Sozo a pokračování

Sozo se mi hned začne omlouvat. Sleduji ho a mám založené ruce na prsou.
"Dobře. Omluva přijata."
odpovím mu nakonec. Podívám se na Itamiho a mlčky kývnu. Zařadím se na své místo a můžeme opět vyrazit.
Už abychom to měli za sebou a jen doufám, že nás nečeká nic nepříjemného.
uvažuji po cestě a opět hlídám okolí.

Pokračování

Večeři jsme nakonec měli studenou, protože rozdělávání ohně bylo příliš nebezpečné. Nechtěli jsem se přilákat nějakého nepřítele.
Noc byla klidná, nic se nestalo, za což jsem ráda. Já jsem sice při hlídce chvilku klimbala, ale ne celou dobu, takže jsem pak vzbudila Yamata a sama jsem zalehla. Vyspala jsem se poměrně dobře.
Ráno nás budí Kioshi abychom vyrazili dál. Já vyskočím na nohy, dám si rychlou studenou snídani. Pak najdeme značky, které nám sensei nechal a vyrazíme.
"Kluci, musíme si hlídat navzájem záda...a teď musíme dávat bacha na okolí..."
řeknu jim ještě po cestě. Já sama se snažím hlídat okolí kolem nás. Nechci aby nás někdo překvapil...

Ráno - Cesta do Země Písku

Kitsuke, Yumiko a Yoshiru

V noci jsem moc neohl spát, sále se mi totiž těžce usínalo při takových nočních teplotách. Pár desítek minut, které mi připadali spíš jako několik hodin, jsem sledoval jak se pomalu nebe barví do černé barvy a v leže jsem sledoval jak na něm pomalu svítí jedna hvězda za druhou. Nakonec mě ale zlomila únava a usnul jsem jako malé dítě jenom chyběl dudlík do pusy.

Spal jsem celou noc do doby než Tsukiko-sensei nepráskla dveřřmi v místnosti, kde jsme byli všichni tři ubytování. Ihned jsem zmerčil a prudce si sedl chvíli jsem mžoural očima až jsem se vzpamatoval že nejsem doma ale v zemi Větru. Podrbu se na krku a rozhlédnu se po zbylých dvou členech našeho týmu. Přitom mi ruka sjede na řetízek, který povytáhnu. Jemně se posadím do tureckého sedu, chytnu jednou rukou řetízek a druhou jí objemu. Lehce zavřu oči a necelých pět minuty si něco pro sebe šeptám. Nakonec otevřu oči a řetízek vrátím zpět, jednalo se o ranní modlidbu vůči mé víře, která mi to přikazuje. Po modlitbě se postavím a začnu si pomalu balit své věci do batohu. Obleču si kalhoty a lehkou, ikdyž velkou černou bundu a batoh si hodím na záda. Pomalu příjdu dolu kde před pár minuty šla senseika a rozhlédnu se po krčmě. Batoh pohodím na jednom stole a posadím se za něj.

"Myslel jsem, že naší priorita je vydat se do Písečné a nechat to zkušeným ninjum."

Zopak jsem její včerejší oznámení ohledně tohoto městečka a co se týče druhé otázk, mírně nakloním hlavu na stranu.

"A za další co se stalo, že máte tak vynikající náladu?"

Zeptám se znova zvědavě ale to se už rozhlédnu zda jsou dole všichni nebo se nahoře ještě chystají.

Nový den - nový test...

Ne že by noc byla nějak krušná, nebo snad že bych se špatně vyspala, to rozhodně ne, ale vstávat se mi opravdu dneska nechtělo. Rozespale jsem si protřela oči a sáhla po budíku, který stál na stole a který nezazvonil. Ani nevím, jestli jsem ho včera nastavila nebo ne… každopádně můj pohled upoutal lístek, který byl hned vedle něj. Zamračila jsem se a pak, když už jsem ho dočetla, mi přejel mráz po zádech. Pohled mi sklouzl k budíku a k času, který na něm byl. Hrůzou se mi naježili vlasy, když jsem vyběhla do koupelny, vyčistit si zuby, po cestě jsem na sebe navlékala oblečení do toho jsem se stíhala ještě česat. A lísteček jsem vrazila do kapsy, aniž bych nad tím přemýšlela… Víte jak je těžký připravit se během pěti minut na to jít ven??!

