Andor.cz - Dračí doupě online

Nepřítel

Než jsem zaútočila já tak jsem sledovala souboj mezi tím shinobim a senseiem. Když senseie sejme a prohlásí, že je slaboch tak se jen ušklíbnu.
To těžko, na úžasně, epického cool seneie nemáš hochu.
pomyslím si, ale je čas se věnovat našemu nepříteli. Mým shurikenům shinobi uskočí a dál skládá pečetě.
Kruci, to nevyšlo
zakleju, ale to už proti němu posílám můj fuuma shuriken, první mine, ale ten druhá shinobiho zasáhne. Naš nepřítel vykřikne něco o tom, že jsou svobodní, moc nechápu co mu vadí na tom pracovat pro vesnici, ale nemám čas na přemýšlení, protože proti mě letěí několik střel...Chystala jsem se složit pečetě a udělat kawarimi, ale Taiki mě včas strhl a schovali jsme se schovali za strom. Všimla jsem si chvilkové mlhy...pravděpodobně to udělal Taiki aby nás mohl schovat.
"Jo jsem...už mě nemusíš držet.."
řeknu potichu a trochu nepřátelsky, ale jen lehce, rozhodně už nejsem tak rozhořčená jako předtím. Jenže boj nekončí.
Co teď sakra? Sensei, kde ste vy?
pomyslím si.
Jen jedno jutsu a jsem bez chakry, druhej fuuma shuriken nemám, a pro tamten se nedostanu. Kayo mysli, pokud je nepřítel nahoře a my dole tak mi ani problesknutí nepomůže. Taiki toho umí určitě dost, možná víc než já...
napadne me.
Mohla bych vyvolat vlky, ale...to bych byla skoro odrovnaná navíc by teď moc nepomohli.
přemýšlím dál. Mám strach...jsem nervózní, proti těmhle stačí jedna chybička a je po nás....
Složím pečetě a vytvořím dva klony. Chci nepřítele trochu zmást. Pak se kousnu do prstu, vyvolám tak velkého vlka aby mě v pohodě unesl a mohl při tom běžet. Nasednu na něj a vytáhnu si kunaie. Rozeběhneme se zpoza stromu a já pokud nepřítele vidím tak po něm hodím několik kunaiů. Jednou rukou se držím srsti vlka. Pokud by mi "palbu" oplácel tak se snažíme uhýbat jak nejvíc to jde. Vlastně ani nepočítám s tám, že bych toho hajzla porazila, ale chci získat Taikimu čas.

Stonohá obluda

Itami tu potvoru proděraví, ale stonožka se nám naštvala a srazila Miko, chtěla jsem se postavit do cesty místo Miko, ale nestihla jsem to. Naštěstí můj následný útok, zabere. Stonožka se lekne a uteče. Itami hned běží k Miko. Já si mezitím zaváži šátek zpět. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Otočím se na Miko a Itamiho.
"Já jsem v pořádku."
odpovím.
Usměji se na Miko.
"To nic, hlavně, že si v pořádku, jinak doufám, že vlci ti nevadí."
poznamenám a dojdu k těm dvěma a přitom hlídám okolí.
"Kudy půjdeme? Moc se mi nechce jít tím směrem, kterým šla stonožka. Možná běžela pro kámoše."
zeptám se jich a čekám na jejich odpovědi.

Odpočinek

Trénig nekončí? Sakra, co přichystal teď? Zamračím se a začnu se pomalu zvedat ze země. Protáhnu se, vezmu si katanu a následuji své týmové kolegy a senseie. Zamířily jsme zpět do vesnice, kterou jsme celou prošli a zastavily jsme se až na okraji. Pokud sensei plánoval procházku, tak to byl pěkně blbej nápad.

Když jsme však zastavily před lázněmi, tak jsem se na senseie zvědavě podíval. Když řekl že máme jít dovnitř, tak se škleb na mé tváři změnil v nadšený výraz. Sice říkal něco o misi, ale to je mi fuk. Pokud to bude uvnitř, pak jsem ochoten odpustit mu i tu dřinu na poli. Pousměji se a společně s kluky i se senseiem zamíříme do pánských šaten.

