Skrytá Hvězdná vesnice - 11:55 Malý medvídek Kulička
Hikaru, Kiryu a Akemi

Medvídek vás všechny bedlivě a ostražitě pozoruje. Jako pravý Shinobi, ač pravda tenhle moc velký ani hrozivý v tuto chvíli není, ale všichni si dobře pamatujete, jak vypadal ještě před chvílí a jaké tedy může skýtat nebezpečí. Patrně má dost chakry. A kdo ví, jak vlastně tyhle přivolané zvířata fungují.
"Říkáš tomu utekl nebo ztratil, já tomu říkám, že jsem šel prostě za zábavou a odpočinkem stejně, jako má Shinobi "partnerka"."
Udělá tlapkama ve vzduchu uvozovky, protože si patrně není jistý, jak by měl přesně onu osobu se, kterou má uzavřenou smlouvu nazývat a pánička mu určitě nepřijde, jako správné označení.
"Jen nesdílíme naše představy o tom, jaká by měla být. Pfffch bát se o přivolané zvíře je dost zbytečné, když nás to prostě přestane bavit vrátíme se do své domoviny, než nás opět někdo přivolá. Je složité nám nějak vážněji, nebo trvaleji ublížit."
Pokrčí medvídek rameny.
"A na mou obranu vzkaz jsem nechal, jen si ho asi nepřečetla, když byla zase tak v lihu, že skoro nemohla chodit....divím, se, že někomu byla schopná zadat mé hledání.....A ne nenechá ty jí neznáš! Ona by mě furt jen patlala a matlala a muchlala....brrrrr....to nesnáším. Žádný trénink, nebo boje prostě jen.....fuj...."
Otřese se až se mu na zádech naježí chloupky.
"To je nejdivnější medvěd, jakého jsem kdy viděl."
Šeptne k vám Hikaru a poškrábe se ve vlasech.
"Jak to tak poslouchám taky bych asi nechtěl mít parťáka, jako je ona, být na jeho místě."
Přizná nakonec nahlas s povzdechem a slétne pohledem k vám dvěma.
"No vidíte to....alespoň někdo mi rozumí!"
Ukáže nadšeně medvídek tlapkou na Hikara.
"A co se mého jména týče....jen nezdvořák se prve ptá na cizí jméno aniž by se představil sám."
Založí si tlapky křížem a trošku zamračeně vás sleduje.
(Popište svůj další postup a na případné akce si hoďte 3x3stěnou kostkou.)

Skrytá Plamená vesnice - 18:35 Podivný ANBU
Ariaki a Aki

Dohodli jste si plán, na kterém jste se vlastně ani moc neshodli a vyrazili jste z Ariakiho domu kupředu. Hurá najít vašeho Enkageho. Během pár okamžiků jste se ztratili v temných nočních uličkách Skryté Plamenné vesnice a snažili se zvolit tu nejkratší cestu. Být obezřetní a dosáhnout cíle pokud možno neviděni. Hlídky ANBU nebyly nikde vidět, bylo to dost nepříjemné a mrazilo vás v zádech. Své obavy jste raději nevyslovovali nahlas.
A pak jste jen tak tak zabrzdili tedy Ariaki těsně zabrzdil a Aki se zastavila o jeho záda. Přímo před vámi mezi zdmi byly napnuté křížem dráty, které tvořily neprostupnou síť směrem dál. Polil vás studený pot a když jste se instinktivně otočili, tak se ozvalo syčivé zadrnčení a drátky se pomocí shurikenů napnuly i na druhé straně uličky. Jediná možnost kudy utéct dál bylo nahoru na střechy, kde už jste viděli nepříjemně vyhlížející stín.
(Popište svůj další postup a na případné akce si hoďte 3x3stěnou kostkou.)

