Andor.cz - Dračí doupě online

Hra na honěnou

Ostatní běželi napřed a tak jsem nezahálel. Pomalu jsem se narovnal, popadl dech a vyrazil za nimi. Aki měla docela náskok a Edai-sensei taky. Musel jsem je dohnat. Dost možná budou potřebovat ještě mou pomoc.
Na místo jsem však doběhl až, když jsem slyšel explozi a ovanul mě horný vzduch po zášlehu ohně.
"U Shinigamiho Aki, co to provádíš?"
Blesklo mi hlavou zděšeně, protože celá tahle věc začínala zacházet docela do extrému. Hlavně riskovala docela dost i samotná Aki. Než jsem se stihl rozkoukat, už Edai-sensei rozdal rozkazy a rozběhl se pryč. A Aki taky za tím klukem. V duchu jsem zaupěl.
"Skvělý."
Zamumlal jsem pro sebe a rozběhl jsem se za nimi, ale oddělil jsem se více do druhé strany, než sensei měrem od Aki, abych mohl pokrýt druhou část a mohli jsme ideálně vzít našeho nezdárného shinobiho do klešti.
"Co je ten kluk kruci zač? Je dobrej."
Celé se mi to vůbec nechtělo líbit.

Budeme pokračovat, PJ měl dlouhodobou rodinnou návštěvu

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

CO DÁL?

Podívám se na Takumiho a beze slova přikývnu. Vím o čem mluví. Sexuální otroci, normální otroci, na práci v dole, orgány.. Radši na to všechno nechci ani myslet. Je jasné že ten kdo to dělá, má nějaký dlouhodobý plán. A mně už opravdu štve, že stále nevíme o koho jde. To je ze všeho nejhorší, neznámý nepřítel.

Škoda že ani jeden z nás není senzibil... Venku je zdá se klid, ale i tak je lepší být opatrný. Pro to nepouštím katanu z ruky a sem připravený krýt sebe i mého kolegu.

Tady by to mohlo stačit. Vezmu kouřovou bombu a dám znamení. Jaká úleva, když pak vidím senseie a Hayateho, oba v pořádku. Předpokládám, že oni mic nenašli. "Dá se to tak říct". Přikývnu, pohlédnu na Takumiho a pak zpět na ty dva. "Bohužel, ani tentokrát nedošlo k přímému kontaktu. Nevíme kdo, ale někdo nás dostal do genjutsu.

Musel sem Takumiho zranit, abychom to oba přežily ve zdraví. V jednom domku jsme našly.. No, vlastně jsme nenašly vůbec nic... Myslím že ten kdo to dělá, používá flétnu jako ten zdroj genjutsu. Uspí je, nebo zabije a v klidu si může vzít co chce, včetně těl". Osvětlím aspoň trochu. "Navrhuji to tu v okolí společně prozkoumat. Něčím si zacpat uši.. A pak se na večer vrátit do toho domku".

Skrytá hvězdná

Vše je propojeno se vším. To zní jako jedna z těch univerzálních pouček. napadne mne, když si balíme věci, chystajíc se pokračovat v cestě. Sensei vypadá už v pořádku, ačkoliv se již schyluje k večeru a brzy se budeme muset tak či tak utábořit na noc. Nejsem si jistý, zda se máme šanci ještě dnes dostat na určené místo.
Hikaru se vydá do korun stromů s tím, že bude hlídat okolí. Rozumné rozhodnutí. Snad jsme si už pro dnešek vybrali dost smůly na střet s podivnými tvory zdejších krajin.

Už začne padat tma a před námi se z hloubi lesa vynoří chaloupka, jak z nějaké pohádky. Míň pohádkově už působí dřevorubec, který se věnuje ještě štípání dříví před tím, než úplně padne noc. Starý dřevorubec, soudě podle zevnějšku, dlouhého šedého kníru a vrásek. Byl docela nižšího vzrůstu, jako většina starších lidí.
Nemohu popřít únavu v končetinách po incidentu s obřím hadem a dlouhé cestě sem. Rád bych už někde spočinul trochu déle. Sensei se k mé radosti vysloví pozitivně pro tuto variantu.
,,Dobrý večer. Děkujeme za pozvání." pozdravím muže, představování nechám na Aye-sensei. Věřím, že i ona už musí opět trpět slabostí i bolestmi z utrpěných zranění. Pořád mi nejde do hlavy, proč by někdo používal tak sebedevastující techniku, bez ohledu na to, že na sobě nosí oděv z chakrových vláken.
,,S čím můžeme pomoct?" zeptám se za naši malou trojici. Přeci jen, to bude spíše na muži, zda a s čím bude potřebovat pomoct.

