Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Naruto: Nový Věk

Příspěvků: 1109
Hraje se Denně  Vypravěč asasin je offlineasasin
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Juro Ariaki je offline, naposledy online byla 28. března 2024 16:35Juro Ariaki
 Postava Dākuanbā Itami je offline, naposledy online byla 18. února 2024 12:48Dākuanbā Itami
 Postava Kaguya Liu je offline, naposledy online byla 11. března 2024 12:24Kaguya Liu
 Postava Nara Aimi je offline, naposledy online byla 20. března 2024 16:08Nara Aimi
 Postava Ayame Akemi je offline, naposledy online byla 28. března 2024 22:53Ayame Akemi
 Postava Tetsu Kiryu je offline, naposledy online byla 28. března 2024 23:23Tetsu Kiryu
 Postava Kasai Aki je offline, naposledy online byla 20. března 2024 16:08Kasai Aki
 
Ayame Akemi - 02. září 2019 10:47
commission_25_by_black_pantheressd2x22fm–kopie1359.png

Mise se semínky


Snědla jsem část své svačiny a pak ji opět uklidila, když Sensei zavelela k odchodu. Sice mě trochu mrzelo, že si Sensei nevzala, ale asi je nemá ráda, takže jsem jí je dál nenutila a schovala si je. Za to Hikaru se zdál, že i kdyby mu nechutnala, tak ji sní a ještě ji raději pochválí. Achjo…
Vyrazili jsme bez nějakých dalších řečí na cestu a ta se nesla tak nějak v trochu ostražitém, ale celkem klidném tempu, dokud Hikaru nezastavil. Zastavila jsem o větev dál a rozhlédla jsem se pozorně kolem.
Nikde nikdo…
„ Nemusí to být bandité, ale klidně nějaký přepad přijít může.“
Naznačila jsem tu horší variantu a zadívala jsem se na Kiryu a sensei.
Vyrazili jsme znovu na cestu, sice pomaleji, ale pokračovali jsme. Dávala jsem pozor. Může to být nějaká past a já bych nerada, abychom do ní padli. Popravdě trošku jsem znervózněla, což se mi odrazilo v mém výrazu i v očích. Pozorovala jsem okolí a snažila jsem se odhalit cokoliv, co by po nás mohlo jít.
 
Kaguya Liu - 07. srpna 2019 12:55
_kadaj__by_eeriefaery291114062.jpg

MISE




Na senseiovu odpověď jen přikývnu, nic však neříkám. Prostě si o tom budu myslet své, dokud se nepotvrdí opak. Vždyť už i jinde se potýkali s problémy a nikdo, žádný tým, nepolapil, ba ani neviděl, nějakého z pachatelů. Na tom musí být něco hodně špatně. "Za dva měsíce by člověk čekal aspoň něco". Odpovím dozadu Hayatemu. Celé mně to docela štve, ale nemá smysl se s tím trápit a tak podobné myšlenky vytěsním z hlavy a soustředím se na cestu. Sem tam mrknu i kolem, zda se náhodou nezhoršuje počasí.

V přístavu se ujistím že je loď řádně ukotvena a s rukou na své kataně mohu následovat ostatní. Do hovoru se nijak nezapojuji, místo toho se rozhlížím všude kolem, hledaje cokoliv, co by tu nemuselo být správně. Nerad bych, kdyby nás sledoval někdo už od příjezdu.


Dorazím ena místo a zdá se to být.. Vlastně ani né tak překvapující, čekal sem něco podobného. Lidé prostě zmizeli.. Přikývnu na senseie že rozumím a kouknu na svého kolegu. Kývnu a po jeho boku dojdu až ke dveřím. "Až moc klidně. Jen tak zmizet nemohli... Spíše mi přijde, jako by je někdo, nebo něco vystrašilo. Vzali co mohli a odešli". Aspoň takový je tedy první dojem, možná se pletu. Uvidíme, až to prozkoumáme uvnitř.


Vytáhnu svou katanu, kývnu na Takumiho a opatrně otevřu volnou rukou dveře. Pokud se nic nestane, tak samozřejmě vstoupíme dovnitř a začneme pátrat. Jsme na naprosto neznámém území a tak se snažím dávat pozor i na to, abychom náhodou nespustili nějakou past. Možná tu ani žádné nejsou, ale možná ano, nerad bych riskoval.


Hody: 2, 2, 1
 
Dākuanbā Itami - 23. července 2019 12:44
ninnjadoton5142.jpg
Nekonečná poušť


V poušti jsem ještě nebyl, poznamenám k senseiovy. To není nic zvláštního, pochybuji, že z tétu skupiny vůbec někdo někdy v poušti byl. Těsně před přechodem do pouště se zastavíme a chvíli si odpočineme. Zatímco se Sozo postará o kytky, tak se napiji a podívám se k nízkým kopcům, které brání rozšiřování pouště dál tímto směrem.
Kamia už nenosí svůj šátek kolem úst, což považuji za dobrou věc i když jsem to nijak nekomentoval, alespoň si nás už nikdo nebude plést s bandity.
Poslouchám varování senseie před vstupem do pouště.
Asi největší problém bude orientace v poušti. Docela by mě zajímalo jak to dělají shinoby z písečné. Musí se orientovat podle slunce, nebo nějakých vysokých skalních útvarů a oáz, které se nemění podle toho jak zafouká vítr. S masožravými kytkami a dalšími potvorami si už nějak poradíme, ale ztratit bych se tam nechtěl, pomyslím si.
Necháme tedy na vás Sensei, abyste volil směr cesty, řeknu k němu. Po krátkém odpočinku se zbalíme, Sozo připravil kytkám jakousi vázu, která je bude chránit před slunečním zářením a vyrazíme na cestu.
První je Kamia a za ní Sensei a společně určují naši cestu. Já si šetřím chakru a jdu spolu s Sozem za nimi. Nemluvíme spolu, Sozo rozhovor nezačal a já nemám v povaze ho začínat. Navíc by to v tomhle horku, ani nebylo nic pohodlného a jen by nám víc vysychalo v puse.
Poušť je neúprosná, slunce do nás praží plnou silou a taky mě donutí si zavázat šátek přes hlavu, abych se nespálil, písek je od něj rozpálený na tolik, že cítíme i přes boty jeho žár. Dost pijeme a snažíme se udržet nějaký slušný tempo, i když to není v pískem pod nohama vůbec jednoduchý. Snažím se při běhu držet dohled na naše okolí a to hlavně na boky a za námi, předek už hlídá Kamia s Senseiem.
Takhle pokračujeme něco přes hodinu, po které se cítíme jak po třech, když Kamia před námi zastaví a nechá nás ji dohnat. Oznámí nám, že před námi je nějaký zvíře.
Nějaké zvíře v poušti? A velké zvíře? Velká zvířata bych při těchto podmínkách nečekal, pomyslím si.
Před námi jsi říkala? Podívám se jestli jsou v mým dosahu, řeknu k Kamie a stoupnu si před skupinu. Poskládám pečetě a použiji svoji novou techniku, kterou jsem se během odpočinku naučil, Doton: Satoruchi (Živel Země: Vnímavost země). Vnímám pohyb chakry v půdě a snažím se vycítit co je před námi. Pro ostatní to vypadá jako bych zůstal nehybně stát s zavřenýma očima.
 
