Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Naruto: Nový Věk
Družina
| |||
 | Dva měsíce s čajem Jestli jsmém si někdy nemyslela, že čas dokáže utíkat rychle, tak tyto dva měsíce mě přesvědčili o opaku... Sotva jsme se s klukama a Leirou sensei vrátili domů, z té doručovací mise, tak hned byl trénink, pak následně mise, když jsme měli sbírat v rýžových polích škůdce, což byla chvilkama i zábava, na druhou stranu sbírání ovoce se Shokirem, bylo neskutečné... On nám usnul a Eremi jak je do všeho Hrrr, tak se málem přizabil... Ten den byl celý jiný, než ostatní dny...Ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Do toho jsme měli lchodit po stromech, takže nejen, že jsme tam byli dlouho, ale já si docela slušně namlátila... Znáte to, už vám to jde, tak nedáváte pozor a pak se nestačíte divit... No... Ani já se nestačila divit. A když tam nebyla Leira sensei, tak jsme byli spolu... Zvláštní, že? Ale, bylo to příjemné, hezké, vtipné... Přišlo mi, že i Shokiru si na nás zvykl, přeci jen je starší, ale přes to s námi trávil spousty času, trénoval jak se mnou samotnou, tak společně s Eremim. Jeden z volnějších dní jsem trávila děláním citronových kuliček pro Shokira... Nechápu, proč se tak šklebil, já je dělám dobré, a i on za ně poděkoval a dal si. Takže je má asi opravdu rád. Naše mise byly slabší, protože jsme trénovali převážně a i Leira sensei byla sama vyslána na mise, které bylo třeba udělat, takže jsme nikam sami nechodili... Ale ta zásilka ze země čaje, to bylo něco... My sami jsme se sobě smáli, že vypadáme jako čajové sáčky – ale ta opojná vůně, co nás doprovázela minimálně týden byla neskutečná... Shokiru mi dělal trenéra technik Narů, a musím uznat, ež ten deštník, co jsem si koupia, jsem se díky němu naučila používat... A co víc, zlepšuji se...Díky Shokirovi i Eremimu... Měli jsme C misi, která byla taková napjatá a na hraně byla, když jsme museli do země Deště, přepravit obchodníka do Země ohně... No, co na to říct, Shokiru byl jak na jehlách, Eremi mi zachránil deštník, když se pro něj jako blázen vracel, Shonobi z Deštné si mysleli, že jsme špehové a taky jsme se připletli od šarvátky mezi Deštnou a Říční – tedy mezi jejich shonobi, kteří si vyměňovali názory, ale i tak to bylo nepříjemné a všichni jsme byli rádi, že jsme se dostali celí domů... Ačkoliv uběhly jen dva měsíce, tak jsme toho zažili tolik, tedy alespoň mě to tak připadá, připadá mi, že můj život dostal úplně nový rozměr... Dnes se máme sejít s Leirou sensei u akademie... Taková nostalgie... Leira sensei nás přivítala a začala mluvit o tom, co nás dnes čeká... Hledím na ní s údivem, že nám... Právě nám svěří na starost žáky akademie... Jakmile mi podá svitek, tak než stačím zareagovat z šoku, tak je pryč... Shokiru to vystihl... když si vzpomenu na nás, a to jsme teprve před dvěma měsíci oděšli a stali se geniny, tak chápu, co tím myslí, na druhou stranu Eremi je natěšený, ostatně jako vždy.. ,,Shokiru uklidni se, myslím, že je to dobré i pro nás, co když v budoucnu budeme muset vést více lidí? Eremi má pravdu, vzpomeň si, že s námi taky někdo tenkrát šel... Je jich pouze 23, budeme čtyry – což znamená každý bude hlídat skupinku šesti a jeden pěti...“ Vydechnu a rozbalím seznam jmen, prolétnu si ho a když přijde třída i s učitelem, tak se na něj podívám. ,,Jistě, můžeme. A mohla by se nám nová generace genninů po cestě představit, abychom věděli, kdo je kdo? Prosím?“ Děti si prohlížím a doufám, že kluci jsou na tom stejně jako já, abychom si zapamatovali všechno, každý detail, kdyby se k nám náhodou chtěl někdo vetřít. | ||
| |||
 | O dva měsíce později Byly to překvapivě krátké dva měsíce. Vlastně od té doby, co jsem získala svůj tým, a rozloučili jsme se s Kuličkou, naší první misí to uběhlo všechno jako voda. Doma panovala poněkud napjatá atmosféra, vzhledem k tomu, jaké napnuté vztahy byly v okolních zemích, naši si trochu dělali starosti s tím, že jsem shinobi a občas vyrážíme i někam, kde to není úplně v klidu. Přesto jsem to od nich slyšela jen okrajově, hlavně od mamky, ale nikdy mi to přímo neřekli. Většinou jsem se vrátila domů z mise nebo z tréninku, a když náhodou bylo na pořadu dne tohle téma, všichni okamžitě zmlkli nebo přešli k jiným věcem. Snad pro to, aby nezatěžovali moje myšlenky a nedělali mi starosti. Přesto mi neuniklo, že při každém loučení byla mamka čím dál víc zkroušená a lítostivá. Z výčtu našich misí stálo asi za zmínku hlavně ta v restauraci, kdy jsme našemu zaměstnavateli přinesli zjevně dost vysoké tržby, byla to fuška, záhul, ale také svým způsobem legrace. A taky to bylo poněkud nepříjemné. Jednoho večera, když jsem se vracela z práce domů, mě sledovala parta kluků a nebýt toho, že se mě Hikaru zastal a následně mě doprovodil a… vlastně je taky zřezal. Od té doby jsem je neviděla. A Hikaru mi po dobu naší mise, každé ráno do vlasů vpletl pár květů. Ani nevím proč. Čas plynul poměrně rychle. Přicházela jedna mise za druhou a učili jsme se všichni nové věci. Tedy já hlavně zdokonalovala to, co jsem už uměla. Na misi do Deštné mě málem máma nepustila. Prý to tam není bezpečné. No málem vyletěla z kůže. Ale Naštěstí jí táta dokázal usměrnit. No… Doma bude ještě dusno. Nejsem si úplně jistá, proč je doma tak napjatá atmosféra, ale zjevně se děje něco, z čeho má mamka strach a to není příjemné. K máminu klidu, v