Na hranici Suny

Pokračujeme dále cestou do ledové noci. Stav kytiček i náš vlastní nás nutí co nejrychleji dorazit do skryté písečné. Vrstva potu z těžkého běhu mi nijak nepomáhá proti štípavému chladu noční pouště a píchavá bolest v noze mi připomíná zranění, které jsem si způsobil.
Pokračujeme dál k jedinému ukazateli cesty, které máme k stěnám Suny. Ty se nestále zvětšují a dosahují rozměrů, které bych snad ani nepovažoval za možné, jsem rád že se nemusím setkat s tím, kvůli čemu ty stěny jsou tak vysoké ať už to je žijící tvor nebo písečná bouře. Pokračujeme zdánlivě nekonečnou dobu, minuty se zdají jak hodiny a nastupující bolest unavených svalů tomu nijak nepomáhá. Po delší půlhodině konečně zahlédneme něco před námi, tři další osoby rychle se k nám blížící.
Konečně jsme se dostali k krajním hlídkám Suny. Už nemůžeme být daleko, povzdechnu si, ale pokračujeme dokud nás dva muži a žena (pravděpodobně) nezastaví. Zastavím a ztěžka oddechuji, pokusím se je pozdravit, ale písek a sucho v krku mi v tom zabrání a místo toho začnu kašlat než si vyčistím krk.
Děkujeme za přivítání já jsem Dākuanbā Itami gennin z Iwy. Narazili jsme na cestě na problémy a sensei s dalším členem skupiny zůstali pozadu, aby je zdrželi. Měli by nás každou chvílí dohnat, pozdravím skupinu trochu chraplavě, oblaka písku po výbuchu mi neudělala zrovna nejlépe.
Podívám se z trojice na květiny a dozadu jestli nezahlédnu zbytek skupiny.
Sazenicím nedělají místní podmínky zrovna nejlépe, měli bychom je co nejrychleji dostat do skleníků pokud chceme většinu zachránit, poznamenám směrem k hlídce a nechám rozhodnutí na nich. Oni jsou tu doma a znají tu krajinu.
Snad nás pošlou napřed a počkají na senseie a Kamiu, nebo s námi pošlou jednoho průvodce, pomyslím si, ale nechám si svuj komentář pro sebe.

Boj o život

Seděla jsem a zprudka jsem oddechovala. Přemýšlela jsem nad tím co jsem viděla.
Tohle... to není normální, to není přirozené. Jak máme bojovat proti něčemu, co necítí bolest? Dá se to vůbec zabít?
hlavou se mi honilo spousty otázek, ale ani na jednu jsem neměla odpověď. Nakonec jsem se zvedla. Pořád jsem byla trochu rozechvělá, ale teď není čas na odpočinek. Musím najít kluky a senseie... můžou být v problémech.

Našla jsem Yamata, bojoval proti několika nepřátelům. Chystala jsem se přiskočit na pomoc, ale to co se dělo, bylo... zvláštní. Nepřátelům se nedařilo Yamata trefit. Zamračila jsem se a pozorně sledovala jeho pohyby. Vyhnul se všemu, každému útoku, jako kdyby věděl odkud ty útoky přijdou. Nedávalo to smysl...vytřeštím oči, při spatření důvodu Yamatových pohybů. Sharingan, kekkei genkai jeho rodu...
Pěkně Yamato, pěkně... ale i tak, nemyslím si, že takhle můžeš bojovat věčně, je čas přiložit pomocnou ruku...
napadne mě. Vytáhnu poslední tři kunaie co mám a přilepím na ně výbušné lístky. Hodím je po nepřátelích.
"Yamato pozor!"
houknu na něj. Musí uhnout, než to udělá bum. Chvilku počkám, dám mu čas na uskočení... sice má sharingan, ale ten ho nemusí ochránit přede vším. A pak... BUM, odpálím lístky, ve chvíli kdy to vypadá, že trefili nepřítele...

Opět do bezpečí

Země Jehel

Docela těžce jsem dopadla na zadek, jak jsem brzdila Tayurův pád. Nezdál se být zrovna nejtěžším, ale taky já jsem byla docela tyčka, takže jsem to trochu čekala. Opatrně jsem ho odsunula na zem, kde jsem se následně pustila do kontroly zranění. Podobně jako já, i on nabral mnoho krve svých soupeřů a naštěstí málo té své. Nebylo na něm prakticky nic, co bych musela nutně ošetřovat. Samozřejmě, že až se probudí, asi bude pokropen různými stroupky a modřinami a nebude mu to příjemné, ale dostane se z toho. A to je teď to nejdůležitější.