Rupinasu Kamia - 23. července 2019 12:24
iko2125.jpg
Cesta

Já jsem se většinu cesty držela před ostatními abych hlídala co je před námi, takže pokud tam vzadu spolu nějak komunikovali, tak já jsem zapojit nemohla. Další pauza byla na hranicích se zemí Písku. Trochu jsme si odpočali, Sozo se postaral o kytičky a mohli jsme zase vyrazit dál.
Masožravé kytky? Jako vážně tady v té pustině přežijí?
napadne mě jen. Já se opět držím kus vpředu, ale tak abych viděla na senseie a on na mě.
Ještě že mám boty, tohle by nebyla moc pohodlná cesta...
uvažuji při trmácení se pískem. Snažím se pít tak jak nám sensei řekl, abych to nějak zvládla. Část cesty probíhala docela klidně, až na to horko a žhavý písek, který mě pálil do tlapiček i přes boty. Asi po hodině cesty pouští do nosu praštil silný pach něčeho velkého před námi. Zastavím se a snažím se určit z jakého směru to je. Počkám až mě dojde zbytek naší skupiny.
“Je tu něco velkého před námi, asi nějaké msítní zvíře, zatím je to jen cítit...“
řeknu k naší skupince a hlavně k senseiovi, ten by mohl tušit, co by to mohlo být.
 
Kujin Sōzo - 09. července 2019 21:38
tumblr_m2x2pklck61qcrsiy7614.jpg

POUŠTNÍ PATÁLIE

Obrázek


14:32
Země Písku
Itami a Kamia


Krátká přestávka těsně před hranicí pouště v samotné Zemi Písků je vítaná, ale nikdo z nás si příliš neodpočine. Jediné, o co se v současné chvíli starám, jsou rostlinky, kterým už na tomto místě horko zjevně nedělá dobře. A v samotné poušti to bude ještě horší!
Moji spolubojovníci cestu berou dobře. Zvláště pak Itami, kterému se jeho zranění vyléčila poměrně dobře, a nedělá mu tak problém s námi držet tempo. I Kamia se poměrně změnila, neboť nyní byla mnohem sebevědomější, a chodila kolem nás bez šátku. Musím se tedy přiznat, že původně to byl poměrně hrozivý pohled. Rozhodně se nedalo říci, že bych celou věc přešel jen tak bez povšimnutí. Ale snažil jsem se danou věc nedat nijak víc najevo.
A navíc...Zažili jsme již tolik hrůz, že nevidím důvod, proč by mě tohle mělo děsit. Samé vraždění a krev...To je mnohem strašidelnější, než jakákoliv tvář. Navíc o své tváři člověk nerozhoduje. O tom, zda vezme něčí život či ne už ano.

Předtím, než vyrazíme do samotné pouště, si pořádně vytáhnu ponožky, a stáhnu si je uzlíky. Byl bych docela nerad, kdyby se mi do nich dostal nepříjemný horký písek, a já kvůli tomu musel zbytečně zastavovat a zpomalovat náš tým.
Sensei nám řekne před cestou pár slov, z nichž dvojice poměrně výrazně vyčnívá mým uším nad zbytkem.
MASOŽRAVÉ ROSTLINY???

Nikdy jsem nebyl nějak vášnivým botanikem, a tak jsem doposud ani příliš netušil, že něco takového existuje. Jistě, ve škole nám o nich možná říkali, ale já jsem nedával u těhle věcí prostě moc pozor.
Jak se k takové masožravé rostlině člověk chová, aby ho nekousla? Jak jí člověk vůbec pozná?

Na to řešit takovéhle otázky ale není čas. Budu se holt muset přizpůsobit. Přeci nejsem tak hloupý, abych nepoznal květinu s zuby! pomyslím si rozhodně, zatímco se věnuji dál zalévání. Ano, způsob pravidelného lití malých dávek se nejvíce osvědčí, ale ani já sám nezapomínám pít.

Když běžíme skrz písečné duny cítím, jak se mi štiplavý písek dostává do úst na mých rukou, i když je mám zavřené. Není to příjemný pocit, ba spíše naopak. Postupujeme dál, a já si dávám především pozor, aby mi to na tom všudypřítomném písku nesjelo, a já z nějaké duny nesjel dolů. Nejen, že by nás to hrozně zpomalilo, ale také by to mohlo ublížit rostlinkám, kvůli kterým tu jsme!
A všechno by bylo v háji!

Kamia a Sensei jsou více před námi, takže mi víceméně stačí jen držet se trasy, kterou vytyčili. Hlavně se koukat pod nohy pomyslím si přesto rozhodně.

Mým osamělým společníkem v této fázi mise je tedy Itami. Ale zatím spolu nehovoříme, neboť se soustředíme každý na své úkoly. Já rozhodně chuť do řeči nemám, soustředím se na své rostlinky, jejichž stav průběžně kontroluji. Po čase si myslím, že dokážu poznat, kdy je opravdu potřeba zalít, a kdy ne. Je to grif. Ale myslím si, že nám ušetří spoustu času.
Hlavně, aby tohle všechno stačilo.

Ale ať už jsem sebeodhodlanější a sebesnaživější, ta zatracená poušť mi dává zabrat. Slunce pálí všude na mé kůži, a já jsem dokonce donucen si zavázat šátek i kolem hlavy tak, jak se normálně sluší. Musím tak zakrýt své pečlivě střižené zlatavé kadeře, a dokonce si sundat sponky. Šátek složím na své hlavě tak, aby mi kryl trochu i krk. Vypadám tak trošku jako pirát, ale je mi to jedno. Hlavně, že nebudu mít úpal nebo něco takového. To by mi ještě scházelo.

Cesta nám ale vůbec, VŮBEC neutíká, i když běžíme jako šílenci v téhle nehostinné pustině. Po čase mě krajina prostě zlomí, a v mé mysli vyvstane ona strašná myšlenka.

