Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Naruto: Nový Věk
Družina
| |||
 | Impulz a strategie Zatím nám to docela vycházelo, dobře musel sem v duchu poděkovat Aiko ,že vymyslela plán který fungoval. Nyní jsme měli před sebou zraněného ninju. "Souji. Hlavně opatrně tohle muže být stále tryk." ozve se mi v hlavě sestřička, jenže já jsem lovec a tam předemnou je moje kořist. Bleskově vyrážím v před snažím se snížit svůj profil co to jen půjde abych se zrychlil a uzavřel vzdálenost. Když proti mě vyletí projektily nemám moc času na reakce, vlastně kdybych poslouchal sestřičku a nebyl tak zbrklí možná,kdybych poslechl sestříčku takhle nemáme mnoho čakry a nezbívá než se pokusit projektili odrazit. "Bratříčku." ozve se mi v hlavě strach. Já jen potřesu hlavou zkusím se co nejvíc snížit a zlepšit svoej šance na to že se vykreju. Zalituju že neumím lépe změnit směr a trochu v duchu zakleju ale mise se musí plnit. Pokud projektili vykreji nebo budu schopen pokračovat je můj cíl skočit na toho muže a zabodnout mu kunhai do nohy nebo kamkoliv kde ho to zpomalí natolik ,že už prostě nepoběží. (3,3,1) | ||
| |||
 | Skrytá Hvězdná vesnice – Památník hrdinů „ Arigatou-gozaimasu.“ Uklonila jsem se uctivě starci, rozloučila jsem se a vyrazila jsem směrem, kterým nám řekl, doufajíc, že je to pravda. Ale proč by nám stařík lhal. Nemám ze hřbitova zrovna dobrý pocit, ale mám jisté neblahé tušení, že tahle mise má poněkud hlubší význam, než se nám zprvu zdálo. Jakmile jsem zahlédla Ayu-sensei, mírně jsem se ošila. Usmívala se, ale jinak, než bylo zvykem. Pohled mi sklouzl k desce a jménu, které na ní bylo. Neznala jsem to jméno, ale musel to být někdo hodně blízký Aye-sensei, jinak by sem asi tak často nechodila. Mlčky jsem poslouchala, co Aya-sensei říká a dívala jsem se na monument. Nespustila jsem z něj oči. Jestli jednou umřu v boji, bude mé jméno tam. Prolétlo mi hlavou. Jestli umřu, bude to za ochranu vesnice. Za ochranu přátel, které tu mám, mé rodiny. Tahle mise byla poučná, ale její zakončení bylo hořké. Našli jsme Ayu-sensei, ale ačkoliv jsme vše udělali správně, necítím se úplně nejlépe. Sevřela jsem kvítek, který mi dal Hiroki v dlani a podívala jsem se po obou svých přátelích. Pak jsem tiše vyrazila k monumentu a položila kvítek před něj. Nakonec jsem se ohlédla a na všechny se mírně usmála, i když to nebyl úplně ten nejveselejší úsměv, který u mě kdy viděli. „ Myslím, že to chápu, Sensei. A jestli můj život jednou skončí, tak že zemři v boji, bude to dobrý život, pokud budu bojovat za svou vesnici, svou rodinu… své přátele.“ Podívala jsem se na oba chlapce a k oběma natáhla ruce s jemným úsměvem. „ Hiroki, neměl si to před tím jednoduché… nevím, co se stalo, ale jsem tu pro tebe…“ Koukla jsem na něj a pak sklouzla pohledem na Kiryu. „ A pro tebe též, Kiryu. Omlouvám se, že jsem se zdržela.“ Usmála jsem se na něj. | ||
| |||
