| |||
Pokoj dlačice I -> dlačí společenská místnost Dërenil, Derila, příchozí Simeon Sitri Tori
"Ó, výtečně." pronesu potěšená její odpovědí. Vydáme se tedy do společenské místnosti, která jak doufám mi poskytne potřebné věci k tvorbě mých plakátů. |
| |||
2. patro – 3. patro – 303 Faife, Rose, Dolly Na rozdíl od ní nespěchám. Copak já musím někam spěchat? Dívka letí vpřed, aby svou rychlost využila k pádu na posledním schodě. Děvče, děvče... ty jsi beznadějný případ, pomyslím si a pomalu kráčím chodbou směrem, kterým se vydala. Popravdě teď už jsem hodně zvědav na to, co jí tak žene. O to víc mě zarazí, že míří ke dveřím jedné z učebny. Otevře je a teprve teď se zastavuje. Můj čich, sluch i telepatie mě říkají, že učebna není prázdná. Tedy není úplně prázdná. Dojdu až k učebně a opřu se o protější zeď. Jsem zvědav, co se bude dít dál. |
| |||
Hala Han „Nejsem si jistá, jestli by mne nepřestavilo bavit být taková, jaká jsem. To, že vypadáš tak chutně bude i tím, že zas tak často takové, jako jsi ty, nevidím... a dělat z, ehm, normálních bytostí něco, jako jsi ty je to nejpestřejší, co můžeš zažít. Jen... u tebe mi chybí trochu i ta mimika a když to tak vezmu, zajímá mne, jak dlouho tě budu považovat jako hostinu. Každý má jakési pocity a ty mají jakýsi nádech a pachuť... a o to jde,“ ušklíbla jsem se na něj, což se projevilo jen na roztažení mého úsměvu o něco více a mírné protažení páteře, kde to znělo, jako kdyby mi přeskočili aspoň čtyři obratle. „Nejspíše nemůžou... v nejhorší se probudíme na samotce s nemožností se kontaktovat,“ pokrčila jsem rameny a přemýšlela nad lety, kde jsem byla uzavřena v místnosti bez jídla, neschopna nic vidět a ani se zranit, jen aby otestovali, že takto se mne nezbaví. Ach, jaký to ale pak byl hlad. „Hm, když umřeš, tak se vrátíš zpátky ihned, zajímavé...“ krátce jsem se zamyslela a já ukázala na jeho ocasy: „Pokud mi tedy dáš i na ochutnání jeden z tvých ocasů... včetně toho, že se mnou budeš do doby, dokud se zabavím... tak máme dohodu,“ opět jsem pokrčila rameny a natáhla vůči němu ruku, ignorujíc fakt, že jsem měla jeho sliny přes půlku hlavy. „Nicota a nuda, kdy ti i vteřina připadá jako věčnost... neschopen se zabavit ani zranit, necítíš bolest a připadáš si konstantně... přesto to nepovažuji za to, že takto by měla vypadat smrt, ale takto se bez srdce cítím,“ zasmála jsem se a přemýšlela, jestli uvidím aspoň to světlo na konci tunelu, jak o tom lidé mluví... někteří říkali, že viděli i nějakou osobu, než je oživili, ale co já vím. U mne to bylo vždy stejně, do doby, než jsem se téměř probudila zpět. „Nechceme přeci, aby lístečky byly od krve,“ poznamenám a to, koho budu volit nechám být. Neměla jsem nějakou preferenci a bylo mi tak trochu jedno kdo-a-co bude zvoleno, přeci jen jsem tu nikoho neznala, i když zrovna Vesa měla nějaký potenciál... a i přes její pocity a slova... jsem si nemyslela, že by vydržela dlouho pod psychickým tlakem. „Jedna věc... nedoporučuji ti sníst více, než půlku mne samotné. Nejsem si úplně jistá, jestli by tě tvé puf zachránilo, přesto...“ tiše jsem se zasmála: „... ti v tom nemohu bránit a ani nechci.“ Rozhlédla jsem se po okolí a dodala: „Byl to tvůj plán, tak nás veď!“ |
| |||
