Andor.cz - Dračí doupě online

Návštěva

Vrátil jsem se po chvíli do postele a odpočíval. Přemýšlel jsem nad tím co budu dělat až mě pustí? čekat na Daikiho-sennsei a Kayau? No nic jiného nejspíše nezbývá. Alespon se mezitím uzdravím a vzpamatuji.

díval jsem se na ni smutným pohledem a jen si pomyslel * pyšný hm? A za co vlastně? Totálně jsem selhal na té misi a přidělal matce jen starosti * Ale nakonec jsem se pousmál a odpověděl " Za dva dny mě pustí. Byl jsem neopatrný mami... Nebylo to ale nic vážného jen pár modřin a naraženin, ale budu tady muset být ještě den možná dva jen pro jistotu a co se oblečení týče.... No stejně se mi nelíbilo " řekl a trochu jsem ji zalhal abych ji trochu uklidnil

Nakonec jsem se ji jen zeptal " Uhm... nevíš náhodou kdy se vrýátit Daiki-sensei a Kaya ? "

Ehm, jak rozdělat oheň

PO hodině Daiki sensei konečně dorazí a my můžeme vyrazit zpět domů. Snažím se s ním držet tempo jak nejlépe to zvládnu, ale únava se na mě podepisuje, pochybuji o tom, že stihneme dorazit do Konohy ještě dnes.
To zase budou řeči...že jsem pomalá atd...no je to pravda, le měl by brát v potaz, že už jsem utahaná.
pomyslím si, ale žádné řeči nepřicházejí, tedy alespoň zatím.
Nevím po jak dlouhé době, ale konečně zastavíme. Už je skoro tma a Daiki-sensei řekne, že tady rozvineme tábor a pokračovat budeme ráno, to sice neřekl, ale tak je to logické.
Senise začne připravovat tábor a na mě zůstává oheň. V první řade si nasbírám dřevo, sbírám větší i menší kusy, a tenké větvičky. Donesu dřevo do tábora, pak připravím z kamenů ohniště kam naskládám tenké větvičky a na ně dám pár větších kousků. Začnu si prohledávatk kapsy, ale zjistím, že zápalky nemám. Povzdechnu si a vytáhnu dva kunaie. Jeden trošku zapodnu do ohnišně a přidržuji ho a druhým se o ten první kunai snažím vytvořit jiskry a zapálit oheň.

Dostáváme pěkně přes tlamu

Už, už si myslím, že ho moje genjutsu zasáhne a já budu moci zaútočit, ale opak je pravdou...on zmizí a objeví se u Miko, než cokoliv dalšího stihnu udělat, tak bodne Miko do lýtka a z rány se začne valit krev.
Ne...ne...ne to ne...
pomyslím si, ale než stihnu udělat cokoliv dalšího, tak se objeví u mě a nakopne mě dost hrubě do břicha. Skoro mi vyrazil dech. Klesnu na všechny čtyři a zrychleně dýchám...je to taky z toho důvodu, že ztrácím kontrolu, brzy se přestanu ovládat úplně...musím se dostat pryč...a nejlépe sebou stáhnout jeho...musím Miko a Itamimu dát čas...na útěk...před očima začínám mít rudo..pach krve, bolest a zlost...všechno se to míchá, tři nejhorší věci, které se mi mohou stát....postavím se na nohy.
"Jediná zrůda si tu ty a já! Tak co kdybychom si hráli spolu!"
zařvu na nukenina. Můj pohled v očích se zmenil úplně...začíná převládat ta bestie co je uvnitř...hodím po něm kunai a rozeběhnu se od svých přátel pryč...při běhu se snažím ovládnout....běžím svojí největší rychlostí co dokážu.

Kluci



,,Shokiru, tak mi řekni, co bys chtěl dělat? A vynech válení nebo odpočívání či spánek a podobné aktivity."
Dodám a zakroutím hlavou.
,,Eremi? Nebo i ty jsi pro se tu natáhnout a odpočívat?"
Zadívám se na něj možná trochu prosebně.
,,Díky tobě Shokiru jsme to měli tak rychle, kdybys tu nebyl, tak ho chytáme ještě teď, možná ještě v noci..."
Podotknu a lehce do něho drknu.
,,Notááák jen jeden nevinný trénink..."

