Cesta

Vyrazíme tedy na cestu. Daiki - sensei se vyjádří k naší misi s tím, že nmám může jít i o život. No...né že by nám minule nešlo, ale tohle bude mnohem horší, nikdo neví, koho můžeme potkat...
Taiki, vydrž prosím, najdeme vás.
pomyslím si po cestě. Na senseiovu řeč jen mlčky kývnu. Normální barva se mi do obličeje nevrátila a asi se mi zatím jen tak nevrátí, protože tohle je hooodně vážné.
Naše tempo není tak ostré jako senseiovo, ale i tak je rychlé, tedy, chci aby bylo rychlé, protože mám o Taikiho strach.
Po nějakých třech hodinách, se rozhodneme odpočinout, alespoň chvilku, přeci jen jsme urazili značný kus cesty. Po chvilce odpočinku, jsme opět vyrazili na cestu. K hranicím, tedy k té řece u které nás Taiki přivítal jsme dorazili po další hodině a půl. Tentokrát tu žádný uvítací výbor není. Zamrazí mě v zádech po slovech senseie a zamračím se.
Je to snad poprvé co vidím našeho strašně "milého, nekrutého" senseie se mračit. Vždy zachovává kamennou tvář, ale teď je to jiné, o to hůř, že je mi jasné, že tohle bude mnohem vážnější než se asi dalo čekat.
"Otázka je, zda to stále je území zvučné...."
pozamenám zamračeně a vzpomenu si na ten souboj proti odpadlíkům, ve kterém jsem mimochodem málem zemřela...nebýt Taikiho tak tu už s nimi nejsem.
"Yamato, Kioshi, na území zvůčné nás minule napadli odpadlíci z jejich vesnice a boj proti nim nebyl zrovna...no jednoduchý, tak si dávejte větší pozor...a Yamato, jestli můžeš tak častěji kontroluj okolí."
řekonu těm dvěma.
Podívám se na všechny.
"Můžeme pokračovat?"
zeptám se a hned jak mi to odkývnou tak opatrně vyrazíme dál. Naše tempo bude nyní, určitě, pomalejší, protože tady už musíme být mnohem opatrnější.

Cesta a oběd

Tak nakonec vyrazíme na cestu, i přes moje protesty. Nejsem z toho moc nadšená, nejvíc se bojím toho, že se něco po****. Nechci aby se něco komukoliv stalo, i když tohle by měla být údajně "pohodová" mise. Moc tomu nevěřím, obzvláště po tom co jsem slyšela, že na jedné takové lehké misi Itamiho a jeho tým napadl nukenin, navíc tohle je svět shinobi a nikdo nikdy neví co se může přihodit. Já se moc přírodou nekochám, musím dávat bacha na okolí, protože sice mám o něco lepší čich než normální člověk(v podstatě něco jako Kiba) ale i tak mě může zradit, proto spoléhám i na instinkt. Pro cestování jsme vybrali menší cestičku, ale také kratší, kdybychom šli po hlavní cestě tak by nám to zabralo více času. Zhruba po hodině zastavíme na odpočinek. Já si dám pár kousků sušeného masa a napiji se vody. Chvilku posedíme a hned zase razíme dál. Po dalších asi dvou hodinách, bych řekla, dorazíme do středně velkého města a sensei řekne, že nás zve na oběd.
"Mě je to docela jedno kam půjdeme, bude stačit, když si budu moci objednat hromadu masa, opravdu jen masa."
poznamenám. Tak nějak jsem se shodli na tom kam se půjdeme naobědvat a po vzoru senseie a Itamiho si objednám pořádnou porci masa avšak já jsem si objednala pouze maso.
Než nám jídlo přinesou tak nám sensei navrhne abychom se prošli po městě.
"Myslím, že to není třeba, já nejsem zrovna nakupující typ, takže souhlasím s Itamim, že můžeme krátce po obědě vyrazit."
odpovím a jakmile přinesou jídlo, tak si sundám šátek a s chutí se pustím do masa. Když zrovna nemám žádné sousto v puse.
"Itami, možná bude lepší, když na další úsek cesty budeš za mnou, jak si sám řekl než jsme vyrazili, si spíše obranný, nebo podpůrný typ."
řeknu potichu tak aby to slyšel jen sensei a Itami. Pak si opět nacpu pusu masem.