Deštné jsme se nezdrželi. Tedy málem jsme tam zkysli na hodně dlouho, protože na hranicích nás málem pozavírali, ale všechno se vysvětlilo, naštěstí. Ale vysvětlilo se všechno, co bylo potřeba, misi jsme splnili a vcelku bezpečně vrátili domů. Mámě jsem se o patáliích na hranicích Deštné raději ani nezmiňovala, nebo by mohla být schopná mě zamknout doma a už nikdy nikam nepustit. Vážně ty dva měsíce uběhli jak voda, zvládali jsme jednu misi za druhou, sílili jsme. Dnešní ráno jsem vstala brzy. Doma bylo ještě ticho, takže snídani i jídlo na cestu jsem si chystala sama. Čekala na nás mise do země lesů. Byla jsem zvědavá na tuhle zemi. Prý jsou tam všude stromy a lesy. Určitě tam budou i nějaké zvláštní druhy stromů. Možná bych mohla sehnat i mamce nějaký pěkný strom do zahrady, pokud bychom měli čas se tam zdržet. Vyrazila jsem na místo setkání s předstihem, proto jsem moc nespěchala, takže jsem došla tak nějak ve chvíli kdy i Kyriu a Hikaru a chvíli na to i Sensei. „ To máš pravdu, Hikaru.“ Usmála jsem se na něj, když nám, tedy hlavně Kyriovi, předala Sensei informace. Když se ozval Kyriu, s úsměvem jsem kývla a trochu si poupravila batůžek na zádech, načež jsme vyrazili na cestu. Pozorně jsem sledovala cestu. Je pravda, že to co Kyriu zmínil, když jsme zastavili na přestávku, mi na klidu nepřidalo. Čekala jsem na odpověď Sensei a při tom vytahovala krabičku z batůžku, v ní byla část mojí svačiny, rýžové kuličky, krabičku jsem otevřela a nabídla jsem každému, včetně Sensei. „ Vážně je to trochu zvláštní… Sensei, vy víte, co je to za semínka?“ | ||
| |||
 | O dva měsíce později Dokud byl Itami v nemocnici, tak jsem za ním chodila na návštěvu pokaždé, když jsem měla chvilku času. Čas letěl až příliš rychle, možná to bylo, protože jsme neměli čas se nudit. Moc volné času nebylo, protože buď jsme měli tréninky a nebo jsme měli mise a při každé z nich se ukázal užitečnější někdo jiný...jednou jsem si i připadala jak honácký pes, ale to mi bylo v celku jedno. Bylo důležité misi splnit. Od doby co jsem si přečetla ten svitek, tak jsem byla spokojenější a Sozo i Itami to na mě mohli vidět. Usmívala jsem se a přestávala jsem nosit šátek, když jsem byla se svým týmem. Nebylo to potřeba, věděli co jsem zač, nebáli se a mám pocit, že mě přijali takovou jaká jsem. Žila jsem s pocitem, že někam patřím a také, že nejsem sama...nejsem poslední přežívší z mé „rasy“. Následoval také můj „výlet“ se senseiem. Byla jsem nadšená a zároveň nervózní. Bála jsem se toho jak mě přijmou a jak to celé dopadne...žaludek jsem měla sevřený a den předtím než jsme vyrazili jsem toho ani moc nesnědla. Donesli se ke mně bohužel i věci, o kterých bych raději nevěděla. V podstatě po celém světe jsou problémy a někde je snad i válka mezi lidmi ze stejné země, ale tomu jsme nevěnovala moc pozornost, to co se mi vůbec nelíbí je, že ten nukenin je stále na svobodě. Sice jsem se s ním setkala jen v podobě genjutsu, ale i tak je to nepříjené, protože sakra nebezpečný... Sensei si toho určitě také všiml, protože byl dost zamyšlený. Čas šel však dál a nebyl prostor pro dlouhé přemýšlení nad věcmi, které stejně změnit nemůžeme i kdybychom chtěli...Byli jsme na další misi a to na cestě do Skryté Písečné s nějakou velmi vzácnou a super rozmazlenou bylinkou. Chtějí ji zkusit pěstovat ve skleníku. Bohužel je potřeba ty kytky neustále udržovat vlhké a ve stínu...v čemž pomohl poměrně dobře Sozo, ale i sensei, který měl svitky se zásobou vody. Ta se bude hodit v poušti před Písečnou...Nasadili jsme dosti ostré tempo, už jen proto abychom se tam dostali co nejrychleji. Nakonec jsme překročili hranice Země Ptáků. Sensei nám rozdal úkoly. Nesla jsem také nějaké sazeničky, a Sozo se o ně měl postarat. Opatrně si sundám svůj náklad rostlinek a pomlau je předám Sozovi. Já mám jít kus napřed, takže se o ně nebudu moci postarat...Jakmile jsou sazeničky předány tak vyrazím dopředu na průzkum. Začala jsem více spoléhat na svůj sluh a čich, než na zrak, protože ten jak jsem zjistila je o trochu horší než u lidí. Krom šátku jsem přestala používat i boty, tedy alespoň v terénech, kde je rozumný povrch, i když je mám sebou, protože před Skrytou Písečnou je v podstatě jen poušť a nepochybuji o tom, že ten bude horký a moje tlapky by to neocenili... | ||
| |||
 | Skrytá Vodopádová vesnice
E-MISE: PŘEKVAPENÍ V PODOBĚ STAŘENKY Od naší první E-mise začal den opět utíkat svižněji. Bylo to mnohem příjemnější, než čekání na zařazení do týmu. Následující dny jsme strávili společnými tréninky pod taktovkou naší sensei. Mise, které nás měly naučit lepší spolupráci, byly pro nás všechny pravděpodobně novinkou. Nebylo to nejlehčí. Dozajista ani pro jednoho z nás. Můj handicap navíc ostatním dal také zabrat. Třeba při takovém orientačním sprintu přes les, kdy jsme měli sbírat zelené fáborky ze změti různých barev, má nevidoucnost byla poměrně silný problém. Sice jsem se mohl pohybovat podle zvuků, které způsobovalo kde co, bojovat s nepřáteli, ale v případě odtržení se od týmu případně sbírání něčeho, co jsem vidět nemohl a tudíž rozeznat… tak to bylo totální selhání. Takovýchto tréninků jsme nakonec podstoupili více než dost, než jsme se více sehráli. Uvědomit si slabiny jednotlivce a nalézt cestu, jak je nejlépe pokrýt jako tým a přeměnit slabost v sílu… to vyžaduje někdy více, než by se dalo čekat.
