| |||
Hlavní hala --> Směr schodiště do sklepení Jigme, okrajově Rosamundelia Ten zmatek a nejistota, který jsem cítila ze svého blízkého okolí, mě naplnil a spojil se s mými vlastními obavami. Znovu jsem pevně stiskla mladíkovu ruku, než mě přemohly rozpaky a já ji pustila a o krok ustoupila. Krev očividně nebyla jeho a byl v pořádku. Tak co tu vyšiluju... Chabý pokus o uklidnění. |
| |||
Chodba před schody do slepení Hope Vypadá to že Hope je v pořádku protože se objeví její obvyklý dotaz, i když uznávám že jsem měla ohledně té velké plachty i vedlejší úmysly. Chtěla jsem opět vidět ty její obrázky a ten její pohled když Hope zjistí že je nahá by taky stál za to. "Chtěla jsem tě na tom velkém kusu látky odnést zpátky na kolej protože jsem nevěděla jestli ses probrala tak aby jsi byla schopná sama odejít. Jsem ráda že to nemusím dělat, ne že bych to pro tebe neudělala, ale levitovat něco stejně velkého jako jsi ty není tak snadné." Vrátí se opět mi má rozverná nálada a tak se posadím vedle Hope. "Ale já jsem neříkala že nemám ráda oblečení to bych sebou neměla tolik kufrů, víš co to dalo práce všechny vybalit? A to jsem byla před odchodem vážně tvrdá a hodně toho vyřadila." Ovšem potom zvážním a horní konce křídel schlípnou dolů. "Co se vlastně stalo? Taky jsi to ... cítila? A ... proč .. co ... "otřesu se a přejedu si rukama po ramenou protože mi pořád o tom není příjemné mluvit. "No co se vlastně stalo? Říkala jsi že se sem musíš jít protože tu není bezpečno a já o tebe měla strach..."potom se zarazím jako bych si právě na něco vzpomněla. Křídla se narovnají a taška kterou jsem předtím odložila u stěny se vznese a doputuje až ke mně. "Taky jsem vzala sebou tašku s tvými šaty a tím krystalem."dodám potom když tašku chytím a podám Hope. Klidně se může obléct zde protože ředitel s většinou studentů odešel. |
| |||
Chodba v přízemí Tarney, ti co mne vnímají Olíznu si ze rtů zbytek sladké mízy a opilá mocí sleduji poslední chvilky té bytosti. Na rtech mám krutý smích. Pomsta je dokonána... Vrátím se pohledem na tu zelenovlasou osůbku a pobídnu ho, aby přišel blíž. Chci tančit, tančit až do svítání, do dalšího rána a toho dalšího a dalšího. A on je jeden z mála, co mi může stačit. Otevřu oči. Ta opojná moc, čistá energie z mužíčka, vše je pryč. Zůstal jen hlad, větší a větší, že předtím. Neslyším nic, ani Dollyho, ani své společníky. A výjev přede mnou je jiný, než by měl být, jako bych se vrátila v čase. Jako by se ty věci předtím ani nestaly. Jen pootevřu ústa, jak se mi před očima objeví ten muž, stejný, jako předtím. Nevyjde ze mne ovšem ani hlásek. Ticho, strašné ticho mi plní mysl, jak v ní něco chybí, něco hodně důležitého. „Mumesago! Uroku! Timene!“ Vykřiknu po chvíli, až se mi vrátí na mysl jejich hlasy. Prázdný, svět je bez nich tak prázdný... Dlaně si přitisknu mezi prsa, jako bych se snad nemohla nadechnout. Pod prsty ucítím tenkou knížečku. Hned vím co je v ní, ta nejdražší věc mému srdci. Pomalu klesnu na kolena, ani o krok se nevzdálím od ohybu chodby, kde jsem procitla. Timene... Oči se mi plní slzami, jak tam tak nehybně sedím. Jen mysl vyšlu na průzkum, ohmatávám každou mysl v dosahu, jen abych mohla naslouchat jejich myšlenkám. (16). |
| |||
