| |||
Než stačí odpovědět ozve se volání z kraje místnosti. Více se schoulím do sebe a starostlivě si prohlížím Kimera. To už se sem přihrnou další a začíná tady být poměrně plno. "Ošetřovatel to má pod kontrolou..." pípnu tak nějak ke všem sotva slyšitelně, než se kolem všech protáhnu a spěšně opustím místnost. Na chodbě si oddychnu, jak v dohledu nikdo není. Když neberu nové síly, vyrazím do přízemí. Slabě pozdravím všechny v hale, než projdu dlouhou chodbou ke skladu. Chvíli se v něm štrachám, než se vynořím na chodbě s novými dveřmi. Jak si všimnu dvojice na chodbě, na chvíli zaváhám a zastavím se. Nakonec upírovi vtisknu do ruky nebo vsunu do kapsy klíč. Beze slova a rychle spěchám s dveřmi pryč, zpět ke schodišti, po kterém se pro tentokrát vydám nahoru. I když jsou dveře větší než já, nevypadá to, že by mi dělali větší potíže. Zmizím s nimi na pánské koleji, kde po chvíle práce nahradí dočasnou růžovou ucpávku v pokoji 13. |
| |||
Oberon, všichni na ošetřovně, cestou, Maid, Kimero Podržím mu telekineticky lítačky, aby mohl s vlčím tělem pohodlně projít na chodbu. "Jsem Claudile," pronesu poměrně tiše a vyrazím chodbou směrem ke schodišti dolů. "Možná byste pach chtěl zajít za třídním profesorem si to s ním vyjasnit," nadhodím mu možnost řešení jeho situace. Pořád vypadám trochu sklesle a přejetě. I tak, když se dostaneme do haly, tak hlavou pokývnu v pozdravu obchodníkovi a jeho kocourovi. Nezastavuji se ale a pokračujeme do sklepení. Od schodiště je to jen jedna zatáčka a již od dveří schodiště je vidět veliká cedule ´Lékařská laboratoř´nad lítačkami dál. Opět mu je podržím telekineticky, aby mohl vejít. Hned však jak vejdeme, vidím, že situace tu také není žádný med. Za dveřmi jsou dvě zhroucené dívky, jedna vypadá v bezvědomí, druhá vzlyká. Všude po zemi a vybavení je krev a další tekutiny, které jen z prvního pohledu těžko odhadovat co jsou. Zrychlím krok a odhrnu závěs, který doteď dělil místnost. Profesor na druhé straně vypadá, že by už rozhodně neměl být naživu. Provizorně odložím tělo které nesu na nejbližší volný a čistý prostor, než se hned - a beze slova - pustím do léčení Kimera. V první řadě se musí zastavit to rozsáhlé krvácení. (41%) Potom se pustím do dalšího plného léčení, vzhledem k vážnosti jeho zranění. (112%) Se zvukem zvonu, který zazněl před chvílí, se divím, že byl vůbec ještě při vědomí. |
| |||
Chodba před učebnami - Učebna 1 Remmi Našpulím tvářičky, když můj objev tak odbude. Jako věděl o tom, ale stejně. Nasupeně se podívám na dveře do učebny, jako kdyby za to snad mohly ony, když najednou ucítím pohlazení v hádcích. Překvapeně se podívám zpět na Remmiho, když se najednou tetování schované pod oblečením rozzáří tak, že je to vidět i skrz. "Eh..." okomentuji tento divnej fenomén. Chtěla jsem se obořit, že to na konci už skoro bolelo, když se zarazím, protože mne hádci informují o tom, že on to nebyl. Oukey... To už naše cukrkandlování přeruší zvon. Když po doznění opět Remmi promluví, otočím se k němu. "To se mne chceš zbavit nějak brzo," vypláznu na něj jazyk a natáhnu ruku ke dveřím učebny. Tu mi ale stačí otevřít. "No jo, no jo," mávnu nad tím rukou. Jako kdybych se pak namáhala něco dohánět. Zatím tady žádná výuka pořádně neproběhla normálně, nemluvě na to, že na prvních lektvarech jsem nějakým zázrakem roztavila kotlík. Přesto zapluji do učebny a zaklapnu za sebou dveře. V učebně se ale nic moc neděje, až na divnej strom z lavice, týpka vedle něj a profesora za katedrou. "Umm. Dobrý večer...?" pozdravím trochu zmateně, zatímco vykročím dopředu učebny. |
| |||
Chodba před ošetřovnou především Kimi Po jeho zmatené otázce na něj jen zůstanu hledět s pootevřenými rty. Nějak najednou nevím, co s ním mám dělat. Čas tak uběhne a kolem proudí bytosti, které ani jeden nevnímáme. Musíme vypadat jak podivné sousoší. Z toho zvláštního stavu mne vytrhne až zvuk zvonu. Prudce sebou škubnu a zvednu krátce pohled ke stropu. "No to už je asi jedno, je po hodině," věnuji mu drobný úsměv. Jak se proberu, začnou mi docházet okolnosti. Mám na sobě jen kalhoty, jejichž lem je nasáklý krví. Všechny svršky zůstali na ošetřovně. Kimi stále vypadá silně mimo i po takové době. Vezmu ho jemně za ramena a zkusím s ním trochu zatřást, jestli ho to neprobere. Nic jiného mne nenapadá. Jak to říci, upíři se většinou s takovým stavem nemusí vypořádávat. Potřebuji ale jít zkontrolovat svůj pokoj a nechci ho tu takhle nechávat. Také ho úplně nechci vláčet s sebou. |
