Andor.cz - Dračí doupě online

Mono a Ashitaka - Druhá šance
Mono a Ashitaka

Xin si jen povzdechl a posunul hlavu na tlapách do pohodlnějšího úhlu. Nejspíše si o tvém dluhu myslel to své. Když jsi přinesla trochu vody z jezýrka a pomalu je nalila mladíkovi do úst, nejprve zakašlal, ale pak nakonec něco vody polknul. Trvalo to další hodnou chvíli, než slapě pootevřel oči. Vypadalo to, že tě stěží vnímá a vypadal slaby. Slabý a zranitelný. Doslova k nerozeznání od člověka, který zastavil svou ránu i té prokleté ženy.
Navíc ještě nyní sis velmi dobře pamatovala, jaký strach jsi cítila, který tě jeho pevná paže držela a nepustila aniž, když ses jej pokusila kousnout. Jak ty divné temné chapadla vzlínala z jeho paže a dychtivě se natahovala směrem k tobě a všude o okolí.
Stále sis nebyla vůbec jistá tím, co je tenhle mladík zač. Na člověka byl už tak divný.
Jeho mdlý pohled tě pozoroval vzdáleně a unaveně. Pohnul konečky prstů, ale to bylo tak vše.
"Zvládneš to tu? Půjdu ulovit něco k snědkuuu."
Zavrčel Xin a pochybovačně se podíval ještě znovu na Ashitaku a pak na losa, na kterého se mu rozhodně sbíhaly sliny. Yaku jen ostražitě zastříhal ušima.
"Hmm škoda, losa bych si dal."
Mlasknul spokojeně a oblízl si tlamu, než se zvedl ze země a protáhl si nejprve přední a pak zadní tlapy.

Bezvládný muž
_______________________________________

Nezdálo se, že bych se na mé oslovení dočkala nějaké výraznější reakce. Cítila jsem bratrův pohled v zádech. Byl připravený kdykoliv skočit a ukončit jeho trápení, o tom jsem byla více než přesvědčená. Kdežto Xinova slova jsem pro teď vypustila. Ten muž totiž vypadal, že ještě nějakou chvíli potrvá, než se bude moct postarat sám o sebe. Jenže proč? Duch lesa ho nevyléčil úplně?
"Není to soucit. Pouze se zbavuji dluhu."
odpověděla jsem nakonec než jsem se zvedla, doběhla jsem ke kraji břehu a nabrala jsem trochu vody do dlaně. Vrátila jsem se poté zpět k němu, snažíc se nevylít ten jeden doušek, který jsem nabrala a sedla jsem si na paty vedle něj. Volnou rukou jsem mu trochu podepřela hlavu a tou druhou jsem přiložila k jeho ústům, abych mu dala napít.
"Už by ses vážně měl probudit."
zamumlala jsem si spíše pro sebe, když jsem toho muže pozorovala.

Mono a Ashitaka - Druhá šance
Mono a Ashitaka

Mladík se občas lehce pohnul, na tvé vyzvání ti bylo odpovědí, jen další tiché zasténání. Xin vás bedlivě pozoroval připraven mu utrhnout hlavu, kdyby bylo třeba. Mladík jen na okamžik slabě otevřel oči a něco zamumlal, než je zase zavřel. Jeho ruka se pokusila pohnout, ale jen se převalila na místě. Yaku jej se soucitným výrazem pozoroval.
Když jsi mladíka znovu zkontrolovala zdálo se, že trochu blouzní, něco z mdlob mumlal a pořád tam jen tak ležel. Možná neměl dost síly, aby se z toho vzpamatoval. Možná přece jen Duch lesa nevyléčil jeho tělo úplně. Nebo v tom bylo něco jiného?
"Soucit ssss lidmi je něco nového."
Zabručel Xin a nakonec si lehl opodál a zavřel oči. Uši měl však nastražená a hlídal tě. Tak, jako vždy. Co by tomu všemu asi řekla tvá matka Moro.

