Skrytá Vodopádová vesnice - 14:37 Tréning

Chvíli na to se již kolem mých prstů obtočily užší prstíky, patřící dívce přede mnou. Na základě jejich délky a úzkosti jsem nepředpokládal, že by dívka byla vyšší, jak já. Slyšel jsem, jak poustoupila mírně stranou, což pro mě bylo signálem pro to, abych vešel. Futry jsem prošel bez problémů. Převážně díky tomu, že se jimi protáhl vítr, jak vznikl menší průvan, takže jsem se držel v jeho „šlépějích“. A jen co dívka zavřela dveře na ulici, dala se do mého obeznamování. Já mezitím vyčkával, byl jsem v neznámém prostředí, a tak jsem čekal spíše na její první kroky, které mě po sluchu navedou dál. Snad po cestě nic neshodím. Pomyslel jsem si v duchu, než jsem se začal soustředit na dívčí hlas a její slova. Chvíli zamyšleně dívce naslouchám. Díky tomu, že neustále při pohybu mluví, je pro mě jednodušší se po chodbě domu přirozeně pohybovat. Což je pro mě výhoda. Není šance, že bych se tu ztratil. Zároveň jsem vnímavě přizpůsobil své tempo tomu jejímu, abych do ní nenarazil.

„Hmmm…“ Zamručel jsem si pro sebe, když jsem dostal prostor pro své vyjádření. „Zdá se mi, že tu paní značně podceňujete.“ Přiznal jsem, kdy mohla Hanako v mém hlase slyšet slabý nesouhlas. „Když zvážím věci kolem a kolem, cos mi prozradila… k jinému závěru nemohu dojít.“ Dodal jsem trochu mrzutě. „Víš, většina lidí netouží po ohleduplnosti a lítosti, které vyúsťují v podceňování.“ Pronesl jsem s rozpačitým tónem. „Nevím, co tu ženu přimělo k tomu, aby toužila po tom, stát se kunoichi, ale jestliže je to pro ní delší dobu nedosažitelný cíl, kvůli „ohleduplnosti“ ostatních, nemyslíš, že se k ní chováte poměrně hrubě? Zvláště, pokud svému tréninku dává vše.“

Na chvíli jsem se odmlčel, potřeboval jsem si urovnat myšlenky, abych nezněl hned v prvních okamžicích hrubě. „Nezlob se na mě. Nechci být vůči vám neomalený. Ale je to úplně stejné, jako bys o mě, nevidoucím, tvrdila, že jsem se nikdy neměl stát ninjou.“ Řekl jsem nakonec zcela otevřeně. Kdy jsem své emoce příliš neuhlídal, i když jsem se snažil. V mých slovech zněla hořkost a tichá zloba. A jen co jsem se u těchto pocitů nachytal, z mých úst unikl tichý povzdych, načež jsem si prohrábl rukou vlasy, abych se vzpamatoval. „Tedy má slova by měla platit, pokud by se doopravdy nejednalo jen o pouhou náhodu.“ Dodal jsem, abych odlehčil situaci, ale nevěřil jsem tomu…

„Když to vezmeme kolem a kolem, také existují vůdci různých vesnic, a existovali, kteří dosáhli úctyhodného věku, a přesto byli schopní bojovat s mocnými nepřáteli. Myslím, že je nemoudré tuto ženu v našich očích shazovat jen proto, že je postarší.“ Pokračoval jsem s dalším tichým zamručením. „V prvé řadě, navrhuji změnit přístup. Prostě s ní zkusme projet vše, co jsme mohli dělat v akademii. Jestliže nejsme jejími prvními trenéry, základy bude mít poměrně zmáknuté a nakonec můžeme od ní dostat sami více do těla, než by tomu jeden chtěl přiznat. Samozřejmě jistá opatření udělat musíme, kdyby náhodou jsme na ní měli příliš vysoká očekávání. Jeden z týmu by měl být vždy připraven urychleně informovat nemocniční personál, kdyby došlo ke kolapsu nebo nečekanému zranění. Dále se nesmí příliš zvýšit zničehonic intenzita tréninku, ale postupně přidávat, aby tělo neupadlo do šoku a nedostalo svalovou křeč. Vrhání shurikenů je dobrá rozehřívací metoda. Možná proto bychom mohli přejít na trénink s kunaii. Nejprve bychom staré paní ukázali pár základních způsobů, jak jimi bodat a vést k účinným řezným ranám. Pár krytů a úhybných manévrů. Chvíli to budeme nacvičovat bez asistence. Vy, jí alespoň budete moci opravovat drobné nedostatky v postoji a v držení zbraně. Když se zprvu zaměříme na detaily, zabijeme tím spoustu času a staré paní se tak také nic nestane, jen se jí více prohřeje tělo a bude připravené na vyšší obtížnost.“ Rozpovídal jsem se o svých plánech, které se mi vynořovaly v mysli jako voda na vrcholku vodopádu.

