| |||
Hala Han[/i] „Stvořili ti negativní pocity? Zajímavé... naši vědci se snažili spojit odhodlání s některými experimenty, ale vznikly z toho jen abominace smíšených emocí,“ pokrčila jsem rameny a řekla: „Já rodiče nemám, pokud nepočítáš tedy ty, kteří mne vytvořili,“ řekla jsem absolutně bez emocí, protože jsem nepotřebovala vážně rodiče... ale tak co, na co jsou třeba, že? „Nevím, co to bylo... chutnalo to zajímavě, ale neměla jsem povoleno to zabít. Během let se naučili vědci styl, jak mne zahnat anebo aspoň pozastavit. Též existují materiály, které jsou pro mne nezdolatelné...“ zamyslela jsem se a začala je na prstech počítat, kdy jsem se dostala na číslovku 2. Nevěděla jsem, co to bylo, ale jedno začalo po roce dost masivně reznout a dostat se přes to bylo jak prorazit normální zeď. „Hm, máš tedy jinou formu, zajímavééééé... přesto to, co z tebe sálá vážně nejde změnit... nebo upravit,“ řekla jsem a pak střihla ušima, když mi dal takovou nabídku. „Své srdce? Ale samozřejmě, pod podmínkou, že si s tebou budu moci hrát, jakmile se budu nudit a s tím, že to budeme mít někde potvrzené... jako já ti potvrdím to, že mé srdce je tvé,“ otevřela se mi tlamka a hlasitě jsem vydechla. „Přesto chlapče... měl bys mou nabídku zvážit. Jsi doslova k nakousnutí a pokud mi dáš svoje svolení, že si s tebou vážně můžu hrát, tak neručím za to, že z tebe něco zbude...“ opět jsem vydechla a s hlasitým klapnutí zavřela tlamu a polkla. „Ano, upíří kolej...“ řekla jsem stroze a mírně zacukala hlavou doprava, než jsem se dostala do nezvyklého úhlu, kdy by někteří zvažovali zlomený vaz a já si tak prokřupnula krk. „Experiment... nemám rasu, jediná svého druhu...“ dodala jsem ještě a čekala, jestli schválí tento obchod. Mé srdce za to, že mne zabaví v moment, kdy se budu nudit, i kdyby to znamenalo jeho smrt... podmínky byly jasné... já tak byla z obliga, že budu potrestána. I když ta smrt zněla tak lákavě. |
| |||
Chodba před ošetřovnou Tabithi a všichni kolem Dívka se nadechne k odpovědi a zkamení. „Uteč! UTEČ! UTEČ!“ Hlasy mi duní v hlavě, jak se jim nelíbí její výraz. Směšné, takové děvče mi přece nemůže ublížit. Vykročím k ní, ale v tu chvíli se začne měnit. Nestačím se ani obrátit na útěk z dosahu, jen nadskočím (70%) a dračí ocas se mi podsmýkne pod nohama. Štěstí, roky v lesích nebo zpropadené hlasy. Kdo ví co mne zachránilo. „STŮJ!“ Vykřiknu za ní a ze stejného nádechu se pustím do zpěvu (81%). Chci jen aby se vrátila, uklidnila a přeměnila zpátky, jestli to dokáže. |
| |||
106MMp -> SPOLEČENKA DLACI všichni kolem
|
| |||
Chodba před ošetřovnou - cesta k učebně A Všichni po chodbách a v hale, okrajově Raxan a Rosamundelia, pak všichni v učebně A, ale hlavně Tortun Vyloupnu se trochu pomuchlaná na chodbě. Hned vedle mě jsou dveře označující nápis - Dívky Směs. Co si mám pod tím názvem představit, to těžko říct. Možná nějaká jídelní směs z dívek? Mé smysly mě brzy upozornily, že na chodbě nejsem sama. Napnou se mi všechny svaly v těle, už tak úzké zorničky v očích se ještě víc zúží a fialově to kolem mě zajiskří. Naproti mně, přede dveřma ošetřovny, stál tvor s dobře známým pachem. Pohrdavě si odfrknu a vytvaruji na popelavé tváři nepřátelský úšklebek. Tak dlouho se mi dařilo jemu podobným vyhýbat a teď tu jeden stojí. A blíž než by mi bylo po chuti. Nijak se k drakovi nepřibližuju. Nemluvím na něho. Zůstávám dál na svém místě a jen ho ostražitě pozoruju. Nicméně všechny jeho dračí smysly mu jasně říkají, že se mi jeho přítomnost nezamlouvá. Naneštěstí (nebo naštěstí?) se objeví dívka a