| |||
Jídelna Miko, Sonja, Aliana Ušlíbnu se "No naštěstí pro některé to umí zrušit" připomenu Miko když to vypadá že není příliš nadšená z toho že jde zrušit to její kamenění. Překvapeně zvednu jedno obočí když sebou leknutím škubne. Řekla bych že trochu přehrává, netleskla jsem přeci zase tak hlasitě. Uchechtnu se "Přesně...taky byste se mohly podělit" přidám se k Miko. Že se ani trochu nestydí takhle nás zazdít. Všechny souhlasí takže se odebereme z jídelny. Mám jistou představu kam bychom se mohly zašít ale nechám výběr na Miko, třeba lepší nápad. |
| |||
Jídelna Sonja,Kisa,Miko "No získat sochu by nebylo tak těžké poslat by se mohlo třeba nevyplaceně." Potom se rozhodnu že si dám ještě jednu žábu ovšem když potom Kisa tleskne leknu se toho využije jedna žába k útěku.Ovšem já reaguji rychle a moje pěst jí přibije ke stolu,z mé ruky se začne šířit červené světlo zatímco žába vysychá.Když modré světlo zmizí zavrtím prsty a začnu se věnovat pudinku a na Kisu vrhnu naštvaný pohled. Byla bych ráda kdyby to nedělala,tohohle tleskání jsem si užila dost. "No já mám teď docela čas,tedy do půl jedenácté." Potom mně Miko uklidní že když z někoho udělá šutr dokáží tento postup zvrátit.Potom si utřu ústa do ubrousku a vydám se za ostatními dívkami. |
| |||
Jídelna -> Upíří společenka "Ale, šlo jen o to, že občas si připadám tak zaujata vším možným, že zapomenu na to, co se vlastně děje," o něco více se na něj usměji a dokonce si cením i toho, že se mi dívá do očí na rukách, i když se nějak zásadně nesnažím s ním držet jeden pár očí. Nebyla jsem zas tak zvyklá využívat své oči na to, aby jeden pár koukal na jeden bod, spíše se každé koukalo na všechno a proto to vypadalo tak chaoticky. Ale... byl to jen zvyk. "Dr-ak, hmm... zajímavé. Slyšela jsem o nich, ale nikdy jsem je neviděla, třeba se někdy seznámíme!" Vesele jsem se zasmála a potřásla si s ním rukou, naštěstí toto místo nebylo nabité dobrými pocity zcela a hlavně mé jídlo mi to aspoň nějak zpravovalo. "Samozřejmě, jedna věc je efektivnost a druhé jsou náklady, aspoň takto mne to učili ti, kteří mi chodili dávat něco k jídlu," tichý smích a pokračování v stravování, které vypadalo nanejvýš divně pro ty, které nikdy neviděl někoho jako já jíst. Nakonec, když mé jídlo pod poklopem bylo snědené jsem si vzala pár kusů syrového masa a vždy se do něj chutně zakousla. Trhla hlavou a pak rozevřela tlamu abych jej celé zhltla. Nekousala jsem... rovnou polykala, aneb... ono když se pořád usmíváte, tak kousání není něco, co by jste často dělali. Na to jsem se zvedla a setřela si krev z tváře, která mi tam ulpěla. To, že i před momentem mého stravování Tarley odešel jsem si nevšímala, měl lepší věci na starosti než nové stvoření ve studium. A já? No, rozešla jsem se do místnosti, která patřila k mé koleji... aneb, byla jsem klasifikovaná jako upír... Musela jsem říci, že jsem se dokázala rychle ztratit v množství míst, kde a kam zabočit, ale nijak mi to nevadilo. Aneb, vždy tam bylo něco nového a zajímavého, avšak bylo tu tolik nových věcí, že některé věci pomalu přestávat mít takový UMF jako kdybych toto měla hltat postupně. Ti, kteří se o mne starali vždy říkali, že mi nemůžou dávat moc věcí naráz... hmmm... Nakonec najdu podle mapky místnost, která by se měla podle všeho nacházet zde a shodou náhod si všimnu někoho, kdo tam jde též. S rychlejším krokem vlezu za ní a rovnou se i zeptám: "Hojda! Jsem tu správně?" Ukážu ji mapu, kde je napsáno: "Společenka Upíři" a čekám na její odpověď. Úsměv stále přítomný a hlas poměrně neutrální, přesto... pokud neměla ráda, že ji někdo pozoroval, tak no... to měla asi dost blbé, když několik očí sem tam přejelo přes celé její tělo a pak se zase začala koukat jinam. Možná proto jsem se nikdy nekoukala na stejné místo... vypadalo by to, že zírám. "Mimochodem, jmenuje se Ylrys, nemám moc co dělat, tak si jdu okouknout kolej, kam jsem byla zařazena..." řekla jsem více méně jen tak, aby řeč nestála a já doufala, že jsem vážně trefila správně, aneb, nechtěla bych rovnou dostat první den přes prsty, že lezu na jiné koleje... i když kdo ví, třeba by to bylo též takové menší dobrodružství. |
| |||
Jídelna Ylrys "Jen mne překvapilo, že nově příchozí se ani netkne jídla po svém příchodu," opáčím na její otázku. Když k ní promlouvám, hledím ji do očí. Přeci jen jsem zvyklý, že ne každý má oči zrovna na hlavě. "Inu váš příchod vyšel na téměř konec snídaně, moc bych neváhal, nebo jídlo zmizí a bude zde opět až na oběd," odpovím jí na první část, "draci zde na škole na sebe umí brát iluzi humanoida, včetně jejich velikosti. A do jisté míry je škola schopna se přizpůsobit velikosti tvorů v ní," dodám na její hloubání. Když pokyne k místu odkud přišla, zjistí, že je tam jen další gotické okno a stojany s plameny. Žádný průchod. "Kuchař dělá co může," pokrčím rameny, "primárně nám jde o to, abyste neměli hlad." "Tarney Satanas Draco," stisknu ji ruku, i když z mého postoje může vyvodit, že ani mne není tento typ pozdravu zrovna blízký. "Jestli tedy nic nepotřebujete, vrátím se ke kolegyni," dodám nakonec a pokud nepoloží další dotaz nebo mne nezastaví, vrátím se k profesorskému stolu. |
doba vygenerování stránky: 1.5206818580627 sekund