„Poté bychom mohli přejít na cvičné souboje, jeden na jednoho. Chce to někoho, kdo je schopný včas zastavit ránu, kdyby stará paní nestačila s dechem. Vždy, když by jedna strana prohrála, mohlo by se teoreticky rozebrat, proč tomu tak bylo, a jak tomu mohla předejít. Kdybyste si v tomto příliš nevěřili, tak bych se této role ujal. Co se týká takového tréninku, mám s ním bohaté zkušenosti.“ Pokračoval jsem, ale nabídku sebe sama jsem spíš přidal z jiného důvodu, než byla dobrota srdce. Byl jsem si totiž jistý, že mě všichni budou podceňovat, stejně jako tuto postarší paní…takhle… takhle jsem mohl dokázat, že v týmu nebudu pouze na překážku. Jak já nenáviděl, když mě lidé kolem podceňovali, litovali a nenáviděli kvůli mé bezmoci…ani jsem si neuvědomil, že si pár okamžiků v tichosti již nějakou chvilku koušu spodní ret.

„Po několika kolech by bylo vhodné udělat přestávku.“ Dodal jsem nakonec, když jsem se vrátil v myšlenkách k tématu. „Hlavně by se neměla podávat ledová voda. Mírně studená, to ano, ledová nikoliv. Nějaké sladké ovoce, na doplnění cukru a rychlému doplnění energie. Poté bude otázka, co by se mělo trénovat dál. Možná by bylo vhodné za tu dobu od staré paní nenápadně vyzjistit, jak je na tom s množstvím čakry a s jutsu. Podle toho bychom mohli fyzický trénink obohatit. A kdyby ne, možná by bylo vhodné přemýšlet i o jistém teoretickém tréninku, který probíhal v učebnách…“ uzavřel jsem již svou kompletní analýzu prozatímních možností.

Než jsem dal ale dívce prostor, rychle jsem ze sebe drtil myšlenku, která mi teprve až nyní probleskla myslí. „Chce to ale zjišťovat ony informace o čakře a jutsu velice taktně… možná to je jeden z důvodů, proč nikdy nebyla přijata jako kunoichi, nikoliv věkem…jak jsem si až doposud říkal.“ Zamumlal jsem si závěr spíše pro sebe, kdy jsem nad onou otázkou opětovně v tichosti mudrloval a nějak se v chůzi opomněl.

Skrytá vodopádová vesnice – 14:35 Tréning

To, že se dveře otevřely, jsem poznal podle jejich zavrzání. Nadále již následovala má zdvořilá úklona a představení se, ale trochu jsem se přepočítal. Ve dveřích nestála majitelka domu, ale jak dívka prozradila, měla býti mojí spolužačkou a tudíž i jeden ze členů týmu Hyuugy-sensei. Pomalu jsem se narovnal s vážnou tváří. „Rád tě poznávám. Těším se na naší spolupráci.“ Pronesl jsem a natáhl jsem ruku dívčiným směrem někam, abychom si mohli potřást rukama. „Za obeznámení budu rád. Sensei se příliš nezdržovala s detaily, takže vůbec nevím, jaká je situace, natož jak mohu pomoci.“ Přiznal jsem značný nedostatek informací, který mi byl zanechán s trochu nejistým (hodně slabým) pousmáním na rtech. O chvíli později jsem již dívku následoval do útrob dobu, abych zbytečně nestál na ulici, když mise byla „očividně“ (spíš ušislyšně) prováděna na dvoře, ze kterého se linuly různé hlasy.