Cesta a oběd

Vyrazíme na cestu. Všechny Kamiiny protesty byli k ničemu a tak zůstala ve vedení. Mě je to celkem jedno, alespoň mám klid a nemusím moc přemýšlet nad strategií. Já jdu spolu s Kamiou v předu a sensei nás s menším rozestupem následuje. Vypadá to jako by se rozhodl, že nám s touhle misí nepomůže.
Země Jezer je klidná země. Doufejme, že tam nepotkáme nikoho z mé rodiny, a už vůbec ne z hlavní větve, pak to tak i zůstane. I když s bratrem a sestrou bych si klidně promluvil už jsem je dlouho neviděl, přemýšlím během cesty.
Míříme po malé cestičce, která se vine mezi poli a loukami. Vede tam sice i široká hlavní cesta, ale ta je o trochu delší a tohle nám zkrátí cestu o několik kilometrů. Asi po hodině se zastavíme na louce, kde si na chvíli odpočineme a něco málo sníme. Nemám moc náladu se vybavovat a tak nemluvím pokud se mě nikdy nezeptá. Většinou jsem zaměstnaný přemýšlením nad tím co bych dělal kdybych potkal někoho jako třeba otce. No v nejlepším případě bychom se navzájem ignorovali.
Po pauze pokračujeme dál rychlejším tempem. To už jsem krizi přešel a víc se soustředím na cestu než, abych někde bloudil v myšlenkách. Asi hodinu nebo dvě před dobou oběda se zase zpět napojíme na hlavní cestu a pokračujeme po ní. Netrvá dlouho (hodina, dvě) a zastavíme u jednoho středního města. Je umístěno na přímé cestě mezi skrytou zemní a Zemí Jezer to z něj dělá místo kde se zastavuje většina lidí cestujících v tomto směru. Dalo by se říct, že má ideální pozici. Sensei nám oznámí, že se tu stavíme na oběd a že nás tentokrát zve.
Už se těším, usměji se. Je to poprvé kdy budeme jíst jako tým v nějaké restauraci. A nemám důvod se pořádně nenajíst, hlavně když to neplatím já. Vyrazíme do města. Chvíli nám trvá než se dohondeme na nějaké restauraci, kde bychom se najedli. Když najdeme vhodnou tak vejdeme a sensei začne s tím, že si objedná pořádnou porci masa. Po jeho vzoru si taky objednám a taky je to většinou z masa. Zatímco se jídlo připravuje, tak nám sensei oznámí, že se tu můžeme chvíli zdržet pokud bychom měli zájem.
Je mi to celkem jedno. Klidně mohu krátce po obědě pokračovat dál. Pokud se tu nebude chtít Kamia porozhlédnout, odpovím senseiovy a podívám se na Kamiu. Nemám v úmyslu si tu nic kupovat, takže to záleží jen na ní jestli jí tu něco zajímá. Pustím se do jídla.

Týden,který utekl tak rychle, že si toho člověk ani nevšiml.


Doběhli jsme a jak jinak, než že vyhrál Shokiru... Nepřekvapilo mě to, spíše dopálilo. Jak on se dobře najedl... A my samozřejmě s ním, jenže... On vyhrál, takže mě trochu zruinoval protože jak jinak? Já prohrála a platila večeři i Eremimu. Pak jsme šli spát, což bylo příjemné ale druhý den jsem opět zaspala... Ano nedělám si legraci a díky Shokirovi jsem málem vylétla z kůže. No řekněte... Nevyděsilo by vás, kdyby se vkradl k vám do pokoje a ovládal vás svými stíny? Nejsem si jista, jak jsem se oblékla, ale asi sama, protože když mě probral, tak jsem málem vylétla z noční košile. Nebudu nad tím přemýšlet... Ale tohle mu nedaruji.
Tréninky s Leirou sensei i jen s klukama byli opravdu zážitky. Jednou jsem málem sama nedošla domů, protože jsem to přehnala... No znáte to, když se chcete vytáhnout před klukama z týmu, tak je to vždy průser... A velkej. Také jsme byli v lázních. Což bylo naprosto úžasné, takový... Odpočinek, klid, pohoda. Kluci se nehádali, prostě týmová idylka.

Nooo celý týden jsme buďto trénovali, bavili se, nebo jsme chodili na mise a já si začínala uvědomovat, jak se kluci lepší... A nejhorší je, že já se vůbec nezlepšila... Možná, že sem moc sebekritická, ale jde o to, že na nich je vidět, jak se zlepšují a na mě jsou vidět jen modřiny a oděrky, které si přivozuji... I když občas mě sensei pochválí, ale mě to prostě... Chjo... Znáte to, když se opravdu chcete zlepšit, ale spíše blbnete a děláte kraviny? Takhle je to se mnou...

Po týdnu neúprosných tréninků, a misí, které byli asi jen dvě, nebo tři... Ale asi nejhorší byla pomoc v nemocnici... Hnus... Chápu, že je to důležité, ale chvilkama jsem měla opravdu pocit, že uteču a vrhnu do květináče před nemocnicí, a Eremi? Ten to zkoumal... Všechno... Brrr... Přežili jsme... Ale po těchto misích nastal den D... Mise, kdy jsme se sešli před bránou... Bylo nám vysvětleno co nás čeká a já měla být velitelem...