Druhý nádech
________________________________________

Xin nemusel ani nic říkat, abych cítila jeho nesouhlas s tímto vším. Jenže zašli jsme už příliš daleko na to, abychom teď přestali.
"Možná máš pravdu. Ale tento, kdyby skutečně chtěl, mohl mě už dávno zabít."
vyvrátila jsem mu tak jeho názor, který jsme většinově spolu sdíleli. A ať jsem nad tím přemýšlela sebevíc, nedokázala jsem přijít na důvod, proč se mě tenhle člověk snažil ušetřit. Nemusel se do našeho sporu s lidmi vůbec plést a touhle dobou... už nejspíš ta žena mohla být i mrtvá.
Utápěna ve vlastních myšlenkách, pozorovala jsem toho spícího muže. Chvílemi se zachvěl a jeho tvář se zkřivila bolestí, jenže v tuhle chvíli jsem pro něj víc udělat nemohla. Mohla jsem jedině počkat než se probudí.

Kdoví, jak dlouho jsme tu skutečně strávili. Hodiny to byly jistě, ale já byla trpělivá. Dokud si nebudu jistá, že přežil, počkám tu s ním. A být trpělivá brzo přineslo své výsledky, když jsem si všimla, že pomalu přichází k sobě. O něco jsem tak zpozorněla.
Přišla jsem k němu blíže, klečíc na kolenou a trochu jsem se nad něj naklonila, abych zjistila, zda je skutečně vzhůru. Což nejspíš byl, ale nejspíš ne úplně.
"Vzbuď se, člověče."
pronesla jsem mírněji ve snaze ho probudit já sama.

Mono a Ashitaka - Druhá šance
Mono a Ashitaka

Xin si nedůvěřivě prohlížel člověka, kterého jsi vytáhla na břeh a nespokojeně tebe, když jsi usedla vedle něj. Lehl si o kus dál a ostřížím zrakem vás oba sledoval.
"Lidé jsou zlí, až se zotaví, bude nás zabíjet, tak, jako všichni lidé."
Zavrčel zle Xin, o lidech si nedělal žádné iluze a tento pro něj nebyl žádná výjimka. Když jsi pozorovala mladíka, viděla jsi, že i když jej duch lesa vyléčil, tak se místy zachvěl. Občas ti přišlo, že je to zimou, ale pak ti došlo, že to vypadá spíše, jakoby měl bolesti. Stále dýchal mělce a spal.
Po takové ztrátě krve bude určitě hodně zesláblý. Trvalo to dlouhé hodiny, než se začal probouzet, slabě se ošívat v občasném záchvěvu. Ale stále se potácel někde mezi vědomím a nevědomím. Z mechového lůžka, kam jsi jej uložila nevstával a k plnému vědomí se také zatím nedostal.
"Rrrr třřeeba zemřře tak, jako tak....možná je mu to souzzzeno."
Zabručel Xin. Byl by nejspíše raději, kdyby se tak stalo. Člověk v lese znamenal problémy. Vždy....a zvláště teď když byl Feng tak dlouho pryč.

Mono a Ashitaka - Rozhodnutí o životě a smrti
Mono a Ashitaka

Zdá se, že i Xin si všiml ducha lesa, sám však zůstal ležet a jen tiše vše pozoroval v bázlivé úctě z tohoto mocného tvora. Až když byl duch pryč, trochu se uvolnil a zadíval se směrem k ostrůvku, kam ses hned vydávala.
"Pozorr, může být mrrtvý Mono. Nedělej si naděje."
Zavrtěl Xin varovně, ale hleděl tvým směrem. Věrný los stál stále vedle svého pána, tak jako předtím a nehnul ani brvou, jen tě pozoroval, když ses blížila.
Jakmile jsi promočená vylezla na břehu ostrůvku všimla sis, že krev už z mladíka netekla. Buď mu došla, nebo.....když ses podívala na jeho ránu byla zahojená. A když jsi jej vytáhla z vody a přiložila ucho na jeho hruď slyšela jsi tiše bít srdce a sípavě proudit vzduch v hrudi. Byl naživu. Duch lese se rozhodl dát mu šanci žít. Mladík byl zatím stále mimo, ale tušila si, že se brzy probudí. Po takové ztrátě krve a všem, co si zažil bude určitě zesláblý. V tomhle stavu rozhodně nebude schopen odejít z lesa živý. Nejspíše by se utopil v okolních jezírkách nebo by jej dostal opičí klan a snědl ho tak, jak hrozil.