Mámu jsem v kuchyni sotva pozdravila, když jsem sebrala jednu rýžovou kuličku z talířku a vyběhla jsem zběsile ven. Mám jen deset minut na to, být tam a ještě jsem ani nesnídala! To je sakra den…!

Vyběhla jsem z domu, sotva jsem si zapnula boty. Za dvě minuty osm jsem stála zadýchaná u kašny, opírajíc se jednou rukou o její hranu a sledujíc vodu v ní. Kluci se objevili v zápětí. Mávla jsem na ně a s trochu zadýchaným úsměvem jsem je pozdravila.

„ Ohayou!“

Usmála jsem se a pohlédla jsem na oba dva.

„ Ne ještě tu není. Ani jí nikde nevidím…“

Rozhlédnu se kolem. Když se Hikaru skloní ke kašně, pohled mi sklouzne dolů spolu s ním. Na kašně leží přilepený lísteček a když ho Hikaru sebere, všimnu si písma na něm. Aya-sensei…

Vytáhla jsem svůj lísteček a podívala jsem se na Hikaru-kun.

„ To je fajn… Jak poznáme, že je tu ještě nějaké další vodítko v okolí je?“

Podívala jsem se na kluky a pak na lístečky. Nakonec jsem ten svůj zase strčila do kapsy.

„ Nemám zdání Hikaru-kun. Může to být cokoliv… lístek ve větvích stromů, vzkaz přímo u člověka… na obojku psa… může to být … já nevím co všechno..“

Kousla jsem se do rtu.

„ Napadá tě něco, Kiryu-kun?“

Ariaki - nemocnice


,,Uhm, já... Já vím, pamatuji si tě."
Zadívám se na něj a lehce posmutním.
,,Ano jsem váš nový člen a doufám, že i posila do týmu. A netuším, proč zrovna k Vám asi potřebuji pevné vedení, nebo opravdu nevím."
Mírně se začervenám, ale pak se starostlivě podívám na Edaie a pak na tu dívku.
,,No to nemusíš... Nepřepínej se. Já na tom... Nevadí mi to."
Jsem trochu nesvá, a je to znát.
,,Sensei? Zajdu pro snídani..."
Pohlédnu na ně a pomalu odcházím pro snídani, jídlo je důležité. A peníze také mám, ještě na akademii jsem dostávala "kapesné" ale šetřila jsem si, takže nějaké peníze... Tedy v celku dost peněz mám. Ale sebou jsem si vzala sotva pětinu, ale i tak, na snídani to bohatě vystačí.
Hmmm co asi tak jedí?
Zaseknu se s tou myšlenkou, protože opravdu netuším.
Ariakimu vezmu něco, aby rychle nabral síly a Edaiovi... Kávu a? Třeba něco hmmm... Oh Onigiri! To by mohlo projít... A Dango taky!
Poskočím si a rozeběhnu se ven, obchody vím, kde jsou, protože jsem si vesnici v noci prošla takže to mám v celku rychle nakoupeno. A vrátím se sotva za deset minut.
Před dveřmi se zastavím a zaklepu, abych je nevyrušila v důležité debatě. Pak vstoupím.

