| |||
Hala Všichni v hale, co mne vnímají Klid, který mne zaplavil s počátkem písně, se ztratí hned po vkročení do haly. Místo něj přijde beznaděj, jak zklamaný pohled mého muže. Snažím se bránit, ale jsem bez šance. Píseň mi odumírá na rtech, až z ní je jen jekot. Vysoký, táhlý, plný zklamání a bolesti. Chytnu si hlavu do dlaní v marné snaze utišit hlasy, jak se snaží osvobodit, s poslední nadějí, než zavládne ticho. Ticho od mé písně, ticho od hlasů mých společníků, ticho co jsem staletí neslyšela. Děsivé, prázdné ticho. Jsem maličká bezvýznamná figurka, snažící se o záchranu rodu, který téměř vyhynul. Zbytečná touha, zbytečný život, zbytečná já... Nikdy mne nechtěli. Nikdo. Nikdy. Nijak. Vlastní rod mne zavrhl, drahý muž mne zahodil, rodina prodala... Jen mizerná náhrada za sestru, nepodařená hříčka přírody, hračka lesa. Nic víc. Nikdy nic víc... Měla jsem tehdy skutečně zahynout. Nezasloužím si druhý život. Nejsem hodna další šance! Vykročím vpřed, tvář zkřivenou do ošklivého pláče pravé bolesti, nohy z rosolu. Nezbývá nic, jen jít dál a dál, do náruči smrti, přímo pod drakovu hlavu. „Rosamundo.“ Řeknu mezi vzlyky, hlasem, kterému nejde rozumět. „Rosamundo! Tys měla žít. Jen výsměch, výsměch jsem...“ Měli pravdu, jsem k ničemu. Ostuda rodu. Jen slabá náhražka. Nepovedá Rosamunda... Nohy pode mnou povolí, zem se přiblíží, jak se svezu po stěně, dlaně stále přitisknuté k uším. Ticho mne ničí. „Rosamundo! Vem si můj život, žij! ŽIJ!“ Nemá cenu jít dál, snažit se zahynout... |
| |||
Chodba – hala Dolly, Jigme, všichni v hale „Tvé, u své nevím kde je.“ Na tvář se mi dostane trochu zahanbený výraz, „upírská. Ve které jsi vlastně koleji?“ „Chtěli pro tebe to nejlepší,“ usměji se na něj, ale v hlase mi jde cítit jistá hořkost. Moji nechtěli pro mne ani ode mne nic, jen abych jim nahradila svou sestru... „Byla to jiná doba, ženy neměly tolik práv. Už vůbec ne vládu nad vlastním osudem.“ Posmutním, jak se všechny křivdy života zdají ještě moc čerstvé. Hlas mi ztratí radostný nádech a přejde skoro v šepot. „Zvlášť v naší rodině, kde jsem nebyla víc, než náhradou sestry...“ Situace v hale si všimnu až po Dollym, zcela zabraná do vyprávění. Se zatajeným dechem sleduji ten výjev, než ucítím zatahání za rukáv. Jistě, musíme jim pomoct, ale jen já a Urok. „Stůj!“ Zarazím Dollyho než ho vůbec napadne vykročit do haly. „Běž dozadu, najdi si bezpečné místo a zůstaň tam! Najdu si tě, ale hlavně zůstaň v bezpečí!“ Můj hlas přímo křičí naléhavostí. Postavím se i vojskům pekelným, jen když bude v bezpečí. Jekot hlasů a nadšený smích Uroka mi plní mysl. Ure, Mume, drazí, dnes je vaše chvíle. Vyšlu k nim myšlenku, než vrhnu poslední pohled na Dollyho, jestli se drží vzadu. „Pamatujte, nemusíme to porazit, stačí odlákat...“ Řeknu si nahlas, jak klidným krokem vstupuji do haly, tváři upřenou na draka. Na rtech mám píseň, klidnou a vábivou, jako pohlazení matky, které vlévá do žil klid a mír (64). Píseň nijak neusměrňuji, nevybírám komu co způsobí. Bonus hod 39 |
| |||
Chodba před ošetřovnou - Hala Rosa, všichni v hale "A do mé, nebo tvé?" zeptám se, když se tak zamýšlím. "A která je tvá?" dodám, když si uvědomím, že nevím, jestli náhodou nepatří do stejné koleje jako já. Tak jako tak vykročím směrem ke schodům do patra. "Rodiče si to taky mysleli, když mi ho dávali, ale nikdy jsem to pořádně nepochopil," pokrčím lehce rameny. Přemýšlím nad jejími slovy, ale prostě netuším, co tím myslela, takže to zatím nechávám být, můžu se zeptat až pak. Lehce nakrčím čelo. "Nemůžou přece někoho nutit udělat co nechce..." Zarazím se v půli kroku, když dorazíme na kraj haly. Ozve se rána, takže sebou trochu trhnu. Většina tvorů na zemi. Ozve se výkřik a pak z jednoho vyrazí obří drak. Klesne mi trochu brada a pár sekund na to jen zírám, než zatahám Rosu na rukáv. "Musíme jim pomoci!" zvolám naléhavě. |
| |||
Hala slečna Marwolaeth, pan Astaellae, Seth a poté VŠICHNI V PŘÍZEMÍ "No tak to díky. To vůbec neznělo špatně. "Ztvrdnout"," ohradím se na slova Setha. "Pravda, nemá smysl hasit něco, co nepálí," kývnu na slova Akashky. Úsměv a energie z konverzace ze mne však mizí s každou sekundou toho, co mým tělem prostupuje ten zvláštní pocit. Ten pocit... Tamika je nyní naše hrdinka. Nositelka je chráněná a činí se. A kde jsem já... Co jsem já... Tohle není ani má pravá podoba. Strhnu ze sebe náramek a zahodím ho, až zacinká o kameny. Mé tělo okamžitě nabere svou démonickou podobu. Klesnu na kolena, až kožené kalhoty od brnění zaskřípají a plášť za mnou zavlaje. Opřu se dlaněmi o zem a ani si nevšimnu, že vedle mne klesla k zemi i Akashka. Můj život nemá význam. Je jen dílem náhody, že jsem nezemřel tam na tom bitevním poli. Musel zasáhnout otec, abych tady vůbec byl a já jsem jen k ničemu a ničemu... Takhle jsem naprosté zklamání celého našeho rodu... Nejsem hoden rodu a... Překlopím se zpět na kolena a zakloním rohatou hlavu, takže hledím kamsi do stropu. "Watashi o tsureteitte, Renjāz! Watashi wa akiramemasu. Watashi wa jūbun ni tsuyoku arimasen yo," začnu šeptat a dlaně mám složené volně v klínu. V ten moment začne mé brnění bublat, zářit a pálit. Halou se roznese můj bolestný výkřik, ale nejednám abych bolest zastavil. Hrudní část se rozrazí směrem zevnitř ven, takže se mé uvolněné ruce vymrští do stran. Z kůže mi začne tryskat černý inkoust. Neuvěřitelné množství inkoustu, který zcela dozajista namočí jak Akashku tak Gyzma. Nakonec pod černou hmotou zcela zmizím. V jednom mohutném zavíření se inkoust zvedne z mého těla a to již na sobě nemá brnění. Jen v tmavé haleně a tenkých podkladových kalhotách se zřítím k zemi. Pokud by někdo hledal pulz, hledal by marně. Nad mým bezvládným tělem se zformuje obří čínský drak, který téměř zabírá celou halu. Přízemím (mimo chráněné ošetřovny) zaduní jeho vzteklé zavrčení. |
doba vygenerování stránky: 1.2825558185577 sekund