,,J-Já?“
Trochu zrudnu a chce se mi omdlít nebo brečet. Začnu zhluboka dýchat a promýšlet, jak by se asi zachoval Eremi, nebo Shokiru... No u Shokira jsem si jistá, že by pronesl něco ve smyslu... „To je otrava..“ A Eremi ten by přikývl a šel, ale co já? Co mám dělat já?...
„L-Leiro sensei?“
Zakoktám a zadívám se na ní.
„J-Já... Nemyslím si, že je to dobrý nápad... Protože, kluci se lepší ale já na sobě změny nepociťuji, co se schopností týče. Spíše na sobě pociťuji zranění a modřiny.“
Prosebně se na ní zadívám, ale je mi jasné, že je mi to houby platné. Povzdechnu si.
„No... Tak asi vyrážíme.“
Rukou naznačím pohyb vpřed a zhluboka se nadechnu.
„Dávejte pozor za hranicemi, myslím, že teď nám nebezpečí nehrozí, ale jakmile budeme za hranicemi, mohlo by se něco zvrtnout. Ideální rozdělení dle mého je, že já se Shokirem budeme po stranách a Eremi uprostřed.“
Na chvilku se zarazím a představím si to. Dva uživatelé stínu na stranách a uživatel byakuganu uprostřed. Jo... To by mohlo jít.
„No a Leira sensei... Je jako doprovod...“
Poznamenám a začnu se lehce třást. Zatřepu hlavou a pevně se dívám vpřed, dle mapy vím, kudy k hranicím, ale pak dál doufám, že má Leira sensei mapu.
„Leiro sensei? Máte mapu?“
Zeptám se, abych si tím byla jista, že kluky nedovedu někam do... Třeba do písečné...

První vedení mise

Hikaru

„ Ano, tou delší.“

Kývla jsem a prohlédla jsem si ho. Krátce jsem pohlédla na naši Sensei a pak jsem vyrazila na cestu. Jsme tu jen my dva. Sensei se do toho nebude plést. Všechno je teď na mě. Jestli něco pokazím, jsem v háji!

Zachvěla jsem se při téhle myšlence. Znovu jsem pečlivě prohlédla okolí a dál pokračovala po cestě.

Čím jsme byli dál, tím to šlo hůř, ale nebylo to tak strašné. Alespoň ne zatím. Čekala nás podstatně horší cesta.

Tři hodiny jsem nezastavila. Jenže pak už jsem začínala mít dost hlad a můj žaludek docela hlasitě protestoval a navíc před námi byl asi nejtěžší úsek cesty. Potřebovali jsme si všichni odpočinout. Tedy alespoň já a Hikaru.

„ Zastavíme a najíme se. Pak budeme pokračovat.“

Prohlásila jsem a zastavila. Usadila jsem se na zemi, z batohu vytáhla svačinu a mapu, kterou jsem si před sebou rozložila. První jsem zjistila, kde zhruba jsme a jak daleko to může ještě být. Tím, že budeme vystupovat nahoru se ještě zpomalíme.

„ Je dost možné, že se dost cesta zúží. Půjdu první a ty za mnou Hikaru-kun. Hlídej dál svou stranu, pokud půjdeme po hraně skal, dávej hlavně pozor na okraj.“

Promluvila jsem k němu. Vím, že jsou kopce zrádné, ale je to mise. Nemůžeme se přeci bát skal. Když na sebe dohlédneme navzájem, nic se nám nestane, jen musíme dávat pozor. Dojím svou svačinu a sklidím zase mapu. Pak počkám až dojí i můj společník, načež se zvedám, lehce se protahuji a až je připraven i on, vydávám se zase na cestu.

Vlastně celou dobu mlčím. Hikaru semnou stejně moc nemá zájem mluvit. Alespoň se mi zdá, že nechce. Celkem mě to mrzí, ale co nadělám? Nemůžu ho do toho nutit. Když semnou mluvit nechce, nemusí.

Občas se po něm kouknu, ale jinak se celou dobu věnuji cestě do hor. Pomalu se to zhoršuje, to je jasné, ale zatím se to ještě docela dobře dá.

Skrytá Listová vesnice - 10:32 Na cestě do Zvučné
Yamato, Kioshi a Kaya

Dohodli jste se, co a jak při vašem nynějším postupu a Kaya ještě pohlédla se svou důležitou otázkou na senseie. Daiki-sensei k ní slétl klidným pohledem.
"Hodně vážné to bude, až nám půjde o život. Nicméně ano může to být docela nebezpečná a nepříjemná mise, takže nic nepodceňujte a nenechávejte náhodě."
Ubezpečí vás všechny sensei. Tedy je otázkou zdali vás to upokojilo, nebo více zneklidnilo. Opravdu tu může jít o život a co hůře ten váš.
Nyní bylo však dostatek otázek a strachu, je třeba vyrazit a plnit svou povinnost Shinobiho. Tempo, které jste zvolili není tak vražedné, jako to, které mívá Daiki-sensei, ale ten se k tomu nijak naštěstí nevyjadřuje a drží se tak o metr za vámi, jako mlčelivý dozor s tvrďáckým pohledem.
Dvě hodiny minuly, jako voda a váš docela rychlý postup nic nezbrzdilo, zdá se, že území Země Ohně je stále bezpečné. Jelikož jste šli stejnou cestou, jako minule, tak jste se vyhli veškerým vesničkám a civilním městům, které v okolí byly. Možná je to tak i lepší. Je to cesta, při které se nezdržujete kocháním se nějakými jinými vesnicemi a zážitky z toho, co nevidíte u vás doma. Jelikož se nevyskytly žádné problémy za ty dvě hodiny jste dokázali urazit zhruba skoro polovinu cesty k hranicím Ohňové země. Ještě jedna hodina minula, než jset se rozhodli, že si za polovinou cesty k hranicím musíte opravdu odpočinout. Poseděli jste a pojedli jste, protože únava není dobrá věc, takže chvilkový oddych byl vítaný. Daiki-sensei vypadal, že s ním cesta nijak nehnula, žádná známka únavy, nebo slabosti a pojedl jen skromně, než jste opět vyrazili na cestu.
Ještě hodinu a půl vám trvalo, než jste se obezřetně dostavili až k oné řece, kde byla Kaya s Daikim-sensei na minulé misi. Za řekou je Země Zvuku. Když Yamato zkontroloval opět okolí svým Sharinganem zjistili jste, že na hranicích nejsou tentokrát asi žádné stráže. Žádný uvítací tým vás tu nečekal. Daiki-sensei se u toho tvářil docela vážně.
"Zdá se, že jejich interní problémy jsou větší, než se dalo čekat, když nemají dostatek Shinobi, ani na to, aby hlídali hranice své země a nebo je v tom něco jiného."
Promluví poprvé od toho, co jste vyrazili docela věcně, ale trošku se nad tím mračí.
"Nuže mise pokračuje, jakmile přejdeme řeku pamatujte na to, že cesta co Zvučné bude od té chvíle o to nebezpečnější, protože to není naše území."
Upozorní vás ještě a zařadí se opět na konec skupiny. Nyní vás čeká překročení řeky a zbytek vaší cesty. Máte tedy vhodnou chvíli pro úpravu nebo změnu plánu, popřípadě prodiskutování nejlepší možnosti pak na to již asi nebude čas.
(Popište svůj další postup a případné myšlenkové a jiné pochody, které vás provázely dosavadní cestou.)