Skrytá vodopádová vesnice – 14:30 Tréning

Blížily se dlouho očekávané zkoušky, které nás měly rozdělit na ty, co mají na to stát se ninjou a na ty, co na to prostě nemají. Jak se tento čas blížil, atmosféra ve třídě houstla a na senseiovy otázky odpovídalo čím dál více lidí, aby si na poslední chvíli nasbírali nějaký ten kredit. To vyžadovalo z jejich strany i patřičnou přípravu, kterou doposud zanedbávali. Zdálo se mi, že z těchto zkoušek mají opravdu velký strach. Nedivil jsem se, na jednu stranu to byla velká událost, ten, kdo prošel, měl doopravdy dost dobrý důvod slavit. Na druhou stranu fakt blížících se zkoušek mě neděsil a tudíž ani mé vystupování ve třídě se mnoho nezměnilo. Odpovídal jsem na senseijovy otázky, když jsem byl tázán, jinak pokud ne, odpovídal jsem si na ně v duchu, bez nutnosti nějaké vyšší aktivity typu hlášení se, že danou odpověď vím.

Je složité vysvětlit mé pravé pocity. Nebál jsem se, co se týkalo mých znalostí a schopností. Když jsem se vracel domů z akademie, byl jsem zkoušen a z různých látek, které prostě bylo nutné si pamatovat kvůli mému handicapu. Nemohl jsem si věci jen tak přečíst. Ne, vše jsem musel nosit ve své mysli. Většinou mi s tímto pomáhala má matka. Proč zrovna ona? Pravděpodobně proto, že bychom jinak spolu trávili strašně málo času. Pamatuji si na své začátky… kdy jsem jí seděl v klíně a ona mě objímala, zatímco mi šeptala do ucha jména vůdců naší vesnice a já se je měl snažit zapamatovat spolu s obdobím, kdy žili a co pro vesnici udělali významného. Pamatuji si na tu příjemně blízkou a sladkou vůni sakur, která jí vždy obklopovala a nutila mě se červenat, protože jsem kolikrát více pozornosti věnoval jejímu vdechování, než slovům, která mě v té době příliš nezajímala… Ty časy se ale změnily. V dnešní době jsme sedávali v obývacím pokoji. Matka v měkkém křesle a já na koberci u jejích nohou. Nikdy jsem ten koberec neměl pořádně rád. Když se člověk na něj natáhl, nepříjemně kousal. Vůbec nebyl jemný a pohodlný… na druhou stranu mi pomáhal se soustředit na to, co po mě matka chtěla. Jen ve výjimečných případech, když byla zaměstnána jinými povinnostmi, mi s mým studiem pomáhal Izuno, můj věčný společník a dozor. Zaznamenával pro mě i látku, která byla vykládána na akademii. A byl to i ten člověk, který mi kdysi zakryl oči svými vlastními dlaněmi. Byl to věčný pozorovatel ze stínu. Věděli jsme o sobě, ale se stínem si člověk moc nepopovídá. To neznamenalo, že jsem ho neměl rád. Izuno jen bral svojí práci vážně a já se přece jen musel naučit na něj tolik nespoléhat, i když jsem věděl, že je na blízku.

