Andor.cz - Dračí doupě online

U brány

V klidu odpočívám u brány a přemýšlím nad vlastními věcmi, když uslyším Itamiho. Otevřu oči a podívám se na něj.
“Jo, odpočala.“
odpovím mu. Sleduji ho a přemžšlím nad tím co řekl.
Takže...to nebylo kvůli mě?
přemýšlím. Také uvažuji nad tím, že se ho na to zeptám rovnou. Chci mít jasno, jestli mu vadí být v týmu s „nečlověkem“.
“Neodešel si kvůli mě? Klidně řekni pravdu, jsem zvyklá, že lidé se nechtějí moc dlouho zdržovat v mé přítomnosti. Přijdu jim odporná a nebo se mě bojí..nebo obojí.“
zeptám se ho, snažím se mít neutrální tón, ale úplně se to nepodaří, v mém tónu je slyšet smutek.

hlídka

Donesli jsme dřevo a rozdělali oheň. Pak jsme si dali ještě malou večeři a šli si lehnout. Sensi usnul jako první což mě trochu překvapilo, kdyby tu někdo přišel hned bylo by to jen na nás. Vážně mě zajímá co bude dělat když nás někdo napadne. Ale co se dá dělat potom usnula Yuka a další na řadě byla Asua i když ta se ještě dívala na oblohu a nemohla chvíli usnout. No a já, já jsem jako první na hlídce takže musím byt vzhůru a hlídat jaka otrava.

Čas plyne dal a já sedím u ohně a sem tam se napiji a koukám jestli se něco někde pohne. Ras za čas se du projít kolem ohně a procvičit se aby mi neztuhly svaly a mohl se tak potom dobře hýbat kdyby někdo přišel a měl nějaké zle úmysly. Samozřejmě že se du procvičit tak abych viděl na oheň a co se kolem děje. Asi tak deset metru od něj a asi pět minut cvičím. Potom si tu zase sednout a dávám pozor na oheň ať nevyhasne a taky kolem sebe a taky se snažím neusnout. A tak to jde dal než dojde na střídání hlídek.

Doktor znamená život!

Byla to opravdu únavná a úmorná cesta. Chvílemi sem sotva popadal dech. Stále si nejsem jist, jak dobře to sensei zvládá, nicméně závidím mu, jeho trénink a výdrž. Kdybych jí měl v tuhle chvíli také určitě by to bylo mnohem snazší. Takhle mi nezbývá nic jiného, než prostě věřít, že mi vydrží síly. Koutkem oka zachytím raněné a zatínám zuby. Vlasy mám splylé a zpocené. Z čela mi odkapává slaný pot, ale nezastavuju se. Svaly pálí a jsou napínány do extrému, ale vím, že nelze zastavit, ještě ne.
"Vydržte už tam budeme, už tam budeme."
Opakuju si, abych udržel svou naději a motivaci. Když dorazíme konečně do města hodně se mi uleví a když zastavíme u kašny udýchaně se zhroutím na kolena a odložím svůj náklad.
"Kso....tohle je zabíračka....za tohle by měly být příplatky....kruci..."
Oddechuju a opírám se rukama o zem abych se dal dopořádku. Nohy a celé tělo mě nesnesitelně pálí a mám pocit, že už neujdu ani krok.
Nestihnu si ani moc odpočinout, když slyším rozkaz senseie. Se sebezapřením se na něj unaveně podívám a polknu.
"H-hai sensei."
Hlesnu a zatnu opět zuby a vynaložím veškeré úsilí abych se zvedl opět na nohy a přiměl je opět k běhu. Nejprve klopýtavě a pak postupně opět přecházím do monotoního běhu, abych to zvládl dostatečně rychle. V hlavě mi tepe krev, ale taky myšlenka, že na mě závisí životy jiných shinobi. Snažím se běžet, co nejrychleji. Vyptávat se místních a hledat lékaře, nebo alespoň budovu, co na to vypadá. Pokud se mi to podaří budu běhat i po střechách, ač si tím nejsem úplně jist musím využít všeho, co se dá.
"Musím to stihnout..."
Zamumlám si pro sebe a každou sekundu překonávám pocit, že už dál neuběhnu. Žene mě však neutuchající touha zachránit naše raněné Shinobi a to, že na mě nyní všichni spoléhají.

Místo setkání

Kamia vypadala, že chtěla navrhnout nějakou společnou akci, ale já jsem ji předběhl. Chtěl jsem si vyčistit hlavu a trochu si ještě odpočinout i když jsem ji nebránil, aby šla se mnou.
Dojdu na místo srazu téměř deset minut před tím než tam máme být (nebylo to tak daleko). Uvidím tam Kamii.
Ahoj koukám, že jsi tu první. Odpočinula jsi si? Zeptám se jí. Nějak si nedokáži představit co tu dělala, ale typuji že si šla něco koupit nebo se koukat po obchodech, přeci jen je to holka.
Chtěl jsem si trochu odpočinout a vyčistit si hlavu, tak jsem byl na tichém místě a meditoval, poznamenám k ní.

