Začátek

Konečně to bylo tady. Konec akademie a doufejme úspěch u Geninské zkoušky. Opravdu hodně jsem doufal, že se na Akademii nebudu muset vracet...to bych totiž asi nepřežil. Jako jistě, náš klan je docela někdo tady ve vesnici, ale už lidem nevysvětlíte, že jednak nejste holka, a druhak ty ruce opravdu mají i nějaký účel krom toho ,,vypadat slizky a nechutně".
Nicméně moji spolužáci tohle nějak nechápali. Já jsem zase nechápal je. A tak naše vzájemné nepochopení končilo většinou ne-příliš přátelskou konfrontací, kde jsem takzvaně ,,dostal přes hubu".
Takže ano, udělal bych cokoliv abych se na to místo nemusel vracet. A skutečně jsem doufal, že jsem ty zkoušky udělal.
Aby to nebylo tak jednoduché, nějací úředníci to zpackali. Nemohli totiž najít moje výsledky...
Pravděpodobně to někam založili...ale je to pořád neskutečný, že se to musí stát zrovna mě...
Měl jsem na ně pořádný vztek, tohle opravdu byla nehoráznost.
Zbytek toho dne jsem byl pod strašným tlakem, protože jsem si vůbec nebyl jistý co mi řeknou. Buďto mě doufejme povýší na Genina, a nebo mě šoupnou zpět do Akademie. No ale praktický zkoušky jsem udělal určitě úspěšně...tak doufejme, že jsem nějak extra neposral test.
Ze spousty lidí ten den tento stres odpadl, ale ve mě se ještě stupňoval tím čekáním. Nakonec jsem ten den nedělal vůbec nic. Jen jsem asi dvě hodiny v kuse zíral tupě z okna, a trápil se.

Nicméně další dny už tomu bylo jinak. Po nějakém čase jsem se druhý den jednoduše zvednul, a šel dělat první věc co mě napadla: Trénink.
Ono se to totiž určitě bude hodit. A stejně teď nemám nic jiného na práci.
Náš klan má společný sklad jílu, který je pro nás extrémně podstatný: Užíváme totiž jíl na naše jutsu.
A tam jsem právě šel nabrat zásoby.
Naplnil jsem si tašku jílem, a pak jsem se vrátil domů. Domov byl ideálním místem pro trénink čakry, protože tu v tyhle hodiny byl klid. Oba rodiče byli v práci. Poznal jsem to jednak podle hodin, a jednak podle toho, že rány z dolů byly slyšet až sem.
Položil jsem tedy tašku na zem, a pak jsem si sednul na postel, a začal s tréninkem. Asi za dvě hodiny jsem pak odešel trénovat naše klanové techniky. A vzhledem k jejich nátuře jsem docela dlouho hledal vhodné místo. Nechtěl jsem totiž zbořil půlku vesnice. I když to bych vzhledem k mojí úrovni těžko dokázal, stejně by se to při mém štěstí nejspíše stalo.
Nakonec jsem zbytek dne trávil zkoušením techniky Bakuton: Baku mushi no justu , neboli výbušných brouků. Ti mi totiž z mých technik připadali nejužitečnější. Snažil jsem se konečně zvýšit jejich počet do nějaké smrtící míry, i když je pravda, že i ve třech jsou smrtící dost. Nicméně i tři mě stojí hodně energie. Chtěl bych ten počet vytáhnout alespoň na dvacet-to by totiž by bylo opravdu smrtící.

A pak to konečně přišlo. Okamžik, který mě stál skutečně hodně nervů: Stal jsem se Geninem. Plný radosti jsem doslova cítil jak mi padá kámen ze srdce. Okamžitě jsem si čelenku přivázal mezi rameno a loket, a pádil se domů podívat do zrcadla na to jak vypadám.
Doma mě pak zastihlo několik Jouninů, kteří mě měli odvést k mému týmu...který by na misi.
To nemůžou počkat až se vrátí? pomyslím si, zatím co si beru tašku s novou zásobou jílu, kterou jsem tam dal den předem. Sice jsem už část toho použil, ale pořád tam bylo asi 90%.
Taky jsem si sebou vzal nějaké kunaie a výbušné lístky...jeden nikdy neví.