Tam si vyhlédnu jednu skříňku a vezmu si ručník. Svléknu se a ručník si pak ovážu kolem pasu. Věci dám do skříňky a zamířím k horké lázni. Na nic nečekám, dojdu až k okraji a spustím ručník na zem. Pak rychle vlezu do vodu. "Aaaa, to je slast". Řeknu tiše s úsměvem. Vážně, po té dřině na poli mi teď přijde ta horká voda jako to nejlepší na světě.

Opřu se zády o okraj a ponořím se až po krk do vody. Spláchnu ze sebe špínu a pak se do vody ponořím celý, abych si umyl i vlasy. Když se vynořím, tak si rukama setřu vodu z obličeje a dám si na stranu vlasy. Pak položím obě ruce na okraj lázně, pohodlně se "usadím" a počkám co nám sensei bude chtít.

Stonožka

Souhlasně jsem na Itamiho kývla a vydaly jsme se do lesa. Stejně jako ostatní, jsem se i já soustředila a dávala jsem pozor kdyby na nás náhodou něco vybaflo. Po nějaké době jsem začala být méně ostražitá, protože jsme jen tak bloudily a mně to připadalo jako věčnost. Nebýt Itamiho útoku, vůbec bych si nevšimla že se kousek od nás objevila obrovská stonožka.

Při pohledu na ní se mi rozklepalo celé tělo a úplně jsem zdřevěněla. Většinou se ničeho nebojím, ale věci jako pavouci, stonožky a podobná havěť mi přijdou prostě odporné. Tiše jsem sledovala své kolegy jak se pustily do boje neschopná pohybu. Asi jsem se měla věnovat té stonožce více. Najednou jsem ucítila bolest, jak do mně narazila a skácela jsem se na jednu větev. Docela mně bolely záda, ale jinak mi naštěstí nic jiného nebylo.

Když jsem se chtěla zvednout, ozvalo se z Kamiina hrdla jakési hlasité vrčení. Bylo tak intenzivní že jsem si musela zacpat uši. Na stonožku to ale evidentně zapůsobilo. Zřejmě se lekla a zmizela pryč. "Hm? Jo, nic mi není. Trochu mně jen bolí záda, ale to přejde". Pousměji se a opatrně vstanu. Pak se zadívám na oba své týmové kolegy. "Moc se vám omlouvám. Já.. nemám ráda stonožky, pavouky a podobné věci. Ta stonožka mně trochu.. překvapila".

Hledání


Hledáme už docela dlouho a ten bágl se docela pronese. Když Eremi křikne "stát" tak se zarazím a skoro spadnu. Otočím se na něj a vyslechnu.
,,Nezdá se mi, že bychom měli někoho chytat. Tohle si myslím, že Sensei na mysli neměla."
Dodám a opravdu se mi to nezdá.
,,Shokiru? Jdeme to prozkoumat?"
Zeptám se ho a jsem připravena kdykoliv vyrazit tím směrem.
,,Eremi? Víš, jakou ta postava má čelenku?"
Zeptám se ho ještě a dívám se z jednoho na druhého. Opravdu se mi to nezdá.
,,Aby to nebyla past."
Ano přemýšlím nahlas, ale je jasné, že mám obavy. Jsme geninové a tohle... Kdyby to byl někdo živý, tak by nám to snad sensei řekla ne?
,,Takže? Pánové? Jdeme na to?"
Zeptám se ještě a ušklíbnu se. Uvidíme, co to bude zač.

Seznámení se senseiem

Skrytá Vodopádová vesnice
Po rozřazování

Bylo to tady. Genin. Mise. Chvíle, na kterou jsem čekala asi celý život. Moment, pro který jsem se pod vedením otce musela vzdělávat skoro stejně dlouhou dobu. Složila jsem zkoušky, tak bych se měla... radovat nebo ne? Slavit, dokonce. Přišla jsem si spíš zmateně. Už za dva dny mělo být všechno jinak. Součást týmu, plnit úkoly, podívat se za hranice vesnice. Moje cesta právě začínala a jediné, na co jsem dovedla pořádně myslet bylo,... Nemají dneska slevu na sashimi?