 | Neprobuditelná Aki Když jsme si zastavili na odpočinek, bylo to fajn. Mohl jsem nechat odpočívat i svá zranění, takže se mohlo lépe hojit. Ještě jsem se úplně nezotavil z toho vyčerpání, ale přece jen už jsem alespoň schopný s nimi držet krok. Na nějaké velké akce se však ještě necítím. Jídlo, které nám Edai-sensei udělal bylo skvělé. Ať by to bylo cokoli, pořád je to něco teplého do žaludku, co zasytí a dodá ten pocit, že přece jen nejsou mise tak drsné. "I když pohled na vůz vypovídá o něčem jiném." Uhnu pohledem zpátky k ohni. Stále nemůžu uvěřit, že se naše první větší mise, takhle zvrtla. Nakonec jsem se uložil u ohně ke spaní. Aki se dle všeho taky rozhodla si odpočinout. Zavřel jsem oči a docela rychle jsem usnul. Sny ke mě však nebyly natolik přívětivé, aby mě nechaly odpočívat dlouho. Ze spaní jsem sebou cukal a nejspíše se potil, protože se mi zdálo o tom, co jsem viděl v tom zničeném táboře a přelívalo se to v boj, který tam musel proběhnout, ale já byl jeho součástí. Viděl jsem, jak tam Shinobi umírali. Viděl jsem Edai-senseie celého od krve a Aki ležet opodál s mnoha děsivými ranami na těle. Když jsem se probral dýchal jsem rychle. Musel jsem si otřít zpocené čelo a s hlubokým nádechem jsem koukal notný čas do vyhasínajícího ohně. O chvíli později šel Edai-sensei vzbudit Aki, abychom pokračovali zvedl jsem se a sledoval ho, jak se jí snaží vzbudit. "Tuhá, jako šutr." Usměju se pro sebe. Je však zvláštní, že když se vzbudí tak její barva připomíná spíše zralé jablko a je celá zmatená. Povytáhnu zvídavě obočí, když se konečně dostane se senseiovou pomocí na nohy. "Asi jsi měla dost trvdý spaní, když jsi takhle zmatená, co?" Pousměju se na ní škádlivě. "Závidím ti já toho moc nenaspal." Demonstrativně zívnu a pak se rozejdu pomalu k vozu. "Co se ti zdálo pěkného, že se ti tak nechtělo vstávat?" Ohlédnu se na ní za sebe s úsměvem. Navazuji pohodovou konverzaci. Promluvit si o snech je někdy zajímavé a sranda, tak proč si cestou nepovídat právě o tom od Aki, když musel být tak zajímavý, že se nehodlala vzbudit. | ||
| |||
 | Snění mladého puberťáka - část první. A tak jdeme dál, cesta je klidná a má přehnaná opatrnost je... No řekněme, že nevím jestli na místě, ale je dobré se udržovat ve střehu. Ariaki byl dokonce tak hodný, že mě ubezpečil, že kdyby mu bylo jo špatně, tak mi řekne, ale stejně si myslím, že to bude hrdina a vydrží to... Přesně jak jsem čekala, vzhledem k tomu, jak šlapal... Po chvíli přijde zasloužený odpočinek. Skvělé instantní jídlo v podání Edaie a ohně. Paráda, nechala bych se instantníma nudlema rozmazlovat klidně furt... Dokonce jsme se mohli i trochu vyspat, což jsem uvítala, protože v noci jsem usnula na chvilku a pak jsem byla probuzena. Ale co to? Já už nemůžu spát? Proč nemůžu spát.... ,,Mmmm Edai sensei, proč mě budí...“ Zadrhnu se na konci věty a vytřeštím oči... On tam... Stojí prakticky nahý... ,,Co? Co se to děje?“ Zeptám se zmateně... A on mi vysvětlí, že kousek dál je horký pramen... ,,A kde jsou vozy s raněnými? A my na tohle máme čas?“ Ano jsem mimo a asi bych měla skákat radostí... Jistěže mé srdce plesá, o tom žádná, ale snažím se ještě racionálně přemýšlet. ,,S-s-svléknout???“ Zatvářím se překvapeně a zamrkám... ,,P-po-pomůžete???“ Potlačím chuť vyletět do vzduchu, jako raketa, která je vystřelena do vesmíru s pohonem obou dvou dírek v nose... ,,ARIAKI???“ Za normálních okolností by to asi se mnou už švihlo, ale... Já... I on mě chce svléknout... ,,To- to- to – to musí být omyl...“ Pravděpodobně jsem rudá až na zadku, ale teď mám jiné starosti, chce mě tu svléct naprostý idol a můj spolubojovník... I když ne, že by to nebylo příjemné a mohlo by se to docela dobře zvrtnout, ale... Máme práci... ,,Héééj Aki.... Aki vstávej.