Tak proboha, kdy už tam budeme?

Nic neměnící se duny mě v tomto směru pak nijak neutěšovali. Kdyby ona vesnice byla alespoň VIDĚT, a člověk se tak mohl utěšovat pocitem, že vidí, jak se k ní blíží. Že už je to jen kousek.
Ale tady kolem není široko daleko nic. VŮBEC. NIC.

Ale neřeknu své myšlenky nahlas. Prostě zakousnu zuby a pokusím se to překonat. I tohle je zkouška. I tohle je test. A kdo jsem, pokud chci změnit svět, ale mé odhodlání dokáže zpochybnit i nějaká hloupá písečná poušť! Nevzdám se! To zvládnu!!!


(1-1-3)

 
Tetsu Kiryu - 07. července 2019 10:08
beznzvu3160.jpg

Možný střet

Země lesů - Ayame Akemi


Poděkuji Akemi za rýžovou kuličku, kterou mi nabídne. Přidám ji k vlastní lehčí svačině, sestávající se převážně ze zeleniny. Salátová okurka, nakrájená paprika a drobná rajčata.
Během jídla nám sensei vysvětluje, s čím se můžeme na naší cestě střetnout. Vypadá to, že by to nemuselo být nic, s čím bychom si neporadili.

Brzy dostaneme pokyn k odchodu, takže si pobalím zpátky své věci. Další cesta začne být poněkud spletitá. Všude samé stromy. Nedivím se, že pojmenovali tuto oblast Zemí lesů. Rozhodně to dostává svému jménu. Po hodině cesty nás zastaví Hikaru s tím, že něco zaslechl.
Krátké instrukce od sensei nám potvrdí, že se asi skutečně něco děje. Včetně vtíravého pocitu, že o nás někdo ví. Tedy....patrně místní fauna, to by dávalo smysl. V takto hustých lesích musí žít spousta zvířat. Možná nějací příbuzní Kuličky. Je pravda, že potkat se s dalším medvědem jeho velikosti by nebylo úplně příjemné střetnutí. Je rozdíl potkat inteligentního společníka a divokého medvěda.

Po větvích následuji, už pomalejším tempem, naší sensei. Spíše sleduji okolí, počítám s tím, že kdyby něco bylo přímo před námi, sensei by na to zareagovala jako první. Cítím lehké šimrání nervozity v břiše a snažím se udržet klidnou hlavu. Nechat se zbytečně unést emocemi je v těchto situacích jen na škodu.

 
Akatatsu Killunia - 11. června 2019 13:19
sora_no_hikaru_infocard_by_mayanarad4zi2pt4571.png

Stydlín má učit lidi?

Země Jehel
Arike


"Přátelsky a otevřeně, to se lehko řekne," zabručela jsem nespokojeně. "Něco takového jsem nikdy nedokázala." A dovolila bych si tvrdit, že za mou nedůvěru v lidi kolem sebe může i ta šikana na Akademii... Není to zrovna zábava. Ale můžu se aspoň snažit, to jo. Věnovala jsem krátký pohled sensei, trošku jsem volala o pomoc nebo alespoň radu, ona se však věnovala našemu okolí. Je pravda, že bychom si měli dávat pozor.

Procházeli jsme tiše neznámou krajinou. Nevěnovala jsem mnoho pozornosti svým společníkům, místo toho jsem se kochala krajinou pro mé oči nezvyklou. Na první pohled obyčejná, tu pár stromů, tu kukuřičná políčka. Nejvíce mě zaujaly ostře vypadající trsy trav a byla bych si na ně šla sáhnout, ale věděla jsem, že bych neměla. Tak jsem si spojila ruce za zády a poposkočila jsem vpřed. Netrvalo dlouho, než se nám naskytl první pohled na vesnici, již máme chránit. Pár domečků a jistě nemnoho obyvatel. Navíc farmářská vesnička,

Nedivím se, že je terčem útoků, proběhlo mi okamžitě hlavou. O to víc bychom se měli snažit, aby naše mise byla úspěšná. Trhla jsem hlavou, když promluvila sensei, a rozběhla jsem se za ní - ani jsem si neuvědomila, že jsem zastavila. Setkali jsme se s postarším mužem, nejspíše vůdcem vesničky. Věnovala jsem mu lehkou úklonu na pozdrav, avšak hovořit jsem nechala Tairu. Nebyla to má věc do toho mluvit, má věc je postarat se o to, aby byli vesničané v bezpečí.

Taira nám okamžitě rozdala úkoly a sama pak zmizela. Zůstali jsme tady tak sami tři, zatímco se vesničané začali shlukovat.

"Tak jo, vypadá to, že máme úkoly. Tayuro, byla bych moc vděčná, kdybys mi dokázal zařídit nějaké zbraně na boj zblízka. Nevím, co všechno dokážeš přivolat, ale wakizashi nebo nunchaky by s hodily. I když, budu je nejprve učit bezkontaktní boj a pak asi i boj s jejich farmářským náčiním, takže nemusíš s tím moc spěchat." Bylo asi divné, že jsem se hned pustila do rozhodování, ale chtěla jsem se co nejdřív pustit do práce, tak mi přišlo vhodné chopit se slova. A že jsem chtěla lidi učit bojovat s vidlemi a cepy? Byly to předměty, které denně používali a zároveň jsou využitelné jako zbraně při obraně. Bude mnohem lepší, když budou vědět, jak zacházet i s nimi, pokud dojde na nejhorší. "Arike, vyber si nějaké místo, kde je chceš cvičit v boji na dálku, já se pak podle toho přizpůsobím. Bude lepší, když budeme dál od sebe, ať se nepleteme navzájem do cvičení. A nerada bych dostala shurikenem do zadku." Zatímco jsem čekala na jeho odpověď, prohlížela jsem si místní obyvatele a začala jsem přemýšlet, jak s nimi bude vhodné při tréninku začít.
 