ptá se na cestu. Skoro to vypadá, že ji odpovím, když se náhle celá zarazím a zůstanu zcela nehybně stát. Zaujalo mě totiž něco úplně jiného. Zorničky, které se před chvíli zúžily do čárek se nyní zase vzrušeně rozšířily. Téměř ani nemrkám. Ta energie. Te pulsující životní síla. Znám ji. Já ji znám. Pokud se mi to jen nezdá, pak to znamená, že tu je někde - TORTUN! A v ten moment přestanu téměř vnímat své okolí a zcela zapomenu, že na mě někdo mluvil. Jediné, co mě teď plně zajímá je Jeho všudypřítomná energie. Je tady! Jakékoliv soustředění nebo známky sebeovládání jsou pryč. Pryč spolu s mou lidskou podobou. Nedokázala jsem na sobě už udržet ani iluzi humanoida. Ne. Musím ho vidět. A to hned. V celé své dvacetimetrové podobě se v chodbě otočím a bezhlavě vystřelím po stopách energie. Zem i zdi se pod těžkým tělem otřásají a dlouhý ocas se jako had vine po podlaze. Kdo před ním neuskočí - toho smete s sebou. Pokud ten človíček nestačil ocas přeskočit jako švihadlo nebo se mu jakkoliv uhnout - ostny na jeho konci se zaháknou Ros za tašku na zádech a vláčí ji s sebou. (46% nebo 43%?:D) Ani to nezaregistruji. Prostě se řítím vpřed. Chodby se víceméně mé velikosti přizpůsobují, nicméně z užších chodeb lze zaslechnout skřípání šupin, jak se otírají o zdi školy a snaží se procpat dál. Prostřelím halou jako smyslů zbavená. Tvoreček případně vlaje za mnou. Přítomnost ostatních bytostí v hale mi je v tu chvíli úplně ukradená. Nevím kde jsem. Nevím kam jdu. Vím jen, že energie je s mými kroky čím dál tím silnější. Produním schodištěm až do sklepení, kde Jeho energie tluče jako zvon. Je stále trochu rozházená a nevyrovnaná, ale je tady! Dlouhý ocas se mezitím ještě pomalu sune po zbylých schodech dolů, zatímco já už pomaleji kráčím k učebně A. Človíčka, pokud byl pořád za něj zaháknutý vyklepu až na schodech. To místo bylo jeho energií přímo prosycené. S široce roztaženým chřípím a fialovým jiskřením se zastavím za dveřmi a zafuním. Tvorové uvnitř jistě zaregistrovali, že před učebnou stojí něco obrovského. Již v lidské podobě prudce rozrazím dveře. Konečně Ho uvidím. Ignoruji všechny ostatní bytosti v místnosti. Všechny smysly, všechna má pozornost je upřena na Něj. |
| |||
Hala Ylrys "Hmm to bude tím, že mne negativní pocity stvořily... Nebo alespoň to si myslím já," zasměji se a trochu se natáhnu na špičkách a zhoupnu se směrem k ní, abych si ji mohl lépe prohlédnout. "Takoví moji rodiče to jsou," ušklíbnu se ještě o něco víc. Když začne mluvit o lišce, lusknu prsty a udělám Aaaaaa. "To musela být kitsune nebo něco jí podobného. Taky jsem jednu potkal. Mlela něco o tom, že je pozitivním duchem lidstva a že mne musí odstranit... Chutnala moc dobře," pokyvuji si hlavou jak vzpomínám. "Ale fascinující je, že vypadáme s kitsune dost podobně, víš jak, tohle je jen něco, co po mne chtěli abych tu nosil," máchnu rukama na svou podobu. "Takže jsi experiment? Něco unikátního?" v očích mi zajiskří. "Co bys řekla na to mi dát své srdce?" hladově polknu a regulerně se olíznu. Lidi sice mají drobné odchylky ale vlastně ve výsledku všichni chutnaj stejně. Ale něco originálního! Mňam-mňam! Zakývu hlavou ze strany na stranu, až se mi zahoupou velké liščí uši. "No já vlastně mám mít rasu, ale na to, že na mne pokřikovali mou rasu, tak jsem tedy jako nikoho jiného nepotkal," zakřením se na ni, "no... jestli jsem taky unikátní, mohli bychom zvážit nějakou výměnu!" zamrkám a nadšeně tlesknu. "Tady je naga?" vyvalím na ni oči a spokojeně si zamnu ruce. |
doba vygenerování stránky: 1.2853691577911 sekund