Andor.cz - Dračí doupě online

Nemocnice --> Procházka --> Doma

Doprovodili jsme Itamiho do nemocnice, kde si ho přebrali.
"Zítra za tebou přijdu Itami."
řeknu mu a mávnu na něj. Protáhnu se a zhluboka se nadechnu a vydechnu.
"Dobrou noc Sōzo"
rozloučím se svým kolegou a ještě než jdu domů, tak se projdu po vesnici abych si vyčistila hlavu a uklidnila myšlenky. Co se stalo, nikdo už nezmění...jenže je těžké to hodit jen tak za hlavu. Chvilku jsem si ještě poseděla u vody, kde jsem se trénovali chození po hladině. Nakonec se přeci jen vydám domů, kde si to namířím do sprchy.

Tak minimálně půlhodiny jsem ve sprše byla, z čehož jsem tam jen tak stála a nechala na sebe téct vlažnou vodu, jako bych snad očekávala, že odplaví vše co se dnes stalo...Jakmile jsem umytá a suchá, tak zapadnu rovnou do postele, vedle které mám položený své zavazadlo, které jsem měla sebou na misi.

Zavřela jsem oči a očekávala, že uvidím ty hrůzy co se staly před pár hodinami, ale opak byl pravdou. Viděla jsem před očima ty veselé chvíle, které jsme prožili a to mě donutilo se usmát. Konečně jsem byla v klidu a díky tomu jsem si také vzpomněla na onen svitek. Posadím se a začnu vyhrabávat svůj ruksak, věci, které nepotřebuji prostě vyhazím na hromadu vedle ruksaku až se konečně prohrabu ke svitku. Ještě si na to rozsvítím světlo. Posadím se opět na svou postel a chvilku ho jen tak sleduji a přemýšlím co v něm může být.
Jenže Kamio, když tu budeš jen tak dřepět a zírat na něj, tak nic nezjistíš, sám se nerozvine...a neukáže ti svá tajemství.
Nakonec tedy svitek rozvinu a podívám se oč se jedná.

SHÁNĚNÍ INFORMACÍ

Každý z nás měl přiřazený nějaký úkol, takže bylo jasné co máme dělat. Kývl sem na své kolegy a sledoval jak se vzdalují. Snad nebudou mít žádné problémy. Kdyby však ano, tak máme domluvený signál a někde tu bude i sensei. Takže by to mělo být v pořádku. No a já sám se tedy pomalu začínám procházet a rozhlížet po pobřeží. Dávám si opravdu záležet, abych si všiml i těch nejmenších drobností.

Je to velmi zvláštní, skoro až smutné. Rybářská vesnice bez rybářů. Ti tu tedy jsou, ale na moře zdá se nechtějí. Opravdu by mně zajímalo čím to asi bude. Ty jejich pohledy mi nijak nevadí, chápu je. Sem pro ně cizinec, nechtějí riskovat. Bylo by dobré získat si nějak jejich důvěru. Jenže k tomu bych potřeboval právě informace.

"Zdravím. Máte pravdu, zdejší nejsem. Sem tu ze svým týmem, připluly jsme z Kirigakure". Řeknu onomu muži po pravdě. Pokud bych chtěl aby mi něco řekl, nemělo by cenu hned ze začátku nějak mlžit či zapírat. Pozorně toho staříka sleduji a poslouchám. Je evidentní že rybaření bylo hlavní obživou zdejších lidí. A teď, když na moře nemohou... Ztrácejí se na moři.. Co se to tu děje? Skoro mi to zní, jako kdyby jim někdo ty ryby bral úmyslně. Možná nějací "pytláci", nebo zkrátka nějací zločinci. Bude na nás abychom to zjistily.

"Ahaa.. To mně opravdu mrzí. My jsme tady abychom vám pomohly. Slibuji že uděláme co bude v našich silách". Pokusím se staříka aspoň trochu utišit a pokračuji. "Povězte, kdy tohle začalo? Jen tak tu ze dne na den zmizely ryby? A ti kteří se na moři ztratili, to asi nebude náhoda. Co si o tom myslíte?"