Shinigami - 10. června 2019 19:17
godofdeath25016.jpg
Skrytá Listová vesnice - 15:46 Nepříjemnosti v Zemi Jehel
Arike, Tayuro a Killunia

Vozka byl viditelně nervózní, patrně neměl dobrý pocit z toho, že jej doprovází skupina Shinobi, i když to bylo z Listové, která vlastně částečně zodpovídala, za obranu země Jehel. Přeci jen byli jste pro něj cizinci a těm se jen těžce důvěřuje.
Cesta z jeho strany tedy probíhala docela mlčky a v tichosti.
"To si nejsem jistý, jak toho chceme dosáhnout, ale budeme muset něco vymyslet. Ukázat jim, že jim chceme pomoci. Chovat se přátelsky a otevřeně."
Pronesl tišším hlasem Tayuro směrem ke Killunie. Arike se držel příkladu vozky a také byl mlčenlivým stínem, který putoval pomalým tempem s povozem. Taira-sensei naproti tomu byla ostražitá a rozhlížela se kolem sebe. Rozhodla se neponechat nic náhodě.
Cestovali jste řídkými lesy, i mezi poli kukuřice, pak loukou, kde trsy trávy připomínaly ježky jehel, ale jestli byly opravdu tak ostré, jak vyhlížely, kdo ví.
Zabralo to více, než hodinu, než jste v dálce uzřeli první domečky a pohyb vesničanů v jejich domově. Určitě se jednalo o vesnici, kterou jste měli zabezpečit. Ve výsledku to mohla být vesnička, která měla možná tak dvacet malých přízemních domečků a chatrčí, malé náměstíčko a studnu. Náměstí zelo docela prázdnotou, obchodníků zde nyní moc nebylo. Lidé vyhlíželi ustaraně, trošku zuboženě a nejistě. Když jste přijížděli snažili se mizet z dohledu, dokud si nebyli jistí, že se nejedná o nájezd. Palisády, ani hradby žádné vesnice neměla. V blízkosti jí obklopoval řídký les z jedné strany a obilná pole ze všech ostatních. Místní nevyhlíželi, jako nějací proslulí Shinobi, spíše jen prostí obyčejní vesničané, kteří nikdy nedrželi více, než vidle, nebo motyku.
"Jsme tady mládeži."
Oznámila Taira-sensei, když jste se pomalu vzdálili od přijíždějícího povozu a zamířili k té největší místní stavbě, která i tak byla menší, než obvyklé stavby v Konoze. Přišel vás uvítat postarší mírně shrbený muž, který trochu kulhal na pravou nohu a měl dlouhé povislé kníry a unavené přivřené oči. Kdysi byl asi vysoký a plný síly, nyní se však jednalo jen o pozůstatky někdejší minulosti.
Prohlédl si vás a olízl si suché rty.
"Tak jste dorazili. Jsme rádi, že tu budeme mít na chvíli někoho, kdo nás ochrání."
Vydechl úlevně. Senseika se rychle rozhlédla kolem a lehce kývla.
"Ano jsme zde, ale dokud tu jsme naučíme vaše lidi, jak se bránit a tuto vesnici zabezpečíme na delší dobu."
Oznámila bez obalu a s jasnou rozvahou. Muž se lehce zamračil a zapřemýšlel.
"Ale jak, to bude krajně nelehké."
Mlasknul.
"To už nechte na nás. Bude potřeba účasti všech vesničanů, kteří budou moci. Zařiďte to a my se dáme do díla."
Obrátila se sensei s pevným výrazem k vám. Již jste jej několikrát viděli vždy před tím, než rozdělila úkoly, které měly být splněny bez diskuzí.
"Dobře, takže Tayuro zařídíš nám dostatek vybavení pro vesničany, kunaie, shurikeny, co bude zapotřebí a následně si vezmeš skupinku se, kterou půjdete na dřevo.
Killunie ty budeš vesničany cvičit v taijustsu a boji se zbraní zblízka. Později pomůžeš s vytvrzováním kůlů na palisády a základní obranu, pomocí ohně.
Arike naučíš vesničany vrhat shurikeny a kunaie na cíl, jak nejlíp to půjde a pak jim pomůžeš se samotnou stavbou. Typuji, že tak do deseti minut se tu seběhnout, tak si je rovnoměrně rozdělte na tři skupiny a střídejte.
Já půjdu obhlédnout okolí za pár hodin jsem zpátky. Spoléhám na vás."

Mrkla na vás a pak vyrazila kupředu směrem z vesnice do polí. Vy jste nyní měli chvíli na to, dohodnout se na případných podrobnostech, protože vesničané se začali pomalu, ale jistě scházet.
(Popište svůj další postup a pro případné vyhodnocení akcí si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)


Skrytá Zemská vesnice - 14:32 Sazenice pro Sunu
Itami, Kamia a Sozo

Kazuki-sensei slétl očima k Sozovi, který vyložil svůj nápad a ukázal svůj výtvor. Pousmál se a spokojeně kývl.
"Výborně Sozo, dobrý nápad, to by mohlo fungovat, uvidíme kolik času nám to získá, vše lepší, než nic."
Odsouhlasil. Starost o Sazenice a jejich zalévání tedy připadlo Sozovi a zbytek týmu dostal své vlastní úkoly. Sensei za běhu kývl Itamimu, se kterým se bavil.
"Krátký odpočinek bude určitě vítaný, ale nesmíme to moc přehánět, ať neztratíme příliš času. Jakmile budeme v Zemi Písku, budeme se snažit držet směr, párkrát jsem tam už cestoval, tak snad se mi podaří držet cestu, ač duny se mění. Zastávek bude málo, stejně, jako času."
Doupřesnil Kazuki-sensei. Na to, že Kamia už nenosila zakrytou tvář jste si docela všichni zvykli, byla vaší součástí, takže nebylo proč si dělat problém.
A tak jste nakonec zastavili na hranicích Země Písku, abyste si krátce odpočinuli, zalili sazenice a připravili se na další cestu.
"Odsud to bude už těžší cesta. Držte se na dohled, pozor na masožravé rostliny a pohyblivé písky. Země Písku není opravdu bezpečná procházka. Oáz tam není zase tolik, ale pár jich budeme míjet, to budou naše zastávky. Stínu je tam také málo, takže dodržujte pitný režim i vy. Vaše tělo, by to jinak nemuselo zvládnout."
Přelétl vás Kazuki-sensei přísným pohledem, asi si uvědomoval mnohem lépe, než kdokoli z vás, jak nebezpečná může být cesta pouští.
"Pokud nás zastihne písečná bouře. Rychle se stáhněte do jednoho chumlu a držte se."
Dodal ještě a zahleděl se kupředu, kde už nedaleko začínaly planiny horkého písku, skryté za nižšími horami a pak jen rozlehlá země Písku, od nevidím, do nevidím.
Odpočinuli jste si ještě pár minut, než jste opět vyrazili kupředu a sluníčko na vás udeřilo plným žárem. Byl nepříjemný, spalující a něco úplně jiného, než slunce, na které jste byli zvyklí, nehledě na to, že i bez boty vás písek docela solidně pálil. Zalévání rostlin muselo být mnohem častější, což se zatím dařilo Sozovi vychytávat a i vy jste museli pít o dost častěji, protože z vás lilo, jako z konve. Zatím jste drželi všichni obstojně ostré tempo, kdy Itami se držel u Soza. Sensei byl trošku napřed, aby měl lépe na dohled Kamiu a Kamia byla ještě o kus dál kontrolovala cestu a určovala schůdný směr, který v případě potřeby Kazuki-sensei mírně opravil. Díky svým smyslům Kamia byla schopná říci, že nikdo v okolí se nepohybuje kromě vás ať Shinobi, nebo zvíře podle pachu, zatím jste měli klid, ale sluníčko bylo neúprosné a po hodině cesty jste se cítili, jako po třech. A pak udeřil Kamiu do nosu silný pach, štiplavý a prašný místní, nějaké zvíře, kus před vámi a docela velké dle všeho.
(Popište svůj další postup a pro případné vyhodnocení akcí si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)