A víc už jsem toho ani nestihl. Za chvilku už jsem běžel smrtícím tempem spolu s Jouniny směrem k mému budoucímu týmu. Byl jsem plný nadšení, ale i obav. Bůh ví, jestli mě náhodou nepřiřadili k nějakým dementům.
Možná to bylo nedostatkem přestávek, možná tím, že nemám největší výdrž, možná obojím, ale brzy jsem to přestal dávat. Všechny myšlenky stranou: Tady šlo o život. Několikrát mě jouninové museli doslova nést, protože už jsem to prostě nedával. Není divu, že když jsme pak dorazili do vesnice, vypadal jsem naprosto vyřízeně. Na tváři jsem měl tupý výraz, vydechoval jsem extrémně hlasitě, potil jsem se a obecně jsem vypadal dost strhaně.
Jouninové to moc neřešili a prostě mi vrazili do ruky svitek, který jsem měl donést mému ,,senseiovy". Jakmile skončili, zmizeli a mě nechali samotného.
Ačkoliv jsem byl vyřízený, opět se vrátilo nadšení z předtím a rozhodl jsem se jít za senseiem hned. Vydal jsem se tedy na tržiště, a skutečně našel člověka co by odpovídal popisu. Ale nastalo dilema.
Jak ho mám vlastně oslovit? On ještě neví, že je můj sensei! Ví jen, že sem jde posel. Hmmm...to je asi jedno.
,,Konnichiwa." řeknu poměrně jednoduše. ,,Prý mě očekáváte." dodám vzápětí.
Snažím se vypadat tak nějak...líp. Chci udělat dobrý dojem. I když mi to vzhledem k okolnostem asi moc nepůjde.

Popis:

Skrytá Zemská vesnice - 15:26 Setkání s týmem
Kujin

Je to už pár dní, kdy všichni skládali své Geninské zkoušky tedy i včetně tebe. Bohužel tvé výsledky se nějak úředníkům zatoulaly, takže na rozdíl od ostatních jsi žil těch pár dní v nejistotě a musel prostě čekat a doufat, že ty papíry najdou a že jsi to složil. Jediné co víš je, že praktickou část máš určitě složenou úspěšně.
Až dnes ráno jsi se dozvěděl, že máš zkoušky opravdu úspěšně za sebou a dostal jsi čelenku Iwy. A krátce na to tě navštívilo několik Jouninů, kteří na tebe kývli hlavami.
"Připrav se za pár minut vyrážíš za svým novým týmem a my tě doprovodíme. Mají jen nějakou hodinku náskok. Budeme ti dělat ochranku, než dorazíme do městečka, kde se s nimi setkáš."
Musel jsi se tedy rychle připravit na dlouhou cestu a pak v doprovodu dvou Jouninů vyrazit rychle kupředu.
Tempo, které Jouninové nasadili bylo opravdu vražedné, ale o to dříve se setkáš se svým týmem a navíc musíte je dohnat. Proto i zastávky na odpočinek byly pro vás jen minimální, aby jste se napili a možná něco málo pojedli a pak zase Shinobi svistem dál. Byla to zabíračka a dost únavný první trénink, ale nějak jsi ho ustál. Možná i pro to, že když jsi měl kritické body, tak ti pomohli Jouninové a chvíli tě podpírali, než jsi se opět vzpamatoval.
A tak se stalo, že 15:25 jste dorazili do malého městečka. Jouninové ti dali svitek a kývli na tebe.
"Tvůj sensei je obeznámen s tím, že příjde za ním na tržiště k místní soše posel ze Zemské tak běž. Poznáš ho je to takový snědý blond chlap. Tomu dej ten svitek a dál a řiď se tím, co ti řekne. Hodně štěstí."
S tím se rozplynou v oblaku dýmu.
Pokud jsi se vydal na tržiště, tak u místní sochy, nějakého asi slavnějšího obyvatele vesnice uvidíš opřeného postávat muže.

