| |||
Hala - upíří společenka Yqueuas, Alyssa Sebevědomě se usměju "O to už se několik tvorů pokusilo...no a řekněme že nedopadli zrovna nejlépe" kdo ví kde je těm ubožákům konec. No to není můj problém. "Nepopírám že naučit se něco nového není ztráta času, ale učit se něco neužitečného ztráta času je" stále si stojím za svým a žádná kobyla mě nebude poučovat. To je jako kdybych uměla vařit. Taky by mi to bylo naprosto k ničemu. Je sice pravda že mám věčnost na to se naučit cokoliv ale věci které mi budou opravdu k užitku jsou přednější a ty zbytečnosti přijdou na řadu později. Když se zeptá na kouli vznášející se kousek ode mě věnuji kentaurce významný pohled než odpovím "Ano, vždycky...ty snad ne?" Moje slova se samozřejmě netýkala koule ale krve kterou cítím proudit v jejich žilách. Přejedu nehtem po lesklém povrchu koule která vypadá jako kdyby ani nebyla z tekutiny z pevné látky. "Vím co znamená vypůjčit, připadám ti snad jako idiot? Stačilo rovnou říct že si stačí požádat a společenka zařídí" a jestli je to tahkle měla bych si "Jděte, jděte..." obě je odmávnu. "...a dejte vědět až budete dělat něco zajímavějšího nebo užitečnějšího" s tím se otočím a odeberu se do naší společenky, vyzkoušet jestli jen naprázdno nežvanila. Žádnou další odpověď o nich nepotřebuju, vlastně jen od Yqi protože Alyssa vypadá že je v jiném světě. |
| |||
Jídelna Miko, Kisa, Aliana Trochu mi zvedne náladu pohled do Alianina výstřihu. Ta má kozičky. Z tranzu mě vytrhne nějaká otázka, kterou položila Kisa. "Co, co? Jasně, jo." Nemám vůbec páru na co odpovídám, blbě se u toho culím. "Kam zapadnout, myslíš, ty nové místnosti ve sklepení?" široce se usměji. Jako nebýt těch jejich ochranitelských hádků, asi bych Miko plácla po zadku, ale oni by to asi brali jako útok a fakt se mi nechce zkamenět. Takže jí jen následuji, teda po holkách, abych měla pěkný výhled, to dá rozum, ne. Takže jdu poslední. |
| |||
Jídelna především Ylrys Než mi stačí kolegyně odpovědět, zacítím novou a zcela nezvyklou energii. Otočím se a pohled mi padne na prazvláštní příchozí stvoření. Povytáhnu obočí a prohlížím si ji. To vypadá, že na ošetřovně nestíhají. Stvoření se rozejde. "Dobrý večer. Vítejte na NŠÚ," pronesu k ní, když míjí profesorský stůl. Sleduji ji celou cestu až ke stolu, kde se usadí. Už se chci vrátit pohledem ke kolegyni a pokračovat v hovoru, když si všimnu, že tam jen tak sedí jako sluníčko a nejí. Což mi přijde trochu zvláštní. "Omluvte mne," řeknu tedy tiše ke kolegyni a zvednu se od stolu. Zamířím k nově příchozí. Jak se přibližuji, sílí i aura, která se kolem mne neustále drží. "Děje se něco?" zeptám se jí, když dojdu blížeji a tázavě povytáhnu obočí. |
| |||
Jídelna Kdo by řekl, že samotný průchod dveřmi mi obrátí žaludek tak, že začnu pochybovat o tom, jestli mám hlad. No, aspoň tedy na prvních 20 vteřin, kdy si před pusu přiložím ruku a všudepřítomný úsměv se rozevře, jen aby ukázal část jazyku, který přejede mrštně zuby. Tlamka se zase zavře a já si oddechnu, otevřu si desky a začnu si projíždět jednotlivé plánky místností, abych zjistila, kde to vlastně jsem. „Hmmm... ahá! Jídelna... ne, že bych někdy odmítla něco k jídlu!“ Konečně zjistím, kde to vlastně jsem a rozhlédnu se okolo bez pootočení hlavy a vydám se okolo stolu učitelů směrem vlevo. Proč zrovna vlevo a směrem, kde nikdo nebyl? Řekněme, že jsem vždy radši jedla sama a nějak jsem si na to i zvykla, hlavně, když se mnou nikdo nikdy nechtěl jíst. Nechutná nám to, co jíš ty... bojíme se tě odmítnout... již jsme najedeni, výmluvy, z kterých jsem si nic nedělala a nakonec si sedla na jedno z míst. Nyní ale zde byla otázka, proč tam... a ne jinam. No, dávalo mi to dobrý výhled na to velké stvoření poblíž, ale od doby, co mi něco menšího ukouslo ruku jsem byla trošku opatrnější. Ne, že bych tamto stvoření z toho vinila, nebo se bála toho zvláštního pocitu, co při tak velkém zranění je, ale... již jsem to stvoření nikdy neviděla a nemusím začít svůj první den v tomto zábavním parku začínat tím, že někomu moje ruka nebude chutnat, že? Obě ruce jsem položila na stůl a prsty propletla s těmi na druhé ruce, zatím jen rozhlížející se všude okolo. Přeci jen, bylo tady takových nových věcí, od lítajících svícnů, přes gotická okna. I proto jsem se usmívala od ucha k uchu, i když... kdo má poznat rozdíl, kdy se směji a kdy ne, když se usmívám pořád, že? Oči na rukou mi těkala sem tam, aneb... jestli jsem měla pocit, že mne někdo sleduje, když jsem prošla těmi dveřmi, tak nejspíše měli všichni podobný pocit... a nebo taky ne. Kdo ví... kdo ví... |
doba vygenerování stránky: 1.5580108165741 sekund