Skrytá Hvězdná vesnice - 11:05 Cesta do vsi mezi kopci
Hikaru a Akemi

Hikaru si stejně, jako Akemi vyslechl, co se po nich na misi očekává a pak mírně pokývl hlavou. Následně poslouchal i Akemi, která prostudovala mapu a vyložila svůj plán.
"Wakata, takže tedy delší cestou."
Kývne a počká, až Akemi vyrazí a sám jí vyrazí po boku a hlídá svou stranu, která mu byla zadána. Tak či tak ale také hlídá po očku i prostor za vámi a před vámi, alespoň částečně.
Co se týče Aye-sensei, tak ta se drží takové dva metry za vámi a následuje vás. Nejspíše vás v duchu pouze hodnotí, jak si vedete.
Následující tři hodiny uběhly docela v poklidu a v přiměřeném běžeckém shinobi tempu, ale i tak vám to dalo zabrat, protože postupem času se cesta stávala více kopcovitou a čím dál na sever směrem k hranicím se Zemí Země jste se dostávali tím byly kopce vyšší a neschůdnější.
Takže po těch třech hodinách jste si dali první pauzu na krátký odpočinek a něco dobrého do žaludku, což oba uvítáte, už jen díky kručení v břiše. Hikaru mezitím při jídle sleduje obzor, kam míříte.
"Kopce tam ještě více stoupají a cesta se trošku vytrácí budeme muset postupovat opatrněji, někam tam zhučet by asi nebylo fajn. Budeme muset dobře volit své kroky, ty kopce budou zrádné."
Podotkne věcně, ale zároveň starostlivě. Mezitím dojídá a poslouchá Akemi, jaký plán nebo připomínky, či cokoli jiného bude mít na srdci, než vyrazíte. Také je připraven za chvíli opět pokračovat v cestě.
Senseika, ta se taky nají a s chutí si odpočine a čeká pouze na vás.
(Popište svůj další postup a případné myšlenkové a jiné pochody, které vás provázely dosavadní cestou.)

Skrytá Zemská vesnice - 12:05 Dlouhá cesta aneb první zastávka?
Itami a Kamia

Když Kamia vzdala své prostesty proti Kazukimu-sensei, který očividně své rozhodnutí měnit nehodlal, dostali jste se konečně k naplánování toho, jakým způsobem budete postupovat. A následně jste v přiměřeném tempu oba vyrazili kupředu. Kazuki-sensei se držel kousek za vámi a dělal vám dozorce. Zdá se, že vám tentokrát do mise bude zasahovat, co nejméně.
Vaše cesta také docela pěkné ubíhá mezi těmi lukami a políčky. Po hodině jste minuli i jednu menší vesničku a za další dvě hodiny si dáváte první pauzu na rozkvetlé louce a pojíte.
Nedlouho na to už opět běžítě shinoby skokem kupředu ke svému cíli. Až okolo oběda můžete opět zastavit a na chvíli si dáchnout. Proč? Ne žádné problémy se nevyskytly cesta byla zatím poklidná a prozářená sluníčkem nicméně nyní jste dorazili k jednomu středně velkému civilnímu městečku vaší země, které žije svým ruchem. Zastavíte se až nedaleko od jeho brány a zpomalíte.
"Jsme tak ve třetině naší cesty ani to ne. Zde si zajdeme na oběd.....jo tentokrát vás zvu mládeži. A pak po krátkém odpočinku budeme opět pokračovat v misi."
Ozve se za vámi Kazuki-sensei s úsměvem na tváři. Následně s vámi sjednotí krok a zamíříte hlavní ulicí do města. Jakmile si vyberete nějakou restauraci a zapadnete do ní můžete si objednat něco dobrého na zub stejně jako sensei, který se rozhodl naložit si pořádnou porci pečeného masíčka.
"Tohle město je jednou z menší obchodní centrum, takže se tu můžete trošku pohromadě porozhlédnout a pak nejpozději v jednu budeme pokračovat dál, ať ještě dnes dorazíme někam, kde bude příhodná možnost noclehu."
Vysvětlí Kazuki-sensei při jídle a pak si nacpe plnou pusu masa a nechává vše ostatní zatím na vás, abyste si trošku volna užili.
(Popište svůj další postup a případné myšlenkové a jiné pochody, které vás provázely dosavadní cestou a také jak strávíte čas v městečku než opět vyrazíte.)