Nejspíše ten, kterého hledáš.
(Popiš dny ztrávené od geninských zkoušek, cestu za týmem a následný postup při setkání se senseiem.)

Skrytá Hvězdná vesnice - 18:45 Nová trojka
Hikaru, Akemi a Kiryu

Hikaru zhluboka pomalu dýchá a snaží se uklidnit. Reakce jeho společníků byly téměř totožné oba se rozhodli k němu přiblížit s tím, že by mu rádi nějak pomohli a pak vrhli tázavý pohled na senseiku. Aya-sesnei se na chvíli zadívá na Hikara a pak na zbývající dva členy svého týmu a na chvíli se odmlčí.
"To nic."
Hlesne Hikaru a škrábe se na nohy. Jeho pohled je však více méně prázdný.
"Sunimase Aya-sensei, ale už půjdu necítím se nejlépe. Jakmile bude další mise, nebo trénink dejte mi vědět určitě budu připraven."
Mírně se uctivě ukloní a rychlými klopýtavými kroky mizí směrem k vesnici. Aya-sensei na něj jen kývne a mírně se povzdechne, když je dál.
"Nemějte starost mládeži on se z toho dostane. Není to padavka, nicméně....asi na je toho na něj trošku hodně."
Zatváří se na chvilku trošku ustaraně.
"Víte ono je to tak jedna z minulých členek jeho týmu se jmenovala Tetsu Akemi....myslím si, že ty jí asi znáš, nebo jsi alespoň o ní slyšel Kiryu-kun. Možná se nyní dovtípíte proč Hikaru na vás reaguje tak, jak reaguje. Příchod Kiryua byl jen definitivní spouštěč, který už najednou nedokázal tak rychle zvládnout. Ale myslím, že bude v pořádku."
Snaží se vám vše vysvětlit a povzbudit vás. Ano zdá se, že zde by mohl být onen zakopaný pes v případě Hikara.
(Rozprava se senseikou, popište svůj další postup a činnosti.)

Skrytá Listová vesnice - 10:10 Záhady vesnice
Aimi a Eremi

"Jsme tým Aimi-chan. Kryjeme si záda to je samozřejmý. A taky jsem rád, že tě mám v týmu."
Blýskne úsměvem a slétne očima k ležícímu chlapovi. Mezitím se už Aimy ptá po něčem k jídlu. Roztřesený kuchař vykoukne zpoza pultu a poskakující rukou vám podává dvě špejle s dango knedlíčky.
"Vemte si to a běžte prosím. Hned, nechci tu mít žádné potíže."
Vykoktá a je vidět, že se vás chce zbavit, co nejdříve možná se bojí další rvačky a o svou restauraci. Eremi vezme špejle a jednu podá Aimi.
"Měli bychom jít, než se ten tlusťo probere."
Navrhne na souhlas kuchaři a vyčká, jak se jeho společnice rozhodne, ale sám už to tak trošku míří ke dveřím.
(Volná akce popis další činnosti.)

Skrytá Písečná vesnice - 19:05 Nocleh?
Yumiko, Yoshiru a Kitsuke

Yumiko se zadívá zamyšleně na mapu a chvíli si prohlíží vaši trasu. Tře si prstem bradu, než si poklepe ukazováčkem na rty a potřese hlavou.
"Zhruba hodinu cesty odtud naším směrem by měla být malá osada. Tedy bývala, nevím jestli ještě je, ale je to nejlepší šance."
Vysvětlí a slétne své společníky pohledem.
"Yosh, tak už abychom tam byli a mohli si schrupnout."
Zapálí se pro věc Yoshiru. Senseika všechny jen s mírným úsměvem na rtech sleduje.
A tak jste vyrazili, abyste to stihli ještě do tmy, která už nebyla zase tak daleko. Běželi jste rychle, byli jste víceméně odpočati a pohyb vám teď jen prospěl, což je dobré na rozhýbání ztuhlých končetin.
Bylo to tak, jak řekla Yumiko, zhruba hodina cesty a vyrýsovala se přes vámi vesnička. Dočista malá, jednalo se jen o pár domů z vypáleného písku, ale už když jste doběhli k těmto domům vesničky, jste ucítili, že něco není v pořádku. Vesnice se zdála být pustá, nikde ani živáčka. Vlastně to vypadá, že je už opuštěná nějakou dobu.
"Kde jsou všichni?....Odešli?"
Sykne Yumiko nervozně.
"Třeba se přestěhovali..."
Snaží se tomu dát normální nádech Yoshiru.
(Popište svůj další postup a pro případné vyhodnocení akcí si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)