Tahle myšlenka se promítnula i do toho, že jsem úplně zapomněla na nějaké rozřazování a až příliš dlouhé ticho mě upozornilo na fakt, že jsem asi prošvihla nějaké rozpuštění, vzhledem k tomu, kolik lidí už se vydalo hezky po svých. Ani já nemínila marnit volný čas. Musím se tam dostat, než se udělá fronta. Moje nejoblíbenější restaurace U Takihira možná nepatřila k těm nejluxusnějším, ale vzhledem k velkým porcím, nízkým cenám a skvělému kuchaři jsem obvykle i tak musela zápasit se spoustou lidí, abych se k nějakému tomu jídlu dostala.

Nemusela jsem se dvakrát rozmýšlet a ještě než jsem se řádně rozhodla, už jsem běžela skrz vesnici lehkým poklusem. Jelikož to nebylo poprvé a asi ani naposled, zvládla jsem se úspěšně vyhnout všem potenciálním srážkám v zalidněnějších místech a oddechla si až ve chvíli, kdy jsem dorazila před dveře podniku, vydýchávajíc se s dlaněmi zapřenými o kolena. Jen co jsem popadla dech, proklouzla jsem dovnitř a už už mávala na strýčka Takihira. Ne, že bychom byli příbuzní (teda nijak zvlášť, rozhodně jsem mu tak neříkala proto, že by to byl Sořin bratranec z druhého kolene), ale vzhledem k tomu, kolik času jsem trávila stravováním tady...

"Dnešní specialitu podniku, prosím?" hlásila jsem se skoro nevinným úsměvem, když jsem se škrábala na stoličku u baru, aby mě vůbec bylo přes jeho výšku vidět. Vzrůstem jsem možná na ostatní zákazníky nemohla dosáhnout, ale apetitem rozhodně, takže netrvalo dlouho, než ve mně pokrm zmizel a na stůl jsem musela vyskládat peníze. Bezbolestné loučení - byla jsem si jistá, že hned zítra tam budu jako na koni - proběhlo rychle a úsporně a rovnou jsem mohla vyrazit domů.

Příchod do rodinného domku naneštěstí už tak hladce neproběhl. Absence Seijiho (Určitě je zas na nějaký diplomatický schůzce v hlavním sídle klanu.) se mě trochu dotknula, protože otec nebo učitel, s oběma jsem se chtěla podělit o nejnovější dojmy a výsledky. Nikdo se mi pak nemohl divit, že jsem spíše odignorovala výčitky Sory, že na mě čekala s jídlem a Shigeru si už svou porci vzal do pokoje, a namísto velkolepé reakce jsem zapadla za dveře toho svého. Volný den, ale co s ním?

Odmítala jsem strávit zbytek dne ležíc na posteli a zíraje do stropu. Pravděpodobně jsem se měla seznamovat s ostatními členy týmu, na druhou stranu... Na to bude ještě času dost, ne? Pravděpodobně spolu budeme trávit chvil až příliš, nejspíš si polezem pěkně na nervy. Oba dva jsem si matně vybavovala i z doby před zkouškou, ale nikdy jsem se ani s jedním nebavila blíž. Kora se zdála být příliš... dívčí? Možná ohrožovala mou drobně asertivní duši. Ale rozhodně ne tolik jako Arate, s těmi všemi průšvihy na krku. Prostě bájo, to bude ještě skvělý... Vzdychla jsem si. Musela jsem se nějak odreagovat.

Nakonec jsem se stala poněkud nudným klišé podle pravidel svého otce a skončila na klanovém cvičišti s kunai a shurikeny. Vzhledem k tomu, že moje dovednosti v taijutsu nebyly ještě zdaleka na výši, procvičování boje z dálky mi nemohlo ublížit. A když se jeden soustředil na tohle, nemohl mít mysl toulající se po všech stezkách poutníka, díky čemuž jsem si mohla trochu vyčistit hlavu. Sama jsem byla překvapená, když mě zastihlo šero a já si uvědomila, kolik času jsem musela strávit prostě ubíjejícím opakováním těch samých sekvencí hodů vstříc dřevěným figurínám a terčům. Raději jsem si posbírala své zbraně a pospíchala domů.