Skrytá Listová vesnice - 11:31 Na cestě do Země Čaje
Narim, Yuko a Asura

Tak nějak se Narim ujal vedení bez nějakého předchozího plánu a vyrazil kupředu. Asura a Yuko jej následovali a v odstupu i Ryoshi-sensei, který si jen mírně povzdychl nad zbrklostí svých studentů. Yuko mlčela a tvářila se no...tak nějak zahaleně a neutrálně, kdo ví se jí honí v hlavě pod těmi černými brýlemi.
"Oy....Narime jaký je vlastně plán cesty? Nic jsi nám neřekl."
Ozve se za shinobi běhu po levici Asura, která už mlčení nevydrží a chce vědět, co Narim, jako dočasný vůdce vymyslel.
Ať už odpověděl Narim jakkoli vaše cesta poklidně ubíhala. Po hodině jste se na chvilku zastavili v malé vesničce, abyste se ujistli, že jdete opravdu správným směrem a neuhnuli jste nikde z cesty a pak opět pokračovali.
Za další hodinu a půl, kdy jste zhruba v 1/3 své cesty jste se rozhodli chvilku si odpočinou a najíst se, než budete opět pokračovat kupředu. Za nějakou další hoďku byste mohli být už na poloostrově, kde se budete muset stočit více na jih směrem k Zemi Čaje.
"Je tu až moc klidno."
Pronese pojednou Yuko, která se tím zdá být mírně znepokojena.
"Zbytečně se strachuješ o nic nejde, prostě je Země Ohně bezpečná."
Odpoví jí s úsměvem Asura a zakousne se do jablka.
(Popište svůj další postup a případné myšlenkové a jiné pochody, které vás provázely dosavadní cestou.)

Skrytá Písečná vesnice - 11:54 Dlouhá cesta pouští
Kitsuke, Yumiko a Yoshiru

Oba Kitsukovi společníci vyslechnou, senseiku a následně i jeho. Na Yoshirovi je vidět jasné nadšení už jen ze zaťatých pěstí a natěšeného výrazu.
"Yosh! To bude bomba jsem nažhavený a připravený!"
Přímo to z něj srší. To Yumiko se tváří klidněji.
"Wakata, cesta bude dlouhá musíme dávat bacha jen málo vesnic nebo měst asi cestou mineme."
Upozorní své společníky a pak všichni stočíte pohled k senseice.
"Časem nijak tíženi nejsme a upřesnění mise dostaneme až na místě, bohužel nám nebyly sděleny velké podrobnosti. Zatím se soustřeďte, abyste se dostali na místo určení."
Odpoví vám Tsukiko-sensei a zařadí se o pár metrů za vás, jakmile vyrazíte. Kitsukovi společníci kryjou křídla, tak jako vždy a vaše cesta písečnou pouští může začít.
Naštěstí pro vás držíte svůj směr a plán. Zatím docela bez potíží, je možné že tolik potvor a potíží ještě ráno není, nebo jste zrovna v bezpečné oblasti.
Každopádně jediný kdo vás nešetří je sluníčko, které začíná postupně více a více pálit, tedy váš největší problém jsou oddychy někde ve stínu, abyste nedostali úpal, nebo tak podobně. Útěchou vám zatím může být fakt, že písek ještě není tolik rozpálený, ale to určitě příjde s odpolednem. Za tu dobu, co jste až do obědového času urazili jste neminuli žádnou vesnici, jen pár malých oáz, které vám posloužily k odpočinku. K vašemu štěstí je zde docela klid a díky Kitsukovým navigačním schopnostem, Yumičiným znalostem terénu a Yoshirovými znalostmi mísní flory a fauny se vám úspěšně daří vyhýbat všem nástrahám. Zdá se, že je už docela očividné, proč byl váš tým nakonec sestaven takto.
Každopádně krátce před obědem, kdy máte za sebou zhruba 1/5 cesty k hranicím Země Vzduchu narazíte na to, co jste potřebovali. Malá písečná vesnička. Nebude mít asi moc obyvatel, ale malou hospůdku, nebo spíše restauraci zde má a dá se tu na chvíli odpočinout a schovat se před tím vším horkým tam venku.
"Najíme se a odpočineme si chvíli zde, než vyrazíme dál. Je to jedna z mála vesnic po cestě."
Objasní vám senseika, která srovnává krok s vámi, když vcházíte do vesnice.
"Na oběd vás zvu."
Usměje se mile.
"Yatááá!"
Zajásá Yoshiru spokojeně.
(Popište svůj další postup a případné myšlenkové a jiné pochody, které vás provázely dosavadní cestou a také jak strávíte čas ve vesničce než opět vyrazíte.)