V pasti

Rozběhli jsme se od mého domova, jako o závod. Věděli jsme, kam musíme, ale bylo to tak zoufale daleko. Ani dlouhé a rychlé skoky ulicí mi nedodávaly na pocitu, že bychom se přibližovali dostatečně rychle.
"Kde jsou všechny stráže? To tu nikdo není?.....Kso.....tohle je....divné....mám z toho husinu."
Otřesu se bezděky, když mi přeběhne mráz po zádech. Dalších pár skoků a pak se něco zalesklo v uličce před námi, až na poslední chvíli jsme si uvědomil, co to je.
"Shimata! Stůj!"
Křiknu a začnu brzdit nohama jen tak tak, abych to nenapral do natažených drátů. Když to mě Aki drcne, jak se zabrzdí o mě, málem do nich hodím šipku.
"Fuh...to bylo těsné."
Oddechnu si ale pak ten zvuk za námi....trhl jsem sebou a ohlédl se, abych spatřil, jak se nám uzavřela cesta zpátky.
"Chce nás dotlačit na střechu...nikde žádné okno, nebo jiná možnost úniku."
Zatnu zuby a vzhlédnu k postavě zahalené stínem, která už na nás čeká.
"Obávám se, že toho bude mít více."
Pokusím se zašklebit a rychle zvažuju naše možnosti. Nejsou valné.
"Když tady Aki nechám, nebude mít šanci, ani ve dvou to asi nezvládneme...."
Připustím si krutou pravdu.
"Jsme tým....budeme se chovat jako tým. Zůstávám s tebou."
Odpovím bez váhání a snažím se znít klidně. Moc klidný ale nejsem. Když vyřkne Aki poslední slova, dlouze se pomalu nadechnu a pak pomalu vydechnu. Ruce mi sklouznou k brašničce.
"Ne ve všech případech."
Odpovím jí a pak už se odrazím od země, pak znovu o stěnu, ke druhé stěně a další odraz, abych vystoupal nahoru k našemu soupeři a to už před doskokem na sousední střechu přes ulici hážu několik shurikenů následovaných dvěma kunai z čehož jeden má na sobě výbušný lístek. Třeba si výbuchu někdo všimne a třeba ho to i zasáhne. Tvrdá akce může začít.

Skrytá Hvězdná

Ayame Akemi

Vypadá to, že méďa jenom hledal nějaké to povyražení. Tomu se dá i věřit. Nebýt toho, že zvolil takovou děsivou podobu. Ani on se nemůže divit, že naše reakce byla taková, jaká byla.

,,Já jsem Kiryu. A nejbojovnější z nás, Hikaru." poukáži na třetího člena naší skupiny. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsme svědky jednoho většího nedorozumění, které přerostlo v něco většího, než bylo zamýšleno.
Když se Akemi vyjádří ve stylu, že by si Kuličku taky ráda pomazlila, povzdechnu si. ,,Asi ji budeme muset hlídat, aby tě nikam neodnesla." houknu na medvídka bokem. Ještě pořád mám za to, že tato situace bude potřebovat nějaké mazané řešení. Kuličku musíme dopravit zpátky k majitelce, ale tam se medvědovi nechce. Takže ho nějak budeme muset přemluvit. Akemi se ujmula pro teď "výslechu", takže to nechám na ní. Zvědavě sleduji chování Kuličky. Třeba na něj budou mít slova mladé kunoichi lepší efekt, než ta má.

Skrytá vodopádová vesnice - 13:52 Tréning

Len čo nám starenka otvorí, usmejem sa na ňu. Vyzerá ako milá pani. Nerada by som jej ublížila, ale čo by som chcela ja na jej mieste? Pravdepodobne by som bola rada, keby ma brali inak než starú nevládnu ženskú. "Dobrý deň," pozdravím ženu a potom krátko pozriem na svojich dvoch spoločníkov a pomaly nasledujem pani. Po ceste sa pustím do vysvetlovania. "Boli sme sem za vami poslaný, kvôli vášmu tréningu," to už určite vie... ale nejaký úvod to chcelo, "myslím, že by sme mohli začať hodom shurikenom, to je pre shinobi velmi dôležitá vec. A potom uvidíme, dobrý tréning sa nesmie unáhliť." Vysvetlím s úsmevom na perách starenke kým sa presunieme na miesto činu. Len čo sa dostaneme na miesto, kde by sa dalo hádzať shurikenmi bez toho aby sme niečo rozbili, vytiahnem tri z kapsičky s vybavením a podám ich starenke. "Prosím, skúste trafiť shurikeny tak, aby ste zasiahla ciel do stredu, je to dobrý tréning na mierenie, hod shurikenom sa vždy hodí v boji." Poprosím starenku zlahka rukou ukazujúc na ciel.