Z čeho jsem měl ale opravdový strach bylo, jak asi budou zkoušky v mém případě probíhat?! Nemohl jsem si u písemné části přečíst zadání a obával jsem se, že by mi Izunova přítomnost jen uškodila. Mohli by uvažovat o tom, že mi radí či pozměňuje mé odpovědi. Sám jsem psát uměl. To by nebyl problém, ale ohlídat správný sloupek a řádek pro jednotlivá písmena, mohl být problém… Co se týkalo zase praktické části… do úkolů například patřil nebo měl patřit hod kunaiem či shurikenem. To by mě toliko netrápilo, kdybych si byl jistý, kde přesně se budou cíle nacházet. V uzavřené místnosti nekoluje žádný vzduch, není zde průvan a člověk se nemá o co opřít, byť sluchem. Budou na mě zkoušející senseiové brát ohled? Teoreticky cesta ninji se s nikým nemazlí. Když na to nemám, neměl bych projít, ale… já chtěl projít!! Tak palčivě jsem chtěl projít!! Doufal jsem, že mi dají šanci ukázat, co ve mně je. Celá ta léta jsem se poctivě učil po mámině boku a otec se zabýval mým fyzickým tréningem. Nemohl jsem je prostě zklamat! A ještě více jsem nemohl zklamat sebe!! Copak mám být budižkničemu?! Slepý, bezmocný, nechávat se chránit a opatrovat až do své smrti? Ne!! O to jsem opravdu nestál!!

Jen tento fakt mi zabránil neutéct před tou výzvou či se někam schovat. Nechápejte mě špatně. Nejsem z povahy zbabělec, ale tady nešlo o mé schopnosti, co by rozhodovaly o mém úspěchu, ale o tom, jak shovívaví budou senseiové. Když vás drtí tento tlak je to…milionkrát horší než vědomí, že jste se nenaučili tu a tu otázku, nebo fakt, že jste slabí třeba ve šplhu po stromě. V ten rozhodující den mi nezbývalo nic jiného, než zhluboka dýchat a snažit se být klidný. Nesměl jsem podléhat úzkosti, téměř panice, která svírala mé srdce pevnou rukou. Nikdo by nevěřil, jak moc jsem toužil strhnout si z očí pásku a ukázat doopravdy vše, co umím… ale to jsem nesměl. Dal jsem otcovi slib. Nikdy bych pak nemohl být hoden rodového jména, kdybych svůj slib zpochybnil jen kvůli strachu z… z neznámého.

Do akademie jsem šel hodně brzo, ale loudal jsem se, jako bych šel na popravu. Přesto jsem držel hlavu hrdě vztyčenou. Nechtěl jsem, aby si Izuna všiml mého strachu, který nechtěl ustoupit do doby, než jsem zaslechl známé křoupání písku pod mými chodidly, když jsem vešel na školní pozemek. Při vstupu do učebny, kde se měly skládat písemné zkoušky, jsem byl zastaven mým dosavadním senseijem. „Ichiro, pro tebe je připravena komplexnější ústní zkouška, před pěti senseii, kteří si převezmou některé… ty úspěšnější z vás.“ Oznámil mi, načež mě odváděl do jiné učebny. Pro nezaujatost, mě nechal napospas těm pěti neznámým a sám odešel dohlížet do jiné třídy na mé vrstevníky u písemných zkoušek.

Jak jsem se cítil? Popravdě? Byl jsem v euforii. Vědomostních věcí jsem se nebál. Ne, proto, že by nebyly těžké. Těžké byly a i zpětně musím přiznat, že ne na vše jsem odpověděl nejlépe, ale bylo to proto, že výsledek tohoto testu jsem MOHL sám ovlivnit vlastními silami. Jistě, seděl jsem před pěticí lidí, které jsem neznal a které jsem doslova v životě nikdy dříve neviděl… Oni zas nemohli přesně vědět, jak nám co sensei vysvětloval, ale bylo to mnohem spravedlivější, než kdyby ve svém stavu měl psát písemný test. Praktická část nakonec skončila obdobným způsobem. Tam, kde prostě úspěch byl podmíněn nutností očí, jsem dostal jistou „nápovědu“ pro jiný smysl, takže i pro mě byla tato část splnitelná…. A když mi oznámili, že jsem úspěšně prošel, byl to až k slzám úlevný pocit. Ještě, že je ihned vsakovala má páska na očích, takže mé slzy nemohly být všem na odiv.