Skrytá Zemská vesnice - 15:23 Městečko
Itami a Kamia

"Tak si vylezte na vůz."
Potřese hlavou obchodník a pobídne svého volka, aby šel kupředu. Za chvíli všichni sedíte na voze. I sensei se veze s vámi a jen vás mlčky a s klidem pozoruje.
Cesta ubíhá věru pomalu a tak trošku nudná. Bohužel není to, jako Shinobi běh, kdy se vše jen míhá, tohle je hold spíše vyhlídková jízda, kterou si očividně vyvalený sensei docela užívá, jen nohy se mu pohupují přes bok vozu.
"Mládež toho moc nenamluví co."
Zabručí spíše pro sebe obchodník, když vás za sebou koutkem oka kontroluje. Naštěstí něco málo přes hodinu cesty a vidíte to, co jste docela netrpělivě očekávali a to jest městečko, které zmiňoval obchodník. Již na první pohled je vidět, že se jedná o rušné místo, kde to žije.
"Arigato za svezení."
Usměje se Kazuki-sensei a seskakuje nedaleko brány města z vozu.
"Máte rozchod mládeži do 14:15 přesně, pak se sejdeme u brány a pokračujeme. Takže si odpočiňte, nebo se pokochejte místní kulturou jak je libo já mezitím zařídím pár věcí."
Vydá se s klidem do ulic.
(Popište svou volnou akci a pro případné vyhodnocení si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)

Skrytá Mlžná vesnice - 9:03 Mořeplavba
Liu, Takumi a Hayate

Vyrazili jste ve stanovené formaci a putovali z Mlžné vesnice k pobřeží, kde má v malé přístavní vesničce čekat na vás již zařízená loď a tak se také stalo.
Uplynula zhruba hodina od toho, co jste vyrazili a žádné problémy vás nepotkaly.
"Támhle máme odvoz."
Kývne hlavou před sebe Takumi směrem k menší loďce, která kotví u malého mola města.Svůj běh zastavíte až na molu, kde u lodě čeká postarší vesničan. Tomu dá váš sensei pár mincí a muž vás s pokývnutím pustí na palubu.
"Hodně štěstí a zkuste mi jí nepotopit."
Mávne na vás a odchází zpět k svému domku. Když loďku odvážete a nalodíte se trošku to houpe. Ten, kdo má špatný žaludek to asi brzo pocítí. Je zde však kormidlo a pár vesel, plus jedna hlavní plachta na stěžni s tímto se máte doplavit na ostrov Nagi.
(Popište svůj další postup a pro případné vyhodnocení si hoďte 3x3 stěnou kostkou.)

Malá večerní překvápka

Hikaru, Aya-sensei a Kiryu

Překvapilo mne, že nás Aya Sensei ještě chtěla vidět. Tedy ještě dnes. Tak najednou večer. Snad ne další trénink hned po poněkud ucourané misi.

Tiše jsem se vydala hned po našem ukončení mise domů. Pozdravila jsem všechny se zářivým úsměvem na rtech, vydala jsem se ale rovnou do pokoje, abych se umyla a převlékla. A taky, abych se připravila na večerní setkání se Sensei.

Máma už mi připravila něco na zub, po „náročné“ misi, jak ona říká a už už mě hnala odpočívat. Musela jsem se smát, když se snažila ukecat mě, abych se šla natáhnout.