Život ve Vodopádové si plynul svým lenivým tempem. Alespoň tak mi to přišlo po celé řadě nekonečně dlouhých, ač příjemných, E-čkových misích. Ani dnešní den nebyl výjimkou. Když jsme se hlásili všichni čtyři u Ayako-sensei, bylo nádherné počasí bez mráčku, kdy vanul příjemně chladivý větřík. Ideální příležitost pro venkovní misi, ale opak byl pravdou!! Dnes jsme měli za úkol vypomáhat v místní knihovně. Zobrazit SPOILER  Je to pár dní, co jsem si vyposlechl otcovu hlasitější konverzaci s mamkou, kterou jsem neměl slyšet. Matka otci vytýkala, že mi nic neřekl a z ničeho nic ukončil naše společné tréninky… Neměl jsem v úmyslu poslouchat, ale pravdou zůstávalo, že jsem byl zvědav na otcovy důvody. Mrzela mě jeho zaneprázdněnost. Sice po dobu, co jsem trénoval se stařenkou mi mezera v tréninku s otcem tolik nevadila, ale i tak to byly většinou jediné chvíle, které jsme spolu mohli trávit… protože otec měl toooooolik práce. Mno, zdá se, že ani naše “drobné” lekce neměly až tak absolutní výhradu nad prací. Rozpad aliance drobných národů otce tolik netrápil. Vodopádová se nechtěla vměšovat do rozbrojů mezi zemí Řek a zemí Deště, za to se už tehdy něco aktivně řešilo se zemí Zvuku. Pravdou je, že do této problematiky viděl víc, než mohl přiznat i matce, takže ta to chtě nechtě musela nechat být. Faktem zůstávalo, že jsem si mohl jen být jist, že tréninky s otcem nepřipadají v nadcházejících brzkých časech v úvahu. A jelikož jsem byl zvyklý nezahálet a poddávat se svižnému tempu při svém rozvoji (ne nepodobným drezuře), musel jsem vzít věci do svých rukou a drezurovat se sám. D-MISE: ZEMĚ BLESKU - ARATE NA ZABITÍ!! Čím více jsme sílili jako jednotlivci, ale jako i jednotný tým, začali jsme plnit i Déčkové mise. Příjemnou stránkou věci bylo, že s vyšší úrovní misí, kromě rizika přibývala i výše finančního ohodnocení, takže bylo příjemné vědět, že se začínáme čím dál více osamostatňovat, alespoň i po stránce našich příjmů. Nemuseli jsme již tolik spoléhat na rodiče, abychom si lecos mohli pořídit sami. Sám jsem většinou ale investoval spíše do výbavy a pomůcek pro mé mise. Tak nějak jsem netušil, za co jiného bych měl své peníze utrácet, a tak jsem si je šetřil na dobu, kdy přijdu na to, k čemu své peníze využít. Každopádně jsem se ale cítil hrdě, když obnos v mých rukou začal vážit více, než při plnění E-misí.
TRÉNINKY Mezi všemi těmi misemi se našel čas i pro naše tréninky pod taktovkou naší sensei. Jedním z mnoha byly tréninky vytrvalosti a vpodstatě i silné vůle. Začínali jsme s tréninky, které měly posílit naše tělo už jen tím, že jsme stáli pod vodopádem celé hodiny a naše těla byla masírována masou vody. Nejhorší z nás to měla asi Kora. Jelikož byla dívka, měla i lehčí konstituci těla a voda s ní cloumala, jak si zachtěla. Zprvu jsme měli jen sedět na kamenech a snášet tíhu a sílu řinoucí se vody. Pro některé z nás to vskutku nebyl lehký oříšek. Krom toho, že při takovém tréninku snadno rychle prochladnete, takže vážně to nebylo jen o svalech, držení rovnováhy, ale i o tom, jak moc dokážete snášet vlastní nepoholdí a slabost. Kdybych měl hodnotit, kdo v tomto tréninku udělal největší postup, řekl bych, že Kora. Nejen, že musela překonat svou slabost, aby nás s Aratem dohnala, nicméně ani si nestěžovala a v podstatě tiše vzdorovala vlastním nedostatkům. Zobrazit SPOILER C-MISE: POSEL ZE ZVUČNÉ Postupně jsme se dopracovali i k céčkovým misím. Ayako sensei o nás měla pravděpodobně vysoké mínění… No byl jsem rád, že i přes pomalý start plný éčkových misí jsme mohli přijít tak rychle ke zkušenostem z náročnějších úkolů. Za tu dobu ale se kolem nás šířily horké novinky jak požár. Ač hádky zemí Řek a Deště nebyly nic malého, přesto největší poprask způsobila občanská válka ve Zvučné. Zdá se, že otcovy obavy ohledně Zvučné byly oprávněné a pravděpodobně nyní bude ještě větší zázrak, když se setkáme alespoň večer u večeře. Proto jsem byl rád, když nám sensei oznámila, že budeme doprovázet posla ze Zvučné!! Alespoň otci mohu trochu pomoci!! A třeba o to dříve se budeme moci vrátit k našim společným tréninkům!!! Chtěl bych mu ukázat, jak moc jsem za ty dva měsíce zesílil!!!
S touto misí přišel i citelný fakt přehodnotit naše původní strategie… Díky tomu, že D-mise proběhly relativně klidně, až doposud jsme nepociťovali potřebu něco měnit. Ale fakt, že chybí Hanako nyní byl nezastinitelný. Nyní jsme byli jen tři a měli jsme ochraňovat svěřenou osobu!! Selhání nepřipadalo v úvahu. Při dobrém uvážení našich sil a vývoje, bylo rozhodnuto!! Kora měla za úkol držet se s naší svěřenou osobou. Arate vedl a já nám všem hlídal záda. Což bylo nejvhodnější ze třech různých důvodů. Za prvé, Arate neuměl být vzadu. S jeho elánem a energií by pravděpodobně došlo brzy k rozdělení týmu, což by vedlo pravděpodobně k okamžitému selhání. Za druhé, Kora byla v prvé řadě člověk, co se specializoval na léčebné techniky. Vím, že určitě má něco dalšího v rukávu, což z ní dělá vhodnou tělesnou stráž a zároveň support nás ostatních. Kromě toho, díky tomu, že vidí, v případě tragédie může se odtrhnout od týmu a doručit “balík”, aby nedošlo k totálnímu selhání či sehnat pomoc. A třetí důvod… díky tomu, že nevidím, nemohu postřehnout v předvoji ledasco. V případě úniku s “balíkem” není zde jistota, že se nespletu, ať už by šlo o “balík” samotný či o rozpoznání přítele od nepřítele. A mé schopnosti více nahrávají k tomu rozpoznat skrytý útok ze zad a zároveň zdržet či se přímo vypořádat s protivníky, zatímco “konvoj” bude bezpečně pokračovat.