Z mé euforie jsem se probral až doma, kdy jsem si uvědomil, že i přes úspěšné složení zkoušek, jsem zatím nebyl zařazen do žádného týmu. Ale… nepředbíhejme. Hezky všechno postupně. Když jsem přišel domů, uvítalo mě nadšené jásání. Izuna pravděpodobně mě o pár okamžiků předběhl, aby všem sdělil tu radostnou novinu… V našem rodinném sídle se nyní u vrat tísnila většina našeho rodu, která obývala místní vesnici. Přece jen jsme byli jedna velká rodina. Slavili jsme i truchlili vždy všichni společně. Rod vedl vždy jeden vůdce a tím v dnešní době byl můj otec. Takže můj úspěch u zkoušek byl vlastně také celorodová slavnostní událost. Ten večer se pilo a tancovalo. Vyprávěly se příběhy, vtipy, zpívalo se a především jedlo. Sedělo se u stolů kolem velkého ohně. Jeho horké plameny mi olizovaly tvář a já spokojeně slepě zíral jeho směrem, zatímco jsem poslouchal veselé povídání, smích a brebentění. Vůně páleného dřeva a voňavých pokrmů mi mámila nos a bezová šťáva zase žíznivé hrdlo. Byl jsem rád, že první vlnu povídání jsem měl za sebou a nyní mohl jen spokojeně naslouchat a být v kruhu rodinném. Ač jsem se všemi nejpevnější a nejbližší vztahy neměl, stále byli mojí rodinou a stále jsem se mohl o všechny opřít v časech nejvyšší nouze, jak mi často připomínal otec.

Ani nevím, kdy jsem usnul. Se zahanbením jsem se ale rozpomněl, že jsem do svého pokoje včera nedošel. Pravděpodobně jsem usnul na židli a někdo mě musel odnést. Zahanbující událost, i když na druhou stranu… jak jsem nyní naslouchal, ne tolik. Poslední vytrvalci slavili až do nynějších ranních hodin. Zvědavě jsem se k nim přiloudal, tedy poté, co jsem se tak nějak jako vždy upravil a oblékl. Tentokrát mi ale páska shinobi ovazovala krk. Přišel jsem akorát včas, aby mi matka oznámila, že ten můj hloupý otec už zas zápasí se strýčkem, kdo toho více vypije… Což vyvolalo můj i matčin smích, který jsem tolik miloval. Vzhlédl jsem k ní a představoval si, jak její jemnou tvář ohraničují dlouhé vlasy, které jí splývají někam po pás. Měla dlouhé řasy a drobný rovný nos. Výraznou, špičatou bradu a dlouhý krk, který otec přirovnával k labutímu. „Mami?“ Otázal jsem se tiše v nevyřčené žádosti. Byl jsem rád, že mě neodmítla a místo toho si ke mně přisedla na bobek, zatímco já mohl rukama zkoumat její usměvavou tvář a dlouhé jemné vlasy. „Mám rád tvůj úsměv.“ Špitl jsem. „Mám rád tvůj smích.“ Zamumlal jsem lehce zrůžovělý. Jakým jiným způsobem jsem mohl vidět se matku usmívat, než takto? O chvíli později jsme již spolu snídali u toho samého stolu, co včera. Tentokrát ale oheň již neplál. Místo toho naše těla zahříval sluneční svit a jeho teplotu srážel příjemný vánek.

Teprve ten den na mě dolehlo uvědomění, že vlastně nemám nic pořádného na práci. Tedy přesněji řečeno, že stále nemám tým. Byl to čas, kdy jsem si začal více uvědomovat, jak bídně mohu působit v očích senseiů, kteří již dozajista vedou své vlastní týmy na první mise. Jako slabý slepý ubožák, co by správně neměl projít ani zkouškami. Který možná uspěl jen díky otcovým konexím. To ale nebyla pravda!! Tomu jsem odmítal uvěřit! Nebyl jsem tak bezmocný!! Chvíli splínu prořezával můj ironický smích. V jednu chvíli všichni plačou, nad mou bezmocností, ale na druhou stranu za mými zády šíří klepy plné vlastních obav z toho, co kdybych si náhodou stáhnul svou pásku. Zda je moudré někoho takového přiřazovat k ostatním chudákům dětem!! Věděl jsem to, co se o mě povídá. A když to jeden ví, jeho myšlenky jsou poté k němu samotnému kruté právě v takových chvílích, jako je tato.