Jen s obtížemi jsem ho zvedala, zatnula jsem však zuby a s jeho bezvládným tělem na ramenou a zádech jsem se sama zvedla. Tohle bude chvíli trvat a bude to pěkně bolet. Nemůžu ho tady ale přeci nechat, takže jsem pomalu, ale jistě vyrazila k vesnici. Každý krok nehorázně bolel, docházel mi dech. Musela jsem si odpočinout.

Ale musím to zvládnout, připomínala jsem si v mysli. Týmové parťáky tady nenechávám. Ve vesnici nám pomůžou a já se tam dostanu, i kdyby to mělo trvat půl dne. S tím, kolikrát jsem se musela zastavit, abych se vydýchala, a jak mi rychle vystoupl tep pouze po pár krocích, to možná půl dne zabrat mohlo. Bylo jen mým štěstím, že se vesnice nenacházela od nás až tak daleko. Všimla jsem si vstupu, u nějž stála skupinka lidí, které jsem předtím trénovala. Evidentně si mě pamatovali, protože okamžitě přeběhli ke mně a přebrali si Tayura. Věnovala jsem jim vděčný pohled, zatímco jsem se sklonila a opřela rukama o stehna. Musela jsem. Alespoň na tu chvilku.

"Jo, asi," odpověděla jsem na otázku. "Teda, on je evidentně vyčerpaný a úplně mimo, ale jinak nic závažného, ani pro jednoho z nás." Usmála jsem se na ně a poslušně je následovala. Zavedli nás do nějakého domku - zjevně místo určené pro nás. Poděkovala jsem, vlastně každému jsem věnovala poklonu díku, jak nám nosili jídlo, vodu, všechno potřebné.

První, po čem jsem sáhla, bylo jídlo a pití. Nebojovala jsem sice tak intenzivně jako Tayuro, ale musela jsem doplnit síly. Teď jsem byla jedinou funkční členkou našeho týmu. Tedy mimo sensei, ale ta se nacházela úplně jinde. Na chvilku jsem se zamyslela, jak je asi Arikemu. Nasoukala jsem do sebe, co mi bylo nabídnuto, bez vybírání. Hlavně, abych dobila energii. Pak jsem požádala o hadr nebo ručník a kýbl s vodou, abych mohla umýt jak sebe, tak svého týmového kolegu. U mě to proběhlo celkem rychle, tak jsem se postupně pustila do omývání Tayura. Opatrně, abych se zbavila cizí krve, ale i umyla ranky, které na sobě měl. Ještě, aby se do nic dostala infekce, to opravdu nepotřebuju.

Jakmile to bylo hotové, vyrazila jsem ven vylít špinavou vodu. Tam jsem si také na chvíli sedla. Tenhle den byl zatraceně náročný, ale ještě rozhodně neskončil. Zamířila jsem do chatrče stařešiny, doufala jsem, že ještě nebude spát. Pro jistotu jsem zaklepala na dveře, jestli vůbec mohu vstoupit. Za cíl jsem měla jediné. Oznámit jim, že budu přes noc hlídkovat, jak to jen dokážu. Zůstala na mně viset obrovská zodpovědnost a já nechci zklamat. Protože pokud zklamu, může zemřít mnoho lidí. A to já nedovolím.

To si teď fakt nemůžu dovolit.

Zabít málo


To děcko mi leze na nervy čím dál tím víc...
Pomyslím si.
,,Promiň promiň promiň..."
Zamávám na něj rukama v obranném gestu.
,,Právě, že ti to myslí..."
A opravdu mě rozčiluje.
Chtěla jsem to dokončit, ale někdo řekl, že ne... Odrazila jsem cvičný kunai, ale to co následovalo potom...
,,NEH!!!"
Chtěla jsem to říct, ale nestihla jsem to. Odskočím tak, abych nezavadila o další drát a dostala se z toho barevného deště, abych byla čistá... Když to utichlo, tak kunai držím v jedné ruce a jdu pomoci těm dvěma dolů.
Co takhle se spojit... Spojit s ostatními...
Napadlo mě, ale pochybuji, že by o to ti dva stáli... Rozhlédnu se po svých ovečkách a také po okolí, kde by mohl být ten, který spustil paniku...
,,Jsou tu všichni?"
Spočítám je a modlím se, aby se nikdo v panice neztratil...