Andor.cz - Dračí doupě online

Mono a Ashitaka - Cesty se protínají
Ashitaka, Mono

Xin zavrčel a naposledy pohlédl na losa, než slétl pohledem zpátky na tebe a člověka ležícího před tebou. Když jsi jej obrátila na záda viděla jsi ještě stále krůpěje krve na jeho tváři, kde čepel rozřízla kůži. Byl ušpiněný a ležel bez hnutí, skoro jako....skoro jako mrtvý. Vypadalo to, že je duchen na míle vzdálen od tohoto světa, pokud je ještě vůbec s tímto světem spojen. Pak se však jeho rty pohnuly v skoro neslyšných slovech.
"Nechtěl jsem, aby tě zabili....proto...."
Zachraptěl, než opět ochabl. Xin zavrtěl a vycenil zuby. Bedlivě vás sledoval, aby mohl človíčkovi urvat hlavu při prví příležitosti, kdyby náhodou spatřil, že ti chce nějak ublížit. Jak stál plaše opodál a ostražitýma očima vás pozoroval. Uši měl napnuté nahoru a byl připraven rozběhnout se o život, kdyby to bylo potřeba.

Raněný
____________________________________

Mísilo se ve mě mnoho pocitů. Cítila jsem zlost.. Zlost na něj, že překazil mé plány, zkazil mou šanci na úspěch tu lidskou ženu konečně dostat. Avšak přesto, přispěchala jsem k němu dříve než by se do něj stačily ponořit tesáky Xina. Popravdě neměla jsem tušení, proč jsem ho to vlastně nenechala udělat.
"Ne, ještě ne."
pokynula jsem ke svému bratrovi. Byla jsem mu ovšem vděčná za to, že respektoval má slova a nekonal dříve dokud jsem mu neřekla. A když už se zmínil, krátce jsem se podívala po losu, který postával ustrašeně opodál, ale přesto se nedal na útěk. To pro něj ten lidský příslušník tolik znamenal..?
"Nech ho být. Neutekl a i přes hrozící nebezpečí je loajální svému pánovi. Minimálně to bychom měli respektovat."
poučila jsem Xina o téhle okolnosti.

Kdežto při pohledu na toho lidského muže... pocit, kterak z něj prchá život, byl téměř hmatatelný. Klekla jsem si k němu, natahujíc k němu ruce a snažila jsem se jej obrátit alespoň na záda, abych mu viděla do obličeje.
"No tak, slyšíš mě? Proč jsi zasáhl? Proč jsi mě nenechal to dokončit?"
byla jsem si vědoma jeho stavu, ale i tak jsem si nemohla pomoci a vychrlila jsem na něj své emocemi zabarvené otázky. Chtěla jsem znát své odpovědi dříve než jeho duše odejde. Jak se po tomhle neúspěchu vůbec mohu ukázat před ostatními zvířaty? Ba co víc.. existovala vůbec spása pro tohohle člověka po tom, co jsem viděla..?

Mono a Ashitaka - Cesty se protínají
Ashitaka, Mono

Xin mu už málem stihl ukousnout hlavu, než jej Mono odehnala. Los Yaku stál plaše opodál a trošku zoufale pozoroval svého pána, který ležel celý zakrvácený bez hnutí na zemi.
"Rrrrr mám mu ušetřit trrrrápení?"
Vycenil Xin chtivě zuby a zvedl k Monopohled, ale udržoval si od těla odstup, tak, jak mu bylo řečeno. Mono mezitím došla až k Ashitakovi, ten ležel tváří k zemi. Když ho s námahou obrátila na záda, mohla si být jistá několika věcmi. Nebyl při vědomí, dýchal, ale velice plytce a ztratil mnoho krve, byl na tom velice špatně. Aby tohle vše přežil musel by se stát zázrak.
Xin cítil krev také a ta ho dráždila. Bylo vidět, jak se mu sbíhají sliny, dokonce pokukoval i po Yaku.
"A co ten los, toho můžu sníst?"
Zkusil to na Mono z trošku jiné strany, když mu zabavila možnou svačinu.