PS PRO VŠECHNY: Naše malá soutěž o bonusové EXPY končí a já jsem vyhodnotil vítěze jejichž posty se mi vzhledem k tomu, co zažili v skipnutém týdnu nejvíce líbily. Ti, kteří tentokrát nevyhráli budou snad mít o to více motivace do nějakého příštího takovéhoto spestřední.
TEDY VÍTĚZY JSOU: Machyata Kitsuke, Dākuanbā Itami a Senju Kioshi
CO VYHRÁLI?: +20 EXPŮ za pěkné rozvedení RP hraní v týdnu, který byl přeskočen
POZNÁMKA: Výhra bude za chvíli připsána a pokud některý z hráčů postoupí na vyšší lvl kontaktuji jej poštou, aby věděl a měl možnost rozdělit si nové body a tak podobně dle pravidel na blogu.
Děkuji za pozornost a příjemně hrajte opět máte možnost ;)

Po týdnu

Raní probuzení v měkkých polštářích nemocničního lůžka je asi jiné než zažívalo mnoho shinobi na svých misích. A to mě neuvěřitelně štvalo. Už jsem odtud chtěl odejít abych se znovu zapojil do dění a místo toho si tady leží v těchto... Zatraceně pohodlných peřinách. Po těchto myšlenkách se znovu zalezu do peřin a obejmu ji svýma nohama.
Kruci. Pomyslím si, když zjistím, že jsem znova usnul a vlepím si jednu přes tvář, abych se konečně probudil. Dneska nám mají dávat propušťák, tak to nesmím v žádném případě zaspat.
Převlékal jsem se z nemocničního pyžama do oblečení ve kterém jsem zde přišel a snažil jsem se tohle místo co nejdříve opustit. Rozloučil jsem s Kioshim a vyrazil ven z nemocnice. Domů jsem to vzal přes střechy budov a přes stromy abych znovu pocítil tu slast z pohybu. Dvakrát jsem se silně nadechl a vydechl venkovní vzduch a pádil si to domů, kde už na mě určitě čekají rodiče a bratr. Musím mu ještě nakopat zadek. Usmál jsem se a přeskočil přes ulici na budovu místního řezníka, přeskočil komíny a skočil dál na nižší budovu, na které jsem přistál s kotrmelcem a rozběhl jsem se dál.
Po několika minutách jsem dorazil do čtvrti, kde sídlil můj klan. Vyznat se zde není pro mě žádný problém, přece jenom, vyrůstal jsem zde po celý svůj život. Seskočil jsem z budov dolů do ulic a domů už to došel pěšky.
Přivítal jsem se s matkou, otcem a s bratrem. Navečeřel se dobrého jídla a po pobytu v horkém prameni jsem šel zpět do své postele. Mnohem lepší než ta v nemocnici. A usnul jsem do několika minut.

Když jsem se objevil na tréninku, měl jsem docela ztuhlé tělo po tom neustálém ležení a bez pohybu. Tohle bude na tréninku asi problém. A taky byl. Daiki-sensei na nás byl tvrdý, možná proto, že jsme to na misi pěkně zvorali. Ehmm... asi jo. Proto jsem se snažil ze sebe vydat to nejlepší aby to nevypadalo, že jsem takový vocas, za kterého mě Daiki-sensei nejspíše po tom neúspěchu má. Sprint po vodní hladině, či šplhání po stromech a přeskakování z jednoho na druhý jsem zvládal, ovšem souboje to byla jiná. Výpad, výpad, kop, obrana loktem, kop kolenem, úskok doleva, kop z otočky, pravý hák, podpásovka, úskok dozadu, podkopnutí nohou, úskok, skok na nepřítele. Po tom všem jsem byl celý unavený a domlácený, ležel jsem na zemi a vydechoval. Dýchat bylo namáhavé, po tom co jsem dostal ránu do hrudi, stát na nohou bylo těžké, po tom co jsem dostal ránu do holeně, celé tělo mě bolelo, naštěstí jsem alespoň dostávali chvíli na zotavení než jsme měli jít zase bojovat.

Mise úrovně E přišla jako na zavolanou a já mohl nechat oddychnout svému bolavému tělu. Hruď, ruce, nohy a levou tvář jsem měl posetou modřinami z tréninku, ale doufám, že mi to pomůže, nebýt takový vocas znova. Když jsem se ovšem dozvěděl o C misi, dostal jsem menší strach. Zase něco zvorám, už to vidím, zase něco poseru. Ale musel jsem se uklidňovat, aby to tak skutečně nebylo a já si při prvním náznaku nebezpečí nechoval jako malá zbrklá holka. Hluboce jsem dýchal, abych se uklidnil a vydal se na misi, která nás čekala.

Týden utekl jako voda vzhůru na misi!