Skrytá Zemská vesnice - 21:45 Bezpečí domova
Itami, Sozo a Kamia

Společnými silami Sozo a Kamia dostali Itamiho do nemocnice. Tam jej vřele přijal personál a poděkoval zbylým dvěma Geninům za pomoc s tím, že se už o Itamiho postarají a že jestli budete chtít můžete jej zítra navštívit. Nejpozději do pár dní by měl být opět, jako rybička.
Všichni jste nyní měli možnosti si odpočinout a prospat se.
Itami tedy v klidu nemocnice na pokoji, který měl v tuto chvíli jen sám pro sebe po tom, co se o něj postarali lékařští Shinobi, kteří pomocí svých technik dali vše do pořádku. Teď bylo jen třeba odpočívat.
Kamia a Sozo se naproti tomu mohli vyspat v poklidu svých domovů. Když jste tak však leželi ve svých postelích myšlenky se vám samovolně vrátily k určité chvíli z vaší mise. Ne nebyly to bojové scény ani strach ze smrti, nebo jiné nepříjemné okamžiky, naopak byla to chvíle klidu úsměvů a radosti, když vám po jídle ve vesnici odkud pocházel Itami dal váš sensei ony záhadné svitky, jakožto dárek. A jak nyní adrenalin odezněl dostavila se mladistvá zvědavost.
(Popište svůj další postup, volnější akce trávení večera.)

Skrytá Listová vesnice - Čas temnoty 19:46
Arike

Pokusil ses sáhnout do své brašny s kunai a vytáhnout jich pár, aby ses mohl bránit. Před očima se ti však zatmívalo a ruce jsi měl tak slabé, že se ti nedařilo ani brašnu otevřít a prsty vždy neposlušně sklouzly z brašny opět dolů. Bylo to zoufalé a dost stresující. Nahledě na to, že po svém dalším šíleném nápadu sis uvědomil, že by mohl použít čepele maximálně dvě, opravdu jsi nikdy neměl ani myšlenku na to, že bys nějakým způsobem trénoval boj s kunaiem sevřeným mezi prsty nohy. I nyní ti ta představa zpětně přijde trošku absurdní.
Taky jsi ve škole dost často nedával pozor a nyní se ti to vše vracelo. Před očima se ti opět zatmělo a tvá mysl byla poodváta v dál. Najednou jsi seděl opět ve školní lavici na akademii a viděl jsi vašeho senseie, který vás vyučoval, jak mluví o používání chakry.
"A hlavně si dobře zapamatujte mí studenti, že když použijete většinu své chakry, je to, jako byste si vzali sklenici vody a vylili jí na zem. Bez vody je sklenice prázdná a k napití nepoužitelná, stejně tak bez chakry jste prázdní a nepoužitelní. Když vyplýtváte příliš chakry a nebo jí spálíte příliš rychle, tak prostě odpadnete. Nebudete se moci hýbat ani dále bojovat. Je to, jako byste dlouho trénovali a došla vám fyzická energie, s chakrou je to stejné ať už se vyčerpáte příliš na chakře nebo fyzicky dopadnete stejně. Vyčerpaní neschopní ničeho...."
Varoval vás tehdy sensei. Pak zase vše pohaslo a tys odplul na mráčku tmy. Když jsi opět z těží otevřel oči cítil jsi, jak tě vše bolí, ale taky to, že ležíš na něčem měkkém a okolo tebe panuje přítmí, nedokázal ses hned zorientovat, kde to vlastně jsi.
(Popiš svůj další postup a pro případné akce si hoď 3x3stěnou kostkou.)