Nucený boj


Vyrazili jsme... Noc je divná vzhledem k tomu, jaké vládne ve vesnici ticho... Nikde žádné hlídky... Jsem nervózní, protože hlídky by tu měli být, a nemělo by být tak lehké projít těmito částmi... Vždy se najde hlídkař, který o tobě bude vědět... Vím to, stalo se mi to, že i když jsem byla sebe tajnější, tak vždy o mě věděli...
Ariaki zabrzdil vskutku nečekaně, takže jsem mu narazila do zad... Ale tím mi zachránil život, protože proběhnout, tak jsou ze mě nudle... Jediný zvuk, který nechcete slyšet, když vás zarazí takováto překážka je napínání stejného ocelového lanka i za vašimi zády. Pohled vzhůru mi tedy na náladě moc nepřidal, když jsem spatřila temný stín, který tam na nás evidentně čekal...
Hluboký nádech a výdech, abych uklidnila své srdce a začala myslet jasněji mi pomohl po pravdě jen trochu... Podívala jsem se na Ariakiho a zvážila možnosti, jedna věc je jistá, ať chceme nebo ne, musíme na střechy... Což je větší prostor a více možností pro napadení.
Instinktivně vyndám shurikeny a podívám se na Ariakiho.
,,Má výhodu překvapení..."
Vydechnu tuto nepříjemnou pravdu...
,,Musíš jít dál, jsem schopna si svým jutsu přivolat pomoc, kdyby bylo nejhůře..."
Podívám sen a něj...
,,A nebo budeme bojovat spolu a pokud by šlo do tuhého, tak udělám něco, co na nás upozorní, každopádně boji se nevyhneme..."
Hluboký nádech, pak výdech... Zkoncentrovat a pousmát se...
,,Platí i u tebe, že dáma má přednost?"
Jsem připravená odrazit případný útok nebo nás krýt...

Konoha . vidina postele


Pousmála jsem se nad odpovědí senseiky a mám radost, že zítra budeme mít volno.
Zívání je stále horší a tak jsem opravdu ráda, když před půlnocí uvidíme slavné brány Konohy, je to velice příjemný pocit. Vědět, že každou chvilku si budete moci odpočinout a vstřebat, co se za misi stalo a popřemýšlet nad tím. Když dorazíme, tak nám senseika řekne, že máme volno a že si nás najde, až budeme mít další misi. Přikývnu k ní a když Shokiru vyrazí do naší čtvrti, tak vydechnu, mohl přeci na mě počkat...
,,Eremi dobrou noc. Uvidíme co nám zítřejší den přinese."
Zamávám mu a jdu také k Nara čtvrti, tipuji, že jdu asi deset kroků za Shokirem.
,,taky jsi na mě mohl počkat..."
Řeknu si sice nahlas ale spíše pro sebe. Jsem unavená a má postel je vážně pohodlná. Už se na ní těším, a na sprchu... Ach.

Nemocnice

Kamia s Sozem mě odvedou k nemocnici kdy si mě převezmou už léčitelé. Rozloučím se s nimi a s pomocí personálu nemocnice se dostavím na ošetření.
Rána od kopí je nejhorší, ostatní jsem malé ranky, které by se zahojili i samy bez dalšího ošetření.
Když skončí s ošetřením, tak mě odvezou na pokoj, kde mě uloží na odpočinek. Vypadá to, že tu několik dní zůstanu a tak jsem požádal sestřičku, aby poslala zprávu strýčkovy a tetě, aby mě dneska nečekali.
Teď už ležím v posteli a koukám z okna. Nikdo kromě mě na pokoji není, takže se mohu užít chvíli klidu. Celou situaci jsem po cestě probíral už tak dlouho, že ani nevím co dalšího bych k ní mohl vymyslet.
Budu muset začít brzy trénovat. Škoda, že není budova nemocnice v přírodní jeskyni, pomyslím si. S těmihle zraněními je meditace jediný způsob trénování co mohu praktikovat.
Uvědomím si, že mám stále ještě ten svitek co mi dal sensei. S nechutí ho vytáhnu z brašny a zamračím se na znak mé rodiny. Nemám teď příliš náladu na to číst cokoliv mi otec chce říct. Osobně bych ten svitek nejraději hodil do ohně, ale nevím jak by se na to sensei tvářil.
No co spálit ho mohu i potom, pomyslím si. Jsem unavený a nemyslím si, že mě vykolejí ať už tam bude cokoliv. Rozlomím pečet zdravou rukou a rozvinu si ho na nohou, abych si ho mohl v klidu přečíst.