Odjezd pryč
____________________________________

Chtě nechtě, přemítala jsem mezi vědomím a nevědomím. To, co se dělo kolem mě, jsem vnímala jen matně a i tak jsem si nebyla jistá, zda se mi to zdá nebo ne. Slyšela jsem jen prosté hlasy z povzdálí, které ale nemluvily ke mě. Však mezi nimi mi přišlo, že... jsem jeden z nich rozeznávala. Patřil tomu člověku? Proč jsem ho vůbec ještě stále slyšela? Nebo to byl jen výplod mé vlastní mysli?
Netušila jsem, co se dělo dál. Vnímala jsem pouze to, jak jsem se v další chvíli houpala podobně jako když za běhu sedím na zádech Xina. A právě díky tomuhle patrnému vjemu jsem se pomalu byla schopná probrat.

Otevřela jsem těžká víčka, zjišťujíc, že již dávno nejsem v lidském městě. Místo toho, cítila jsem měkkou srst pod nohama, která nepatřila Xinovi a něčí ruce kolem mých boků. Co.. co jsem tu dělala? Sotva jsem se stačila rozkoukat, stisk rukou povolil a váha za mnou spadla tvrdě na zem, přičemž jsem se téměř ihned otočila za sebe. S překvapením jsem hleděla na toho lidského muže, který mě předtím zastavil od dosažení mého cíle. A stejně tak mému bystrému oku neuniklo, jak se Xin okamžitě vrhl jeho směrem.
"Nech ho! Patří mě!"
zavolala jsem na něj naléhavě a za jízdy jsem seskočila ze sedla. Při dopadu na nohy jsem nepatrně u toho zkřivila obličej, kterak se ozvala bolest v břiše, kam jsem předtím obdržela ne zrovna jemnou ránu.

Pozvolným krokem jsem se tedy vydala k onomu muži, který nyní bezvládně ležel mezi kameny, zmáčen vlastní krví. Zastavila jsem se kousek od něj, prve na něj hledíc ze shora než jsem si následně vedle něj klekla.
"Postřelili ho vlastní lidé.. Nemůže to přežít, umírá.."
pronesla jsem o něco měkčeji směrem ke Xinovi, abych mu ve zkratce objasnila co se vlastně stalo. Avšak já, snažila jsem se od pohledu zjistit, zda vůbec ještě žije.
"Člověče.. slyšíš mě?"
začala jsem nejistě.

Pokračujeme :)

Odjezd z města

"Jdeme Yaku."
Pobídlj jsem svého přítele, když jsem ho míjel a dál jsem kráčel vzpřímeně s Vlčí dívkou přehozenou přes záda. Nedbal jsem krůpějí krve, které se vsakovaly do udusané půdy za mnou, ani oděvu, který byl krví také nasáklý. Mrzelo mne, že jsem odcházel z města takto. Byl jsem zklamaný z toho, jakou nenávist v sobě lidé tohoto města, tedy alespoň někteří ukrývají.
Došel jsem až k bráně, kde se mi stráže snažily zabránit v odchodu. Zamračil jsem se na ně a opřel dlaň o dřevo brány.
"Dnes jsem touto branou přišel, a taky skrze ní zase odejdu."
Pronesl jsem rozhodně a napnul svaly v mé prokleté paži. Zatnu zuby. Cítim, jak krev kapy a v její kaluži mi podkluzují nohy. Nedbám varování, která se mi dostávají od přihlížejících a napnu svaly ještě více, zapřu se a pohnu s branou kupředu. Postupně jí začnu zvedat nad hlavu. I když je nesmírně těžká a nemělo by to být pro mě možné, podařilo se mi jí otevřít.
"Sbohem."
Zašeptal jsem a jakmile Yaku prošel pustil jsem bránu za sebou dolů. Vysadil jsem Vlčí dívku do sedla svého přítele a vyšvihl jsem se za ní. Viděl jsem vlka, který si udržoval odstup a pronásledoval nás. Pobídl jsem Yaku a vyrazil směrem k lesu. S každým ujetým metrem byly ale otěže těžší a těžší a mé oči ospalejší a ospalejší. Po chvíli jsem už skoro neviděl, kam jedu.
"Ještě kousek."
Zasténal jsem v duchu, než mi klesly víčka úplně. Ruka na otěži povolila stejně tak stisk stehen okolo boků Yaku a pak přišla jen tma.