Nový tým:

Ráno proběhne jako každé jiné. Budíček, koupelna, kontrola ninja výbavy, snídaně a normálně bych šel pomáhat i svým nevlastní rodině ale dnešek je jiný. Jsem zařazen do nového a zároveň i prvního týmu. Jen se divím že je jen tří-členný a není jich víc stejně jako v zemi války, kde byli týmy po pěti až deseti členech. 

Vydám se na cestu a ikdyž vycházím asi minutu před domluveným srazem, něják extra nespěchám ba naopak. Užívám si klidu a míru, který vládne v této zemi a ikdyž je mi jasné že za hranicemi probíhají rozepře, bitvy nebo snad války, ve vesnici o tomto světě nemají mladí ninjové ani ponětí. Dokonce jsem byl tak pilný, že jsem si zjistil vše o téhle zemi ale jen v oblasti dějin. Velké války, jak oni to nazývají, zde trvaly jen pár let a ta poslední kde zemřelo nejvíc ninju pár dní. Celkem mě to překvapila protože pocházím ze země kde naopak mír trval jen pár dní nebo měsícu. 

Procházím dál písečnou a cítím silný vítr, kde se náhle zvedl a pere mi do tváře zrnka písku. Trochu se před nimi chráním rukou ale jdu dál k místu určení. Už z dálky zahlédnu dvě siluety mladých ninju a snažím se rozpoznat o koho se jedná. 

*Páni já jsem v týmu s tou holkou? Nebo je to kluk? No podle stavby těla se jedná o holku která mmlátí kluky. Podle toho co oni vím z Academie je výbušná a hned se ozve když se jí něco nelíbí... Ale co vlastně umí její rodina? NEbo klan? Ani nevím, nejspíš se to brzo dozvím.*

Proženu si hlavou pár myšlenek k dívce, kterou zahlédnu jako první a poté můj pohled sklouzne na blonďatého chlapce v kapuci nebo čepici.

*Kruci, s tímhle pakem mám být v týmu? O jeho rodině sem slyšel při hodinách ve škole. Zaměřují se na botaniku, což je pro tuto zemi velmi prospěšné a důležité. Nejspíš jeho schopností bude práce s jedem, rostlinné léky nebo něco v tomhle smyslu. Schopnosti jsou dobré ale jeho osobnost.... Ani nevím kdy byl klidný, snad ho kapitán bude hlídat.*

To už dojdu k nim a zároveň si ohodnotím v hlavě dalšího člena týmu. Náhle se předemnou zjeví žena, která se představí a řekne že je můj nový sen... Cože? Trochu v hlavě pátrám když v tom si vzpomenu že Sensei je pro geniny něco jako kapitán.

"Omlouvám se, zaspal jsem."

Odvětím s klidem ohledně toho že jdu pozdě a porozhlédnu se znova po těch dvou. Ruce mám nyní v kapsách a ikdyž nechci mé další oči jsou otevřené. Sice rukavice jsou černé barvy ale jsou z látky. Díky tomu trochu vidím i skrz rukavice což by se dalo přirovnat k triku které si sundáváte a vidíte skrz něj. Ovšem ruce jsou nyní v kapsách tak nic nevidí a našemu novému senseiovi odpovím. 

"Mé jméno je Kitsuke. Žijí v jedné adoptivní rodině, která mě našla před lety na břehu. Nevím odkud ani kam patřím. Jediné co vím je, že se jmenuji Kitsuke. Chci se stát ninjou a když u mě nevlastní rodina našla ninja schopnosti přihlásili mě na Academii. Zatím umím techniku Katonu a vynikám dobře v Taijutsu. Poslední věc, snad budu lepší přírůstek než byl ninja předemnou."

Představím se aniž bych čekal na Kapitánovo povolení a prohlédnu si zbylé dva členy a kapitána. Ruce s klidem vytáhnu z kapes a složím je podél těla. Není to záměrně jen svěsím ruce jako to dělává snad každý s tím rozdílem, že získám přehled co se děje kolem mě.