Skrytá Listová vesnice - 23:34 Konečně Konoha
Aimi, Shokiru a Eremi

"Zítra? Myslím si, že dnes jste si toho užili až až, tak vám nechám prostor k tréninku a odpočinku. Nebojte se, až pro vás budu mít další misi najdu si vás."
Mrkne na vás senseika. Shokiru se tváří tak, že o tom rozhodně nepochybuje a Eremi se nad tím jen pousmál.
No a cesta ubíhala a ubíhala, vy jste zívali díky pozdní hodině stále častěji, ale senseika vám nelhala před půlnoci jste spatřili konečně opět vysněnou Konohu a o pár okamžiků později vás stráž pustila branou.
"Tak jo, misi jste dokončili zbytek už vyřídím já a až se uvidíte příště dostanete svou odměnu. Teď si běžte odpočinout je pozdě."
Vybídne vás a sama se pohne a je najednou pryč.
"Uááááá......hurá do postele..."
Zívne Shokiru a zamíří směr Nara čtvrť. Eremi na něj na rozloučenou zamává a taky zívne.
"Oyasuminasai Aimi-chan."
Usměje se a rozejde se taky k sobě domů.
(Popište své zakončení dne, volná akce.)


Skrytá Listová vesnice - 12:20 Nepřítel ve zdech
Kaya, Kioshi a Yamato

Snažila ses s Inomem toho Shinobiho dorazit. Pomáhala jsi v přibližování čepele k jeho krku a Shinobi se snažil dostat ze sevření techniky a od čepele se odtáhnout, ale tělo jej neposlouchalo. Bylo to až děsivé, jak se nyní bál malé holky, jakou jsi byla pro něj nepochybně ty, přece jen určitě je o nějaké roky starší.
Už jsi viděla, jak se čepel už dotýká jeho krku a pak......křřřřřřááááááááchcchchchchchch!!!!!!!!
Všechno se otřáslo, všude se rozvířil prach, ztratila jsi pevnou půdu pod nohama a slyšela jsi Inomeho vykřiknout. Kusy kamenů a suti tě zasáhly do zad, hlavy a jiných částí těla a srazily tě na kolena. Prach tě nutil kašlat.
Oči ti z toho slzely a když se vše usadilo byl pryč.....ten Shinobi, kterého jste skoro měli byl pryč....někdo tu něco ošklivě poblíž odpálil a chodba, ve které jste stáli dostala plný zásah, naštěstí se nezhroutila úplně.
"Yrrrch......Kayo jsi v pořádku?"
Zavrčel poblíž Inome, kterého jsi spatřila, jak si bolestně svírá nohu, kterou mu zavalil poměrně velký kámen.
(Popiš svůj další postup a na případné akce si hoď 3x3stěnou kostkou.)

Kluci a cesta domů


Můj výběr suvenýrů se naštěstí neprotáhl tak moc, aby na nás musela senseika čekat. Čekali jsme píše my na ní, a pak jsme mohli vyrazit. Cesta je dlouhá, a přeci jen nepříjemná, je šero a ani já ani Sokiru nemůžeme používat své stíny, což je nevýhoda, ale... Doufám, že se nic vážného nestane. Senseika je potichu a to mě možná trochu trápí, ale napjaté ticho prolomí Eremi a pak Shokiru.
,,Také se těším na svou postel."
Dodám a na Shokira se pousměji, doufám, že vyjde krásný měsíc, aby nám osvětloval cestu a my byli ve výhodě... I když to by asi bylo veliké štěstí. Čeká nás ještě docela daleká cesta, ale následný odpočinek bude jistě stát za to.
,,Sensei? Co bude v plánu na zítra?"
Optám se jí a doufám, že řekne odpočinek, ale nepředpokládám to. Tázavě se podívám i na kluky, kteří by mohli říci svůj názor toho, jak by podle nich měl zítřek vypadat...

Skrytá Hvězdná

Ayame Akemi

Poslouchám malého medvídka. Popravdě, kdyby to bylo na mě, tak bych mu snad i přitakal. Skutečně, kromě vyplašení pár lidí vlastně nic neudělal. Jenže náš úkol není o tom, jestli něco udělal, ale že se ztratil.
,,Chápu tvoje pohnutky. Ale to nic nemění na faktu, že jsi se prostě ztratil. Nebo spíš utekl, vyjde to nastejno. Ale bylo by fér nechat aspoň vzkaz, že se nějakou dobu neukážeš ne? Napadlo tě, že tě má ta tvoje majitelka ráda a bojí se, že se ti něco stalo?" zkusím mu nadhodit možnost, která by mohla poškrábat jeho svědomí. I když podle vystupování mu to tak asi nepřijde.
Takže přivolávací technika? To zní zajímavě. Jací tvorové se tak asi dají přivolat? Určitě by stálo za to se na takové věci poptat. ještě chvíli přemýšlivě zírám na medvídka. Poté pohlédnu na Hikara s Akemi. Pokud by ten malý trochu ulevil ze své tvrdohlavosti, mohlo by se nám podařit misi splnit snad už v klidu.