C-MISE: VETŘELCI ZE ZVUČNÉ Zdálo se, že se situace ve Zvučné čím dál více horší. Čím dál více misí bylo ve spolupráci s oficiální vládou Zvučné, před vzbouřenci. Země Zvuku se v podstatě potýkala s občanskou válkou. Dnes jsme měli před sebou úkol, který zahrnoval širokou kooperaci s dalšími týmy z Vodopádové. Dle zpráv se na naše území dostali rebelové a Zvučná sama zažádala o pomoc Vodopádovou. Ač jsem byl navenek klidný, v hloubi duše mě svíral neklid. Tohle byla naše první mise, tak velkého rozsahu. Spolupráce s dalšími týmy? To jen vypovídalo o náročnosti této mise, nejenom kvůli rozsáhlosti terénu, ve kterém se nepřítel mohl schovávat, ale také to mohlo být i známkou toho, proti jak silným protivníkům budeme stát. Zobrazit SPOILER | ||
| |||
 | Čas Už si moc nevzpomínám jak jsme se dostali zpátky ven a nebo do Konohy, je to jako kdyby můj mozek věděl, že jsem v bezpečí a prostě vypnul. Doufala jsem, že jsme všichni vyvázli živí, protože pokud by někdo při téhle akci zemřel, tak nevím, jak bych s tou myšlenkou dokázala dál pokračovat v „normálním“ životě. Nakonec však všechny zlé myšlenky usnuly spolu se mnou...byla jsem šíleně unavená... Postupně jsem zjistila, že to všichni přežili a byli na tom docela dobře a to včetně mě. Jediné co mě trápí je, že nevím jak je na tom tým ze zvučné, ano dostali se domů, ale v jakém stavu a jak jsou na tom teď? Tohle je muselo určitě změnit a ne málo. Sensei měl na sobě nějaké nové šrámy, ale neřekl nám, kde k nim přišel a já se na to stejně neměla odvahu zeptat. Mám pocit, že je to moje chyba, že jsme skoro zemřeli...byla jsem příliš slabá na to abych je dokázala ochránit. Ještě během následnujícího týdne jsme se Sesneiem byli jak u výslechu, potřeboval vědět co nejvíce detailů. Mě osobně se o tom moc mluvit nechtělo, prostě jsem se k tomu nechtěla vracet, ale musela jsem...z mého tónu hlasu bylo jasné, že se viním z toho, co všechno se pokazilo. Je možné, že to ani moje chyba nebyla, ale já to tak vnímám. Nevím co se stalo se všemi těmi shinobi co se nás pokusili zabít, jen vím, že ti dva divní utekli a zbytek co přežil a byl chycen, tak byl předán do zvučné a to je tak vše. Během dalších dvou měsíců jsem měli samozřejmě tréninky, které skoro hraničli s tyranií, ale mě to bylo jedno, vždy jsem se snažila co nejvíce, věděla jsem, že to sesnsei dělá proto aby další náročná mise, jako byla tato, dopadla lépe. Samozřejmě tak abychom, pokud možno vyvázli v jednom kuse a živí, protože kdyby se tam tehdy sensei neobjevil...tak bych nebyla mrtvá jen já... Postupně jsme se z e-čkových misí, které jsme začali zvládat levou zadní, dostali až po mise déčkové, které samozřejmě Daiki-sensei vybíral tak aby to pro nás bylo co nejvíce náročné...jak jinak, to je prostě sensei, „týrá“ nás, ale dělá to pro naše dobro. Kdo ví, možná ho to i vnitřeně „uspokojuje“, ale u něj jeden nikdy neví. To co se dělo ve světě nás rozhodně neminulo. Zaslechla jsem pár věcí, které se mi vůbec nelíbili a svíral se mi z nich žaludek a ten hledaný nukenin? Řekněme, že jsem se začala skoro modlit, abychom ho nikde nepotkali...Díky rozpadu koalice, bylo zřejmě i těžší udržet poslední dobré vztahy s ostatními zeměmi jako je třeba Zvučná, kde se situace jen zhoršuje. S tím také souviseli naše mise ranku C, jako třeba ochrana zásob pro Zvučnou nebo pokus o udržení, jedné z hlavních částí Zvučené, bezpečné. No, prostě to bylo dosti náročné a rozhodně to nevypadalo, že by se situace měla zlepšit. V zemi Čaje situace taky neblya zrovna...růžová, ale toho se náš tým neúčastnil. Dva měsíce jsou pryč a my se sešli na oběd v restauraci. Na jídlo nás pozval Daiki-sensei, což už je samo o sobě dost podezřelé. “Kluci být vámi, tak bych se tolik necpala...“ poznamenám k nim potichu. Já se najím, ale rozhodně se nepřecpávám, nejsem blázen. Tohle je pozvánka od sensie a je to jako kdyby říkal: „Nacpěte se, ale pak si nestěžujte až vám bude zle“ nebo něco takového. Moje podezřívavost vůči senseiovi v těchto věcech, za ty dva měsíce, dosti vzrostla. No ukázalo se, že mám pravdu, protože po tom co i pánové měli dost, možná až příliš, tak nám sensei sdělil, že nás čeká další mise a z jeho „krásného“ úsměvu, po kterém by se kde jaký odvážlivec raději schoval do skříně, než mu čelil, bylo jisté, že ještě dnes vyrážíme. Měla jsem chuť říct klukům: „Já vám to říkala.“, ale tak nějak jsem si to netroufla. Podle slov senseie se jedná o průzkumnou misi ranku C na hranici země Ohně a Zvuku. Moc se mi to nelíbí, protože to bude o hubu, ale někdo pomoct musí...Yamato se zeptal na dost logickou otázku a také dostal odpověď, která dávála smysl. “Myslím, že ano...jen si dojdu pro věci...“ odpovím tiše. “Sensei....za celou dobu jsem se na to nezeptala, ale trápí mě to, víte jak jsou na tom ti, které jsme osvobodili? Vím, že se dostali domů, ale jsou v pořádku?“ musela jsem se na to zeptat, protože mě to trápí...celé dva měsíce...ať už dostanu odpověď či ne, tka po tom co nás sensei „propustí“ se domu vyrazím připravit a ještě se stavím za bratrem v práci abych mu dala vědět, že budu teď nějakou dobu pryč...ano bojí se o mě, jako vždy...on je moje poslední rodina a já jeho...přičemž mě de o kejhák mnohem častěji než jemu. Jakmile máms baleno vše potřebné a rozloučila jsem se s bráškou, tak vyrazím na místo setkání. | ||
| |||