Cesta-město

Všichni nasedneme na vůz a tak nějak odpočíváme, i když to potřebuje hlavně Itami. Cesta je velmi tichá, jen ten obchodník se ozve, že jsme nějací zamlklí. Jen pokrčím rameny a mlčím dál. Sleduji krajinu, která ubíhá kolem nás a občas koutkem oka kouknu na Itamiho a Senseie. Sensei si opravdu cestu užívá, ale tak proč ne.
Zhruba po hodině a něco konečně dorážíme do města.
"Děkujeme za odvoz."
poděkuji mile obchodníkovi a protáhnu se. Sensei řekne, že si ptořebuje něco zařídit tak máme rozchod do 16:15 (pj máš tam nápsáno 14:15, ale vzhledem k faktu, že je 15:23 tak si asi myslel 16:15 :)).
"Tak co podnik.."
chtěla jsem zeptat Itamiho, ale nedořekla jsem to, protože mi stihl oznámit, že se někam půjde zašít.
"Hm, dobře."
řeknu smutným tónem. Odejde a já tu stále stojím a koukám směrem, kterým odešel. Povzdechnu si a vydám se k místu, kde se máme sejít. Tam si najdu nějaký strom, ke kterému si sednu a opřu se o něj. Do doby než tu máme být prostě jen přemýšlím.
Proč chce být Itami sám? To mu vadí moje společnost...stejně jako všem? A co si kruci sensei potřeboval zařídit? Hm...to je jedno...
uvažuji.
A taky bych se měla zeptat senseie na můj klan, třeba mi bude ochotný něco říct. Určitě toho o mě a mém klanu ví víc než já...ale zeptám se ho až budeme zpět ve vesnici a až kolem nebude moc lidí...
přemýšlím dál. Zavřu oči a odpočívám, snažím se neusnout.

Mise
Vyrazíme z vesnice a míříme směrem k cíli. Vnímám, že sensei je dost vážný. Cesta trvá dvě hodiny a zatím se nic nestalo. Pro někoho by se mohlo zdát, že je vše pořádku, ale já mám spíše pocit, že je to naopak. Je to jako klid před bouří a to se mi opravdu nelíbí. Po těchto dvou hodinách se vlk zastaví a my s ním. Zamračím se, na to co mi řekne.
“Dobře, dokážeš ještě odhadnout jejich sílu?“
Zeptám se ještě vlka, chtěla bych vědět jak na tom jsou, ale moc v to nedoufám. Ať už bude odpověď jakákoliv tak se otočím na tým a senseie.
“Nevím jestli to je nepřítel nebo ne, ale pravděpodobně ano, každopádně....právě asi selhávám jako kapitán týmu...prostě nevím jak dál postupovat...nechci vás všechny ohrozit, takžě nějaké nápady?“
Promluvím k nim potichu.

Město

Kamia rozhodne že využijeme jeho nabídku. Nic proti tomu nemám alespoň si budu moci dostatečně odpočinout a můžeme pak pokračovat o to rychleji. Obchodník poznamená že toho moc nenamluvíme. Musím mu dát za pravdu. Není to ani tak, že bych si nechtěl povídat, ale ještě neznám Kamii dost na to, abych si s ní jen tak povídal a to samý sensei. Ukazuje se proč jsem byl ve třídě členem malé skupinky a o zbytek jsem se příliš nezajímal.
Využiji pomalou jízdu abych si odpočinul. Sensei si cestu viditelně užil. Jako malý, pomyslím si pobaveně. Člověk by řekl, že nikdy nejel na povozu. Do města to trvá něco málo přes hodinu. U města vystoupíme a poděkujeme za odvoz. Sensei nám oznámí že máme necelou hodinu volno a můžeme si dělat co chceme. Sice jsem myslel, že se tu nezdržíme, ale neodporuji.
Raději bych měl tuhle misi už za sebou, pomyslím si a otočím se na Kamii.
Tak já se pujdu někam zašít. Uvidíme se za hodinu, usměji se na ni a vyrazím do města. Mám v plánu si ho trochu projít, abych našel nějaké tiché místo, kde bych mohl být chvíli sám a přemýšlet, nebo trénovat.
Asi deset minut mi trvá než najdu místo pod jedním stromem mimo hlavní cestu. Posadím se s skříženými nohami a podívám se na kousky oblohy, které jsou vidět zkrs listový.
Je tu pěkně. Skoro to ani nepřijde, že jsem nejblíže ke svému domu od doby co jsem byl poslán do vesnice, pomyslím si. Povzdechnu si a začnu se soustředit a začnu trénovat vnímání chakry. Náš klan je známý svou senzibilní technikou, ale je extrémně těžké se ji naučit a i těm nejlepším to trvá mnoho let. Sice jsem se rozhodl že nepujdu ve stopách svého klanu, ale nezahodil jsem zvyky co jsem se tam naučil, například i dnes stále trénuji, abych tuto techniku jednou zvládl.
Meditací strávím téměř celou dobu. Deset minut před tím než se máme setkat u brány se zvednu a zamířím na místo setkání.

