| |||
VT01 - pokoj Chrys, nikdo konkrétní Alespoň v něčem jsem měla pravdu, i když to bylo docela očividné, stejně jsem ale ráda. Ať jsem přemýšlela jak jsem chtěla, další způsob jak nepřítele mě prostě nenapadl. Rozhlédnu se po ostatních, v naději že alespoň někdo bude vědět, nebo mít nějak alespoň nějaký nápad. Nikdo ale nic neřekl takže profesor po chvilce hodinu ukončil. Neúmyslně naslouchám rozhovor dvojice předemnou. Nejde je přeslechnout když stojí přímo naproti mě. Jejich rozhvor se ale nakonec ukázal jako naprosto nazajímavý a jediná užitečná informace, kterou jsem dostala je, že teď máme volno. Postavím se a téměř neznatelně skloním hlavu. "Na shledanou" rozloučím se s profesorem a odejdu z tělocvičny. Jak bych mohla využít volno? Nemám žádnou představu co bych mohla dělat. Projdu malou tělocvičnou na chodbu a pokračuji do hlavní budovy. Projdu kolem trojce postávající na rohu. Dlouze zívnu a zabočím k rozvrhům na nástěnce. Co když se mýlil a žádný volno nemáme. Prohlédnu si rozvrh. No vida, přeci jen máme volno. Pořád tady je ale ten problém že nevím co dělat. Frustrovaně si povzdechnu. Asi si pujdu schrupnout. I když abych pak nezaspala na další hodinu. Nakonec se ale přeci jen unaveně odpotácím do pokoje. Jakmile otevřu dveře pokoje zarazím se. Ten pach, že by nová spolubydlící? No co místa je tu dost. Divím se ale že jsem ještě žádnou ze svých spolubydlících nepotkala. Přejdu k svojí posteli. "Tak schválně" řeknu si pro sebe a vezmu na sebe dračí podobu. Jakmile se změním, změní se i velikost postele. Tak tohle je teda něco. Několikrát změním podoby a pobaveně sleduji jak postel mění velikost. Když se dost vyblbnu lehnu na postel v dračí podobě. Několikrát se převalím než najdu pohodlnou pozici. Po chvilce usnu. |
| |||
Ošetřovna -Učebna 13 "Jistě. Měla bych odejít. Věřím, že se již stav pana Ortega, bude pouze zlepšovat." Narovnám se upravím si šaty. "Nashledanou." Odejdu na hodinu. V učebně už sedí vlezprdelka ještě s někým, koho jsem zde zatím neviděla, ovšem to, že sedí vedle ní o něm mnohé vypovídá. "Dobrý den." pozdravím, dojdu k lavici před katedtou a posadím se. Takhle budu mít vše z první ruky. Své myšlenky se snažím skrývat, jak se říká cvik dělá mistra. A já musím velmi cvičit, jak to bylo v tom filmu, myslet a představovat si zeď. Jakou? Ach, ano. Ledovou zeď, hladkou jako zrcadlo, neprostupnou, ztrácející se v oblacích. |
| |||
Jídelna - louky Z mého rozjímání mne vytrhne Gyzmo, který mne zatahal za rukáv. "Copak, drobečku?" usměji se na něj a pohladím jej po hlavičce. Když se kouknu po jídelně, zjistím, že spolužák už je pryč, ani jsem nepostřehla, že odešel. Měla bych se víc soustředit, takhle mě nebo nás ještě něco zblajzne. Mimoděk se podívám na hodiny. "Ajaj." vezmu Gyzman do náruče a peláším na hodinu. Když tam doběhnu, nezdá se, že bych byla poslední. Když se vydýchám, tak pozdravím jak profesora, tak spolužáka a posadím se naproti profesorovi na zem. Gyzma držím na klíně, jelikož ten je velmi zvědavý a hned by se šel kamarádít s temným jednorožcem. |
doba vygenerování stránky: 1.3492810726166 sekund