Mono a Ashitaka - Cesty se protínají
Ashitaka, Mono

Ashitaka kráčel pomalými a rozvážnými kroky k bráně města. Jako by ani nevnímal, že v jeho těle je zející díra, ze které se řinou potoky krve. Dívky u hutí se zděsily, když viděly onoho milého hezkého mladíka, jak odchází s divokou vlčí dívkou přes ramena a nechává za sebou krvavou stopu. Nejedna si zděšením zakryla ústa.
Cestou se k Ashitakovi připojil i jeho věrný Yaku. Když se dostal až k bráně byla už samozřejmě zavřená. Byla to ochrana na noc vůči vlkům. U brány stáli dva maskovaní muži.
"Vrať se zpátky chlapče, nechceme ti ublížit."
Promluvil přes masku jeden ze strážných naléhavě.
"Jsme ti vděční, žes přivedl naše muže domů, ale nemůžeme otevřít bránu. Prosím vrať se."
Naléhal i ten druhý, ale Ashitaka se nedal oblomit a opřel dlaň o bránu a zatlačil na dřevo. Krev z jeho rány začala o to více kapat.
"Neblázni tu bránu stěží otevře šest mužů!"
Zhrozil se ten první.
"Přestaň! S takovou dozajista zemřeš!"
Snažil se jej přesvědčit ten druhý, ale marně. A pak dřevo na bráně zavrzalo a ona se pohnula a začala pomalu otevírat.

Strážní i všichni přihlížející to fascinovaně pozorovali. Krok za krokem se dařilo Ashitakovi zvedat bránu výš a výš, až nakonec celou tu drtivou váhu dřevěného masivu držel nad hlavou tak, že mohl projít i Yaku, aniž by se příliš musel sklánět. Nikdo nechtěl věřit svým očím.

A pak když Ashitaka prošel, vrata se za ním zabouchla a za branou už čekal Monin vlk. Naložil Mono na Yaku a vyrazili směrem k lesu. Neujeli však daleko. S každým ujetým krokem se Ashitakovi zatmívalo více a více před očima a oči se zavíraly až......až se zavřely úplně a Ashitaka, který měl posazenou Mono na Yaku před sebou ztratil vědomí a o okamžik později se svezl stranou a spadl ze svého věrného přítele k zemi. Nehnutý. Vlk okamžitě využil příležitosti a vrhl se do bezvládného člověka pustit.

Prohra
___________________________________

Ačkoliv jsem věděla, že s fyzickou silou toho člověka se nemohu rovnat, nepřestávala jsem se vzpírat. Pořád jsem tu měla svůj úkol, který byl na dosah na druhé straně toho muže. A právě on mi bránil v tom, abych dosáhla svého cíle. Cítila jsem, jak se ve mě hromadila frustrace ale hlavně i jistý vztek, že nemohla jsem na tu proklatou ženu dosáhnout... kvůli němu.

Ještě naposledy jsem dala šanci pár beznadějným škubnutím, ale než jsem se zmohla k něčemu dalšímu, pocítila jsem tupou ránu do břicha, při které se mi téměř okamžitě zatmělo přes očima. Snažila jsem se silou vůle vzdorovat, ale tělo mě neposlechlo a ze mě se tak stala prostá, 'hadrová' panenka, která by se sesunula na zem nebýt jeho sevření.

Neztratila jsem vědomí úplně. Víčka jsem měla zavřená a tělo bylo naprosto bezvládné. Můj současný stav dal by se tak přirovnat k polospánku - vnímala jsem jen úlomky toho, co se kolem dělo. Z povzdálí slyšela jsem jen slabé hlasy a převažoval zde pouze jeden jediný vjem - pach čerstvé lidské krve..
Proč zde byla cítit krev? A co se se mnou stane nyní..?