„ Mami jsem sice unavená, ale to neznamená, že nemůžu fungovat. Jsem Shinobi!“

Usmála jsem se na ní a rychle jsem se najedla. Před čtvrt na sedm jsem vyrazila na cvičiště, kde už čekal Hikaru. Přišla jsem tak akorát, dvě až tři minuty na to dorazila i Aya-sensei. A někdo další. Usmívala jsem se. Další člen našeho týmu. Konečně budeme kompletní. Senseika nám představila nového člena. Už už jsem k němu chtěla natáhnout ruku, když jsem si koutkem oka všimla podivného pohybu svého společníka. Hikaru najednou zbledl a ucouvl a pak se opřel o strom a málem upadl. Teda.. on upadl. Svezl se na zem podél stromu. Okamžitě jsem se k němu otočila.

„ Hikaru, co je?“

Vydechnu potichu, popravdě trochu poplašeně. Sklonila jsem se rovnou k němu a lehce jsem mu položila ruku na tvář. Podívám se na Senseiku a na nováčka, který se k nám vydal taky. Nevím co se stalo, ale asi to má s ním nějaké dočinění. Tedy… pokud nejde o nějakou srdeční potíž, ale to já prostě nepoznám.

„ Sensei.. co se děje?“

Začátek mise

Tréning v mlze byl náročný, ale nakonec jsme to s Takumim úspěšně zvládly. A jak sensei říkal, hned dalšího dne se nám to co jsme se naučily dost hodilo. Měly jsme totiž další misi, nedaleko vesnice. Chytání vážek v močálu rozhodně nepatří k tomu co bych chtěl dělat každý den, bylo to vážně dicela namáhavé. Ale byla to mise, takže jsem to musel vydržet.

Mně i Takumimu šlo vše bez problému, ale Hayate se málem utopil. Pochopitelně jsme mu pomohly a já doufal že se poučí a příště už na tréningy chodit bude. Později jsme měly další misi. Jeden by řekl že hlídání nějakého děcka nebude nic těžkého, ale i při tomhle se dá slušně zapotit. Jakmile jsme tedy měly hotovo, tak jsem zamířil rovnou domů, kde jsem chvilku pomáhal s čím bylo třeba, pak jsem se umyl a šel rovnou spát. Zbytek týdne proběhl docela v klidu.

Snažil jsem se pomáhat doma a třeba si i občas hrát s Hanou, ale většinu času jsem trávil tréningem. Snažil jsem se přesvědčit otce nebo někoho jiného z klanu aby mi pomáhaly, ale někdo prý neměl čas, což mně mrzelo. Cvičil jsem tedy buď sám a nebo občas i s týmem, který se díky senseiově snaze začal aspoň trochu stmelovat a už i Hayate vypadal že se snaží. Večer jsem šel spát brzy abych nezaspal.

Ráno jsem vstal akorát. Protáhl jsem se, převlékl, provedl každodenní hygienu a šel jsem dolů na snídani. Se všemi jsem se pozdravil, chvíli jsme si povídaly a pak už jsem vyrazil k bráně vesnice, kde se měl celý tým sejít. "Dobré ráno". Pozdravil jsem je a poslouchal co sensei říká. Takže další mise. A já mám velet? No dobře... Pousměji se a vezmu si od senseie mapu. "Děkuji". Uctivě se ukloním a podívám se na své dva kolegy.

"Takumi ty půjdeš vždy první. Hayate půjde vlevo a já vpravo. Vždy se snažte dávat pozor... Jdeme". Zavelím a vyrazíme. Teď samozřejmě mise teprve začíná a míříme tedy na místo kde na nás má čekat připravená loď. Nebudu tedy trvat na tom aby se to co jsem řekl nějak přísně dodržovalo, jsme stále na půdě Kirigakure a tady by nic hrozit nemělo. Ale až se dostaneme na místo kde má mise být, tak samozřejmě budu chtít pořádek.

