| |||
Tělocvična - Ošetřovna především Luis, Tatiana a Max Nad její téměř nijakou reakcí pokrčím rameny. Pomalu si začínám zvykat, že zdejší tvorové neberou hodnoty známých a přátel tak jako já. Proto se také opět ztěžka zvednu a přejdu k nejbližšímu, což je Luis. To už se sem řítí modrá vlčice. S její pomocí nebo bez její pomoci naložím kopytníka na svůj nyní dost veliký hřbet a do náruče zvednu malého kocourka. Jestli se vzbudí a bude chtít dolů, samozřejmě ho pustím. Ať již v doprovodu nebo ne, se pomalým a trochu kulhavým krokem vydám na ošetřovnu. Která je naštěstí hned vedle. Budu ráda, pokud bude vlčice přidržovat Luise, aby nespadl. Samozřejmě jsem postřehla, že se nemrtvý, co jsem z ní svalila, vydal Alyssy směrem a pravděpodobně nebude jediný, ale dostane ode mne stejně vlažnou reakci, kterou dala mne. Kdyby nebyla jen mou známou, jistě bych zasáhla a ochránila bych jí. Když však bez uvědomění ohrozí i mne, nebudu kvůli ní zvedat svůj luk, který jsem si zavěsila zpět na záda. |
| |||
Aera, Naberius, všichni v tělocvičně, na chodbě, všichni na ošetřovně Těch několik studentů se rozpohybuje. Když uslyším ránu, otočím se zpět do tělocvičny a hodím po Ericovi nesouhlasný pohled. "Všechny zraněné prosím přesuňte na ošetřovnu, všichni ostatní se tam zastaví jen na zkontrolování, zda to nezanechalo následky!" zvednu hlas a houknu do tělocvičny. Plameny Naberius uhasil, ale stále si nemohu být jist, zda je to tady bezpečné. Navíc spousta z nich potřebuje ošetřit. Poté již vykročím na chodbu s Aerou v náruči a než zmizím na ošetřovně, hodím lehké pokývnutí hlavy na Naberiuse. Nerad bych, aby se v mé nepřítomnosti ještě dorazili. Na ošetřovně odložím profesorku na volné lůžko a počkám, až ke mne přijde Rubus, abychom mohli zhodnotit její stav. |
| |||
Než stačí odpovědět ozve se volání z kraje místnosti. Více se schoulím do sebe a starostlivě si prohlížím Kimera. To už se sem přihrnou další a začíná tady být poměrně plno. "Ošetřovatel to má pod kontrolou..." pípnu tak nějak ke všem sotva slyšitelně, než se kolem všech protáhnu a spěšně opustím místnost. Na chodbě si oddychnu, jak v dohledu nikdo není. Když neberu nové síly, vyrazím do přízemí. Slabě pozdravím všechny v hale, než projdu dlouhou chodbou ke skladu. Chvíli se v něm štrachám, než se vynořím na chodbě s novými dveřmi. Jak si všimnu dvojice na chodbě, na chvíli zaváhám a zastavím se. Nakonec upírovi vtisknu do ruky nebo vsunu do kapsy klíč. Beze slova a rychle spěchám s dveřmi pryč, zpět ke schodišti, po kterém se pro tentokrát vydám nahoru. I když jsou dveře větší než já, nevypadá to, že by mi dělali větší potíže. Zmizím s nimi na pánské koleji, kde po chvíle práce nahradí dočasnou růžovou ucpávku v pokoji 13. |
| |||
Oberon, všichni na ošetřovně, cestou, Maid, Kimero Podržím mu telekineticky lítačky, aby mohl s vlčím tělem pohodlně projít na chodbu. "Jsem Claudile," pronesu poměrně tiše a vyrazím chodbou směrem ke schodišti dolů. "Možná byste pach chtěl zajít za třídním profesorem si to s ním vyjasnit," nadhodím mu možnost řešení jeho situace. Pořád vypadám trochu sklesle a přejetě. I tak, když se dostaneme do haly, tak hlavou pokývnu v pozdravu obchodníkovi a jeho kocourovi. Nezastavuji se ale a pokračujeme do sklepení. Od schodiště je to jen jedna zatáčka a již od dveří schodiště je vidět veliká cedule ´Lékařská laboratoř´nad lítačkami dál. Opět mu je podržím telekineticky, aby mohl vejít. Hned však jak vejdeme, vidím, že situace tu také není žádný med. Za dveřmi jsou dvě zhroucené dívky, jedna vypadá v bezvědomí, druhá vzlyká. Všude po zemi a vybavení je krev a další tekutiny, které jen z prvního pohledu těžko odhadovat co jsou. Zrychlím krok a odhrnu závěs, který doteď dělil místnost. Profesor na druhé straně vypadá, že by už rozhodně neměl být naživu. Provizorně odložím tělo které nesu na nejbližší volný a čistý prostor, než se hned - a beze slova - pustím do léčení Kimera. V první řadě se musí zastavit to rozsáhlé krvácení. (41%) Potom se pustím do dalšího plného léčení, vzhledem k vážnosti jeho zranění. (112%) Se zvukem zvonu, který zazněl před chvílí, se divím, že byl vůbec ještě při vědomí. |