Bandity jsme posbírali a odvedli do naší vesnice. Když jsme se předali našim Shinobi, hned se mi o trošku více ulevilo a byl jsem rád, že je máme z krku. Taky se to znamenalo odměnu a dokončení naší stávající mise, což mne nadmíru potěšilo.
Tak nějak jsem pomohl Arisu do nemocnice, protože přece jen samotné by se jí asi hopkalo dost blbě a i když mě asi moc nemusí, tak nejspíše, tedy snad pomoc neodmítla a kdyby, jo tak je to její problém.
Jakmile bude ona v nemocnici, kde jí dají do kupy já vyrazím domů na zasloužený odpočinek. Po pořádném jídle, které čítá fakt pěknou kopku opečeného masa to zalomím na zbytek dne.
"To byla tedy mise, ale nestěžuju si, alespoň to bylo zajímavé."
Usínám se spokojeným úsměvem na tváři.

Následující dva volné dny jsem trávil tak nějak porůznu. Jednalo se hlavně o to, že jsem si poklidil svůj byteček, něco málo potrénoval, abych nevyšel z formy, občasně si někde poseděl na vyhlídce, nebo navštívil veřejné horké prameny, které jsou mimochodem opravdu úžasné na relaxaci a uvolnění ztuhlých svalů.
Mám ten pocit, že jsem vlastně po tu dobu vůbec Arisu neviděl. Možná musela tu dobu strávit v nemocnici chuděra, kdo ví.

Volno uteklo a nastal opět tvrdší trénink, ve kterém se nás sensei snažil nutit ke spolupráci s Arisu. Nebylo mi to proti srsti, jen nevím, jak se k tomu stavěla ona, já se s ní snažil vycházet a dělat vše pro to, abychom uspěli.
Ať tak či onak byly to krušné dny plné modřin a potu. Edai-sensei nás opravdu nešetřil a ač bych na něj nejraději někdy nadával, byl jsem za jeho praktiky rád už jen proto, že nás alespoň dobře připraví.
Během té doby jsem měl alespoň také možnost lépe poznat přednosti a slabiny své spolubojovnice a ona zase ty mé. No a taky jsme asi oba poznali docela dobře silné stránky a rychlost našeho senseie.

Myslel jsem si, že ta nová E mise, co jsme dostali bude oddych a zívačka, ale opak byl pravdou. Jak se zdá tak se na nás snad vedení vesnice se senseiem domluvilo a chce nás umořit, protože pár dalších dlouhých dní jsme strávili opět v oné vesnici a dávali jí dokupy. Bylo to snad horší, než ty tréninky. Ruce a nohy jsem prakticky necítil a všechny svaly mě vždy na večer pěkně pálily a práce snad neubývalo a nebo ano, jen to nebylo moc dobře vidět.
Nejednou mi taky někde ujela na střeše noha, nebo se podemnou zlomilo ztrouchnivělé prkno. Byly to opravdu komické zážitky....tedy pro okolí. Ještě aby ne když vidíte vised kluka s kusem dřeva v jedné ruce, za druhou ruku, kterou se dří okraje střechy, nebo kmihá nohama ve vzduchu, abych se dostal z díry ve střeše opět na střechu, nedej Shimigami, když to praskne úplně a zhučíte dolů do útrob stavby to fakt bolí. Zvláště, když vám na hlavu spadne kus dřeva, který sklouzl za vámi.
No prostě jsem si opravdu onu práci na stavbě pěkně "užil". A tedy byl docela dost rád, když nám tahle mise skončila a my dostali zaplaceno.

Konečně pak následuje nová mise a sraz s Edai-senseiem. Pořádně jsem se na to vyspal a sbalil už večer před tím vše potřebné. Ráno jsem přišel na sraz, když už tam asi ostatní byli. Jo hodl jsem se trošku zakoukal po vesnici. Vyslechnu bedlivě senseie a usměju se.
"Tak D mise mimo vesnici? Paráda!"
Stočím pohled na Arisu.
"Takže jaké jsou rozkazi Arisu-taicho?!"
Zašklebím se na ní s posavím se vzorně do pozoru, jako by byla můj kapitán. Jo na srandičky to mě užije to zase jo. Každopádně, jakmile jsou rozdány instrukně od Arisu vyrazím kupředu jakmile vyrazí ona, protože přece jen ona je zde ten, kdo velí.

D mise

Sešli jsme se ráno v 9:00 před bránou Konohy a Sensei tam už na nás čekal s oznámením. Jakmile jsme u brány byli všichni tak nám Sensei oznámil, že dnes vyrážíme na D misi do čajové země. Podívá se na nás, dá si ruce v bok a usměje se na nás, poté čeká, jaká bude naše reakce.

A reakce u Yuky nejsou vůbec poznat, ale myslím si, že je taky šťastná že konečně půjdeme na misi mimo Konohu . A reakce Asury je z toho cela pryč. Pousměju se a pomyslím si. Konečně D mise když si vzpomenu na ten tvrdý tréning co jsme každý den měli. Jak nás Sensei učil jak chodit po vodě a po stromech, z toho jsem spadl, asi stokrát, než jsem se to naučil. I tu spolupráci se nám podařilo zlepšit, protože Sensei si na ni dost zakládal, i když to bylo utrpení. Co na to prostě říct Sensei nás mnoho naučil a tak jsme si zasloužili nějakou tu D misi ne.

