| |||
Vzhůru do NŠÚ --> Dlačí společenská místnost Helen a Marcos a ti, kdož mě vidí přicházet
Strom se za mnou zavře a já slouznu. Připadám si jako na obrovské klouzačce. Jsem příliš vyděšená na to, abych se pokoušela spojit s Derilou. To hloupé klouzání se mi zdá nekonečné. Jsem vyplašená a nejraději bych se proměnila, což v takto úzkém prostoru nejde. Možná by to šlo, ale zníčila bych tuto chodbu a propadla se bůhvíkam. Vypadnu ven z otvoru. Naštětstí dopadnu na polštář červené barvy, kterou si hned spletu s krví a vyděšeně vyskočím na nohy. Kristepane! Kde to jsem? Rozhlédnu se po místnosti. Černé zdi mne maličko děsí, takže se raději přeměním do své částečné podoby. Jakmile mi na zádech vyraší křídla, cítím se jistěji. Cítím najednou tolik vůní a slyším tolik zvuků, až se mi z toho na chvíli zatočí hlava. Skvěle, tohle je mnohem lepší. Přejdu ke stolu. Opatrně se dotknu křesla, zda mě nespolkne a poté se na něj pomalu usadím. Když zjistím, že mi nic neudělá, obrátím svou pozornost na stůl. Přejedu listiny pohledem a všechny si pozorně přečtu. Zvolím si volitelné předměty a zároveň i mimoškolní aktivity. Takže první pomoc, Co přináší noc a Nauku o magických budovách jako povinně volitelný předmět a Masožravé Byliny, Meditaci, Obranu mysli, První pomoc jako kroužek. Vezmu dřívko do ruku, které se okamžitě pormění v brk. Pousměji se. Skvěle. Vyplním to, co po mě chtějí a v místo papírů držím v rukou rozvrh hodin, který po přečtení položím vedle stohu papírů. Skvěle, zopakuji si v duchu. Po přečtení školního řádu jej podepíši. V rukou poté držím desky se vším potřebným. Na tváři mi zahraje úsměv. Lektvary se nevyučují? nakloním hlavu na stranu a přečtui si oba vzkazy. Doufám, že budu mít možnost ještě hlasovat. Tak a teď- myšlěnka zůstany viset ve vzduchu, když si všimnu stékajícího nápisu. Vítej? Zhluboka se nadechnu. Asi mě tu budou mít stále na očích. Nelíbí se mi to, ale nedokáži s tím nic dělat a tak se rozhodnu se na to vykašlat. Na a co. Tak ať si mě sledují. Projdu světlem…
… a vkročím do místnosti, kde jsou dva lidé. Nevím, kde jsem se to ocitla, ale je mi to celkem fuk. Chvíli na ně jen koukám, doufám, že jsem jim nevpadla do nějakého důležitého hovoru. Doufám, že si mě nevšimnou, ale nemohu na to spoléhat. Kdo by si nevšiml dívky s křídly na zádech a dračími šupinami na některých částech těla? Mohla bych se teoreticky zahalit, ale zde jsem přece mezi těmi, kdo by mi neměli ubížit, nebo mě chtít ulovit, ne? Tak nač se schovávat? Nemám se ale k tomu, abych je pozdravila. Zmohu se jen na nejistý pohled a strnulý postoj. |
| |||
HALA Raxan
|
| |||
Hala Simeonek Z nějakého důvodu mě jeho překvapení baví. Drak by se bláznům smát neměl, ale vážně, tohle je celkem k popukání. Stále se však snažím zachovat tvář neprozrazující můj vnitřní pocit. „Každý drak není jako ten tvůj Delirius. A do toho odkud jsem ti nic není, ale jestli ti to pomůže, tak je mi necelé tisíciletí a jsem z docela velké dálky. A proč tu jsem? No asi kvůli studiu jiných tvorů, ne?“ opáčím mu „A víš co? Už na tebe kašlu. Za chvíli mám být na ošetřovně a ne tady trčet s tebou,“ dodám po chviličce přemýšlení nad tím, zda se nezeptat na stejné otázky jeho. |
doba vygenerování stránky: 1.4716029167175 sekund