Skrytá Hvězdná vesnice - 14:58 Výlet do Země Lesů
Kiryu, Akemi a Hikaru

"Uvažuješ správně Kiryu."
Kývla s úsměvem Aya-sensei.
"Každý z těch nápadů může být pravdivý, ve výsledku to ale důležité není, je to naše mise a my jí splníme. No a co se týče problémů na cestě.....hmmmm můžeme narazit na nějaké lapky, kteří by nás chtěli okrást o náš náklad, nevím, jak hodně je tato dovážka tajná, či nikoli. Můžeme se střetnout s nějakým rozzuřeným zvířetem, nebo nepochopením místních, ale pokud budeme opatrní a dáme si pozor, tak vše dobře dopadne."
Tvářila se povzbudivě, zatímco jste odpočívali. Jakmile dojedla jablko protáhla se a přelétla pohledem i vás. Rýžovou kuličku od Akemi odmítla se zdvořilým úsměvem. Hikaru si naproti tomu dal a s chutí jí pochválil, ač má jisté podezření, že by to udělal, tak jako tak.
"No čas pokračovat mládeži."
Posbírala se Aya-sensei a vyrazili jste kupředu dál, přes hranice do Země Lesů.
"Ne nevím, co je to přesně je to za semínka, ale možná se to dozvíme na konci naší cesty."
Usmála se a pak jste již vyrazili dál na cestu. Země Lesů dostávala svému jménu, byla to opravdu zalesněná země a to dost hustě, místy nešlo cestovat ani po stromech. Putovali jste něco málo přes hodinu, než Hikaru při doskoku zastavil a rozhlédl se.
"Měl jsem pocit, že jsem něco zaslechl."
Rozhlédl se kolem. Aya-sensei se zachytila větve a vyhoupla se obloukem na ní a přistála na ní v podřepu také se ostražitě rozhlédla.
"Nikoho nevidím, ale mějme se na pozoru."
Varovala vás, ale všechny vás jímal takový divný pocit, jakoby vás něco sledovalo. Z povzdálí ale přece jen blíže, než by vám bylo příjemné.
"Kdyby to byli bandité, už by asi zaútočili....možná nějaké zvíře."
Rozhlédl se Hikaru a přeskočil z větve na větev.
"Budeme postupovat opatrně."
Dodala Aya-sensei a nasadila pomalejší tempo, a byla najednou celá napjatá.
(Popište svůj další postup a pro vyhodnocení akcí si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)


Skrytá Mlžná vesnice - 15:24 Na stopě zločinu
Liu, Takumi a Hayate

"Je to možné, ale je to naše mise Liu a prověřit to musíme. Ti lidé na nás spoléhají, každá stopa, kterou najdeme může vést k jejich dopadení."
Odpověděl Jamiro-sensei. Jeho tvář byla ustaraná a lehce zamračená. Rozhodně to, co se dělo nebral na lehkou váhu.
"Nebuď takový škarohlíd Liu, už je to dva měsíce, ne vždy prostě musíme sklidit úspěch."
Ozval se Hayate ze zádě, který vás patrně slyšel. O půl hodiny později jste již přistáli v kotvišti a vydali jste se k onomu opuštěnému domu mimo vesnici. To zabralo další zhruba půl hodinu cesty po pláži a pobřeží.
"Dost nepraktické bydlet takhle daleko od vesnice."
Zamumlal Takumi, který se celou cestu rozhlížel.
"Možná je z nějakého důvodu neměli rádi."
Nadhodil Hayate. Každopádně, když jste dorazili k opuštěnému malému přízemnímu domu, kde rodina prý bydlela, vypadalo to, jako by odešli uprostřed veškerých činností. Na první pohled nebylo známek boji, domek byl zvenku v pořádku a pramice byla na břehu povalená na bok, aby jí mohli kdykoli použít. Dokonce tam byly ještě rozvěšeny sítě na ryba na několika kůlech a sušily se.
"Liu, Takumi prohlédněte vnitřek domu. Hayate my se porozhlédneme okolo něj. Cokoli neobvyklého si zapamatujte, může to být i pouhá drobnost."
S tím Jamiro-sensei vyrazil na obhlídku domu a Hayate s lehkým přikývnutím vyrazil na opačnou stranu k pobřeží.
"Můžem?"
Koukl na tebe Takumi a posléze zamířil k domu.
"Co myslíš, že se tu stalo, vypadá to tu tak klidně."
Díval se zkoumavě na dům a jeho zavřené neporušené dveře.
(Popište svůj další postup a pro vyhodnocení akcí si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)


