Andor.cz - Dračí doupě online

Omluva zkusím dodat co nejdřív.

Probuzení
_______________________________________

Nemohla jsem tušit, jak dlouho potrvá než se znovu probudí. I tak jsem se ale rozhodla na něj dohlédnout do té doby, ačkoliv by mu tu nic hrozit nemělo. Sama sobě jsem si ale nepřiznala, že... jsem to dělala pro své osobní ujištění. Chtěla jsem vidět na vlastní oči, že bude v pořádku. Teprve pak budu mít klid na duši.

Kdoví kolik času mezitím muselo uběhnout. I když jsem se rozhodla sedět poblíž, chtě nechtě mi chvílemi klesala víčka. Přesto jsem se ale snažila zůstat vzhůru, ačkoliv jsem mohla na malý okamžik nechat odpočinout své oči. Jenže právě v tomhle okamžiku se mu podařilo mě nachytat, protože uběhl delší čas a já s tím úplně nepočítala. Jakmile jsem zaslechla hlas vedle sebe, lehce jsem sebou trhla než jsem zpozorněla a upřela své oči jeho směrem.
"Konečně ses probudil.."
pronesla jsem mírněji a snad jako kdyby se mi ve tváři mihnula i jistá úleva.
"Na tom příliš nezáleží. Duch lesa se rozhodl zachránit tvůj život. Musel mít pro to dobrý důvod..."
osvětlila jsem mu zkráceně situaci. Nešlo si však nevšimnout, jak suchými se jeho ústa zdála.
"Zůstaň ležet. Donesu ti vodu."
poznamenala jsem a s tímto jsem se z mechu zvedla, míříc přímo k jezírku, kde jsem nabrala trochu vody do svých dlaní. Jakmile jsem se k němu poté vrátila, s opatrností jsem mu přiložila dlaně s vodou k jeho ústům, i kdyby si měl minimálně jen usrknout. Pořád to bude lepší než sucho v puse.

V mlhách

Když jsem konečně začal přicházet, alespoň trošku k sobě, měl jsem ještě stále vše, jako v mlze. V hlavě mi hučelo. Celé tělo mne bolelo a těžce se mi dýchalo. Bylo to, jako by po mě přeběhl ten obrovský démonní kanec, který napadl naší vesnici.
Snažil jsem si utřídit myšlenky a vzpomenout si na to, co se vlastně stalo.
Měl jsem však mysl zastřenou a vybavoval jsem si jen město a střet mezi divokou dívkou a paní Eboshi, do kterého jsem zasáhl. Vše dál pak bylo dost zastřené.
Pomalu jsem se pokusil otevřít oči. I tak na můj vkus ostré světlo se mi do nich zakouslo, jako hladoví vlci. Musel jsem je znovu přivřít, než jsem si trochu přivykl. Pak jsem pohledem zabloudil kolem sebe.
Uklidnilo mne, když jsem spatřil v nohách stát Yaku.
"Jsi opravdu dobrý přítel."
Cítit se lépe, nejspíše bych se na něj usmál, ale to nyní nehrozilo. Všude byly vysoké stromy, až příliš vysoké. Tak mohutné nebyly ani, když jsem projížděl nedávno lesem. Zmatení se mi začalo vkrádat do nitra a já pomalu natočil hlavu, abych zjistil, kde to jsem a co se to stalo.
K mému překvapení jsem spatřil onu dívku, jak tiše sedí poblíž a bedlivě mě pozoruje. Už to mne zmátlo a zarazilo.
"Co tady dělá? A co tady dělám já?"
Polknul jsem a ve vyprahlém hrdle mě zaškrábalo.
"Co....co se stalo?"
Zachraptěl jsem nakonec s pohledem upnutým směrem k ní.