“ Slyším vzdálený hlas a cítím, jak se mnou někdo třese. Pomalu otevírám oči a tam... ,,Háááá!!! Sensei???“ Leknu se ho a uskočím, protože nečekala jsem, že bude oblečený, ani to, že mi říká, že mám tvrdé spaní... I když mi nakonec pomohl se zvednout, tak zrudnu a stydím se. Myšlenky to byly vskutku krásné, ale bohužel... Ano BOHUŽEL to byl jen sen... I když naprosto dokonalý sen... Pozoruji jak Edaie, tak Ariakiho s představou jejich nahých těl zabalených jen v bederním rouchu, jak se jim svaly napínají a jejich sladký hlas, který... Nad čím to uvažuji!!! Ale co, sladký hlas, který mě zve do oné koupele v horkých pramenech a kdo ví... Kdo ví, co by se tam dělo... ,,Mmmmmmm“ Vyjde mi z úst povzdech a já musím vypadat asi jako měsíček nad hnojem spojený se zapadajícím sluncem... | ||
| |||
 | Skrytá deštná Divadlo bylo parádní a jsem moc ráda, že šli i kluci se mnou. ,,Bojíš se, že bys nás už nenašel?" Rýpnu si a lehce do něj drknu. Pak když Shokiru řekne, že nás zve tak se zarazím. ,,Ty jsi nemocný???" Zeptám se ho a zvídavě si ho prohlížím... ,,A nebo zamilovaný. Hmmmmm???" Lehce se na něj usměju a pak jen kývnu. ,,Máš vždy dobré nápady... Kam nás zveš?" Zeptám se ho, ale to už zmizneme v jednom krámku, kde si nakupujeme jídlo... Byl by to i klidný den, kdybychom nezaslechli rozruch, a neviděli místní, jak honí nějakého maskovaného shinobiho... Tázavě se podívám na Shokira a pak na Eremiho, který zřejmě chce znát odpověď na stejnou otázku, jako já... ,,Pomůžeme jim? I když... Co provedl? Něco propagoval???" Zaposlouchám se a pak si povzdychnu. ,,Nemyslím si, že bychom se měli míchat do záležitostí jiné vesnice, co ty na to Shokiru?" | ||
| |||
 | Rozhodnutí Kamia se rozhodne souhlasit spíše s mojí taktikou a nevyzněla zrovna nadšeně s Sozovou taktikou. Úplně si nejsem jistý jestli to byl nejvhodnější způsob jakým říct svůj názor, ale na tom nezáleží. Co se týče její poznámky ohledně vozu, tak to mi je docela jedno. Osobně bych ho vyhodil do vzduchu taky, výbušniny působí lepší dojem když opravdu něco ničí a mám dojem že dívka bude ráda když se z toho dostane bez zranění. Sozo souhlasí s plánem taky s jemnou úpravou. Zavrtím hlavou na jeho otázku a současně nad tím, že se vůbec ptá, teď už stejně musíme jednat ať se nám to líbí nebo ne. Začni, šeptnu mu a odstoupím od nich do křoví a tam si připravím ještě několik shurikenů. Počkám až hodí první kunai a moje následují chvíli na to. Svoje výbušné kunaie mířím už blíže k nepřátelům a dávám si pozor jen na vzdálenost výbuchu od zvířete a od dívky. Pokud se mi podaří zasáhnout nějakého banditu o to lépe. Zatímco se Kamia s Sozem vrhnou do boje tak já vrhnu shurikeny z křovím po nepřátelích u ohně. Až se k nim dostanou moji společníci, tak už nebudu moci vrhat další po těch, co budou moc blízko k nim. Rychle změním pozici na svahu a začnu skládat pečetě. Doton: Supurē (sprej), použiji jutsu pro vyslání dvou kamínků jako střel po nepřátelech. To by mělo stačit na zmatení, pomyslím si. Dále je podporuji vrháním shurikenů, přitom dávám pozor na okolí, jak svoje tak tábora jestli odněkud nepřichází další banditi, abych jim zabránil v postupu výbušným lístkem. Po celou dobu se snažím zůstat skrytý a opatrně měnit pozici, abych vytvořil co největší zmatek. Chakru jsem se rozhodl si šetřit kdybych musel krýt jejich ústup. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Cesta Já nějak moc nevnímám Soza ani to co se děje okolo sebe. Ještě pořád přemýšlím nad tím svitkem a je mi smutno. Zavnímám až ve chvíli, kdy se řekne, že vyrážíme. Cesta probíhá ve stejné formaci jako předtím. I přesto, že nedorazíme až domů, tak před zastavením máme za sebou poměrně velký kus cesty a všichni jsme dosti unavení. Sensei někam odejde a Sozo opět vydává rozkazy. Zamračím se, když řekne, že mám vařit. "Na to zapomeň. Vařit neumím a ani to nepotřebuji. Uvařte si s Itamim samy. Stejně vaše jídlo nejím." odpovím Sozovi. "A jestli si myslíš, že umím vařit jen protože jsem "žena", tak na to už tuplem zapomeň, radši zajdu s Itamim na dříví..." dodám ještě, asi bych mu ještě něco řekla, ale ozval se ten křik. Bez řečí popadnu tu sošku co mám od Sozy a vyrazíme společně zkontrolovat co se děje. Vyběhneme na kopec a hned se nám ukáže nepěkná scenérie. Zadívám se na Soza, který v podstatě navrhuje odpálení vozu, což mě se nezdá ani trochu jako dobrý nápad. Může to zranit to zvíře a hlavně by to zníčilo ten vůz. Itamiho "taktika" se mi líbí víc. "A krom toho, pokud bys ty sochy odpálil na tom voze, tak by to ten vůz zdemolovalo, a kdo by pak asi tak ty škody platil? Hm...my a ta slečna by nám asi moc nepoděkovala a ještě by to mohlo vyděsit to zvíře. Já bych teda souhlasila s Itamim. Vypadají jen jako nějací burani, takže je dost možné, že snadno nechají zahnat..." přikloním se spíše na stranu Itamiho. "A s výbušninami opatrně, aby to třeba nezranilo i ji." šeptnu a pak čekám na Sozovo rozhodnutí. Já jsem připravena vyrazit kupředu. V ruce mám dva shurikeny. "Itami a pokud je to jen senseiův "vtípek" tak navrhuji, ho chytit a mučit lochtáním" řeknu tiše k Itamimu s úšklebkem. Myslím to samozřejmě jen jako vtip, protože nevidím, žádnou rozumně splintelnou cestu, jak senseie vůbec chytit a znehybnit... | ||
| |||
| Cesta domů Usměji se na Sozovu odpověď, že tu taktiku měnit nebude a pak nám dokonce přiřadí role a obhájí si taktiku. Asi bych mu neměl říkat, že prostřední pozice je nejvíce nebezpečná co? Pomyslím si a zavrtím hlavou. Možná jindy. Rozkaz pane, odpovím Sozovy na co jak vyrazí ke dveřím. Dám si záležet, aby to neznělo posměšně, ale naprosto vážně. Zvednu se od stolu a překontroluji si všechny svoje věci. Když jsem spokojen s výsledkem kontroly, tak následuji Soza ven z budovy. Sensei se vzdálí jako i předtím a následuje naši formaci s asi dvoumetrovým odstupem. Dává to smysl a jak ho znám, tak by reagoval na nějakou hrozbu i když si nejsem jistý, jestli je to od něj žádaný. Jako sensei by nás měl nechat pocítit naše nedostatky. Vyrazíme na cestu ve stejném pořádku v jakém jsme sem dorazili. Držím se na posledním místě a sleduji naše boky. S Kamiou v čele se nemusím obávat nečekaného přepadení, ale přeci jen je lepší být opatrný. Cesta je dlouhá a i když ji znám, tak si nemyslím, že dneska dorazíme do vesnice. I přesto nasadíme rychlé tempo. Kolem páté hodiny překročíme hranice země Jezer a já si znatelně oddechnu. Když kolem sebe nevidím známou krajinu a nemusím se pořád ohlížet přes rameno jestli neuvidím někoho z rodiny, je to jako by mi z ramenou spadl kámen. Konečně mohu zase volně dýchat, ani jsem si neuvědomil, že