Duch lesa
________________________________________

Nebylo zde víc, jak bych mu mohla pomoci. Zda ten člověk přežije nebo ne, o tom už musel rozhodnout pán lesa. Jenže při pomyšlení, že by se nakonec rozhodl jej nezachránit, se... mi tak trochu hruď sevřela. Cítila bych se nejspíš provinile, pokud by jeho život přišel nazmar a já zde zůstala s domněním, že jsem pro něj nemohla udělat víc. Že jsem nedokázala najít jiný způsob.
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechla, abych takovéto myšlenky vypudila ze své hlavy. Nakonec jsem se vydala nazpět do vody, brodíc se zpět na druhý břeh směrem za Xinem. Zbývalo už jen počkat.

Spolu s bratrem jsme našli místo u jednoho stromu, kde jsme se při čekání rozhodli mezitím odpočinout. Usedla jsem do mechu a zády jsem se opřela o kmen, abych trochu vydechla. Netušila jsem, jestli se duch lesa objeví a nebo ne. Mohli jsme čekat chvíli, ale také jsme mohli čekat dlouhé hodiny a nic by se nezměnilo. Jen to, že by ten lidský muž mezitím nejspíš vykrvácel...

Utekla přibližně hodina. Nechala jsem odpočinout oči a mezitím jsem napůl dřímala, když náhle mě přiměl otevřít oči jistý pocit. Zvláštní pocit, jako kdyby se zde objevilo něco... neznámého a přesto tak nepřehlédnutelného.
Pohotově jsem přišla k sobě a spěšně jsem se podívala směrem k ostrůvku, kde jsem toho muže zanechala. A jakmile jsem tak udělala, skoro se mi nechtělo věřit vlastním očím. S překvapením jsem hleděla na to, co se před námi odehrávalo. Duch lesa... On skutečně přišel. A mířil k onomu ostrůvku.
Brzy na to jsem jeho pohled zacítila i na sobě. Bylo to... hodně zvláštní, ale s úctou jsem jeho směrem sklonila hlavu a nadále jsem pozorovala, co se bude dít. Ladnými kroky dokráčel až na ostrůvek a ty se zastavily u bezmocného člověka. Sklonil se k němu a v ten okamžik větvička nad jeho hlavou zvadla. Následně na to se duch lesa odtáhl a zvedl svou hlavu vzhůru k obloze. Vidíc na vlastní oči, jak se měnil do své noční podoby, zůstala jsem jen klečet na místě v úžasu. Netrvalo totiž příliš dlouho než nabral své noční podoby a zmizel v obloze neznámo kde.
Jemné ranní světlo následovalo posléze. Nebylo pochyb o tom, že brzy bude svítat. Ovšem co ten člověk? Přežil..?
Chtěla jsem znát tuto odpověď co nejdříve. Proto jsem se zvedla ze země a svižnějším krokem jsem se k němu rovnou vydala.

Mono a Ashitaka - Rozhodnutí o životě a smrti
Mono a Ashitaka

Xin se zatvářil pochybovačně a pak ztěžka zavrčel, bylo to jakési neveselé povzdechnutí.
"Víš, že bychom tam neměli chodit. Je to.....není naše část lesa. Nemohu jít s tebou, ale počkám na tebe."
Usadil se nakonec svém břehu a pozoroval tvé počínání. Naproti tomu los Yaku si takové problémy nedělal. Starosti o jeho pána nejspíše převážily a tak velice záhy vstoupil pomalu a opatrně do vody za tebou. Když jsi stáhla mladíka z jeho zad a vlekla jej vodou. Voda kolem vás se barvila do červena krví a vyplachovala ránu, která zela v hrudi chlapce. Vytáhnout jej na břeh bylo již obtížnější, ale poradila sis. Los vystoupal na břeh a se skloněnou hlavou vás pozoroval.