Skrytá hvězdná

,,Tak zatím." mávnu poněkud zaraeně, když se Hikaru posbírá ze země. Zdá se, že mu nic moc vážného není, aspoň fyzicky.
Až bude trénink, dejte vědět? Oh....pravda, určitě vlastně budou nějaké společné výcvikové hodiny. To může být zajímavé, když jsme teď tři, narozdíl od akademie a skupinových tréninků.

Akemi se vcelku rozohní nad vysvětlením, které nám sensei poskytla.
,,Akemi-san, možná si potřebuje jen odpočinout a utřídit si to v hlavě. Určitě to není něco, kvůli čemu by nám neměl věřit. Když už nic, bude tohle zajímavá událost o tom, jak jsme se potkali ne?" nadhodím s klidným úsměvem.
,,A sestřenka Ayame.....moc toho o ní nevím. A trápit se kvůli jménu je zbytečné, jméno neurčuje to, kým jsme pokud tomu nepodlehneme. Spíš si myslím, že bychom měli dát Hikarovi najevo, že se na nás spolehnout může, když bude potřebovat." dodám sebejistě. Proč někdo odešel z týmu mne nemusí trápit. Považuji tuto rozpravu prozatím za ukončenou, vysvětlení sensei je pro mě dostačující. Hádám, že zítra Hikaru možná přijde s omluvou. Založím si ruce za hlavou a zahledím se na chvíli na nebe.

,,Tedy, dnešek byl plný překvapení. S čím dnes začneme?" otočím pohled k Aya-sensei s očekáváním. Nepřijde mi divné, že bych měl podstoupit trénink takto před večerem. Nebylo by to poprvé, kdybych necvičil vždy, když jsem mohl, tak bych se z akademie ani nedostal. Vždyť i tak to bylo je tak tak, že se mi povedlo absolvovat. Pokud nebude mít nic v plánu, trochu mne to zklame, ale budu tak mít čas pro nějaký svůj trénink. Jeden si musí umět poradit co s volným časem.

Nocleh:

Když Yumiko zmíní vesnici, která je hodinu cesty naším směrem, odsouhlasím to a vydáme se tam. Vyrazím jako první a snažím se drržet směr, který udala Yumiko na mapě. Zvolíme rychlejší tempo na rozhýbání ztuhlých končetin, které nám zdřevěněly ve stanu.

*Možná se tam najde něco na přespání, nebo nás někdo nechá u sebe přespat. Při nejhorším za osadou rozbijeme tábor.*

Prohání se mi hlavou myšlenky o noclehu a asi po hodince, plus mínus nějaká ta minuta, se před námi začne rýsovat malá osada o které se Yumiko zmínila na mapě. Zvolním tempo a pomalu vejdeme do osady. Bedlivě se rozhlížím a levým zápěstím pomalu točím tak, aby oko na levé ruce prohlédlo všechny strany. Snažím se zahlédnout nějakou známku něčí nebo zbytkové chakry, což by nám napovědělo že tu byli nepřátele nebo tu někde ještě jsou.

"Dobrá rozhlídneme se tady. Buďte opatrní možná jsou zde ještě nepřátele. Pokud to tu bude čisté, přespíme tu a časně ráno vyrazíme na cestu."

Prohodím mezitím co kontroluji okolí. Jedná z výhod levého oka je, že nemusím chodit do žádné z budov, stačí jak na ní namířím dlaň s okem a ihned budu vědět zda tam někdo je nebo ne. Pravé oko nechám namířené za zády tak, abych viděl na střechy nebo zda někdo nezaútočí zezadu.

Skrytá hvězdná vesnice

Zahleděla jsem se na Hikara, který se začal škrábat na nohy s tím, že tohle nic není. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla jsem se taky po jeho boku. Užuž jsem mu chtěla chlácholivě položit dlaň na rameno, ale on promluvil k Aya-sensei a rozhodl se vypadnout od nás. Kousla jsem se do rtu a sklopila jsem hlavu. Něco tu bylo moc špatně a souviselo to s námi novými členy týmu. Tedy se mnou a s Kiryu-kun.

„ Opatruj se Hikaru.“

Houkla jsem za ním, když se bez rozloučení vydal prostě pryč. Pak jsem se ale podívala na Aya-sensei. Ona nám to musí už vysvětlit, takhle to opravdu nejde.

A taky že nám to všechno vysvětlí. Začínám chápat, proč se tak chová. Protože já jsem Akemi a Kiryu-kun je Tetsu…

„ Aya-sensei, mi přece nemůžeme za svá jména nebo za to, do které rodiny jsme se narodili. Já chápu, že je to pro Hikaru-kun těžké, ale … Pro nás taky není jednoduché, když se takhle zachová. Co, když nám nebude věřit? Jak pak budeme spolupracovat při misích?“

Zeptala jsem se jí. Sklopila jsem hlavu, popravdě dost smutně. Hikaru je fajn kluk. Ale tenhle stav je opravdu špatný.

„ Nechci, aby se náš tým rozpadl kvůli minulým členům, kteří odešli ať už z jakéhokoliv důvodu.“

Hlesla jsem potichu. Opřela jsem se o strom a zakoukala jsem se do země.