Oprava povozu

Itami mi nadzvedne vůz a já sundám kolo, sice to zabralo chvilku času, ale nakonec se to podařilo. Ten obchodník je překvapivě potichu. Asi ho vyděsila přítomnost senseie. Proti dětem si troufá, ale na dospělého chlapa ne. Ani se nedivím. Sensei sice vypadá mírumilovně, ale dokáže být pěkně zákeřný. Když se vracím s nerozbitým kolem tak o vypadá, že to Itamimu spadne. Chystám se kolo pustit a pomoci Itamimu s vozem, o nasazení kola bych buď požádala to chlapa nebo senseie, ale ten se mezitím zapřel o vůz a ten nespadl i když ho Itami pustil. Nasadím kolo tam kam patří. Konečně je vše hotovo.
Obchodník nám dokonce nabídne svezení. Sensei nechává rozhodnutí na mě.
Podívám se na Itamiho, který vypadá, že je unavený.
Asi by si potřeboval odpočinout, ale když půjdeme po svých a nebudeme hnát, tak to možná půjde, ale nevím...já mám sil dost, ale já netahala těžký vůz.
přemýšlím a nevím jak se rozhodnout.
Nakonec se otočím na obchodníka
"Moc rádi využijeme vaši nabídku. Měli bychom tedy vyrazit na cestu, není asi moc rozumné se tu zdržovat."
řeknu obchodníkovi a počkám si jestli někdo něco nenabídne.
Itami je unavený a pokud by byl nějaký střet s nepřítelem tak by to nebylo moc dobré.
přemýšlím.

Práce s kolem

Přesně jak jsem si myslel. Vůz je zatraceně těžký a klouže mi. Hned si začnu nadávat, že jsem nepoužil raději ninjutsu na usnadnění práce. I když by to asi neprošlo u senseie. Kamia začne sundávat poškozené kolo zatímco já si v duchu nadávám co jsem to za blbce. Kamia se vrazí s náhradním kolem, když mi ujedou prsty. Normálně bych nejspíš pronesl něco ne moc slušného, ale představa těžkého povozu padajícího na mě má přednost. Chci uskočit, ale vůz se nepohne. Otočím se a zahlédnu senseie jak ho jistí.
To bylo o chlup, pomyslím si a rychle povoz zase chytím a zapřu se, aby ho sensei nemusel tahat. K další nehodě naštěstí už nedojde a kolo se nám podaří konečně opravit. Jsem zlitý jak kdybych si šel zaplavat místo opravování kola, ale to se dalo čekat.
Tohle mýt jako denní trénink a za chvíli budu nejsilnější ninja ve vesnici, pomyslím si a posadím se, abych si na chvíli odpočinul. Obchodník, který byl celou dobu potichu ať už to je kvůli mé "přátelské" poznámce nebo přítomností senseie, nám poděkuje a nabídne nám, že nás kousek sveze.
V pomalém povozu to ještě může chvíli trvat. I když je pravda, že by se mi hodil menší odpočinek a myslím, že dál jak do města jsme neplánovali dnes jít, pomyslím si, ale neřeknu nic. Podívám se na Kamii. Dost lidí nemá rádo když se jim kecá do vedení a tak dokud se nerozhodne na nějakou kravinu, tak jsem se rozhodl být potichu.

Písek!!! Šmarja tady taky!!!

"Héééé!?"

Trochu vvyjeknu když mě a Yoshiru znova porazí Yumiko. Trochu jsem to i čekal že nevyhraju ale doufal jsem, že budu na tom trochu lépe. No ned se nic dělat, než se přes to trochu přenést a pokoušet se abych nebyl poslední. Ani jsem si nevšiml, že venku ustala bouře až nás ze hry vytrhla kapitánka Tsukiko.

"Vy nemáte žádny smysl po hru a pro pochopení co?"

Optám se jí trochu podrážděně ale nakonec se vydám společně s ostatními ven ze stanu. Když vyleze jak Yoshiru tak Yumiko prohodím k nim uznale a s úsměvem.

"Díky za hru. Yumiko gratuluju k vítězství a Yshiro, byl jsi opravdu dobrý hráč a dost jsem se zapotil abych nebyl poslední."

Pogratuluji oběma a rozhlédnu se po okolí. Cesta ve večerních hodinách je výborný nápad, aspoň se tak rychle neunavíme a slunce nebude zas tolik svítit. Vytáhnu mapu a rozhlédnu se po nejbližším městčku nebo vesničce, kde bychom se mohly na zbytek noci ubytovat.