Pravděpodobně z toho důvodu mě všichni kolem i po mém dosavadním „úspěchu“ stále drilovali a já? Já to přijímal s úlevou. Bylo úlevné být plně ponořen do tréninku těla i mysli, aby člověk nemohl přemýšlet nad svou bezmocností a vlastně téměř nulovým úspěchem, když jsem se stále nemohl pohnout dál. Tak jsem měl o zábavu na nadcházející se dny postaráno. Matka se střídala s otcem, otec s Izunou… a já měl až do noci pořád co dělat. Poté jsem obvykle již usínal poměrně rychle. Byl jsem natolik unavený, že mi nezbývala energie na to přemýšlet o myšlenkách druhých… tomu se říká opravdové vysvobození.

O několik dní později krátce po mém probuzení, pro mě došel Izuna, můj věčný stín. Prý mě někdo přišel navštívit, a že bych onoho dotyčného neměl nechávat dlouho čekat. Při těch slovech mi srdce poskočilo nadějí. Že-že by konečně i pro mě našli vhodného senseie a tým? Chvatně jsem spěchal k bráně, kde již na mě dotyčná čekala… „Dobré ráno.“ Pozdravil jsem zdvořile, jen co jsem přiklusal k otevřeným dveřím. „Rád Vás poznávám.“ Vydechl jsem a rychle si její jméno zapisoval do paměti. Hyuuga Ayako…to si musím pamatovat a později se třeba otce na tuto ženu zeptat… Dal jsem si za úkol. Její hlas byl jako ševelení listu ve větru, rychlé, mírně rozptylující, nebo za to mohla spíš má nedočkavost? Než jsem se nadál, měl jsem v ruce lísteček a sensei byla již pryč. Ohromeně jsem zůstal chviličku stát. Bylo to prvně, co se o mě někdo nestaral jako o zraněného kocourka. „Izuno? Mohl bys mi prosím přečíst, co tam stojí?“ Požádal jsem svého věrného strážce, zatímco se na mé překvapené tváři začal rýsovat úsměv. Jistě, tento fakt byl pro mě nebezpečný… že sensei nezohledňuje mé nedostatky, ale vítaný. Pod jejím vedením budu mít skvělou příležitost ještě více zesílit a stát se ještě méně závislým. „Děkuji. Dál už to zvládnu sám.“ Pronesl jsem hrdě a jen co jsem si vzal svou výbavu, kterou jsem nastrkal převážně do váčků kolem pasu a spousty kapes, které se nacházely v mých kalhotách, jsem vyrazil na místo určení. Ten dům jsem přesně neznal, ale mohl jsem se optat místních a ti mě poté navedli. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem si byl jist, že jsem našel ty správné dveře… tedy víceméně jist… Zazvonil jsem a napjatě vyčkával. Teprve po otevření dveří jsem se zdvořile uklonil. „Dobrý den, jmenuji se Moko Ichiro a jsem čtvrtý člen týmu senseiky Hyuugy Ayako, která mi před pár okamžiky sdělila, že se sem mám dostavit a pomoci ostatním s misí.“