,,Máš kuráž, i když teď trochu podceňuješ ty nás. Ale dám ti návrh. Půjdeme spolu za tou, která tě přivolala a vysvětlíme jí společně situaci. Určitě tě pak nechá nějakou dobu v klidu. Jak se jmenuješ?" zeptám se malého chlupáče. Schválně už nepoužiji slovo majitelka, protože takový výraz je mu evidentně nepříjemný.

Cesta do vesnice

Bandity se ujme Sozo a Kamia přijde na pomoc mě. Za to jsem ji docela vděčný.
Společně všichni zamíříme na cestu zpět. Sensei se po cestě baví s dívkou, ale kromě toho nám nikomu moc do řeči není. Při každém neopatrném kroku se mi ozve rána bodavou bolestí a motání hlavy ze ztráty krve se taky za tu chvilku příliš nezlepšilo.
Všiml jsem si, že Sozo situaci nese asi nejhůře a je to na něm vidět i když se snaží to schovat. Mohu se jen dohadovat, že to asi nebude úplně kvůli výsledku akce, ale spíš kvůli zabití někoho. To mě naopak tohle tíží ze všeho nejméně. Vyrostl jsem mimo zdi skryté kamenné a už jsem viděl zemřít bandity a podobně. Otec se nikdy nesnažil být příliš ohleduplný co se tohohle týkalo, ale to se dalo očekávat přece jen jsme shinoby. Navíc moje zkušenost s nukeninem, kdy jsem se skoro podíval do tváře smrti sám, mi taky pomohla.
Namísto těchto výčitek mě ale trápí něco naprosto jiného a tím je výsledek celé akce.
Kdyby se neobjevil sensei, tak jsme byli všichni mrtví. Můj plán byl k ničemu. Stáli jsme proti přesile, tak poškození na voze a tak bylo asi nevyhnutelný, ale vůbec mě nenapadlo, že by měli někoho silného mimo skupinu. Co navíc kdyby měli někde schované obyčejné zálohy, tak bychom byli namydlení taky. A pak jsem slabí, přemýšlím mezi chvílemi, kdy mi v tom bodavá bolest zabrání.
Mohl bych něco říct Kamie a Sozovy, pro které je tohle jejich první mise a navíc jsme při ní museli zabíjet, ale v tuhle chvíli nemám ani náladu na to cokoliv říkat. Zůstanu zticha a nechám je ať se s tím vyrovnají samy. Nakonec to tak stejně dopadne, i kdybych něco řekl a na mluvení jsem nikdy nebyl ten nejlepší.
Sozo byl velitel, ale já jsem vymyslel ten plán. Veškeré selhání jsou moje chyba. Podcenil jsem sílu nepřátel, nepomyslel jsem na jejich posily, nebyl jsem schopen je podpořit v útoku jak bylo potřeba. Oba jsem je vystavil nebezpečí, prohání se mi v mysli po celou cestu.
Příliš jsem ji nevnímal jelikož jsem byl ponořen do analyzování jak moc jsem to zpackal. Za pomalí tempo jsem vděčný. Pochybuji, že by se mi dobře pohybovalo normální rychlostí. Přežil bych to, ale nebylo by to nic pohodlného, i kdyby mě Kamia táhla se sebou.
A tak uběhla celá cesta zpět do vesnice. Nakonec mě z myšlenek vytrhne sensei když upozorní na bránu. Vevnitř nás sensei opustí s tím, že mě mají vzít do nemocnice.
Kdekoliv kde se nebudu muset hýbat bude dobrý, zabručím jen. Vydáme se k nemocnici, bude lepší když se na to podívá někdo kdo tomu rozumí, přece jen zásah kopím není žádná sranda, při troše štěstí to odnesly jen svaly a ty se zahojí.
Už se těším na postel, přikývnu na poznámku Kamii. Oba musejí být taky unavení. Já se zrovna cítím na to, že bych prospal celý den. Kromě fyzické únavy, zesílené zraněními, se dostavila psychická únava z toho jak jsem celou cestu omílal celou akci a hledal kde jsem udělal chyby a co by šlo vylepšit.
Když dorazíme do nemocnice, tak mě předají lékařům a ty už se o vše ostatní postarají.
Dobře si odpočiňte, popřeji svým kolegům než odejdou.