Skrytá Zemská vesnice - 15:40 Tváří tvář smrti
Itami, Kamia a Miko

Nukenin s pobaveným výrazem sleduje všechny tři své oběti, tedy vás. Zdá se, že se dobře baví. Zvláště, když se začne Kamia rozčilovat, Itami se připravuje k útěku a Miko, ta je nyní docela zaskočená. Itami rychle vrhnul své kunaie a jeden z nich měl oslepující bombičku na sobě. Zatímco Kamia oshalila své vlčí zoubky a rozhodla se řvát z plna hrdla, aby zastavila nepřítel. Vlna jejího řevu se žene kupředu stejně, jako kunaie. Itami se už obrací, aby vyběhl pryč, ale....plány jsou od toho.....aby se zákonitě pokazily. Než útoky stihnou zasáhnout svůj cíl, tak ten se rozplyne. Ano přesně to nepříjemně rychlé problesknutí, které už mě Itami tu možnost vidět a najednou je nukenin stojí za Miko.
"Yare yare, hra teprve začíná."
Pousměje se a jeho čepel se pohne kupředu a bodne. Miko vykřikne bolestí a z lýtka do kterého jí bodnul nukenin se jí začne valit krev a aby toho nebylo málo. Ještě se bolestně otřese pod elektickým proudem, který jí projede, Když meč vyklouzne z rány padne na kolena.
"Už utíkáš Itami-kun? Haaaaa....? A co tví společníci?"
Usměje se jedovatě a puf, další problesknutí a stojí přímo před Kamiou, která právě dořvala.
"Otvírat si hubu na starší není pěkné."
Křách ucítí Kamia, jak se jí zaboří koleno do břicha a skoro jí to vyrazí dech a než ho stihne chytit už se zase rozplyne v dalším problesknutí a objeví se přímo v dráze běžícího Itamiho a než stihne zabrzdit, křááách vysoký kop na hrudník ho pošle z větví zpátky dolů mezi jeho přátelé.
"Haaaaa....? Jste tak slabí....začínáte mě nudit vy tři zrůdičky."
Usmívá se nukenin.
(Popište své snažení v nastálé situaci a hodte si 3x3stěnou kostkou na vyhodnocení.)

Skrytá Listová vesnice - 17:00 Trénink?
Aimi, Eremi a Shokiru

"Chytat se? To jako teď když jsme chytali toho hyuugu?"
Povzdychne si Shokiru a stočí pohled opět na nebe a koruny stromů.
"Nejstarší možná jsem, ale to neznamená, že nejsilnější theme..."
Odfrkne si Shokiru. Eremi chvíli přemýšlí a pak koukne na tebe.
"Nemyslím si, že bys byla nejslabší článek každý umíme něco jiného a jsme dobří v něčem jiném."
Pokrčí klidně rameny.
"Té spolupráce máme poslední dobou až až."
Prohlásí ještě Shokiru, nejspíše promítá minulé mise pro sebe.
(Volná akce.)

Skrytá Listová vesnice - 14:50 Vzhůru domů
Kaya

Strávila jsi tedy hodinu na lavičce u brány. Lidé si tě tu moc nevšímali, jak se zdá prostě mají dostatek své vlastní práce a stráž o tobě ví, tak proč se tím nějak extrémě znepokojovat. Čas se vlekl a skoro ses za tu dobu ukousala nudou. Houpaní nohama, nebo vrtění se na lavičce není zrovna dvakrát zábavné. Když Daiki-sensei za hodinu dorazil byla to úleva.
"Připravená? Tak tedy razíme zpátky. Do setmění bychom snad mohli být zpátky ve vesnici, když se nebudeme flákat."
Vyrazí kupředu. Samozřejmě, že neřekl, co tu hodinu ve Zvučné dělal, třeba byl jen v lázni, kdo ví, každopádně už má asi vše vyřízené a opět se řítíte zpátky směrem k Listové vesnici.
"Pokud to nestíhneme do setmění, tak se utáboříme."
Vyloží jednoduchý plán. Přece jen jste už dnes utahaní a jít v noci nemusí být zrovna bezpečné.
Zanedlouho překročíte řeknu a posléze pokračujete až do 6 večera v cestě, než se začne šeřit a Daiki-sensei na jedné mýtině zastaví.
"Rozvijeme tábor domů dorazíme zítra."
Vražedné tempo ukončeno a je na čase hezky nasbírat dřevo a rozdělat oheň. Daiki připravuje tábor, takže ohniště a dřevo je samozřejmě na tobě.
(Popište svůj kus cesty a následně volná akce odpočinek.)