Vlčí dívka

Vše se seběhlo hrozně rychle. Když Eboshi zaútočila uhnul jsem jen tak tak a pak se mé tělo pohnulo skoro samo, jeden a druhý rychlý úder a obě ženy byly v bezvědomí. Dívkám, které přiběhly pro paní Eboshi jsem jejich paní předal.
"Nebojte se jen spí nic jí není........Odcházím a vlčí dívku si beru sebou!"
Druhou větu jsem řekl mnohem více nahlas a přehodil jsem si dívku přes záda, jako pytel a vydal jsem se ulicí pryč. Nevšímal jsem si nikterak pokřikujících žen za mými zády. Už abych byl z tohohle místa pryč. Pak jsem uslyšel výstřel, který mi projel zády. Bolest protnula celé mé tělo. Hrudník mi vybouchl v ohni bolesti, zatnul jsem zuby a znovu jsem se narovnal. Díru v těle jsem v tuhle chvíli neřešil. Všechny své síly jsem upnul k tomu, abych se dostal z města. Mířil jsme k bráně. Cestou jsem jsem ještě hvízdl na Yaku, aby mne následoval.
Když jsem míjel hutě, kde jsem ještě nedávno s dalšími ženami rozdmýchával měchy, nemohl jsem si nevšimnout jejich poděšených pohledu nad tím, jaká krvavá stopa za mnou zůstává. Věděl jsem však jen jedno a to, že se musím dostat k bráně. K ní a ven z města. Jinak ta dívka zemře.
"Ještě kousek říkal jsem si."

Mono a Ashitaka - Cesty se protínají
Ashitaka, Mono, Eboshi, Gonzo

Ashitaka zablokoval dvě bojující dívky tak, že sám dal svůj život v sázku a postavil se mezi ně. Mono cítila, že jeho stisk je, jako ze železa a temní hádci, kteří stoupali z jeho paže, kterou jí držel byli odpudiví, příšerně páchli smrtí a ježily jí všechny chloupky na těle. Jímal jí z toho strach a i když se jí nedotknuli byla si jistá, že jsou slizcí a studení, jako sama smrt.
Eboshi se snažila vyprostit svou čepel ze zaklesnutí s Ashitakou, ale marně. Mladík byl dobrý bojovník a udržoval oba své protivníky v šachu.
Ashitakova slova se rozléhala po širém okolí a lidé si začínali mumlat. Mono nebyla očividně jediná, kdo cítil onu zlou auru vznášející se okolo Ashitaky. Jediný, kdo se zdál, že ho to nerozházelo je právě paní Eboshi, která se tváří neúprosně a odhodlaně.
"Už mě ta tvá kletba začíná nudit Ashitako, dovol abych se jí zbavila!"
Zableskl se kov, když Eboshi bleskově zaútočila jehlicí po tváři Ashitaky. Ten jen tak tak stihl uhnou hlavou, aby mu jehlice neprobodla oko.

Ashitakova blesková reakce byla spíše instinktivní, stejně, jako následující rychlý pohyb, kdy přetočil svou čepel a vrazil hlavici meče paní Eboshi hluboko do žaludku, ta se mu zhroutila na paži, obdobným pohybem si přitáhl silou Mono a zaryl jí do žaludku loket. Obě ženy ztratily na pár okamžiků vědomí.
"Moje paní!"
Rozběhlo se k paní Eboshi několik dívek.
"Nemysli si, že ti to projde! Hni se a zastřelím tě!"
Ozvala se nejistě mladá Kira, která chtěla Ashitakovi zabránit v odchodu.
"No tak Kiro na co čekáš?!"
Prořízl ticho chraplavý hlas starší ženy stejně, jako následný výstřel poplašené dívky, který prošel Ashitakovi zády skrz dělo na druhou stranu, avšak ani to jej nezastavilo v chůzi a odhodlání.

"Jakto, že nezemřel?"
Mumlali si vesničané. Mono vnímala své okolí jen stěží moc málo na to, aby svedla něco s tím, co se dělo, ale alespoň natolik, aby nebyla úplně mimo.