Druhá šance
_______________________________________

Nebyl by to Xin, kdyby si neodpustil možnost mít poslední slovo, ale naštěstí mě poslechl. Čímž se určitě značně ulevilo losu za mnou a sám tak mohl nechat na chvíli odpočinout napjaté svaly. Přesto mě však nepřestávala fascinovat jeho oddanost. Hrozilo mu nespočet nebezpečí, přesto ale svého pána neopustil. To pro něj znamenal tak moc..?
Nicméně já se v tuhle chvíli věnovala muži přede mnou. S jistou opatrností jsem se zeptala, jenže nedostala jsem nijak výraznou odpověď. Nejspíš se o něco málo pokusil, jenže stále byl příliš zesláblý na to, aby vůbec dokázal promluvit. Jediným úspěchem bylo, že mě alespoň trochu vnímal. A tak když zavřel znovu oči, maličko jsem si povzdychla. Víc s ním zřejmě v tuhle chvíli nezmůžu, takže jsem se rozhodla jej odtáhnout na trochu pohodlnější místo, kde jsem jej s opatrností uložila do měkkého mechu. Tohle místo, tohle srdce lesa... je jediné, kde bude v bezpečí. A ačkoliv jsem ho tu mohla nechat na pospas vlastnímu osudu, neudělala jsem to.
Posadila jsem se tedy do mechu kousek od něj a s jistou trpělivostí jsem vyčkávala než nabere sil. Zatímco se tak dělo, pohledem jsem zabloudila směrem k poklidnému jezírku, kde se sotva mihla nějaká ryba.

Mono nespinkej :)

Mono a Ashitaka - Druhá šance
Mono a Ashitaka

"Vrrrhmf...."
Zabručel Xin, než mávnul ocasem a zamířil zpátky do lesa hledat něco k snědku. Yaku naštěstí nechal na pokoji. Ten ostražitě zastříhal ušima a pak se zdá se trošku uvolnil, když tvůj bratr zmizel. Asi nebylo třeba se tomu nějak extra divit.
Když jsi na Ashitaku promluvila jeho ochablý pohled zabloudil tvým směrem. Jeho rty se maličko pohnuly jakoby chtěl něco říci, ale pak se jeho oči zase zavřely.
Všimla sis ještě, že se pokusil pohnout rukou, ale jen mu zacukaly lehce prsty. Ztratil hodně krve, byl zesláblý a i když se o něj postaral duch lesa nejspíše nebude v pořádku hned.
Také to vypadalo, že bude ještě nějakou dobu spát. Bylo dost nezodpovědné si znovu usnout, ale nevypadalo to, že by to bezbranného člověka trápilo. Na druhou stranu, pokud zde bylo nějaké místo, které se dalo považovat za bezpečné a nemusel by ho tu nikdo sežrat jsou to právě tato místa, kde má jezírka duch lesa. Nejspíše ani Xin by se toho neodvážil, i když tím pořád vyhrožuje. Všichni tvorové lesa cítili onu posvátnost z tohoto místa.

Druhá šance
_______________________________________

S opatrností jsem dala tomu lidskému muži napít. První doušek nedopadl kdoví jak dobře a tak když se rozkašlal, chvíli jsem počkala a dala mu čas.
"Pomalu, stačí malé doušky."
promluvila jsem měkce a s pochopením. Zkusila jsem to poté ještě znovu a pomalu, přičemž se nakonec zadařilo a pár doušků skutečně polknul. Trvalo to jen další okamžik než se jeho oči otevřely a mě tak ze srdce spadla jistá úleva, i když jsem to na sobě nedala na venek znát. Když se na něj jeden podíval, vypadal jako spráskané zvíře, které se nejspíš nedožije rána. Horko těžko se mi chtělo věřit, že to byl právě tenhle muž, kdo tu hroznou ženu zastavil..
Za sebou jsem brzy na to zaslechla bratrův hlas, takže jsem se na něj jen ohlédla přes rameno.
"Zvládnu. Nikam nepůjdu, nemusíš se bát. A žádní losi..."
napomenula jsem ho ještě v momentě, kdy se jeho pohled upřel na nebohého Yaka. Je pravdou, že jsem velmi dlouho neviděla takového jako on, aby byl až takto moc věrný člověku.. Nakonec jsem se však podívala zpět k bezvládnému člověku.
"Jak se cítíš?"

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Huš huš pokračujeme ;)