Překvapení

Přeseknu pavoukovy vlákno, za které mě tahá a kolem mě proletí kunai s výbušným lístkem, který skončí u pavouka. Tomu to a nesnesitelný vedro stačilo a zmizí někde mezi stromy. I my sebou musíme hodit pokud nechceme skončit jako pečeně.
Rychle se dostáváme pryč z pekla, které se tam dole rozpoutalo. O cvičiště se nebojím i kdyby shořelo na popel, tak by mě to netrápilo, ale přece jen hustý les nerad hoří. Jakmile odhoří pavučiny tak tam zůstane jen vypálený plac. Čim hustší les tím hůř hoří, kvůli velkému množství zeleně.
Pohledem přes rameno zkontroluji jestli tu obě jsou. Po pár skocích přistaneme na mýtině. Tady je klid a tak si můžeme na chvíli oddechnout a vysvobodit holčinu z kokonu. Otázku jestli to je sensei nebo jen nějaký hloupý gennin, který se zatoulal kde neměl být si nechávám na jindy.
Holčina vypadá vystrašeně a chvíli to trvá než se uklidní. Ono to samý platí pro mě, po tom co jsem proběhl peklem a okolo velkých pavouků se musím nejdříve vydýchat, než jsem schopen zase popadnout dech.
Holčina nám poděkuje. Zrovna se ji chystám zeptat kdo je a co tady dělá, když se výraz v jejím obličeji změní. Pousměje se a pak se s puf přemění.
Ve chvíli kdy zahlédnu tvář osoby, která byla přeměněná za dívku mi srdce vynechá úlekem jedno pupnutí. Moje tělo automaticky zareaguje odskokem dozadu. Přistanu několik metrů od něj. Tato vzdálenost stejně nic neznamená při jeho schopnostech.
Nemáme šanci, prolétne mi hlavou. Pamatuji si jeho rychlost. Vypadá však na to že si chce hrát než aby zaútočil. Taky nevím kde přišel na moje jméno nepamatuji si že by ho někdo v jeho přítomnosti řekl. Po zádech mi stýká chladný pot a tělo mám napěchovaný adrenalinem.
Navíc se začne chovat divně Kamia a začne na nás křičet ať zmizíme. Vypadá jako by s ním chtěla bojovat.
To nám nedá ani sekundu, uvědomím si a sáhnu po kunaích.
Rozptýlit a utíkat. Proti němu nemáme šanci, zařvu z plných plyc a vrhnu proti němu čtyry kunaie. Na jednom z nich je umístěna světelná bomba, která vybouchne jakmile budou kunaie u něj. Chci nám dát trochu náskok. Na nic nečekám a odrazím se do stromů. S vypětím všech sil se vydám k okraji cvičební oblasti a jen doufám, že ostatní udělali to samý.
Pokud se vydáme na všechny směry, tak ani on nás nestihne zastavit všechny. Máme šanci dokud si hraje, pomyslím si. Ve vážném boji bychom zemřeli ještě předtím než by se proměnil z dívky zpět.

Kluci


,,Shokiru přestaň být otrávený. A asi by to chtělo trénovat spolupráci a také... Co takhle "hrát" takové, hmmm že by jsme se chytali navzájem? Potrénujeme si tím alespoň obranu i útok zároveň a také... Opatrnost a připravenost na cokoli..."
Dodám a zakousnu se do sousta. Dokoušu a pokračuji.
,,Navíc ty, jako starší budeš mít oproti nám výhodu Shokiru, takže bys neměl tolik mluvit. A Eremi je na tom také dobře takže se nebudu vůbec divit, když nejslabším článkem v tomto týmu budu já."
Dodám lehce smutně a opět začnu jíst. Přemýšlím nad svými slovy, protože přeci jen... Ano jsem nejslabším článkem.