Po boji a cesta domů

Další uklidňování a pomoc dívce nechám na Sozovi a senseiovi. Já už stejně asi moc neudělám. Raději dojdu k Itamimu a pokusím se mu pomoct a podpírat ho, aby se nemusel moc namáhat. Přitom jsem zahloubaná do svých myšlenek.

Na dotaz ohledně toho, kdo povede banditu, jsem chtěla navrhnout, že se toho ujmu s tím, že Sozo by pomáhal Itamimu, ale byla jsem moc pomalá. Je mi to vcelku jedno. Zůstávám tedy potichu. Konečně vyrazíme zpět do Iwy.

Celou cestu jdu mlčky a snažím se pomáhat svému kolegovi, jak nejvíc to jde, abych mu cestu ulehčila. Ovšem nejsem jediná, kdo jde potichu. Nikomu nám není moc do řeči...
Kdybych nepřestala včas, mohla jsem jim ublížit...musím se to naučit pořádně ovládat...dnes zemřel mou rukou "pouze" bandita...jenže pokud by to příště byl delší boj...mohlo by to dopadnout mnohem hůře.
přemýšlím sama nad sebou. Není mi ani moc dobře z toho, že jsem musela zabít... ano jednou by to jistě přišlo, ale...takhle brzo?

Z myšlenek mě proberou až slova sensie. Pozvednu hlavu a podívám se na Iwu, na kterou se nám naskýtá pohled.
Konečně...

U brány sensei odevzdá toho lumpa do správných rukou a nás poprosí abychom odvedli Itamiho do nemocnice.
"Ano sensei, spolehnětě se."
znějí má první slova po té dlouhé a úmorné cestě.

Podívám se na Soza a kývnu.
"Jdeme."
odpovím mu souhlasně. Stále Itamiho podpírám i po cestě do nemocnice, i když to už není tak daleko.
"Je dobré být zpět..."
šeptnu unaveně.

Kdesi v tunelech

Skoro jako zázrakem se mi podaří zareagovat včas a ruce toho shinobiho se vyhnout a ještě ke všemu ji chytit. Vyšlo mi to i se zabodnutím kunaie do jeho předloktí, ale teď není čas přemýšlet nad tím, jak se to podařilo, ale musím situace využít, jak jen to půjde. Začíná přetahovaná, on má větší sílu nežli já, ale přesto se mi ho podaří vytáhnout na tolik, aby Inome zvládl použít jutsu a mít shinobiho pod "kontrolou". Vystoupí ze zdi a pak, když vytáhne kunai a začne si s ním mířit ke krku, tak je to pro změnu přetahovaná jeho a Inomeho.
Přiblížím se k shinobimu, drapnu mu ruku s kunaiem oběma rukama a pomáhám Inomemu se zakončením této "šarády".
Jednou jsem už zabít dokázala, musím i teď, jinak to dopadne špatně. Musím napravit to co se mi nepovedlo, když nás tamti napadli...
napadne mě. Zatnu zuby a pokračuji ve svém snažení, probodnout krk tomu zmetkovi...