 | DALŠÍ MISE, SNAD TO TENTOKRÁT PŮJDE LÉPE Mise kterou jsme měli na ostrově Nagi pro mně dopadla jako veliké zklamání. Ani mně tolik nepřekvapilo že jsme dále nic nenašli a to ani s pomocí dalších týmů. Byl sem naštvaný spíše sám na sebe. Už od okamžiku kdy jsme se vydali na cestu, se objevovali nějaké komplikace. Pak se dostaneme sem a to není vůbec k ničemu. Všechno to byla jen ztráta času. Štve mně že nikdo z nás neměl schopnosti se s tím vypořádat. Možná že by to dopadlo lépe, když bychom požádali o pomoc nějakou další vesnici. Třeba nějaký Hyuuga z Konohy by mohl být docela nápomocný. Oficiálně nám byla mise uznána jako splněná, ale já to tak neberu. Selhali jsme. Do okamžiku než přijdu na to co se na tom proklatém ostrově děje, budu to brát, že to byla první mise při které jsme selhali... Další dny jsme už zpět v Mlžné a život se vrací k normálu. Cvičení, když byl čas tak i meditace, ale hlavně různé mise. Ještě teď s nechutí vzpomínám na tu kanalizaci. Bylo to opravdu odporné, ale bral sem to zkrátka jako misi kterou musíme splnit a tak sem nijak neremcal. I když to jednou či dvakrát vypadalo že se pozvracím, vše bylo nakonec v pořádku. Jak jsme ale chodily na důležitější a těžší mise, začali růst i mé obavy. Potvrdilo se, že to co se dělo na Nagi nebylo jen tak. Nějaká neznámá organizace.. Vše to začalo dávat smysl. Kradou zásoby kde se dá a používají je pro vlastní účely. Skoro by mi to přišlo jako že krmí spoustu lidí, jako by se třeba chystali na boj. Nemůžu nemyslet na to, jak je možné že jsme ještě nikoho z nich nedostali? Ani neviděli? Nejsou k dispozici skoro žádné informace. Jsou oni tak dobří a nebo my tak neschopní? Na všechno sem se ptal otce, ale odpovědí mi bylo, že to musí probrat se staršími členy klanu a pak s vedením vesnice. Samozřejmě sem se ani pak nic použitelného nedozvěděl. Už sem si začínal říkat, že je tady vážně něco špatně. Že bych se do toho pustil sám, nebo se svými kolegy. Možná že kdybychom se vrátili na ostrov Nagi s obrovskou zásobou ryb, bychom vylákali ty neřády kteří by je chtěli ukrást. Opravdu sem nad tím přemýšlel, ale bohužel, nebyl čas. Není to tak dlouho, co jsme byli vysláni na další misi, na další ostrov. Nápadně to připomínalo ten náš první nezdar. Takřka ty samé události. Mizející jídlo, obyvatelé a nikdo nic neviděl. Možná sem paranoidní, ale začínám si pohrávat s myšlenkou, že by u nás ve vesnici mohli mít nějakého špicla. A nebo, si s námi jen hrají. Vždy nás někam vylákají, jako upoutání pozornosti a mezi tím udeří zcela někde jinde. A nebo, jsou špiclové přímo na těch místech kde se ty věci dějí. To by vysvětlovalo mnohé. Možná že tentokrát nebudu tolik mluvit a budu si dávat pozor na tamní obyvatelstvo. Jen tak sedím, čistým hadříkem čistím svůj meč a při tom poslouchám senseie. Když domluví, tak si jen tiše povzdychnu a podívám se na něj. "Nevidím důvod, proč by zde měli čekat zrovna na nás. Patrně budou dávno pryč a my jsme tu zbytečně. Jako posledně.." Sdělím svůj názor a dál se věnuji svému. Mám opravdu pochybnosti, ale samozřejmě budu ostražitý a udělám co bude třeba. Pokud zde někdo skutečně bude, což se mi tedy nezdá, ale pokud bychom skutečně na někoho narazili, pak sem rozhodnutý. Nepřátelé nám nesmějí utéct. Tento ostrov opustí jen v poutech a nebo v černém pytli. | ||
| |||
 | Měsíce plné tvrdé práceJeště dva dny trvalo, než jsem se konečně mohla setkat se svým týmem. Netrpělivost mě hlodala tak, že jsem sotva dokázala sedět na místě. Nedokázala jsem se vůbec soustředit na kresbu nebo knížku, tolik energie jsem v sobě měla. Táta by ji ze mě vymlátil, ale bohužel na mě neměl čas celou dobu. Tak jsem trénovala a cvičila v zahradě sama. Mamka se mě snažila učit Hi no Mai, jelikož mi to však hodně nešlo (a to mě strašně frustrovalo), nakonec se na to vykašlala. Alespoň prozatím. Konečně přišel ten den. Nervozitou jsem skoro ani nemohla snídat. Kdo bude náš sensei? Jaký bude? Jak budu vycházet s dalšími dvěma geniny? Všechny tyhle otázky budou velice brzy zodpovězeny, ale nejdřív je třeba do sebe dostat nějaký zdroj energie - přeci tam nepůjdu hladová, ne? Nakonec jsem dorazila na místo setkání (a dokonce včas) a naskytl se mi první pohled na našeho učitele. Tedy spíš učitelku. Mladá, spíše drobná, ale určitě neskutečně šikovná kunoichi. Sarutobi, to slavný klan Konohy. Rozhodně jsem k ní chovala respekt a doufala jsem, že budu aspoň z poloviny dobrá jako ona. Také jsem se poprvé od zkoušek viděla s Arikem a dalším týmovým kolegou Tayurem. Jako introvert jsem se ve třídě příliš s nikým nedružila, takže jsem oba znala jen od pohledu. Teď to vypadá, že se budeme muset poznat víc. naše spolupráce bude důležitá, otázkou však zůstává, jestli se naše schopnosti dají vhodně zkombinovat. Sensei nás už od začátku vůbec nešetřila. Kondiční trénink mi nevadil, sama jsem doma dost cvičila, ale spolupráce už byla o něco těžší. Nedokázala jsem příliš dobře číst v lidech a nepatřila jsem k upovídaným lidem. Také jsem se vrhala do akcí sama, protože mi prostě přišlo, že můžu, a moc jsem se neohlížela na ostatní. Buď mě následují, nebo si to vybojuji sama. A to byl samozřejmě kámen úrazu, protože sama si s máločím poradím, alespoň tedy na téhle úrovni. Nejsem zkušená ninja, nemůžu si dovolit frajeřit sama, musím spoléhat na své týmové kolegy. Bylo to pro mě možná o něco náročnější než pro jiné, nakonec jsme se však o něco zlepšili a já se oběma klukům naučila věřit. Brzy přišly mise. S venčením psů jsem měla asi největší problém, protože se jich bojím. Můj tým se to dozvěděl vlastně až na místě, protože do té doby nebyla příležitost tuto informaci sdělit. Naštěstí jsem dostala asi toho největšího dobráka ve vesnici, vůbec mě netrápil (na rozdíl od Arikeho, chudák) a vypadalo to, že mou existenci uznal. Nakonec jsem si s ním i trochu hrála a ten pes možná pomohl trochu ubrat z mé fóbie. Další mise přicházely, lehčí i těžší. A ne vždy jsme předvedli dobrý výkon. Mé ohnivé schopnosti se zdály být užitečnými při hubení škůdců, jenže se