Medvídek Kulička

Pozorovala jsem medvídka a dost mě znejistěl. To co říkal, jak se choval, možná dávalo smysl, ale utéct jen tak? I když možná nechal vzkaz, bylo nezodpovědné opustit svého parťáka, když nebyl ve stavu o sebe se postarat.
Zamračila jsem se na Medvěda a zavrtěla jsem hlavou.
„ Jsem Akemi… Myslím, že se v tom oznámení psalo, že se jmenuje Kulička…“
Podívala jsem se po svých společnících.
„Každopádně bys měl jít za svou parťačkou. Je možná sice nezodpovědná, ale možná by někdo z vás dvou měl mít trochu rozum, a když už ho nemá ona, tak aspoň trochu ty… Kdyby se jí něco stalo, bude z toho problém. A to teď nemluvím o tom, že by se nakonec zlobila na tebe, když bys jí nepomohl…“
Povzdechla jsem si a založila ruce pod ňadry, takže je to tak trochu nadzvedlo.
„ Měli byste si společně promluvit o tom, jak spolu vycházet. Možná bys pak předešel tomu, že vyhlásí po tobě pátrání a někdo tě přepadne.“
Pozoruju ho, přesto mou pozornost odvede něco jiného. Bzukot včely, která kolem proletí směrem k úlům.
„ Ty… co si tady chtěl dělat?“
Zeptám se podezřívavě. Je to medvěd. Ti mají rádi med ne? Ohlédla jsem se ke včelí farmě a pak zase zpátky na něj.
„ Ten muž se o ty včelstva stará už dlouho a kdyby mu je někdo zničil, pravděpodobně by ho to zruinovalo… Doufám, že si neměl v plánu jít na lov medu…“
Zamračeně jsem ho pozorovala. Je to medvěd……
„ Možná bych nechtěla být na jeho místě, ale věř mi, Hikaru… když tě pozorují desítky oplzlých pohledů, není to o nic příjemnější… takže si dokážu představit o čem to mluví…“
Naklonila jsem hlavu lehce na stranu.
„ Na druhou stranu… Méďo… nedivím se, že tě muchlá, měla bych asi stejnou tendenci…“
Zazubila jsem se na něj. Sice jen krátce s mírným úšklebkem, ale přesto jsem mu ukázala své dokonalé zoubky. Moc dlouho mi to nevydrželo. Tenhle meďan si vyrazil na výlet rovnou ke včelaři a to není bezpečné ani pro včelstva, ani pro včelaře a koneckonců ani pro toho medvěda.
„ Tak, co si dělal tady? Poblíž Včelaře? Hm??“
Zamračím se na něj.

Neznámo kde

Natáhnu se po svých kunaích, ale hned mi klesne ruka. Před očima se mi zcela zatmí a já cítím jak mi konečky prstů sjíždí dolů po brašně. Kdyz jsem si uvědomil, že jsem neschopen ani tašku tak jsem to vzdal a především tak se svým šíleným nápadem, který nechápu jak mě vlastně mohl napadnout. Nejspíše to mám z vyčerpanosti a nedostatku chakry.
Nechápu jak se mi tohle mohlo stát. Ve škole jsem dával vždy pozor a zapisovat si co tam říkali. I když...... občas to byla hrozná nuda a tak jsem asi moc pozor nedával. 
Vybaví se mi jedna ze vzpomínek ve školy.
Ležím na lavici a pouze poslouchám co sensei povídá. Je na mě jasně poznat, že pozor opravdu moc nedávám a nyní na to doplácím.
Měl jsem být pozornější. Tehdy jsem myslel, že vyčerpání z nedostatku chakry tak hrozné není, ale nyní když si to prožívám na vlastní kůži...

Spolu se vzpomínkou cítím jak mě opouští síly a upafám do tmy. Žádný sen, žádné myšlenky. Pouze nic. Tma.
Když otevřu oči tak mě zmate šero, které kolem panuje. Zprvu si myslím, že je noc, ale pak mi hned dojde, že jsem v místnosti. Možná už je večer, ale teď venku nejsem.
Jsem na něčem měkém, nejspíše na lůžku, nebo nějaké posteli.
Jelikož si moje oči stále nepřivikli, tak muzi jen tipovat, ale buď jsem na ošetřovně, což mi k tomuhle místu zatím moc nesedí.
Nebo mě pravděpodněji našel ten chlap ležícího mimo na zemi a rozhodl se si mě vzít sebou jako suvenýr z boje.

Pokud to půjde tak se posadím a pokusím se zorientovat.
Moje mysl je trochu zmatená. Snažím se shrnout co se stalo. 
Tělo té holky, boj, můj debilní nápad...
Největší kravina, asi byla to, že mě tam vyslali samotného s ANBU a ne jako tříčlený tým. Pak by to dopadlo jinak.
Teď můžu jen doufat, že jsem v bezpečí, nebo spíš zatím v bezpečí.

2,3,1