Zklamání ze zjištění, že otec se stále nevrátil, jsem ventilovala tak akorát tím, že jsem sebou po důkladné hygieně pleskla zase na postel a stáhla z poličky náhodnou knihu. Přestože jsem na stránky zírala dlouho, nemohla jsem se pořádně soustředit a tak mi přišlo jako vítané vyrušení, když se dostavily první tóny snění a noc si mě omotala okolo prstu jako svou novou poddanou ovečku. Spánek přišel tak rychle, že jsem usnula s tváří zabořenou mezi otevřenou dvoustránku a ani mi to nevadilo.

Skrytá Vodopádová vesnice
TO ráno, 9:00

Probuzení nebylo tak sladké jako samotné usínání, ani tak bezbolestné. Jen co jsem se zamrkáním rozlepila oči vstříc novému dni, přepadla mě panika z množství světla pronikajícího oknem mého pokoje. Kolik už sakra musí být? Vystartovala jsem z postele jako chakrou nabuzený maniak a koupelnou proletěla skoro stejně rychle jako šatní skříní. Přestože jsem se ujistila, že nebudu vypadat nezdvořile, nehodila jsem na sebe nic slavnostního, naopak spíš praktického a pak už prosprintovala kuchyní sypajíc omluvy na všechny strany, když jsem ukořistila jen sousto na cestu a vypadla z baráku.

Když jsem o tomhle dni přemýšlela, plánovala jsem, že si přivstanu a ještě se pocvičím, aby mě nemohl nový sensei zastihnout nepřipravenou na... cokoliv, co by si mohl asi tak naplánovat. Ve světle současných událostí jsem si ale mohla dovolit jen velmi spěšnou dynamickou rozcvičku a poněkud spěšné tempo běhu směřovaného k akademii. Pravděpodobně jsem dorazila jen o chvíli dříve než na čas a ze srdce mi spadl obrovský balvan. Dočasnost byla jedna z vlastností, na níž otec trval a kdyby se doslechl, že jsem hned na první setkání s mistrem přišla pozdě... Nechtěla jsem vidět, co by bylo doma. I když přinejmenším by tam jednou byl on, že.

"Ahoj," spíš jsem šeptnu směrem svých společníků, když se rozhlížím do všech stran, prsty levé ruky si upevňujíc pásku přes jedno oko lépe. Jsem v pokušení optat se, zda už je tady, ale v očekávání sarkastické odpovědi ze strany Arateho se spokojím s informacemi, kterou mi mohou poskytnout mé vlastní smysly. Které velmi rychle nakopne blížící se postava a moje čelist padá o kus níž. Hyuuga?! Náš sensei je z klanu z Listové?! Chvíli mi trvá, než tu zprávu rozdýchám a taky si urovnám v hlavě, že jedna takové kunoichi vlastně ve Vodopádové je a už jsem ji kdysi letmo zahlédla. Z toho důvodu pozdrav oplatím jen kývnutím hlavy, kapku zaraženým.

Co se týče představování, zkouším počkat, abych šla až jako poslední, ale pokud nastane trapné ticho, neochotně ho vyplním tichým hlasem, který k sobě nemá strhnout příliš pozornosti. Veřejně jsem nikdy moc nemluvila, ale tentokrát jsem zadoufám, že zním rozvážně a klidně. "Moko Shinju, novopečená geninka. Nevím moc, co bych řekla. Snad jen, že uvítám dobré jídlo a náhled za hranice vesnice. A taky doufám, že nás nezakousnete a budeme vycházet," přisvědčím rychle, když raději zase zmlknu, než by ze mně stačilo vypadnout něco horšího a přenechám slovo jiným, zručnějším mluvkám.

