| |||
Lilith, Aurora, všichni cestou, Amma, Kimero, Wilda Když skončím s pracema (i těmi nenutnými, jako srovnání skříní) i s vybavením vycouvám ze dveří a vchod dočasně zapečetím chlupatými nadýchanými růžovými obláčky. Jen než přinesu náhradní dveře. Ucítím však podivnou anomálii a tak vykročím po stopě. Když ani jedna z dívek nereaguje na klepání, vstupuji. Nakonec skončím s tím, že před sebou strkám na velké obláčky, na kterých obě dívky leží. Mířím rovnou do sklepení. I na lítačky laboratoře zdvořile zaklepu, než nahlédnu dovnitř. "Um... Dobrý večer, omluvám se, že ruším... Um... Potřebujete pomoci?" konec věty vyzní do ztracena, a při slovech také sklopím pohled k podlaze. |
| |||
Tělocvična-> před tělocvičnou Aera Thunderstorm medvěda všichni ostatní Cítila jsem jak se mi z obličeje vytrácí barva a hučí mi v uších, bylo to hotové peklo. Žaludeční šťávy, které se mi vracely do krku mi na patře zanechávaly hořkost. Neschopna jediného slova s očima vytřeštěnýma sleduji onu krvavou scenérii, ledové krůpěje potu mi tečou po páteři a po skráních, tmavé vlasy se mi lepí na obličej a já mám co dělat, abych si zachovala zbytky své důstojnosti a nevyklopila ven obsah žaludku, rovnou předevšemi. Jako v transu se nechám vystrkat profesorkou z tělocvičny s tím, že začíná další hodina. Na tu nemám ani pomyšlení. Opřu se zády o chladnou stěnu, kolena se mi podlomí a já se svezu podél ní. To už žaludek začne dělat trojitá salta a ústa se mi naplní žaludečními šťávami, které se míchají se slinami. Nějak tuším, že ve svém stavu nejsem schopna dostat se v čas na toaletu, proto si odložím na podlahu. Uleví se mi jen na chvilku, žaludek se mi sevře podruhé a po třetí, dávím se však na prázdno, protože už nemám co zvracet. Z očí mi tečou slzy, před nimi mám mžitky, zhrouceně sedím na zemi a objímám si kolena. |
| |||
Pozemky - Tělocvična Nějak jsem se nechal unést svým tréninkem, že jsem přestal vnímat svět kolem sebe a stratil pojem o čase. Z transu mě probudí až mohutný zvuk zvonu. Hmm? Asi bych se měl už vrátit. Teď je co? Bojoví výcvik? To by mi aspoň mohlo jít. Schovám meč a vrátím se zpátky do budovy. Nijak nespěchám, když jdu k tělocvičně. Ve chvíli kdy vejdu, zajedu nalevo od dveří a sleduju, co se děje. Tady se s tím neserou. pomyslím si, když si všimnu krve na zemi. “O co jsem přišel?” zeptám se těch u kterých stojím. |
| |||
Chodba 1. patro - Sukui, Rubus, okrajově Miko Zelenáček neprotestuje proti mému zastavení a vyčaruje si během toho dokument se jménem Sukui. Co z nej vyčetl nevím, ale snažil se znít důležitě. "Jistě jistě..." odbydu jeho řečím netrpělivě. Ať už se místo toho dá raději do práce. Nahlas bych mu to nepřiznala, a že mi to vadí na mě nejde znát ale…do jisté míry mohl mít pravdu. S tím co nového teď dovedla, s tím měl pravdu. O nějakých novinkách se mnou nepromluvila ani jediné slovíčko. Ale že bych neměla vůbec tušení to přece nepřipadá v úvahu. Vždyť se známe déle než s kýmkoliv tady. A že už o tom je zápis ve složce někoho neznámého, o čem já nevím, to zamrzí. Když ho pustím hned se dá do čarování. Vše jde bez problémů a životní energie Sukui je brzy zase zpátky kde má být. Věnuji mu upřímně vděčné díky. Opravdu se mi uleví, nejen že se zadařilo, ale také že ji nebudeme muset hledat v jiných sférách. Protože si nejsem jistá jestli bych tam chtěla znovu. První slova z jejích rtů jsou už klasicky o těch dvou. Nechce se mi na to odpovídat. Gill se sice krátce zastavil opodál, ale nezdržel se a pokračoval dál. Naštěstí odpoví zelenovlasý. Sukui se dál dožaduje vědět kolik je hodin a i to jí ochotně odpoví. Ani nic nenamítá když odchází pryč. Jako kdyby ještě před okamžikem nebyla kompletně mimo svoje tělo. Aniž by věděli proč. Nebo možná ví? Ovšem že jsem byla proti aby a byla bych raději kdyby odešla na ošetřovnu. Než se můžu zeptat co tohle způsobuje uteče i on. Tiše si nad tím povzdechnu. Opravdu bych se měla méně zajímat a méně starat. Možná ne tak jako o ostatní ale zkrátka méně. "Promarněná hodina…" zamručím si pro sebe v už prázdné části chodby. Samozřejmě jsem ráda že je Sukui v pořádku. Jak by taky ne. Fakt že mi to nepřineslo ani trochu světla na to co by se mohlo dít jasně říkal že já tu byla vlastně zbytečně. Přítomnost medusy za rohem jsem dosud přehlížela. Chvilku už tam sice je, ale byla jiná starost. Zamířím ke schodišti chodbou kde právě stojí. Mohla jsem to obejít druhou stranou ale nebudu to obcházet druhou stranou jen kvůli ní. Nenávistný pohled, krutý a krvelačný úsměv by nešly skrýt ani kdybych se snažila sebevíc. Kdybych se snažila. Jen letmo se na tu hadí holku podívám jak procházím kolem. Tak blízko. Doslova na dosah ruky. Stačilo by mi jen ruku natáhnout… Ale ne teď. Dojde na tebe. Ve správnou chvíli, kdy zrovna nebudeš zmrazená a mohla jsi cítit každý přetržený sval, každou rozdrcenou kůstku. Vrátím se zpátky do sklepení a tentokrát si zalezu do lávy v Pekelné relaxační místnosti. Pro víc tepla než by mi mohla nabídnout sauna. Možnost pobavení mi utekla na hodinu, stejnou se Sukui. A příhodně v místnosti přímo nade mnou. Mimo ty se ale snažím natáhnout po vzdálenějších energiích, těch které by jinak byly na samém okraji zachycení energií. Do dalšího vyučování mám ještě čas. Dlouho jsem se tím nezabývala, však tohle je něco v čem se můžu zlepšovat neustále. A to také budu. |
doba vygenerování stránky: 1.419184923172 sekund