| |||
Chodba před učebnami - Učebna 1 Remmi Našpulím tvářičky, když můj objev tak odbude. Jako věděl o tom, ale stejně. Nasupeně se podívám na dveře do učebny, jako kdyby za to snad mohly ony, když najednou ucítím pohlazení v hádcích. Překvapeně se podívám zpět na Remmiho, když se najednou tetování schované pod oblečením rozzáří tak, že je to vidět i skrz. "Eh..." okomentuji tento divnej fenomén. Chtěla jsem se obořit, že to na konci už skoro bolelo, když se zarazím, protože mne hádci informují o tom, že on to nebyl. Oukey... To už naše cukrkandlování přeruší zvon. Když po doznění opět Remmi promluví, otočím se k němu. "To se mne chceš zbavit nějak brzo," vypláznu na něj jazyk a natáhnu ruku ke dveřím učebny. Tu mi ale stačí otevřít. "No jo, no jo," mávnu nad tím rukou. Jako kdybych se pak namáhala něco dohánět. Zatím tady žádná výuka pořádně neproběhla normálně, nemluvě na to, že na prvních lektvarech jsem nějakým zázrakem roztavila kotlík. Přesto zapluji do učebny a zaklapnu za sebou dveře. V učebně se ale nic moc neděje, až na divnej strom z lavice, týpka vedle něj a profesora za katedrou. "Umm. Dobrý večer...?" pozdravím trochu zmateně, zatímco vykročím dopředu učebny. |
| |||
Chodba před ošetřovnou především Kimi Po jeho zmatené otázce na něj jen zůstanu hledět s pootevřenými rty. Nějak najednou nevím, co s ním mám dělat. Čas tak uběhne a kolem proudí bytosti, které ani jeden nevnímáme. Musíme vypadat jak podivné sousoší. Z toho zvláštního stavu mne vytrhne až zvuk zvonu. Prudce sebou škubnu a zvednu krátce pohled ke stropu. "No to už je asi jedno, je po hodině," věnuji mu drobný úsměv. Jak se proberu, začnou mi docházet okolnosti. Mám na sobě jen kalhoty, jejichž lem je nasáklý krví. Všechny svršky zůstali na ošetřovně. Kimi stále vypadá silně mimo i po takové době. Vezmu ho jemně za ramena a zkusím s ním trochu zatřást, jestli ho to neprobere. Nic jiného mne nenapadá. Jak to říci, upíři se většinou s takovým stavem nemusí vypořádávat. Potřebuji ale jít zkontrolovat svůj pokoj a nechci ho tu takhle nechávat. Také ho úplně nechci vláčet s sebou. |
| |||
CHODBA 1. PATRO - UČEBNA 3 Čekám na jeho odpověď, zatímco se ticho trochu protáhne. Do toho se přižene ta prostá vílička. "Profesor nedorazil, chill," zakřením se na ní. To už mne ale málem převrátí dopředu to zoufalé volání z učebny. "Momentík," omluvím se oběma a otočím se vzad, abych vrazil do učebny. Už dávno zazvonilo, takže se moc nezdržuji klepáním nebo zjišťováním, zda je tady profesor. Minu dvojici mířící ke dveřím a přehoupu se až za Gwen. Zlatavý pohled zabodnu do toho kluka, co byl ještě před hodinama na cucky. Vzhledem k dárečku, který nám poskytl, to vyřeším jen slovně. "Trochu se vám ta hodina protáhla co?" nadhodím tak nějak k oběma, ale především ke Gwen. Stále s rukama v kapsách se skloním až k ní. "Dneska už máme padla," zašeptám k ní a mrknu na ni. |
| |||
Před hlavním vchodem Vesa, Kelly Jen souhlasně odfrknu, ale ani nezvedám hlavu od země. Když dívky vystoupají po schodech ke vchodu, zastavím se tak, abych nemotorně něco nerozbil. Loupnu po nich okem a i přes mou snahu se podoba ani nehne. Kecnu tedy sebou na zem. Když se ovšem dívky rozdělí, trochu zafuním. Vesa odchází, samozřejmě, že ji nehodlám zastavovat, když je její přání být teď sama. Přemáhá mne ale zoufalý pocit, že nemohu za Kelly dovnitř, protože dveřmi se prostě neprotáhnu. Přivřu oči, když se Kelly tlapka dotkne mého čumáku. Rychle je ale zase otevřu, když navrhne že by šla dovnitř sama. Rychle zavrtím hlavou, dávám si však pozor, abych jí neublížil nebo nepřekotil. |
doba vygenerování stránky: 1.5563130378723 sekund