ukázalo, že hubíme brouky klanu Aburame. Když nám jeden z členů klanu vyčinil, jen jsem sklopila hlavu a rozpačitě jsem vrtala špičkou v zemi. Cítila jsem se v ten moment dost trapně. Věnovala jsem mu tichou omluvu, na nic lepšího jsem se nevzmohla. Kromě misí jsme samozřejmě i trénovali. Jako týmu nám to ne ve všem šlo. Někdy bylo dost obtížné vyhýbat se Tayurovým zbraním, které přivolával ze svých svitků. Já naštěstí zatím neměla jak komu ublížit, pokud jsem tedy nedala omylem někomu pěstí. Cítila jsem se však trošku slabě v porovnání se svými týmovými kolegy, tak jsem pokračovala v tréninku i doma. Vyjádřila jsem své myšlenky tátovi, který souhlasil, že se pokusí se mnou něco vymyslet. Bylo to možná o trochu těžší kvůli tomu, že jsme ovládali jiné elementy, ale dalo se s tím pracovat. Kombinace mého Kekkei Genkai a klasického taijutsu je něco, co můj klan prostě nedělá. Oheň v úderech se ovládá jedině během Hi no Mai, jež jsem absolutně neovládala. Jiné členky klanu na mě vždy koukaly trochu svrchu právě kvůli tomu. Nohy se mi pletly a nedokázala jsem najít tu eleganci. Myslím, že je jasné, že jsem spíše silově založená, a tak si musím cestičky vyšlapávat sama. Nic příjemného, ale třeba to někdo v budoucnu využije, přeci jen nemohu být jediná v tomhle světě, kdo neovládá rodový způsob boje. Navíc, vymýšlet nové techniky je hrozná zábava. Člověk využije svou vlastní kreativitu, i když přenést svůj nápad do reality není vždy jednoduché. O to chutnější je pak ten pocit vítězství, když člověk provede techniku tak, jak si ji představoval. Bylo to hodně práce. S tátou jsme vymysleli koncept, ale úspěšně zapojit svůj oheň, to už bylo o něčem jiném. Po trénincích nebo misích se svým týmem jsem pak tvrdě pracovala na nové technice doma. Během těch dvou měsíců jsem pak měla i chvíli, kdy na mě byla hodně poznat celková únava - nabrala jsem si toho až příliš a teď jsem za to trpěla. Snažila jsem se být tvrdá a neústupná, zatnout zuby a snažit se dál, ale to byla hloupost. Došlo to tak daleko, že jsem si musela dát pár dní pauzu od všeho a zůstat v posteli, protože mé tělo mě již odmítalo poslouchat úplně. Tři dny. A cítila jsem se kvůli tomu hrozně, jelikož jsem výrazně zdržovala svůj tým. Poté, co mi sensei trochu vyčinila za toto chování, jsem se rozhodla pro trochu rozumnější přístup. Pořád jsem pracovala na své nové technice, nevěnovala jsem tomu denně tolik času. A snažila jsem se kvalitněji odpočívat. Když jsem na zahradě poprvé provedla obloukový kop a od mé nohy vyrazila ohnivá vlnka, jen jsem spokojeně dopadla zadkem na zem. Dokázala jsem to. A brzy Hi no Nami uvidí i můj tým. Dva měsíce uběhly jako voda. Účastnili jsem se dalších několika misí, dál jsme spolu trénovali. A i dnes, i dnes máme misi. Úroveň C, takové od nás vyžadují plné soustředění. Byli jsme v Zemi Jehel a měli jsme hlídat vesnici. Sensei nám sdělila základní informace, proč tady vlastně jsme, a na to jsem jen mlčky přikývla. Možná si také trochu zabojujeme, a to ne v rámci tréninku. Naostro. Doufala jsem, že se konfliktu vyhneme, člověk ale nikdy neví. Došli jsme nějakého místního vozku. Před jeho nedůvěřivým pohledem jsem trochu uhnula hlavou do strany. "Asi budou," souhlasila jsem s Tayurem tiše. "Musíme jim ukázat, že se nás ale bát nemusí. Jenže moc nevím jak." Sensei už se o něco takového snažila, nevypadalo to však příliš úspěšně. Abych trochu odlehčila atmosféru, věnovala jsem vozkovi úsměv a pokusila jsem se tvářit co nejmileji. Jako nemluvný člověk jsem však nehodlala nic říkat, ještě bych tuhle situaci mohla zhoršit. | ||
| |||
 | Dlouhé dva měsíce Vzpoměla bych si na den, kdy jsme dostali s Ariakim na budku od onoho neznámého černého ANBU... Ano vzpoměla, protože taková věc, takové nebezpečí a taková bezmoc se nezapomíná... Vzpoměla bych si i na Edaie, jak se tváříl, když jsme mu o tom povídali, ale soudě dle jeho informací o zpřísnění obrany města a posílení hlídek i informování ANBU, bylo vidět, že alespoň on nám věřil. Ano... Edai jako sensei nám věřil. A tak mohly dny plynout dál a onen sen, nebo co to vlasně bylo, mohl v poklidu vklouznout do stínu zapomění, tedy... Ne zcela do stínu zapomění, ale byly tu důležitější věci na práci, ty věci mají jméno - mise... Jednoduché úkoly, které sice nebyly bůhví jak zábavné, ale i tyto úkoly musíme plnit. Pomoci s úklidem zahrady - jednoduché ale vyčerpávající, a člověk rozhýbe i ty svaly, které ani neví, že má... A že jich má opravdu hodně, když si to druhý den uvěomí... Pak jsme se měli možnost dostat k úklidu horkých pramenů... To bylo také zajímavé, ale mnohem zábavnější by bylo tam jen tak ležet a odpočívat, a ne pracovat, jak diví, ale jak už jsem vzpomenula, i takovou práci musí někdo udělat a za úplatu jsme to byli my... I když pak přišla odměna, kdy jsme zašli do horkých pramenů. A tak jsme z toho udělali tradici, že alespoň jednou tdně, když čas dovolí, tak si zajdeme odpočinout... Tedy alespoň já určitě a doufám,, že Ariaki s tím souhlasil. Doučování akademické látky bylo o něco zábavnější, protože bylo úsměvné zjistit, jak rychle se dá všechno zapomenout, ale správným přístupem si na to člověk vzpomene, a i když to nebyla náročná věc, tak jsme se u toho i trochu zapotili. Víte, já nikdy nebyla šprt... Tedy... Byla ale nebyla... Mě to šlo samo, a proto jsem se tam s nikým moc nebavila... Ale to už mluvím o něčem jiném, každopádně to byla legrace... Opravdu legrace. Sama jsem se pak musela dojít podívat do knihovny a také jsem potajmu ve svém volném čase poslouchala pod oknem, abych si oživila to, co jsme zapomněla. Déčkové mise, ty jsme plnili vlastně i z důvodu, abychom se s Ariakim nezabili, když spolu