jsem pod takovým tlakem dokud ze mě nespadl. Krátce na to se zastavíme k utáboření. Máme za sebou náročnou cestu, máme hlad a jsme unavení. Zastavíme vedle cesty která vede mezi lesem a kopcem. Z taktického hlediska to není nijak výhodné místo na tábor, ale nemyslím, si že by nám v zemi Země hrozilo nějaké nebezpečí. Banditi vědí lépe než se pokusit přepadnou skupinu shinoby. Kazuki-sensei nám řekne ať připravíme tábor a uděláme něco k jídlu zatímco on si dojde nasbírat nějaké bylinky. Já sedím na zemi a nechávám odpočívat unavené nohy. Sozo se jako velitel rozhodne vydat rozkazy i když to vypadá, že si jimi není příliš jistý. Spolehni se, přikývnu a zvednu se s tím, že půjdu nasbírat dřevo na oheň. Zarazím se na zavolání o pomoc. Ostatní ho slyšeli taky. Sozo nám řekne ať si vezmeme ty sošky a pokusíme se kouknout co se děje. Zamračeně se podívám mezi své věci a najdu sošku. Ani si nepamatuji kdy jsem ji tam uložil. Pravděpodobně jsem pracoval na autopilota. Opatrně a rychle vylezeme na kopec a uvidíme celou scenérii pod námi. Sozo začne mluvit, ale poslouchám ho jen tak na půl. Hodnotím situaci pod sebou. V hlavě si v rychlosti přehrávám možnosti. Trhani, ozbrojení, 9 viditelných cílů, pravděpodobně bez nukenínů. Je tu možnost že jich je víc. Jsme taky vyčerpaní, ale tohle bychom měli zvládnout bez problémů. Sensei tu není, takže to neslyšel nebo je daleko. Taky to může být jeho vtip jako naposled s tím genjutsu, ale neměl možnost ho na nás použít. Výbušniny jsou dobrý nápad, sošky ne, probíhá mi hlavou. Neměl bych nic říkat Sozo je velitel. Ale co on řekl, že mám být stratég, pomyslím si a obrátím se k němu. Nepoužívej sošky, šetři si chakru. Navrhuji zaútočit přímo. Zranit nebo zabít co nejvíce s co možná nejvíce výbuchy. Nevypadají, že jsou zvyklí bojovat, pod tvrdým útokem spanikaří a utečou. To nám získá chvíli času, abychom dostali tu dívku pryč. Měli byste zaútočit vy dva, já bych měl zůstat skrytý a útočit z křoví. Tím nám zajistím ústupovou cestu kdyby jich tu bylo víc a nebudou moci určit náš počet. Pokud budou příliš tvrdý oříšek doporučuji zachránit dívku a rychle se stáhnout ke mě, řeknu rychle jedním dechem. Snažím se mluvit potichu, ale dostatečně zřetelně aby pochopili co navrhuji. Zatímco mluvím, tak vytáhnu z brašny u pasu kunaie a výbušné lístky. Zhluboka se nadechnu, bolí mě plíce s toho jak jsem se celou dobu nenadechl. Připevním výbušné lístky ke kunaiům. Sozo, tvoje rozhodnutí. Není čas řekni slovo a budu tě následovat, dodám ještě potichu. Kupodivu nejsem vystrašený. V porovnání s soubojem proti nukeninovy necítím takový nátlak. Naopak příval adrenalinu mi dovoluje přemýšlet jasněji než bych byl normálně schopen. | ||
| |||
| Cesta Rupinasu Kamia, Dākuanbā Itami ,,Já jí měnit nebudu." řeknu Itamimu se smíchem. Copak jsem nějaký stratég? Ne. To je Itamiho práce. Já jsem velitel. A taky mu to řeknu. ,,Rozdělím nás dle nových rolí. Itami bude stratég, to znamená, že bude efektivně bojově přemýšlet ze zadních linií v nebezpečných situacích a Kamia bude ,,štít" což znamená, že bude bránit velitele, a tudíš musí být před ním. A velitel musí být uprostřed protože je nejdůležitější a musí být chráněn." odmlčím se. ,,Čím si myslím, že jsem velice efektivně obhájil svojí, pardon MOJÍ, strategii a můžeme vyrazit." | ||