Zvučná

Když přede mě postaví krásně voňavý rámen tak se mi seběhnou sliny a s chutí se do něj pustím. Sice jsem původně vůbec huť k jídlu neměla, ale rámenu prostě neodolám. Oba jíme a mlčíme u toho, až po chvilce promluví sensei. Jen na jeho slova kývnu, jako že rozumím. Poslouchám dál a u toho jím.
Žalostný výkon?...No nic.
pomyslím si a nechám to plavat, je to prostě Daiki-sensei a to by nebyl on, kdyby člověka pochválil. Na toto mu také jen kývnu, i když...v jeho očích...nevím...je mírnost a uspokojení? On...je citlivý? Ne...to je blbost...
Jakmile se najíme tak za nás sensei zaplatí a nechá dýško. Čím dál víc mě šokuje, ne to je určitě jen tím co se dnes stalo.
"Děkujeme a nashledanou!"
řeknu těm co nás obsluhovali a jdu za senseiem. Zamíříme rovnou ke zdějšímu kagemu. Hned na první pohled je to sympaťák.
Proběhne krátký rozhovor mezi ním a senseiem. Já nic neříkám, ani nemám co říkat. Jakmile odejdeme tak sensei řekne, že mám hodinu na to abych si to tu prošla s tím, že si ještě něco musí zařídit.
"Ano sensei."
řeknu na znamení, že chápu. Když odejde tak si povzdechnu. Nemám chuť si to tu procházet. On ani neřekl, kde se sejdeme, ale počítám, že někde u brány. Dojdu k bráně ze zvučné. U brány si najdu nejbližší volnou lavičku, kam se posadím a vyčkávám na senseie a u toho přemýšlím nad vším co se dnes stalo.

Rozbalení dárečku od pavouků a hle nukenin?!

Oheň se šíří hodně rychle.
Ups, obávám se, že jsme podpálili půlku cvičiště a možná nějakou dobu nebude použitelné, ale za to může sensei, neměl nás sem pouštět....navíc....teď bychom měli rychle zmizet.
pomyslím si a všichni tři bereme nohy na ramena i s kokonem, zastavíme se a když jsme v bezpečné vzdálenosti od ohně. Ještě se ohlédnu zpět abych se podívala jak moc je vidět kouř...to sem jistě někoho přitáhne.
Otočím se na zbytek týmu a sleduji, kdo, že nám to vyleze z kokonu, tedy spíše jestli se děvče promění na našeho senseie. Dívka se usměje, avšak netrvá dlouho, objeví se obláček dýmu. Už, už chci senesiovi vynadat, ale nevydám ani hlásku, když se místo dívky nebo senseie, nebo kohokoliv jiného z vesnice, objeví nukenin...zná Itamiho. Začne mi divoce bušit srdce, mám strach.
Tohle není dobré...snad ten oheň někoho přitáhne, protože samy nemáme šanci ho porazit, protože nás chce očividně zabít.
napadne mě.
Začne mluvit o tom, že nás chce zabít...mě označí za ovázanou tlamu. Naštvaně zavrčím. Sudnám si šátek a boty.
"Já mám jméno...zmetku!"
zavrčím k němu.
"A nikoho z nás zabíjet nebudeš!"
zařvu na něj a postavím se před Itamiho a Miko. Zhluboka dýcham, snažím se ovládnout můj vztek...ale obávám se, že to nezvládnu, tohle nebude dobré...pro mě ani pro ně.
"Itami, Miko...vypadněte odsud HNED!"
řeknu potichu, ale slovo hned na ně zařvu. Otočím se na ně. V mých očích se zračí zlost, vztek...šílenost?, ale zároveň mi z nich tečou slzy...bojím se, že je zraním...nechci jim ublížit...otočím se zpět na svého nepřítele.
"Kdykoliv mohu ztratit kontrolu tak vypadněte, zkuste přivolat pomoc, pokud ztratím kontrolu sama nad sebou, tak nerozeznám přítele od nepřítele...mohu vám ublížit. TAK UŽ BĚŽTE!"
zařvu na ně...skoro až hystericky...Pak použiji vrčení bestie a následně vytáhnu kunaie a vrhnu se na nepřítele...trochu doufám, že bude chvíli paralyzován.