Skrytá Listová vesnice - 13:59 Obtíže ze Zvučné
Kaya, Kioshi a Yamato

"Wakata....tak abychom se připravili."
Kývl Kioshi a začal se zvedat od stolu. Yamato s povzdechem následoval jeho příkladu. Nejspíše opravdu neodhadli úmysly Daikiho-sensei správně, když se tak nacpali. Inu každopádně byl čas se jít nachystat na misi. Když ses ještě zastavila u senseie se svou otázkou, slétl k tobě svýma tvrdýma očima plnýma rozhodnosti a jistoty. Stále byl pevný, jako skála.
"Z toho, co vím, tak se z toho všichni dostali bez větší újmy."
Objasnil ti, ale jak se zdálo něco si nechal pro sebe. Alespoň kamenný výraz jeho tváře a úsečnost slov tomu tak napovídala. Pak se zvedl a šel zaplatit za oběd.
Vy jste se následně šli připravit a ty ses rozhodla, že před srazem zajdeš ještě za bratrem. Ten se s tebou trochu roztěkaně přivítal, přece jen zase měl hodně práce.
"Na dýl jo? Achhhhh dobrá Kayo ale dávej na sebe pozor a zbytečně neriskuj, jako posledně."
Varoval tě a pak tě na rozloučenou objal.
"Mám tě rád neechan."
Usmál a nechal tě jít. A jak jste se dohodli, tak za necelou hodinu jste již všichni tři stáli u brány a čekali na právě přicházejícího senseie. Z dálky se vám zdálo, že jste na jeho tváři zahlédli, něco jako pobavený úsměv, když zjistil, že už na něj čekáte. Sami si dobře vzpomínáte první mise a tréninky, kdy pozdní příchod znamenal tvrdé tresty a o to brutálnější tréninky.
Když se však přiblížil, jeho tvář byla opět klidná a jako vytesaná z kamene.
"Yosh. Vyrazíme, až na hranice by to mělo proběhnout bez problémů, ale i tak se mějte na pozoru."
Oznámil vám a zkontroloval, že jste připraveni a pak vyrazil kupředu. Bez varování svým obvyklým ostrým tempem.
"A je to tu zase."
Vzdychl si Yamato a společně s Kioshim se rozběhli za ním. Po zhruba půl hodině sensei ostré tempo zpomalil a slétl k vám pohledem.
"Kioshi prozkoumávej cestu před námi a udržuj směrem. Yamato, Kayo držte se v rozptylu každý po jedné straně."
Roztáhl vás do formace a sám se zařadil do jejího středu. O pár minut později, vás Kioshi zastavil a krátce se na vás ohlédl.
"Něco tam je. Z křoví čouhá bota."
Oznámil tiše a vskutku, když jste se podívali dolů směrem k mýtině, tak tam čouhala z křoviska něčí bota.
"Fajn Kayo, Kioshi prověřte to, budeme vás krýt."
Rozhodl sensei.
(Popište svůj další postup a pro vyhodnocení akcí si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)


Skrytá Vodopádová vesnice - 14:44 Vetřelci ze Zvučné
Kora, Arate a Ichiro

"Nevíme jestli a jak dobře to tu nepřítel zná. Musíme tedy předpokládat, že tu tato možnost je."
Odpověděla Ayako-sensei, která hleděla do širého okolí.
"Význačné body podle zvuku.....pffuuuch."
Vydechl Arate a rozhlížel se kolem.
"No určitě tenhle vodopád a jeho tok, který směřuje směrem zhruba do naší vesnice.....a pak v dálce nalevo od nás je vidět něco, jako skupinka menších vodopádů......a támhle za námi typuju tak pár kiláků nad tou velkou sekvojí krouží pár dravců, určitě je bude slyšet, možná tam mají hnízdo."
Rozzářila se Kora nad svými objevy.
"Dobrá práce."
Kývla s úsměvem Ayako-sensei a pohlédla dolů z vodopádu.
"Yosh....Koro půjdeš se mnou zkontrolujeme prostor pod tímhle vodopádem. Chození po vodě ti šlo dobře, tak to určitě zvládneš. Jakmile to prověříme vrátíme se, nebo dáme signál."
Ubezpečila vás senseika.
"Hai-sensei."
Kývla Kora a vyrazila s ní k okraji za kterým za chvíli zmizeli vstříc vodopádu dole.
"Wakata."
Lehce si povzdechl Arate a poupravil si čepici na hlavě.
"Tak asi budeme muset počkat."
Začal se procházet kolem, nervózní, jako pes. Slyšel jsi, jak se vlní hladina, po které přecházel a občasně zakřupou kamínky na břehu, kde se zase otáčel. Uběhla zhruba hodina a nikdo nikde. Vodopád byl opravdu hluboký a kdo ví, jak hluboká mohla být případná jeskyně dole, ale i tak to bylo už docela dlouho.
"Děti."
Odtušil klidný nepřívětivý hlas za vašimi zády. Arate sebou škubl tím směrem a slyšel jsi, jak se na vodě rozkročil do bojového postavení.
"Pozor Ichiro!"
Varoval tě instinktivně a slyšel jsi, jak se z jeho pozice ozvalo zaškrábání kovového kunaie o brašničku.
"Wohooo děti si chtějí hrát."
Ušklíbl se Shinobi, který vypadal dle tváře dospěle a o dost starší, než vaše sensei. Na sobě měl chuuninskou vestu a v ruce třímal kunai. Čelenka na čele nesla znak zvučné ale byla přeškrtnutá. Nukenin!
"Tak, kdo umře první? Aniky, beniky....třeba ty!"
Zasvištěl kunai vzduchem směrem k tobě.
"Ichiro!"
Křikl Arate a slyšel jsi pohyb tvým směrem a pak další od onoho Shinobiho, který se rozhýbal také. Kunai svištěl vzduchem rychleji, než bys očekával.
(Popište svůj další postup a pro vyhodnocení si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)


Skrytá Plamená vesnice - 14:57 Na cestách severem Země Plamene
Ariaki a Aki

Všichni tři jste se usadili na mýtince, sluníčko vás hezky hřálo do tváří, nebylo nijak přehnané, spíše přívětivé a vy jste se začali bavit s Edai-senseiem o tom, kdo je vlastně váš budoucí třetí člen. Edai-sensei se lehce pousmál a oči mu slétly čelence, kterou měl upevněnou u pasu.
"Víte, ani já k němu nemám přesné informace. Sensei z akademie byl v ohledech tohoto studenta velice tajnůstkářský a jelikož se nestal oficiálně Geninem nemohl jsem si pročíst pořádně ani jeho kartu, jako jsem to udělal u vás. Každopádně z toho co vím, má být velmi nadaný a inteligentní a čelenka nebyla přijata z osobních důvodů. Není nikde uvedeno z jakých. Víme jen, místo předpokládaného výskytu."
Objasnil sensei a pak jste opět pokračovali v cestě dobrou hodinu a půl. Docela svižným ač příjemným tempem. Krajina byla klidná a jak se zdálo nikde nebyla ani stopa po jakémkoli nebezpečí a jak už to tak v takových situacích bývá, nebyla by to jen tak nějaká výprava za dobrodružstvím, bez nějakého toho dobrodružství. Když přešel terén do mírně zalesněných kopců, najednou se něco kolem vás mihlo a vrazilo to do Edai-senseie, který zabalancoval a zachytil se v obloukovém zhoupnutí nejbližší větve.
"Shimata! Kdo to byl?!"
Rozříšily se mu zorničky, když zahlédl rychle mizející načernalý rozmazaný stín dál do směru šikmo od vás pryč.
"Hmm? Má tu čelenku rychle za tím stínem!"
Křikl Edai-sensei a rozběhl se kupředu. Zběsilými rychlými odrazy. Stín už měl náskok a nebude určitě lehké jej dohonit.
(Popište svůj další postup a pro vyhodnocení si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)