Hned po té se kouknu na Senseje a ten spustí, že máme jít do Čajové země, protože dodávky čaje se zpožďují a někdy ani nedorazí. Taky řekne, že pro tuto misi budu velet já. Nevím proč Sensei vybral zrovna mně a z čeho soudí, ale prostě mně vybral. Pokývnu hlavou,nesmím Sensie a ostatní zklamat. Hned potom mi Sensei podal mapu a z toho mi hned došlo že Sensej tu bude jen na dohled a pro poslední záchranu. No ale doufám že, nějaký ten čas budeme mít na to, abych se zkusil Senseie zeptat na to, jestli by mně nenaučil také ještě stínové klony za pokus to stojí, jediné co mi muže říct že na to ještě nemam a že nejsem dost silný. Podívám se do mapy a hledám nejlepší cestu kudy do čajové Země. Chvíli se do ní ještě dívám ,, Můžem ? Vyrážíme !“

Nemocnice

Pobyt v nemocnici byl poměrně nudný... Ačkoliv jsem si snažil užívat odpočinku tak všeho moc škodilo a mě to začínalo spíše štvát... Jídlo jako v každé nemocnici nesálo za nic jelikož v nemocnicích nesmí být jídla příliš kořeněné a tak byla chuť jen sotva znatelná. Léky nebyly o nic lepší. Naopak bych si raději přidal další porci večeře, než aby bral ty léky ale co se dalo dělat. S nechutí jsem léky vzal a šel spát. Dnešek byl vyčerpávající spíše psychicky než fyzicky kvůli návštěvě matky. I přes to, že jsem nebyl vystavený takové zátěži jako chudák Yamato, kterého navštívili krom matky i otec a bratr který si ho navrch trochu dobíral.... Ale všichni známe starší bratry. Tohle si prostě neodpustí nikdy.
Zhruba 5 minut poté, co jsem si vzal léky jsem usnul celkem tvrdě.
Už ráno po prvním probuzení jsem si na režim začínal zvykat a tak uběhl následující týden poměrně rychle. Když chyběly poslední dva dny našeho pobytu v nemocnici tak nás navštívila i Kaya. Nezůstala sice dlouho, ale věděli jsme, že se ve zdraví vrátila což bylo též uklidňující. Brzy už jsem byl na cestě domů a těšil se na vydatné domácí jídlo, které má alespoň chuť a je k jídlu. Též na režim bez léků a bez nutnosti pořád jen ležet a maximálně nějaká ta menší procházka ale nesměla být dlouhá....



Trénink

Po návratu z nemocnice se pokračovalo v původním režimu jen s jedním rozdílem... Daiki sensei dostal chuť z nás vymlátit v trénincích duše. Tréninky nebyly rozhodně snadné. Každý den jsem se vracel zbitý jak pes. Samá modřina a byl jsem rád, že jsem se doplazil do postele. Trénink chůze po vodě a po stromech se rázem z nechtěné části tréninku stala ta nejvítanější věc na světě. I když už jsme nemohli a byli unavení vždy z nás Daiki-sensei vydoloval ještě trochu snahy a prodloužil trénink o něco víc. O to víc rozlámaní a zdrcení únavou jsme se domů vraceli.
I přes zkušenosti, které jsme v trénincích získali to byl učiněný teror... Daiki-sensei udělal peklo ze života alespoň mi. Ale jak to bylo u ostatních? Podle toho, že vypadali na konci tréninku stejně jako já tak i u nich se mu to povedlo.



Mise typu D

Tato mise byla učiněným požehnáním. Cestou jsem šel s lepší náladou a spojeně jsem si v puse pohrával s delší železnou špejlkou. S radostí jsem očesával ovocné sady a užíval si ten klid... Žádné tréninky, žádné modřiny, a většinu času žádný sensei....
Avšak i tato relaxační mise brzy skončila. Krom toho že jsem si skvěle odpočinul jsem dostal 70 ryo. Nějak moc to nebylo ale co čekat z mise tak snadné.



Mise typu C

Ráno jsem se už pro změnu netěšil...Už to totiž nebyla relaxační mise ale co, probudil jsem se hodinu před srazem, udělal jsem běžnou hygienu, pořádně se najedl a sbalil si jen to nejdůležitější na cestu. Tentokrát s odhodláním že už neudělám takové chyby jakých jsem se dopustil na poslední cestě. V nemocnici jsem měl dost času nad těmi chybami přemýšlet a jen jsem tehdy nechápavě občas zavrtěl hlavou kde se vytratila moje schopnost logicky myslet, kterou jsem si trénoval abych to svedl i během souboje. Inu co se dalo dělat. Když jsme však byli nastoupeni před branou vesnice připraveni vyrazit s ostatními tak Daiki-sensei najednou řekl, že se vracíme. Mé odhodlání bylo v tahu a já se poškrábal na hlavě ale raději jsem mlčel. O to více mě překvapilo že misi má vést kaya... Chce snad ověřit její schopnosti tímto způsobem? Důvěřoval jsem ji ale nerozuměl důvodu, proč nás nevede Daiki-sensei...Ale je to přece jen lepší. Tyran stranou, ona nás nebude tolik bičovat jak doufám
Když Kaya říkala čeho se máme během cesty držet tak jsem ji pozorně vyslechl, Následně po cestě jsem měl všechny smysly ve stoprocentní ostražitosti.