Ráno v nemocnici

Ani nevím jak jsem se dostal do nemocnice. Poslední, co si pamatuji je rozhovor s doktorem, který pro mě byl už mučením. A pak se vše zatmělo. Nebyl jsem schopen se pohnout, ani něco vnímat. Když jsem byl v limbu naštěstí se mi nezdály žádné sny, které by mne nějak děsily, nebo rušily můj odpočinek. Za to jsem byl docela vděčný.
Ráno mě budily až paprsky slunce, které mi oknem nemocničního pokoje pronikaly na lůžko a svítily do očí a lechtaly na tváři.
"Uhmm....co...."
Zabručím rozespale a otočím se na matraci. To mne okamžitě probudí, protože celé tělo se rozbolavěle ozve. Natažené a unavené svaly, které hezky zatuhly. Bezděky tiše syknu a lehnu si opět na záda jen se trošku na posteli uvelebím, abych byl v polosedě.
"Sakra to byla nevydařená mise....jak ale asi dopadli ti ranění?.....Hele Arisu je támhle."
Slétnu pohledem na svou soukmenovkyni, která leží na posteli odvrácená ode mne a nijak nereauje. Jen si tiše povzdechnu a uvažuju nad tím, co s ní je.
Pak se ale s klapnutím otevřou dveře a já vidím Edai-senseie, jak nás jde přivítat a pak ještě mladou dívku, kterou jsem vídal občasně na akademii. Po slovech senseie se mírně usměju.
"To jsem rád je moc dobře, že to zvládli."
Letmo slétnu očima na Arisu, která je stále mimo. Zajímalo by mě co má napsáno v chorobopisu, ale ten viděl jen sensei. Pak už k mé posteli přistoupí ta dívka. Uvažuju, co o ní z akademie vím.
"Už vím....to je ta, co se pořád všech stranila a všichni jí brali....divně. Nevím proč vždy mi přišla naprosto normální, jako každý jiný, ale tak nějak i já se většinou držel od spolužáků dál, takže není divu, že jsme se nikdy spolu moc nebavili."
Ujasním si fakta. Když se mi představí, tak se mile usměju, tedy pokusím se o to, protože mě opět rozbolí značná část těla.
"Ahoj, já vím vídali jsme se na akademii, ale jen pro jistotu já jsem Ariaki."
Zdvořile se představím a trošku pošoupnu více do sedu.
"Podal bych ti na uvítanou ruku, ale jak vidíš včera jsem to trošku přehnal a jsem tak trošku ještě lehce indisponován."
Řeknu k ní omluvně, protože podávat někomu ruku by taky asi docela v téhle chvíli bolelo. Mírně si oddechnu, abych uvolnil svaly.
"No....a cože tě vedení vesnice poslalo právě sem? Že by se konečně rozhodli dodat nám třetího člena tým?"
Mírně se rozzářím, protože představa, že budeme konečně tři a ne jen dva v oslabení se mi docela dost líbí.

Nemocnice


Sensei si šel lehnout a já zůstala sedět venku "na stráži" Chvilku jsem civěla na dveře senseiova pokoje a přemýšlela nad tím, co se bude následující den dít. Také jsem se dívala z okna a přemýšlela, prostě jen přemýšlela, dopisovala jsem dopis otci, kde jsem mu psala o Edaiovi a tak různě. Věřím, že on se má dobře a že vše bude v pořádku a tak, jak má.
Ani nevím proč, ale usnula sem nějak k ránu a ten dotek... Lehce jsem sebou trhla a vyděšeně vzhlédla, ale když jsem si všimla senseie, tak jsem se usmála.
,,Usnula jsem."
Dodám a pak pohlédnu do země, když mne však vyzve, že se jdeme podívat na tým, tak jen mile kývnu a lehce se i pousměji. Necám senseie, aby šel první, protože jeho znají a já jdu až za ním. Poslouchám jeho slova a když vstoupím, tak zamávám, protože...Ano, jsem nový člen týmu. Nechám senseie domluvit a když uvidím to, co se mi povede zahlédnout, tak se vyděsím, ale tak, aby to nebylo znát... Podívám se na Senseie, který je zdá se smutný, ale nedává to znát. Má ruka by ho chtěla chytit za rameno v takovém tom gestu "bude to dobré" ale tohle se jen tak nespraví a nevím, nedokáži říci, jestli to Edaie nebude pronásledovat dlouhou dobu...
A přeci jen...
Je mi 13 let a nemůžu... Neměla bych... Se "zakoukávat" do senseiů.... Vždyť ho neznám a ani nevím... Nikdy jsem o něm nic neslyšela, třeba by mi mohla matka říci něco víc...
,,uhm... Ahoj jsem... Aki..."
Pozdravím a doufám, že se ten kluk nezačne smát, nebo nezačne vyvádět, protože přeci jen... já byla ten "vyvrhel" a také, co si tak pamatuji, tak ani on nebyl k mé osobě zrovna moc milý, proto jsem byla sama... Jen já a nikdo jiný... Proto se mohu spoléhat jen sama na sebe...

První hlídka...