Skrytá Listová vesnice - 14:40 V roli senseiů!
Shokiru, Eremi a Aimi

Sensei slétl pohledem na vás tři a lehce usmál.
"Samozřejmě, mládeži představte se týmu Geninů, který vám dnes bude pomáhat při orientačním běhu."
Na jeho tváři se objevil tajemný spokojený úsměv. Děti se začaly představovat postupně ale dost rychle na to, abyste ztráceli zase brzy přehlede. Byl tam asi nějaký Uki a možná nějaké Miuki a pak snad Gahako a kdo ví kdo všechno ještě, no prostě správný chaos, v první den ve škole. Když se děti trošku uklidnily zvedl učitel ruku a v ní držel tři různě barvené šerpy. Modrou, červenou a zelenou.
"Až budete plnit mise je dost pravděpodobné, že se dostanete do situace kdy vás povede zkušenější Shinobi k danému cíli mise a bude vás mít na povel více, než je běžné. Možná o vás nebude absolutně nic vědět a stejně budete muset fungovat, jako tým, abyste misi splnili. Mládeži představuji vám vaše velitele pro orientační běh tímto lesem. Vy povedete je a oni povedou vás. Budete spolupracovat a společnými silami se dostanete do cíle. Vítězí tým, který bude, jako první. Samozřejmě záškodnictví jiným týmům je povoleno a očekává se, musíte se vyhnout pouze přímému ohrožení na zdraví. Výcvikové kunaie, shurikeny a výbušné lístky s barvou máte všichni u sebe, takže rozdělíme týmy."
Než jste se stihli vzpamatova, tak podal sensei modrou šerpu Eremimu, červenou Aimi a zelenou Shokirovi. A pak náhodně rozdělil děti do třech skupin. Nakonec to vyšlo tak, že Shokiru a Aimi měli každý 8 ošerpovaných studentů a Eremi 7.
"Prosím rozestupy na dvacet metrů od sebe, vaše stanoviště jsou označeny písmenem A, B a C. Jakmile uslyšíte signál vyražte a snažte se najít značky, které vás dovedou k cíli. Hodně štěstí."
Usmál se sensei a rozplynul se. Studenti se nadšeně vrhli ke svým stanovištím a překvapení Shokiru a Eremi museli jít s nimi. Tvůj tým zůstal s tebou a odtáhl tě na svou pozici.
"Vyhrajeme! Jooooo určitě máme tu nejsilnější senpai!"
Zazářily dvě mladé studentky plné elánu.
"Ale ten kluk má Byakugan je to Hyuuga, nemáme šanci."
Odvětil jiný student.
"Co kecáš nakopeme jim prdel. Bude to vyrovnané. Narové mají nejlepší hlavu."
Mínil svou jiný mladík a pak se ozval výbuch, za kterým asi stál sensei a výbušný lístek nedaleko. Červený tým nadšeně vzhlédl k Aimi, aby je vedla. Hra začala.
(Popište svůj další postup a pro vyhodnocení akcí si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)
 
Juro Ariaki - 10. června 2019 18:46
blackshinobi25864.jpg

Čas teče, jako voda v potoce


Dva měsíce....ano dva měsíce a jak rychle uběhly, když se nyní ohlédnu zpátky zdá se to tak strašně dávno, ale nemůžu si stěžovat, byly to dobré dva měsíce, které jsem ve většinové části trávil se svým týmem. Edai-sensei a Aki se mi stali druhou rodinou. Samozřejmě nezapomínal jsem ani na svou pravou rodinu. Pravidelně jsem jim posílal dopisy a řešil s nimi aktuální situaci v zemi a to, jak se mají. Ne že by mi to ubralo na starostech, ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsem věděl, že jsou všichni tam doma v pořádku. Sám se ještě nějaký čas asi zpátky do své domovské vesnice nedostanu. Ano trošku jsem záviděl těm, kteří měli svůj klan přímo ve skryté plamenné.
Noc, kdy jsme se střetli s Černým ANBU se zdála být jen nehezkou vzpomínkou, na druhou stranu i z toho si člověk musel vzít něco pozitivního. Pracovali jsme, jako tým a zjistili, jaké to je, když jdou věci do tuhého. No a pak taky trávili zbytek rozbolavělé noci koukáním do tmy, sedijíc na jedné posteli rameno na rameno, tiše si povídajíc o tom, co se vlastně mohlo stát. V onu chvíli bylo opravdu úlevou mít vedle sebe někoho s kým si můžete říct, že to bude zase dobré a v pohodě.
A pak přicházely mise, jedna za druhou, některé záživnější, jiné méně. Čistění zahrad a horkých pramenů. Nic extra, ale svým způsobem oddechové mise a správný Shinobi by se měl najít možnost tréninku při každé misi no a některé mise vynesou taky nějaké to positivum navíc. Třeba horké prameny zajistily návrh ze strany Aki, že bychom sem mohli chodit relaxovat pravidelně. Nepředpokládal jsem, že by se toho účastnil i sensei, ale rozhodně jsem nehodlal trhat partu a tak jsem na to kývl.
Jediná škoda, byla že byly prameny oddělené a tak jsme si mohli povídat maximálně přes zeď....no a já se mohl občas kouknout skrz nějakou tu škvíru mezi dřevy na druhou stranu na Aki. Jelikož jsme většinou vybírali časy, kdy už většina zákazníků v lázních nebyla byly to chvíle klidu a odpočinku. Takového zaslouženého relaxu.
Misí bylo stále více a my si museli osvěžit i látku ze školy, abychom správně vypomohli a když jsem při svých denních procházkách, nebo spíše proběhnutích se po vesnici jednou zjistil, že Aki chodí poslouchat pod okno akademie s lehkým úsměvem na rtech jsem jí dobrou půlhodinu ze skrytu v koruně stromu pozoroval. Byla to jistá nostalgie. Je to až k neuvěření, jak dávno se najednou zdá naše působení na akademii i když je to jen pár měsíců.
No a mise se ztěžovaly, více nás testovaly z naší týmové práce a my se museli naučit se doplňovat a vyplnit absenci třetího člena týmu, což nebylo vždy jednoduché ale dařilo se nám to. O to více, jsem trénoval a snažil se zlepšit, když jsem věděl, že pokud nebude Edai-sensei poblíž jsem jediný, kdo může při misi krýt Aki záda a ona zase mě. Tuhle důvěru jsme si museli vybudovat.
I přes všechnu snahu však začínaly být Céčkové mise docela problém. Zvláště, když nám měli přidat třetího člena a nakonec z toho sešlo. Nemohl za to, ale i tak to bylo smutné. Dobře jsem si uvědomoval, že takhle to dlouho nepůjde. V misích nám pomáhal už i Edai-sensei a to nebylo správné. Sám měl svých starostí až nad hlavu.
Vyhrocená situace a ztráta území na ostrově byla pro naši zemi taky docela rána a vůbec se mi nelíbilo, kam to vše spělo. Občas jsem si skoro říkal, jestli mělo smysl vlastně zachránit ty Shinobi, jestli jsme jen neoddálili jejich nevyhnutelnou smrt. Tyhle myšlenky jsem však brzy zaplašil a snažil jsem se bývat alespoň já tím usměvavějším a povzbudivým členem skupiny, ač ne vždy se mi to dařilo. Starosti jsem skrýval za různé žertíky a vtípky. Nejčastěji byla samozřejmě jejich obětí Aki, nejvíce jsem si oblíbil se k ní nenápadně přitočit a lehkým impulzem bleskové chakry jí rozježit vlasy. Věděl jsem, jak je na vlasy alergická zvláště, když jí je Edai-sensei stále cuchal. Alespoň byl důvod stáčet myšlenky jinam.
Až naše poslední výprava se zdála být nadějnou. I když se nejednalo o misi měli jsme při této výpravě získat svého třetího člena. což ve mě vzbudilo velký elán.
"Určitě to nebude jen tak někdo Aki. Vždyť odmítl čelenku Shinobiho, i když jí na krásno mohl mít. Nechápu, co k tomu mohl mít za důvod, že se takhle zachoval, ale muselo to být vážné."
Zamyslel jsem se nahlas a i mé oči doputovaly zvědavě na senseie. Strčil jsem si do pusy potravinovou pilulku a začal jí chroupat, zatímco mi oči bloudily z Aki na senseie a zase zpět.
"Bylo by fajn mít konečně kompletní tým."
Pousmál jsem se, i mě dělaly starosti chuuninské zkoušky, které mohly propuknout kdykoli a pokud nebudeme mít celý tým, tak jsme nahraní.
 