| |||
CHODBA 1. PATRO - UČEBNA 3 Čekám na jeho odpověď, zatímco se ticho trochu protáhne. Do toho se přižene ta prostá vílička. "Profesor nedorazil, chill," zakřením se na ní. To už mne ale málem převrátí dopředu to zoufalé volání z učebny. "Momentík," omluvím se oběma a otočím se vzad, abych vrazil do učebny. Už dávno zazvonilo, takže se moc nezdržuji klepáním nebo zjišťováním, zda je tady profesor. Minu dvojici mířící ke dveřím a přehoupu se až za Gwen. Zlatavý pohled zabodnu do toho kluka, co byl ještě před hodinama na cucky. Vzhledem k dárečku, který nám poskytl, to vyřeším jen slovně. "Trochu se vám ta hodina protáhla co?" nadhodím tak nějak k oběma, ale především ke Gwen. Stále s rukama v kapsách se skloním až k ní. "Dneska už máme padla," zašeptám k ní a mrknu na ni. |
| |||
Před hlavním vchodem Vesa, Kelly Jen souhlasně odfrknu, ale ani nezvedám hlavu od země. Když dívky vystoupají po schodech ke vchodu, zastavím se tak, abych nemotorně něco nerozbil. Loupnu po nich okem a i přes mou snahu se podoba ani nehne. Kecnu tedy sebou na zem. Když se ovšem dívky rozdělí, trochu zafuním. Vesa odchází, samozřejmě, že ji nehodlám zastavovat, když je její přání být teď sama. Přemáhá mne ale zoufalý pocit, že nemohu za Kelly dovnitř, protože dveřmi se prostě neprotáhnu. Přivřu oči, když se Kelly tlapka dotkne mého čumáku. Rychle je ale zase otevřu, když navrhne že by šla dovnitř sama. Rychle zavrtím hlavou, dávám si však pozor, abych jí neublížil nebo nepřekotil. |
| |||
Učebna 2 – před učebnou 1 Merlin, Salazar A tak čekám a čekám až nakonec usnu když mně probudí zvuk zvonu (který označuje konec hodin), zmateně se rozhlédnu a zjistím že tu je pouze nějaká neznámá dívka. Skvělé Ary takže jsi tuhle hodinu prospala. Ale je zvláštní že mně nikdo nevzbudil, měla bych se zeptat Salazara co jsem vlastně prospala až se s ním opět setkám. Dobrá co mám za hodinu teď, vytáhnu rozvrh z kabátku a vypadá to že mám volno a pak tu je nadepsané něco jako individuální hodina. No tak to jsem vážně zvědavá o co půjde, ale teď rozvrh zase chovám pak se zvednu a vyjdu ven. Jsem rádá si všimnu že o něco dál je Salazar a už o něco méně že je s tím shrbeným klukem. I když nechci řešit svůj problém před ním protože nestojím o další kázání nechce se mi také čekat až později Salazara někde potkám. Pořád ještě musím vyřešit tu věc s Gillem abych nemusela nosit boty. Dojdu tedy k nim, počkám jestli o něčem nemluví a pak je oslovím oba. „Ahoj nevíte co se probíralo na hodině? Já jí totiž prospala, ale čekalo se dlouho a pořád nic.“nakonec se zatvářím omluvně pokud by mně chtěli pokárat za to jak jsme mohla usnout, ale jsem víla a čekání mně ubíjí (nebo aspoň uspí). |
| |||
Relaxační místnost peklo Mé snažení během volné chvíle před další hodinou nepřineslo ani zdaleka takové výsledky jaké bych očekávala. Dalo by se to nazvat jen čirým neúspěchem a i když zklamání z něj bylo pochopitelné…přece jsem si z toho něco odnesla. A sice bližší porozumění svojí situace. Fakt že budu muset hledat nové způsoby jak dosáhnout svého. Jen další nesmyslné a bezdůvodné překážky. Z přemítání mě vyvádí další dění v tělocvičně nade mnou. Nevím co přesně jsem od příchodu profesora očekávala, možná snad nějaký větší zásah? On se ale jen otočil ve dveřích a zůstal tam Sukui a další ležet. Vlastně se nikdo z přítomných nehrnul do pomoci. Inu, není to moje starost. Ačkoliv bych i odsud mohla pomoci trochu víc, nechám to na nich. Stejně mi školní zvon hlásí konec přestávky. Čas přesunou se na další hodinu. Snad mi alespoň tahle k něčemu bude. A když už ne, snad se alespoň nachomýtne zase nějaké fiasko které jinak nudnou hodinu zpestří. S řádnou nechutí se tak vznesu z lávy a ladným krokem vyjdu do patra. Žár za tu dobu nastřádaný zůstává pěkně uvnitř štítu. Znovu se cestou míjím s medúzou a tím klukem. Dávno vím že se ti dva za celou tu dobu nehnuli z místa. Tentokrát jí však nevěnují jediný pohled, přesto mi na tváři pohrává škodolibé pousmání. Stejně je až fascinující kolik je tu tvorů co ignoruje přímou hrozbu na jejich vlastní život a ještě se jí vysmějí. Na jednom místě jsem se s tolika snad ještě nesetkala. Tu a tam se někdo takový našel, ale jen málokdo měl čím podpořit svojí jistotu. Čas ukáže. Nestarám se proč v učebně stále posedává víla, profesor jí profesor popožene…až se uráčí ukázat. Já se zatím posadím do poslední lavice. Židli si od ní kus odsunu a nohy hodím na stůl. |
doba vygenerování stránky: 1.7132730484009 sekund