Když jsi zanechala u Ashitaky symbol, žádající ducha lesa o rozhodnutí, nad jeho životem a smrtí a zkontrolovala, že jeho srdce ještě sice slabě, ale přece, bije, zamířila jsi vodou zpět k bratrovi. Z povzdálí druhého břehu jste pak sledovali losa a ležícího mladíka.
Minula asi hodina, když se objevil on....duch lesa. Tak majestátní a krásný. Moudrý i laskavý pohledem, kráčel po vodě a v místech, kde se jeho noha dotkla země vyrostly z pod vody květiny a uvadly a rozpadly se ve chvíli, kdy se kontakt s hladinou přerušil. Duch lesa dokráčel až na ostrůvek. Rozhlédl se a krátce se zastavil pohledem na tobě a Xinovi, který stáhl nervózně uši k hlavě a hlavu složil na tlapy. Duch lesa odvrátil pohled a podíval se na losa, který uctivě sklonil hlavu. A pak se sklonil nad mladíkem.

Očichal ho a nakonec se dotkl čumákem jeho hrudi. Viděli jste, jak v dálce větévka zapíchnutá nad jeho hlavou usychá. Duch lesa zvedl hlavu a zamířil pryč do noci, aby o kus dál, natáhl svůj krk k noční obloze, nabyl plné podoby a nechal panovat na nebi hvězdy a dal lesu sílu růst další den. Vlastně sis ani neuvědomila kolik času uběhlo, než duch lesa odešel, ale zdá se, že brzy bude svítat.

Srdce lesa
________________________________________

Během cesty jsem zaslechla bratrovu poznámku o tom, jak přijímám pouze onu jednu možnost. Neodpověděla jsem... věděla jsem totiž, že měl pravdu. Samozřejmě jsme toho muže mohli zabít, ale přesto jsme riskovali jeho záchranu. Tedy, já jsem riskovala. Bylo to mé rozhodnutí, které vedlo k tomu že ten člověk ještě stále žije.
"Je na něm něco zvláštního. Sama nedokážu říct, co to je."
přitakala jsem na Xinova slova.
"Zjistíme to ale později. Až budeme vědět, že přežije, pak se o to můžeme víc zajímat."
podotkla jsem, pokračujíc dále v cestě a podlézajíc jeden mohutnější, vystouplý kořen.

Naše kroky nás za nějakou chvíli dovedly do našeho konečného cíle. Před našima očima se rozprostřelo místo, které bylo považováno za srdce lesa. Mohutné stromy obrostlé mechem, vlhký vzduch a mezi kořeny a kmeny se nacházela místa zatopená průzračnou vodou.
Sama jsem se zastavila na okraji břehu, upírajíc pohled na menší ostrůvek uprostřed jezírka. Viditelně jsem se na okamžik sama zamyslela při tom pohledu. Ze zamyšlení mě vytrhla až Xinova otázka, po které jsem k němu otočila svůj pohled.
"Pokud máš obavy, zůstaň zde. Vezmu to na svou zodpovědnost."
pokynula jsem mu rozhodně a krátce jsem se podívala směrem k losovi. Zdál se být mnohem chytřejší než se zdál.

Bez dalších slov jsem poodběhla kousek stranou a za pomoci dýky jsem usekla nejbližší větvičku, kterou jsem si poté podržela mezi zuby. Následně jsem vkročila do vody a kráčela jsem do takové hloubky, kde mi hladina sahala až po pas. Ohlédla jsem se za sebe a jemným gestem ruky jsem naznačila losu, že je to v pořádku a může pokračovat se mnou. Jestliže tak učinil, s jeho pomocí jsem poté onoho muže dostala z jeho zad a dále jsem jej ve vodě táhla sama.
Podařilo se mi jej tak dotáhnout až na samotný břeh onoho ostrůvku. Nevytáhla jsem ho ale úplně zcela. Byl ponořen polovinou těla tak, aby jeho zranění zůstalo pod vodou. Následně jsem vzala větvičku ze svých úst a zapíchla jsem ji do měkkého mechu kousek nad jeho hlavou.
Ještě než jsem odešla, sklonila jsem se k muži a odposlechem si zkontrolovala, zda dýchá. Naštěstí ano... Tohle tedy bylo v tuto chvíli vše, co jsem pro něj mohla udělat. Bylo na čase se vrátit zpět na původní břeh.