Zobrazit SPOILER

Návrat domů

Rozloučili jsme se, a každý z nás šel domů. Itamiho si převzali v nemocnici, a Kamia a já jsme toho už měli taky dost.
Můj hlas v moment, kdy jsem se s ní loučil, zněl ještě přátelsky a vřele. Snažil jsem se před přáteli příliš nedat najevo, jak moc mě celá ta věc s mrtvým banditou vzala. Dospěl jsem totiž k závěru, že to prostě nemohou pochopit. Stejně si myslím, že mou lež prokoukli.
V mé mysli se navíc onen brouk zavrtával stále hlouběji a hlouběji až do samého jádra mého mozku, a já se cítil čím dál tím hůře.
Myslel jsem si, že když budeme v Iwě, tak se moje nálada zlepší. Takový dětinský, a naivní způsob myšlení. Tahle vesnice, kde jsem strávil tolik krásných chvil, jenž byla mým domovem...myslel jsem si, že mi přinese útěchu a spásu. Avšak holé kamenné zdi jako kdyby nyní byly čím dál tím užší. A lidé jako kdyby byli ovlivnění nějakým kouzlem. Všichni se smějí a baví se, zatímco jejich děti nebo bratři někde řežou krky...

Moje kroky směřovaly domů, tím jsem si byl jistý, avšak netušil jsem, jak se vyrovnám s rodiči. Měl jsem jim o svém hrozivém zážitku říci, nebo snad nikoliv? Vůle klanu byla ohledně těhle věcí vždycky jasná. Ano, možná až příliš jasná.

Sozo ty že chceš být shinobi? Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout?

Náš klan nebude mezi shinobi reprezentován poskvrněnými jako ty. To jedině přes mou mrtvolu.

Jsi příliš sobecký synu, měl bys vědět, že zájmy klanu jsou důležitější nežli zájmy tvé. A zájem klanu je, aby jsi se stal odpalovačem skal, ne snad válečníkem.

Jsi příliš slabý vnuku. Příliš slabý. Ubohý. Vždyť ani nevypadáš jako muž! Dle mého názoru by ses určitě cítil lépe za plotnou nežli s kunaiem v ruce!!!

Jejich hlasy mi bzučí v hlavě jako vosí hnízdo, a smutek nahrazuje vztek. Já chci být Shinobim. Je to mým snem už od dětství. Chci být hrdinou lidí, hrdinným ninjou!

Leč přesto mám touhu křičet nad tou nespravedlností. Shinobi nejsou hrdiny, ale katy. Kdo soudí, kdo je vinen? Dítě bez rozumu se zbraní v ruce a páskou na těle? Tohle je náš svět?
Nad touto skutečností cítím rozhorčení. Zuřivost. Takto by to nemělo být. Nemělo být. Třeba je to celé jen v mé hlavě ale stejně...nemůžu se s tím vyrovnat.

Doma se chovám, jako kdyby mise proběhla úplně hladce. Nezamlčuji utkání s bandity, avšak část s vykucháním vynechám. Pouze to prezentuji, jakože jsem banditu přemohl. Leč přesto právě k tomuto momentu se vracím snad ze všech nejvíce. Jak jsem do bandity zuřivě bodal kunaiem, a ten překvapivě hladce projel jeho kůží, až vystříkla rudá, horoucí krev a potřísnila moje ruce...

Později sedím v noci na posteli právě s tímto kunaiem v ruce. Prohlížím si ho. Ještě jsem jej neotřel, a krev je na něm tedy zaschlá. Měl bych z této skutečnosti být vyděšený a nervózní, a taky jsem. Krev člověka co jsem zabil byla na mé zbrani jako rudá skvrna. Stejně tak na mé kůži. Zatraceně připadalo mi, že je úplně všude.

Nedokázal jsem spát, a tak jsem si neustále hrál s tím kunaiem. Držel jsem ho v jazyku na své dlani, a dařily se mi s ním zajímavé kousky. Nejspíše bych jich takhle dokázal udržet víc. A s trochou praxe i házet víc. Zajímavý nápad. Rozhodnu se jej realizovat tréninkem.

Byl jsem vrahem. Nemělo tedy smysl být vrahem špatným. Ba naopak. Čím dál tím mi bylo jasnější, že v tomto světě musím být vrahem nejlepším.

Naštěstí se mé myšlenky po dlouhém zírání z okna konečně obrátily jiným směrem. Ke svitku, který jsme dostali během mise. Zvědavě se k němu natáhnu a rozepnu jej, zatímco jazykem na své levé ruce kroužím kunaiem.
Copak se v tobě asi skrývá?