bylo možno tento experiment dokončit a vytvořit stvoření, které se nikdy nezastaví, ani přes smrt, dokud nezabije cíl,“ starý muž si odkašlal do kapesníku a jeho asistent se podíval na Experiment za sklem, které právě zkoumalo nový přidělený předmět. „Co když... tento experiment, Ylrys, jak si říká... něco donutí cítit nenávist vůči nám? Navíc, i když to dokážeme uklidnit, nikdo nebyl schopný tyto pocity měnit a kdokoliv se o to pokusil... však víte...“ Starší muž se opět zasmál a popošel ke stolu, ze kterého vytáhl předmět, který vložil o dost mladšímu vědci do rukou. Byla to pistol, která byla předána se slovy: „Tak se modli, že kulka proletí tvým mozkem dříve, než tě bude mít na očích...“ |
doba vygenerování stránky: 2.7225198745728 sekund