| |||
HALA Drak v hale těká pohledem od jednoho k druhému a skoro to vypadá, že něco hledá, když se do něj opře píseň. Vztekle zařve a otočí se ke zpěvačce. Vyrazí prudce k ní, ale ta se mezitím přesune, takže musí udělat kolečko v hale, aby měl hlavu zpět u ní. Prudce vyrazí k zemi s otevřenou tlamou, aby ji ideálně celou spolkl. (69%) |
| |||
Na kraji haly Rosamundelia "Já jsem zařazen do směsi. Měli by být na stejném patře," odpovím na téma společenek. Zavrtím hlavou, jak mi to nejde do hlavy. Něco jako ubližování ostatním jsem nikdy nechápal a chápat nebudu. Chci vykročit za ní, když mne zastaví. Zmateně se na ni podívám. "Ale já můžu pomoci..." namítnu, když mne posílá pryč. "Oni ale nejsou v bezpečí!" namítnu ještě více, ale to už vykročí. Nicméně velmi záhy najednou cítím velmi intenzivně její pocity. Její beznaděj... Sednu si na zem a opřu se zády o zeď. Musím pomoct... Musím něco udělat... Zavřu oči a soustředím se. Tak dlouho... Tak dlouho jsem si nic nepřál. A ona je rodina. S úplným soustředěním začnu stahovat beznaděj a pocity jen na sebe. Nicméně oni nekončí, že by to byl jen rychlý stav. Nekončím tedy, nechávám spojení otevřené a odčerpávám tu negaci z jejího těla. Můj výraz se promění do bezvýrazného nic a schoulím se kolem kolenou s myšlenkami, které neznám a s pocity, které jsem nikdy předtím nezažil. Přestanu se úplně hýbat. Jak ale pocity pomalu přemáhají mne, ji se postupně, krůček po krůčku ulevuje, až ji ta beznaděj zcela opustí. |
doba vygenerování stránky: 1.5856399536133 sekund