Hala Ylrys "Oni se ji v nejmenším nezbavili, což jsem mohl pozorovat v průběhu mého života a ostatně je to vidět z toho, že jsem měl pořád plný jídelníček. Takže asi vedlejší produkt toho, že v těch pocitech doslova plavou... Jestli se ti zdám já zajímavý, měla bys vidět místo z kterého pocházím," tiše se zachechtám. "No vzhledem k těm jejich papírům se budu muset ptát... Prostě si musíme sehnat dovolení! Přece nás nemůžou trestat za dovolení!" pokývávám hlavou nadšeně. "Hehe, prostě jeden musí číst a přemýšlet! To si myslím není takový problém, prostě se tu musí jednat trochu jinak. Bude zábava hledat nové způsoby lovu, už jsem byl tááák znuděný...." "No, taky mne to překvapilo s vizitkou, kterou sem studenty lákají..." zavrtím všemi šesti ocasy. "Jsi originální tak na tebe nemají měřítka!" cvaknu čelistmi až o sebe zuby zaskřípají. "Já ale nezažívám to co smrtelníci, když si způsobím něco takového jako vyrvání srdce. Prostě puf a jsem zpět," zasměji se a přikrčím se do skoro hravé pozice, "ale mohu ti dodat tolik masa, aby jsi se úplně nasytila, nebo ti ho poskytnout kdykoliv budeš chtít a mít chuť." pohodím hlavou až se dlouhé uši zakývají. "Dokud mám tyhle krasavce," zamávám ocasy, "vždy se vrátím zpět," tiše štěkavě se zaměji. Mé podivné oči se snaží zašilhat do jejích očích ale vzdám to a hravě ji olíznu půl hlavy, když už je tak blízko. "Tady koberce nejsou," konstatuji jen. "Ale pravda, že bychom se mohli přesunout někam, kde nebudou chodit házet lístečky," pozvednu o něco více koutky, až mám úsměv doslova od ucha k uchu. |
| |||
Hala Han „Hm, tudíž aby se někdo zbavil nenávisti a zloby, tak vytvoří někoho, jako jsi ty, nebo to mám brát tak, že jsi jenom vedlejším produktem?“ Zasmála jsem se, a tak nějak ignorovala věci kolem sebe. Věděla jsem o nich, ale pár oček, které nezírala na Hana, tak jen věděla, že tu někdo je okolo a dokud na mne nikdo nechtěl zaútočit, tak jsem byla, jako vždy, v klidu. „Některé věci se nedají jen tak sníst, hlavně zde, jak to tak vidím... hádám, že kdybys kousl do nějakého z učitelů bez dovolení, vlastnoručně ti vyrvou všechny zuby a pak urvou čelist,“ řekla jsem se sadistickým podtónem, jako bych měla být právě já ta, která bude podávat kleště na ty zuby. Aneb, mne se zuby spíše uštíply, než vytrhly, když už na to kdy došlo... navíc, kdykoliv byla nějaká vada, stačilo si nějaký urazit a pak? No... regenerace je navrátila do původního stavu. Mírně jsem natočila hlavu, když se proměnil v jakési zvíře, které nemělo zas tak daleko ke Kitsune, o které jsme se před momentem bavili. „Zajímavá podoba, kdo by řekl, že tě donutí, abys zde byl v humanoidní podobě,“ zamyslela jsem se a dodala: „Nejspíše jsem na hranici toho, co se smí a nesmí zde vzhledově a prostorově být,“ opět jsem přiložila prst k tlamce a zvedla hlavu směrem ke stropu v zamyšlení. Tichý smích a následná slova: „I když mi nevadí ti mi dát své srdce... nuda a nicota, která je s tím doprovázena musí mít nějaké vyvážení. Proto si buď se mnou můžeš hrát, nebo...“ vesele jsem se zasmála a ukázala na místo, kde měl nejspíše srdce on: „Nebo mi dáš své srdce a zažiješ přesně to, co já, jakmile budu bez srdce, aneb, přeci se můžeme zabavit společně i tam, ne? Nebo se snad bojíš toho, že bys umřel a nevrátil se mezi živé?“ Naklonila jsem se k němu tak, že jsem měla zuby tak 5 centimetrů od jeho čenichu a pozorovala jeho pocity. Aneb, i náznak pochybnosti bylo rozpoznatelné jako když se rozeznějí alarmy po celé laboratoři. „Pokud ale souhlasíš, tak bychom měli jít někam stranou... mám pocit, že naposledy, co hrozilo poskvrnění koberce mou krví, tak jsem se vyhnula tomu, že na mne spadne knihovna... nevím, jestli chci dostat urnou přes hlavu,“ oblízla jsem si zuby a naklonila se zpět. Ničení svého vlastního těla, dokonce vyrvání orgánů pro mne bylo asi tak normální, jako když si někdo každý den ráno upravoval vlasy... sice jsem to nedělala zas tak často, ale že bych v sebe sama měla pochybnosti? Ne... |
doba vygenerování stránky: 1.3909411430359 sekund