budeme bojovat jakože opravdu bojovat proti někomu a ne jen v trénincích, kde nás Edai sensei učil. Jistě, že mi vyvstala na mysl TA noc, kdy jsme oba málem zemřeli... Jsme tým a tak to je... Není to každý sám za sebe... I kdž jsem si jistá, že kdyby šlo opravdu do tuhého, tak buďto on, nebo já týmovou práci porušíme, protože vím, že ani jeden z nás by nedopustil, aby se druhému něco stalo... A když by se už něco jednomu z nás mělo stát, tak je lepší, když si ublížíme navzájem, a nebo když nás sejme Edai, než kdyby to bylo naostro... Jako tenkrát... Ale opravud to bylo tenkrát naostro? Naše týmová spolupráce se ukázala v D misi, když jsme měli chytit zdivočelého psa... Řeknu vám, taková rychlost a takový hukot jsem na misi snad nezažila. A bolelo to! Ten zmetek mě kousnul! Ale... Musím říct, že to stálo za to... I za ten kousanec. Ale byli jsme bezstarostní a i Edai se nám tenkrát smál, jak jsme vypadali, ale věřím, že na nás byl i právem hrdý, protože jsme byli fakt dobrý tým... I když jen o dvou členech – stále jen dva. Asi jsme byli profláknutí a tak k nám nikdo nechtěl... Kdo ví... Já byla s Ariakim i Edaiem spokojená, protože i když jsme byli komornější tým, tak jsme si na sebe zvykli opravdu rychle a často jsme se smáli... Ano tenkrát jsme se ještě smáli, ale po nějakým čase byl ustaraný pohled ve tváři Enkageho znatelnější a i Edai byl zamyšlený a ustaraný... Usmál se, občas... Ale bylo na něm vidět, že přemýšlí. Šok, kteřý přišel se záchranou několika shinobi na jihu země se prohluboval, když jsme slyšeli, že hlídky, které tam byly záhy poslány, byly zahnány na ústup a tím Země plamene ztratila své území... A země Tygrů? Ta poskytla ochranu odtrženému území, což vyvolává otázky, jestli bude, nebo nebude válka a pokud opravdu válka bude, tak... I my? I my mladá generace, která o válkách slyšela od rodičů, nebo v historii na akademii? Jak by to dopadlo, kdyby byla válka? Co bysme dělali? Jsme trénovaní na boj, ale... Ve válkách se umírá a protivníkovi je jedno, kdo proti němu stojí... Pokud bojuješ, tak zemřeš... Ale já... Nechci umřít, ani nechci aby někdo jiný zemřel... Jedna z našich C misí byla zásobování k pohraničí. Atmosféra se tam dala krájet a bylo to takové, napjaté a celkově na člověka padaly chmurné myšlenky, člověk byl opatrnější a nervóznější, alespoň já... Ano, C mise – složitější mise na které jsou potřeba tři... I když Edai byl jako naše podpora vážně super, tak přeci jen třetí člen by se nám hodil jako sůl a také, Edai nám správně pomáhat ani neměl, takže kdyby se nezapojil, tak to nezvládneme... Už už jsme měli dostat třetího člena, ale opět se to odložilo... Myšlenka, jestli jsme tak marní, že nám nedají třetího mě napadala stále častěji a to i mě dělalo vrásky na mém jinak veselém obličeji – někdo musí být ten, kdo je veselý navenek a roptyluje ostatní, ale když je sám, tak padne do splínu a chmurných myšlenek. Ale nakonec to bylo díky dědičné nemoci, které onoho mladíka postavila mimo hru... Bohužel... Bylo mi za něj smutno, protože kdyby se tohle stalo mě, tak... Asi bych se zbláznila... Kdybych nemohla dělat to, co mě baví a nestačila bych těm se kterými trénuji... Další věc, i když v momentální situaci nepravděpodobná, jsou chuuninské zkoušky, kde musí být týmy po třech... Ano po třech, jinak jsme nahraní a i kdybychom byli sebe lepší, tak si ani neškrtnem, a ani nemůžeme jít na těžší mise, protože ve dvou by jsme je nemuseli zvládnout... Ach jo... Dnes bychom měli jít na nějakou misi, ale Edai sensei přišel s překvapivou změnou... Budeme vyrážet na sever... NA SEVER???? Ano slyšela jsem dobře, na sever k hranicím, kde by měl být někdo, kdo by mohl být naším třetím členem... Jsem zvědavá, natěšená, nervózní a napjatá, kdo to má být... ,,Edai sensei?“ Pohlédnu na něj, ale pak zmlknu, protože nám přednese plán, že se naobědváme – tedy, neberte to jako normání oběd nebo piknik, je to spíše potravinová pilulka, na nabrání síly a trochu oblbnutí žaludku, ale je to dobrá věc to jako rozhodně... ,,Edai sensei? O koho se má jednat? Kdo má být ten, na kterého sázíte a komu nesete onu čelenku?“ Zadívám se na Edaie, protože on jediný ví, pro koho jdeme, a on jediný nám může říct více. Usadila jsem se do trávy a dala si jednu pilulku na zahnání hladu... A pozorovala jsem i Ariakiho, jestli se nějak nevyjádří také. | ||
| |||
 | Po dvou měsících Ayame Akemi Událo se spousta věcí za poslední dobu. Nejen v rámci tréninku, misí a osobním životě. Ale i do naší malé zemičky doputovaly zprávy z okolí. Přímo nás nezasahují, alespoň prozatím. Ale jako takto malá země si nemůžeme dovolit zůstávat úplně tiše v koutě. Jinak někdo přijde a pokusí se získat něco, co by mu nepatřilo. Moje pravidelné návštěvy nemocnice nic nového nepřinášejí, na druhou stranu se mi daří účastnit se lékařských hodin. Lékařské nauky mi přijdou velmi zajímavé a teoreticky bych v nich mohl najít řešení vlastního problému. S Hikaruem a Ayame dostaneme na starost několik dalších misí. Některé zajímavé, například cesta do Deštné vesnice. Některé méně, třeba obsluha v čajovně. Ne že by to vadilo, ale nebylo to nijak extra zábavné. Ale poznáte tam spoustu zvláštních osob a různé druhy charakterů. Po dvou měsících dostaneme opět jednu z těch misí, které jsou toho jednoduššího typu. Odnést něco někam. Jednoduššího v tom smyslu, že musíme dávat pozor jen sami na sebe a na náklad. ,,Budu." pronesu se spolehlivostí v hlase a ukryji váček se semínky u sebe. Přijde mi zvláštní, že mi je sensei svěřuje, ale zároveň je to pro mne projev důvěry. Když se Hikaru ozve s tím, že mu není příliš jasné, proč nosit stromy do lesa, ozvu se kromě sensei i já. ,,Nevím, co to je