Nara Aimi - 04. června 2019 12:56
bari7163.jpg
Dva měsíce s čajem

Jestli jsmém si někdy nemyslela, že čas dokáže utíkat rychle, tak tyto dva měsíce mě přesvědčili o opaku... Sotva jsme se s klukama a Leirou sensei vrátili domů, z té doručovací mise, tak hned byl trénink, pak následně mise, když jsme měli sbírat v rýžových polích škůdce, což byla chvilkama i zábava, na druhou stranu sbírání ovoce se Shokirem, bylo neskutečné... On nám usnul a Eremi jak je do všeho Hrrr, tak se málem přizabil... Ten den byl celý jiný, než ostatní dny...Ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Do toho jsme měli lchodit po stromech, takže nejen, že jsme tam byli dlouho, ale já si docela slušně namlátila... Znáte to, už vám to jde, tak nedáváte pozor a pak se nestačíte divit... No... Ani já se nestačila divit. A když tam nebyla Leira sensei, tak jsme byli spolu... Zvláštní, že? Ale, bylo to příjemné, hezké, vtipné... Přišlo mi, že i Shokiru si na nás zvykl, přeci jen je starší, ale přes to s námi trávil spousty času, trénoval jak se mnou samotnou, tak společně s Eremim. Jeden z volnějších dní jsem trávila děláním citronových kuliček pro Shokira... Nechápu, proč se tak šklebil, já je dělám dobré, a i on za ně poděkoval a dal si. Takže je má asi opravdu rád.

Naše mise byly slabší, protože jsme trénovali převážně a i Leira sensei byla sama vyslána na mise, které bylo třeba udělat, takže jsme nikam sami nechodili... Ale ta zásilka ze země čaje, to bylo něco... My sami jsme se sobě smáli, že vypadáme jako čajové sáčky – ale ta opojná vůně, co nás doprovázela minimálně týden byla neskutečná... Shokiru mi dělal trenéra technik Narů, a musím uznat, ež ten deštník, co jsem si koupia, jsem se díky němu naučila používat... A co víc, zlepšuji se...Díky Shokirovi i Eremimu...

Měli jsme C misi, která byla taková napjatá a na hraně byla, když jsme museli do země Deště, přepravit obchodníka do Země ohně... No, co na to říct, Shokiru byl jak na jehlách, Eremi mi zachránil deštník, když se pro něj jako blázen vracel, Shonobi z Deštné si mysleli, že jsme špehové a taky jsme se připletli od šarvátky mezi Deštnou a Říční – tedy mezi jejich shonobi, kteří si vyměňovali názory, ale i tak to bylo nepříjemné a všichni jsme byli rádi, že jsme se dostali celí domů... Ačkoliv uběhly jen dva měsíce, tak jsme toho zažili tolik, tedy alespoň mě to tak připadá, připadá mi, že můj život dostal úplně nový rozměr...

Dnes se máme sejít s Leirou sensei u akademie... Taková nostalgie... Leira sensei nás přivítala a začala mluvit o tom, co nás dnes čeká... Hledím na ní s údivem, že nám... Právě nám svěří na starost žáky akademie... Jakmile mi podá svitek, tak než stačím zareagovat z šoku, tak je pryč... Shokiru to vystihl... když si vzpomenu na nás, a to jsme teprve před dvěma měsíci oděšli a stali se geniny, tak chápu, co tím myslí, na druhou stranu Eremi je natěšený, ostatně jako vždy..
,,Shokiru uklidni se, myslím, že je to dobré i pro nás, co když v budoucnu budeme muset vést více lidí? Eremi má pravdu, vzpomeň si, že s námi taky někdo tenkrát šel... Je jich pouze 23, budeme čtyry – což znamená každý bude hlídat skupinku šesti a jeden pěti...“
Vydechnu a rozbalím seznam jmen, prolétnu si ho a když přijde třída i s učitelem, tak se na něj podívám.
,,Jistě, můžeme. A mohla by se nám nová generace genninů po cestě představit, abychom věděli, kdo je kdo? Prosím?“
Děti si prohlížím a doufám, že kluci jsou na tom stejně jako já, abychom si zapamatovali všechno, každý detail, kdyby se k nám náhodou chtěl někdo vetřít.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.16883301734924 sekund

na začátek stránky