Hala Lailah V hale, v místě, kde je ještě rozprsknutá krev se, za šedého období přízemí, objeví mé tělo. Ve své démonské podobě. Zavřené oči a celkově pozice spíše loutky než živého tvora. Hruď mi zasvítí jasným světlem a pak z mé pokožky začne tryskat inkoust. Na krátko zahalí celé mé tělo. Poté se vtáhne zpátky do těla a odhalí tak fakt, že mé tělo je nyní opět v kompletním brnění. Hned vzápětí se mé tělo promění do lidské podoby, protože díky Sethovi mám na ruce veliký masivní náramek z bílého krystalu. Trochu se zakymácím a otevřu oči. Několikrát nechápavě mrknu a trochu si upravím brnění. Skousnu ret, jak se snažím si vzpomenout, co přesně se stalo. A vzpomínky, co se mi vynoří v paměti se mi zrovna moc nelíbí. To už se ke mne řítí nějaká dívka. Trochu nechápavě se na ni podívám, stejně tak na to, co dělá. Celkový zmatek a znepokojení může cítit i z mé mysli, která není nijak chráněná. Po chvíli si uvědomím, že se vlastně na něco ptala. "Jo... Asi jo. Jsem naživu. Očividně." |
| |||
Přízemí přístavba – pod schodištěm --> Hlavní hala Jigme, okrajově Aryania, Rosamundelia, Hope Snad každý člověk musel někdy přemýšlet o tom, co se stane pak. Pak, až zemřu. Představovala jsem si hodně věcí a mé představy byly silně ovlivněny prostředím, které jsem znala, ale i tím, kým jsem byla. A toto... Toto v nich rozhodně nebylo. Bylo to snad to nejhorší, co se mohlo stát. Prázdno. Naprosté prázdno. |
| |||
Přízemí – vzhůru do ředitelny Miaarea, Ylrys, Alfa, Rosamundelia „Ne, nemůžete,“ odpovím trochu mrazivým tónem Alfě. Stále kolem mne je ta samá aura, jako vždy a platí na všechny. Zastavím se u Rosy a dlaní ji mávnu kolem hlavy a za mou rukou zůstává černá stopa. Nakonec ji někde na úrovni nosu lusknu před obličejem. Sejmu z ní smyčku a její mysl pročistím od posledních zbytků vlivu. Je tak naprosto v pořádku. Na její běžný stav možná až moc. Poté již pokračuji a dovedu naši malou skupinku až do ředitelny. „Poslední za sebou zavře dveře,“ instruuji je a přejdu místnost, abych se usadil ve svém křesle. Těm třem pokynu ke křesílkům před stolem. „Prosím, posaďte se.“ |
| |||
Hala -> Ředitelna Tarney, Alfa, Miaarea, Hope Dívka se jen usmála a vypadala, že ji moji krev potěší, ranky, které mi způsobila byly už pryč a i to, co Mia udělala. Nejspíše bych to zvládla vyregenerovat sama, ale připadalo mi, že nám nejspíše něco pomohlo... Aneb... cítila jsem tu ten pach, přesto jsem věděla jedno. Bylo to trochu jiné, než předtím a pak identické, proto jsem si dokázala spojit jedno s druhou. Aneb, proč by ne, že? Nebyla jsem úplně tupá. Když už se Alfa skoro zakousla, ředitel nás zastavil a vidět, jak se chce za každou cenu zakousnout, jen ji její svědomí říká, že ne... bylo až roztomilé. Stejně, jako když prosila o usmrcení... působila podobně zoufale. V obou případech ale nic dělat nemohla. „Klidně,“ řekla jsem a zvedla jsem, cestou jsem několikrát tleskla, nikoliv z důvodu někomu rozmáznout hlavu, ale sklepat kusy masa, mozku a kostí z dlaní, které mi tam zůstaly. Jeden by řekl, že bych mohla tyto kusy dát na hlavu Alfy a nikdo by nepoznal krom krve rozdíl. Jak rozkošné. Cestou jsme minuli dívku, která měla ten... pach. V ten moment se většina mých očí na ní zaměřila, nevypadala nějak zvláštně, přesto jsem ji probodla aspoň tak 8smi pohledy a pak pokračovala dál bez slov. Následovala jsem tedy ředitele klidně i do ředitelny. Bála jsem se? Nikoliv, definice strachu mi trochu unikala... aspoň tedy většinu mého života... a on ze mne strach vážně nedostával. Navíc? Necítila jsem se vinná z čehokoliv, co se dnes stalo. Proč bych také měla, že? |
doba vygenerování stránky: 1.7079989910126 sekund