za stromy, ale určitě to má nějaký důvod. Mohou zadržovat více vody, bránit sesuvu půdy a tak. Další věcí jsou plodiny, které může být nákladné dovážet, protože se při převozu mohou zkazit. Nebo to jsou možná nějaké okrasné stromky, které si chce někdo vysázet kolem obydlí." nadhodím několik teorií. Že by Země lesů neměla stromy pro zemědělské účely a udržení půdy se mi moc nezdá. Ale nakonec, to ani vědět nepotřebuji. Dostaneme brzy pokyn k zastavení. To mi přijde jako dobrý nápad. Ale také to znamená, že jsme někde, kde už tolik času na přestávky nebude. ,,Sensei, co můžeme potkat na naší cestě? Myslím tím, nějaké problémy, které se týkají těch semen?" rukou nahmatám váček, uschovaný u sebe. Bylo by hloupé ho ztratit někde po cestě. Ptám se, protože aby shinobi byli najímáni na převoz semen stromů, tak na nich musí být něco zvláštního. | ||
| |||
 | Dva měsíce a další mise Prvních pár dní následujících dvou měsíců strávím v nemocnici než mě pustí domu s tím, že se moje zranění zlepšila. V nemocnici nemám moc co na práci kromě občasné návštěvy strýčka nebo tety, případně členů týmu nebo senseie. Díky tomu jsem strávil většinu času v meditaci. Po několika dnech se dostanu z nemocnice a vrátím se k normálnímu životu. Následující dva měsíce jsou docela nabouchaný událostmi a to nejen těch, které se nás týkají. Účasníme se dalších misí. Mezi ty nejednoduší patří například pomoc sochaři (což mi vůbec nic neříkalo), nebo nahánění ovcí (což bylo spíše otravný než únavný, naštěstí při tom byla i Kamia). V těch těžších jsme donesli nějaký romatický dopis starému úchylovy a málem jsme přitom byli rozplácnutý uvolněnými kameny ze srázu. Naštěstí Sozo zareagoval rychle a rozbil kameny a mě pak již stačilo nás jen zaštítit před úlomky. Nakonec vyšlo najevo, že stařík je jen úchyl, jak jsem už zmínil výše. Mimo misemi se účasníme několika tréninků s senseiem, kde jsme si procvičili spolupráci a svoje vlastní tréninky. Mimo nich měl sensei několik soukromích tréninků s Sozem. Ten se mi nezdá moc rozdílný než předtím. Mnohem víc se snaží, možná až přehnaně moc, ale to dělal i předtím. Jiný čas pro změnu někam sensei odejde spolu s Kamiou, aniž by nám něco řekli a máme místo toho pár dní volna. Většinu svého volného času, když zrovna nejím nebo nespím (čemuž jsem moc nedal), trávím dole pod naším domem o samotě v jeskyni. Zde sedím na kameni a medituji nad technikou mého klanu, obklopen chakrou země a velké vesnice nad námi. Bylo by to mnohem snažší kdybych meditoval v jeskyním komplexu mojí rodiny. Jednou za celé dva měsíce jsem byl venku s přáteli z akademie a jeden večer jsme si povídali o svých týmech. Ve skutečnosti mluvili spíš oni a já poslouchal, ale na to jsem všichni zvyklí. Pokud mě vysloveně nepozvali tak jsem moc volného času netrávil s ostatními členy týmu. Co se událostí ve světě týče, tak se samozřejmě i ke mě donesli některé informace, nebo alespoň jejich útržky. Většina se jich ke mě doneslo od strýčka a tety, který se často baví o politické situaci při jídle. Není se ani čemu divit, když to vlastně je jejich práce. Samozřejmě velkou zprávou tohoto času je rozšíření velké pětky na velkou šestku po přidání Yukikage, jako dalšího člena. Je to radostná zpráva, znamená to, že se velké síly hádají u stolu, místo aby proti sobě bojovali a zničili další země. Oproti tomu se ke mě donesli zvěsti o různých nepokojích v menších zemích a to hlavně v koalici neutrálních zemí a otržení Země Řek od koalice a vyhrocené vztahy s Deštnou zemí. Dokonce jedna z našich misí bylo doručit rozkazy jedné z zesílených hlídek na hranicích, která obhlíží situaci právě v této oblasti. Jeden den jsem v novinách uviděl známou tvář nukenina s kterým jsem už měl to potěšení se setkat. Podle toho co tu o něm píší je to opravdu velké zvíře. Dobře, že se stáhl. Kdyby chtěl, tak bychom se odtamtud asi vůbec nedostali, pomyslím si. Následujících pár dní byl sensei trochu zamlklý, podle čehož jsem usoudil, že si toho taky všiml. Mám ještě hodně práce před sebou, pomyslím si v ten čas. Tímto způsobem uběhli dva měsíce. Za tuto dobu jsem díky svému tréninku, a výpomoci od strýce a pár dobrých rad, zvládl použít techniku ze svitku na dostatečné úrovni, aby byla užitečná. Neměl jsem čas trénovat skoro žádnou jinou techniku, ale věřím, že tímto způsobem budu nejvíce užitečný. Nyní se před námi nachází další z těch těžších misí, kdy máme donést pár sazeniček do Skryté Písečné, kde se je chtějí pokusit pěstovat uměle. Není to nijak důležitá mise, ale i tak to sensei bere vážně a i já jsem toho názoru, že není úplně nedůležitá. Přece jen jakmile se to jedná politiky mezi vesnicemi, tak i malé věci mohou být důležité. Už od rána jsme na cestě, každý s několika sazeničkami a svitky s vodou. Kytky pravidelně za běhu zaléváme a překročíme bez problémů Zemi Země a úspěšně překročíme Zemi Ptáků. Sensei nasadil docela hbité tempo, i když předpokládám, že v poušti budeme muset ještě více zrychlit. Sensei rozdělí úkoly a zatímco Kamia vyrazí na průzkum a Sozo zalije sazeničky a snaží se vymyslet jakýsi kryt, tak sensei srovná krok se mnou. Můžeme doufat, že se neztratíme, nebo nás něco nezdrží jakmile vstoupíme do pouště, odpovím senseiovy. Místo Kamii bych mohl použít svou novou techniku, ale prozatím budu šetřit chakrou. Moje technika je stejně lepší pro aktivní vyhledávání než pro pasivní hlídání okolí. Bude lepší když si pře začátkem pouště chvíli odpočineme ať jsme při pohybu přes těžký terén co nejvíce odpočatý, navrhnu. Jsem si vědomí, že květinkám nebude svědčit ani dlouhá cesta, ale to není takový problém. Sazeničky spíš a dříve zahynou na pouštní horko než na pobyt v vacích. | ||