| |||
Hala pan Astaellae, slečna Marwolaeth, Seth "Jsem Jigme. Stejně jako tady kolega ví, že nevyslovíte elfštinu, pochybuji, že někdo umíte japonsky," usměji se. Především se ale představuji Erímovi, vzhledem k tomu, že se Sethem jsme se představili na pokoji a Akashka je zde ještě déle než já. "Je to možné. Nebo snesou nějakou kletbu, abychom znalosti budoucnosti nemohli zneužít. Nebo naopak, než říkal Erím, třeba nás všechny posunou do budoucnosti. To ale doufám, že neudělají," lehce nakrčím čelo, "musím se vrátit do důležité bitvy." Podívám se na ty dva. "Nemáte strach, že se do své doby již nevrátíte?" |
| |||
Hala Jigme, Seth, Akashka "Mé jméno je Erímëo Astaellae, ale nedělám si iluze, že zde někdo mluví elfsky, aby mé jméno vyslovil, bude tedy stačit Erím," odpovím na téma oslovování. Však čarodějka položí velmi dobrý dotaz. Jak jsme z jejich hovoru pochopil, škola nějak stáhla studenty všech časových období. "Je to možné. Ovšem také je otázka, zda se vůbec dostanete zpět do své doby. Časová magie je velmi nestálé odvětví a někdy jsou průchody jen jednosměrné." |
| |||
Chodba před ošetřovnou Rosa Muž před námi se jí jen dotkne a proběhne kolem jako vlk. Překvapeně se za ním podívám. Tázavě se na ni podívám, když opět začne větu, jako kdyby před tím ani nemluvila celou dobu absolutně z cesty. Rozzářím se, když její věta dává smysl. "Jsou nahoře společenky, tady asi nejspíše jídelna... Jídlo tam ale bude zase až při obědě. Měl by tam být ale čaj a tak," usměji se na ni. "To je v pořádku, stejně jsme již skončili," pokývnu hlavou. "Říkají mi Dolly," odpovím ji na představení. Vyvalím na ni oči. "Vážně?" zmateně se zarazím, "jak je to možné?" ani snítko pochybnosti v mém hlase, jen udivení. |
| |||
Chodba přízemí – jídelna nebo kde Dolly povede Dolly, reakce na Alfu a Oranila Neodporuje, ani v nejmenším. Trochu mne to potěší, musím se přiznat. Přesto mi trne krev v žilách, jak snadno se nechá odvést, snad ho ani nenapadlo, že bych mu mohla ublížit. Dívka, do které jsem ve spěchu vrazila, me ujistí o bezpečí a hned za to přidá varování. „Ví o čem mluví!“ Prodere se ze změti hlasů jeden z těch milejších. Opravdu se mu dívka zalíbila. Věnuji jí ještě jeden pohled, jen pro Timena. Muž z ošetřovny, zdravotník snad, nám moc pozornosti nevěnuje, jak se dívá kudy jsme přišli. Jen se mne dotkne a ucítím jeho přítomnost v mysli. Dělá skoro to samé, co dívka předtím, ovšem jen lehce a rychle. Tentokrát mne to tolik nepřekvapí, jen zatnu svaly a nechám Uroka řádit samotného. Jen koutkem oka zahlédnu přeměnu a vlka. „Nebezpečí, všude tu je nebezpečí! Uteč!“ „Víš...“ Zadrhnu se na prvním slově, překvapená, že to je co jsem chtěla říct. „Víš, kde si tady můžeme sedout? Něco sníst nejlépe? Musím ti toho tolik říct...“ S omluvným úsměvem pustím chlapcovu ruku, když si konečně připadám sama sebou. „Jen se neraduj, slečinko. Tohle dlouho nevydrží.“ Bylo mi to jasné, nikdy jsem se nevrátila do normálu tak rychle... „Omlouvám se, že jsem tam tak vtrhla, měla jsem jen strach o tvé bezpečí. Jsem Rosamundelia, stačí ale Rosa.“ Usměji se na něj, když vyrazíme. „Jsem tvůj předek, přes mnoho generací. Ti dva lidé byli tví rodiče.“ |
doba vygenerování stránky: 2.2202351093292 sekund