Vezmu si první hlídku, poslouchám okolí a snažím se neusnout...
Ještě chvilku, ještě chvilku.
Říkám si pro sebe, ale prostě to nešlo až něčí dotek mě probudí a já sebou škubnu a rychle dýchám.
,,Sho-kiru?"
Udiveně se na něho zadívám a pak se rozhlédnu. Nerozumím tomu, že je vzhůru...
,,Ani nevím, kdy jsem usnula. Omlouvám se a ... Díky..."
Vstanu a lehce ho obejmu.
,,Drž se."
Řeknu jen lehce a jdu zalehnout. Usnout se mi povede v celku okamžitě, protože jsem v celku unavená a budu doufat, že Shokiru i Eremi to zvládnou... Ne... Vím to, že to zvládnou...
Ráno ani nevím jak, ale podaří se mi zaslechnout kousek rozhovoru mezi senseikou a Eremim.
,,Už? Vážně?"
Proloupnu jedno oko a zadívám se na Eremiho.
,,Když to musí být..."
Pomalu se začnu zvedat a sklízet věci, tedy spíše jen deku, protože s ničím jiným jsem si hlavu nedělala. Sednu si ke snídani a tupě zírám před sebe. Stydím se, že jsem usnula, protože to by se člověku na hlídce opravdu stávat nemělo. Nejhorší to měl asi Shokiru, který se chvilku vyspal, pak hlídal a pak zase šel spát. Omluvně se na něho zadívám a lehce nadzvednu koutek. Ani moc nemluvím, jen pokud budu tázána, po snídani se zvednu, dám si na záda batoh a jsem připravena vyrazit dál...
Dnes bychom tam měli už být... jsem zvědavá, jak to bude pokračovat ta naše mise.
Přehrála jsem si v hlavě i to, co se stalo na naší první zastávce a lehce zatřepu hlavou. Je až s podivem, kolik se toho událo....

Ráno

Noc proběhne bez problémů. Jsme tu na spřátelém území, takže se ani není moc co divit a banditi normálně nejsou dostatečně odvážný, aby napadli ninji. Moje hlídka byla bezproblémová a ostatní se o ni nebaví, tak předpokládám, že to bylo vše v pořádku taky.
Sensei je jako první na nohou a pobízí nás ať se připravíme na cestu. Něco sním a jako ostatní se postarám o ranní potřeby. Kamia se rozhodla, že je na čase, aby Sōzovy ukázala v čem se liší od ostatních ninjů ve vesnici. Sōzova reakce byla trochu uřážlivější než by se mi líbilo. Chvíli uvažuji o tom, že mu řeknu ať se trochu klidní. Rozhodnu se to neudělat podle mě si tohle musí urovnat samy, dokud se to nestane problémem, tak se mi do toho nechce motat. Sōzo nám (spíš Kamie, ale vidím to taky) ukáže svoje ruce. Vzpomenu si co jsem se o jejich klanu učil. Pokud si dobře pamatuji, tak to je jejich kekei genkai.
Kamia se na mě obrátí jestli vyrazíme.
No jo vlastně. Já jsem pořád ještě vedoucí. Kamie to nechal necelý den. Už by mě toho taky mohl zbavit a hodit to na někoho jiného, pomyslím si. Představa, že mám šanci potkat někoho z mého klanu mu náladu zrovna dvakrát nezlepšuje. Sōzo se hned začne omlouvat za to co řekl.
Dobrá vyrazíme. Pujdeme ve stejné formaci jako včera, rozhodnu. Sice si budu stěžovat sám pro sebe, ale udělám co je potřeba. Vezmu si svoje věci a hodím si batoh na záda. Počkám na Kamiu, která má být v čele a Sōzo, která pujde mezi námi. Vyrazíme na cestu ať to máme rychle za sebou.
Dnes se mnou je ještě trochu horší pokec než normálně. To je způsobený představou, že bych mohl potkat někoho z rodiny. Jediné co mě trochu uklidňuje je, že moje rodina je trochu odříznutá od okolí a mám tedy nějakou šanci, že nikoho nepotkáme.

Kamia #2

Trošku se zarazím, když Kamia posmutní. Že bych to přehnal?
Přepadl mě pocit viny, určitě jsem se nezachoval správně. Koneckonců, i mě za ty ruce nadávali, a Kamia to musela mít ještě horší. Bože, zachoval jsem se jako idiot.
,,Podívej Kamio, promiň." začnu. ,,Já...jsem trochu blbec víš? Mě nikdy moc nedochází jaké má moje jednání dopad na ostatní. I mě se za ty ruce smáli, a chápu, že ty jsi to musela mít horší. Nechci se ti posmívat. A s tím tričkem...já tam opravdu mám další ústa. To nebyl žádný vtip. Ale chápu, že to tak může vyznít." přešlápnu si.
,,Prostě...nechtěl jsem tě nějak urazit, ale omlouvám se, jestliže jsem to udělal." Jakože jsem to udělal.