"Nevíte zda je v okolí někde nějco k ubytování?"

Zeptám se ostatních a protože né všchny městečka a vesničky jsou vyznačené na mapě, hodila by se mi i rada ostatních zda o něčem neví. Nakonec se vydáme směrem k našemu cíli. Před odchodem mé oči se lépe ohlednou zda je cesta bezpečná a pokračujem dál ve stekné formaci jako doposud.

Restaurace



Má hlava, au!!! Ještěže jsem problémy očekávala, protože bych jinak byla mrtvá... Ne mrtvá, ale totálně na kaši... Když vidím, jak se chce ten chlap vyrvat z mé techniky hrubou silou, zalapám po dechu a v očích se mi zjeví náznak strachu, to už ale zareaguje Eremi a já techniku držím, až do chvíle, než se onen chlap poroučí k zemi a mě technika sama povolí.
Oddechuji a na čele mám kapky potu, protože nikoho takového jsem ještě neviděla a doufám, že ani neuvidím... Zadívám se na Eremiho a s lehce roztřeseným hlasem na něj promluvím.
,,Já... Já... Děkuji ti... Opravdu dě... Opravdu děkuji."
Jsem z tohoto konfliktu roztřesená, ale Eremi to zvládl bravurně.
,,A to jsme si ani neobjednali."
Vydechnu, protože mi zakručelo v břiše a dívám se na Eremiho.
,,Jsem ráda, že jsem s tebou v týmu."
Mírně se pousměji, ale dál pohledem zkoumám onoho chlapa, který leží na zemi a je evidentně mimo, což je pro nás dobře.
,,Mohli bychom si objednat?"
Zeptám se nahlas a doufám, že budeme obslouženi.
,,jestli se to dozví sensei, tak asi nebude nadšená, "
podotknu a trochu se zježím, protože si neumím představit nic horšího, než naštvanou Leiru sensei...
Pro teď jsme unikli, ale co když budeme příště s Eremim čelit síle více lidí nebo síle nějakého zkušeného ninji... Musím se dát dohromady a snažit se co nejvíc, protože Eremi nebude vždy u mě, aby mě zachraňoval... Ani Shokiru... Nikdo.

Posledních pár dní se mnou nebyla pořádně řeč. Přecházejíc od ničeho k ničemu, ani sem neměl pořádně chuť k nějakému trénování. S kým taky, všichni z akademie již byli rozprchnutí a rozdělení do týmů. Jen to moje zatracené tělo dělalo všem starosti. Na druhou stranu se to dá pochopit, na mém výkonu může záviset zdraví ostatních členů týmu. Ale dobrý ninja není jen ten, kdo se naučí nějaké silné techniky.
V den, kdy se mi konečně do ruky dostala čelenka, sem se konečně cítil dobře. Jakýsi pocit uspokojení z dosaženého milníku. Akemi...možná že cesta ninjy nebyla určena pro tebe. Snad se máš dobře... přemýšlím nad příbuznou, která odešla z týmu skoro ještě dříve, než se do něj stačila pořádně začlenit.

Vyčkávám na svého senseie. Když se objeví Shinobu Aya, rozzářím se a zamávám jí na pozdrav.
,,Aya-sensei? Jmenuji se Tetsu Kiryu. A budu se snažit dělat vašemu týmu čest." představím sebe, možná i na můj vkus až moc energicky. Asi tíha okamžiku a dobré nálady.
Následuji sensei na cvičiště, kde by měl čekat zbytek. Čelenku stále jen držím v ruce. Aya-sensei mne představí sama, takže se otočím k Hikarovi a případně i Akemi.
,,Rád vás poznávám." pronesu s úsměvem, který mi poněkud zamrzne, když vidím Hikarovu reakci.
,,Co je s tebou?" úsměv nahradní starostlivý tón, když se položí pod strom, vydám se směrem k němu. Pohlédnu na sensei, jestli na to má nějaké vysvětlení? Určitě bude vhodnější, když jej prohlédne ona než laik jako já.