Asi umřu

Zcela jsem ztratil pojem o dění. Bubliny, exploze, tlaková vlna. To vše mě zcela zmátlo společně s náhlým nedostatkem chakry, který jsem si měl lépe naplánovat. Měl bych se naučit jí tolik neplýtvat, i když jsem v ohrožení života.
Můj klon mi jen potvrdil mé obavy a já se radši rychle snažil utéct. Bohužel to moc dobře nešlo, jelikož každá část mého těla byla mimo. Nohy se mi motali a moje koordinace byla dost špatná. Jindy by se mi to, asi nestalo, že bych po zbavení se chakry se budu tolik motat. Nejspíše to bude tím, že jsem se jí zbavil tak rychle.
Můj útěk byl dost chabý a bylo mi jasné, že mu neuteču. Narážel jsem do stromů a motal se. Nedovedl jsem ani pořádně skákat po větvích. Když spadnu, hned vstanu a běžím dál. Chci žít, chci žít. Jedinou mou záchranou bude, pokud se ukáže ANBU, ale v to bych moc nadějí nevkládal.
Běžím dál a dál. Nakonec to moje tělo už nezvládá a dopadám do houští. Kolena se mi zcela podlomila a síla mě zcela opustila.

Pokusím se schovat do křoví. A uklidnit se. Srdce mi buší a mozek se nesoustředí. Ujistím se, že jsem se dost dobře schoval a následně se ozbrojím. Do každé ruky chytnu kunai a stejně tak do každé nohy.
Nehýbu se a připravuji se bránit. Když už, tak s minimem pohybů bych se čtyřmi čepelemi mohl aspoň na chvíli ubránit. Bude to, ale určitě k ničemu. Možná by si mě však nemusel všimnout. Předtím se zaměřoval na mou chakru, a když žádnou nemám, tak by mě nemusel najít.
Snad s tím druhým ANBU už skoncoval a přijde mi na pomoc.

1,2,1

Noční lov

Pozoruji ho když jde ke dveřím, kde čekám,
,,Neboj se o mě... Určitě, pokud se něco stane, tak jej držím alespoň na dost dlouho, aby ses dostal co nejdál, ale pokud se tak stane, tak budeš muset být opravdu rychlý. Rozumíš?"
Zopakuji mu.
,,Kage je nejstřenější osoba, takže je jasné, že hlídky u něho budou... Stačí to říci jim, pokud nás odeženou, tak pak musíme vymyslet, jak se dostat ke Kagemu."
Pousměji se...
,,Tak vyraž, jsem ti v patách dva kroky za tebou... Kdyby něco dám ti znamení a ty poběžíš jako o závod."
Šeptnu mu a vyrazíme společně do tmy, jsem také ostražitá a rozhlížím se, také poslouchám co se kde šustne a mám v ruce připravený kunai na případné odrážení shurikenů. Jsem najatá, jako struna na harfě, plná očekávání, možného napadení a nebo jen splnění našeho cíle.

Nebezpečná výprava

"To zní rozumněji. Najít ho by nemuselo být tak těžké, ač určitě bude dobře střežený a pravděpodobnost, že se dostaneme až
němu je velmi malá."
Zamnu si zamyšleně bradu.
"Já vím, že to musíme oznámit, že to může být důležité....hah.....pokud na něj narazíme tak ti budu krýt záda, jak jsme se dohodli. Jak jsi řekla dva mají větší šanci, než jeden."
Odpovím docela nesmlouvavě. Představa, že jí někde nechám čelit, kdo ví komu není zrovna ta ideální.
"Fuh jo....asi nic jiného nezbývá."
Kývnu a zkontroluju své vybavení. Pak zamířím ke svým dveřím. V zátylku mě nepříjemně mrazí.
"Dávej pozor. Kdo ví, kde ten týpek je. Mám fakt blbý pocit.....náš cíl by měl být tak 8 bloků odtud...v kanceláři určitě už nebude....doufám."
Podotknu naše zaměření a opatrně vyjdu před svůj byt. Mžourám ostražitě do tmy v očekávání toho, co příjde.