| |||
HALA Drak v hale těká pohledem od jednoho k druhému a skoro to vypadá, že něco hledá, když se do něj opře píseň. Vztekle zařve a otočí se ke zpěvačce. Vyrazí prudce k ní, ale ta se mezitím přesune, takže musí udělat kolečko v hale, aby měl hlavu zpět u ní. Prudce vyrazí k zemi s otevřenou tlamou, aby ji ideálně celou spolkl. (69%) |
| |||
Na kraji haly Rosamundelia "Já jsem zařazen do směsi. Měli by být na stejném patře," odpovím na téma společenek. Zavrtím hlavou, jak mi to nejde do hlavy. Něco jako ubližování ostatním jsem nikdy nechápal a chápat nebudu. Chci vykročit za ní, když mne zastaví. Zmateně se na ni podívám. "Ale já můžu pomoci..." namítnu, když mne posílá pryč. "Oni ale nejsou v bezpečí!" namítnu ještě více, ale to už vykročí. Nicméně velmi záhy najednou cítím velmi intenzivně její pocity. Její beznaděj... Sednu si na zem a opřu se zády o zeď. Musím pomoct... Musím něco udělat... Zavřu oči a soustředím se. Tak dlouho... Tak dlouho jsem si nic nepřál. A ona je rodina. S úplným soustředěním začnu stahovat beznaděj a pocity jen na sebe. Nicméně oni nekončí, že by to byl jen rychlý stav. Nekončím tedy, nechávám spojení otevřené a odčerpávám tu negaci z jejího těla. Můj výraz se promění do bezvýrazného nic a schoulím se kolem kolenou s myšlenkami, které neznám a s pocity, které jsem nikdy předtím nezažil. Přestanu se úplně hýbat. Jak ale pocity pomalu přemáhají mne, ji se postupně, krůček po krůčku ulevuje, až ji ta beznaděj zcela opustí. |
| |||
Hala Všichni v hale, co mne vnímají Klid, který mne zaplavil s počátkem písně, se ztratí hned po vkročení do haly. Místo něj přijde beznaděj, jak zklamaný pohled mého muže. Snažím se bránit, ale jsem bez šance. Píseň mi odumírá na rtech, až z ní je jen jekot. Vysoký, táhlý, plný zklamání a bolesti. Chytnu si hlavu do dlaní v marné snaze utišit hlasy, jak se snaží osvobodit, s poslední nadějí, než zavládne ticho. Ticho od mé písně, ticho od hlasů mých společníků, ticho co jsem staletí neslyšela. Děsivé, prázdné ticho. Jsem maličká bezvýznamná figurka, snažící se o záchranu rodu, který téměř vyhynul. Zbytečná touha, zbytečný život, zbytečná já... Nikdy mne nechtěli. Nikdo. Nikdy. Nijak. Vlastní rod mne zavrhl, drahý muž mne zahodil, rodina prodala... Jen mizerná náhrada za sestru, nepodařená hříčka přírody, hračka lesa. Nic víc. Nikdy nic víc... Měla jsem tehdy skutečně zahynout. Nezasloužím si druhý život. Nejsem hodna další šance! Vykročím vpřed, tvář zkřivenou do ošklivého pláče pravé bolesti, nohy z rosolu. Nezbývá nic, jen jít dál a dál, do náruči smrti, přímo pod drakovu hlavu. „Rosamundo.“ Řeknu mezi vzlyky, hlasem, kterému nejde rozumět. „Rosamundo! Tys měla žít. Jen výsměch, výsměch jsem...“ Měli pravdu, jsem k ničemu. Ostuda rodu. Jen slabá náhražka. Nepovedá Rosamunda... Nohy pode mnou povolí, zem se přiblíží, jak se svezu po stěně, dlaně stále přitisknuté k uším. Ticho mne ničí. „Rosamundo! Vem si můj život, žij! ŽIJ!“ Nemá cenu jít dál, snažit se zahynout... |
doba vygenerování stránky: 1.4465100765228 sekund