Stonožka bere roha

Podaří se mi zareagovat dost v čas na to, abych se stonožce vyhnul. Koutkem oka zahlédnu Miko, která takové štěstí nebo reakce neměla a stonožka jí srazila. Nemám moc času se obávat jestli to zvládla, to může počkat.
Pomocí výbušných lístků udělám do pancíře stonožky dvě díry a to se jí moc nelíbí. Kamia se zapojí do boje nějakou technikou zavrčení. nevím jak k tomu přišla, ale musím si zacpat uši. Postavím se na větev a držím si uši.
Na stonožku je to zřejmě taky dost a tak se sbalí a rychle zmizí. Jsem jí za to docela vděčný další výbušné lístky se mi na ní nechce používat. Zvlášť když nevím jestli jich mám na tenhle les dost.
Sundám si ruce z uší a rozhlédnu se po Miko.
Pěkná technika jen znemožní spolupráci i svých spojenců a upozorní na sebe celý les. Dobře že tu nejsou další ninjové to by nám scházelo, poznamenám v duchu. Ne že by moje výbušné lístky byl nějaký potichý způsob jak se vypořádat z hrozbou.
Jste v pořádku? Zeptám se obou holek. U Kamii vidím, že na tom je docela dobře, ale Miko srazila stonožka a i když z toho viditelně vyšla živá tak nevím jestli si něco nezlomila.

Domluvil jsem a koukl jsem se na Asura ktery ješte nic neřekl . Sensej se koukne na Asura , který vypadá jako kdyby ho to nezajímalo , ale nakonec se koukne na senseje a začne povídat o sobě třeba jaké má zájmy, chce dělat čest své rodině a že je trochu šprýmař . Jakmile domluví je na chvíli klid ale po chvíli dodal , jo a abych nezapomněl tak jsem holka . Což mně trochu dostalo ale pousmál jsem se. Ale už s tím nic nenadělám povzdechnu si , takže jsem jeden mezi dvěma holkami .
Po chvilce sencej řekne ať jdeme za nim a míří k hřbitovu . Asura a Yuko jdou hned za ním já se chvíli zdržel nad myšlenkou ale po chvilce je dojdu. Jsme u velkého pomníku a sensei se zastavil .Takže asi nám chce něco říct , třeba to bude něco k tomu , co budeme teď dělat . sensej se otočí a řekne ať jsi vybereme jestli jít do tréningu nebo jestli ne . ´´No já do toho určitě jdu´´. Sensej jakmile všichni odsouhlasí tak se otočí a řekne ať jdeme za ním. Následujeme senseje do té doby než dojdeme na cvičiště.
Poté sensej řekne že máme na něj zaůtočit že mu stejně nic neuděláme . Jak to muže vědět pomyslím si . Asuro vyběhne jako první a bez váhání . Podívám se na senseje který vypadá úplně v klidu .Pote se kouknu na Yuko a potichu ji řeknu,´´ já zautočím jako první a odreaguju tím sensejovou pozornost a ty mi budeš kryt záda , Potoé se dostaneš dozadu za senseje a dostaneš ho jasné.
Jak domlivím chvíli počkám až Asura udělá chybu a odskočí od senseje poté se rozběhnu na senseje , a za běhu použiju šaringan a až budu blízko něj použiju Dainamikku Entorī .

Skrytá Mlžná vesnice - 13:10 Času ještě fůra
Hayate, Takumi a Liu

Jamiro-sensei se na vás spokojeně usmívá, když slyší Liuovu odpověď.
"Já bych něco zakousl."
Ozve se Hayate.
"Hmmm."
Zabručí jen tak nějak Takumi. Sensei si složí ruce na prsou a koutek úst mu zacuká do úsměvu.
"Výborně, že máte tolik energie. Tak vstávat trénink ještě nekončí."
Vaše otrávené povzdychy se rozlehnou okolím. Navíc od vedení vesnice peníze za tuhle misi teprve dostanete. Nic vám ale nezbývá a tak se nakonec zvedenete a následujete Jamiro-senseie. Ten vás provede vesnicí a zamíří na jeden její okraj. Docela jste se prošli. Asi jste čekali, že skončíte na další misi, nebo na tréninkové dráze, ale...

Lázně Mlžné vesnice

Čelist vám poklesne, když stojíte před lázněmi vaší vesnice.
"No nekoukejte tak. Jdeme do pánského oddělení. Takže mazejte tam bude pokračovat náš trénink."
Takumi se tváří tázavě a Hayate nadšeně kdo ví proč. Oba jdou do lázní s převléci, stejně, jako Jamiro-sensei. Ale co zde tak můžete trénovat? Z okolí k vám jen doléhají hlasy děvčat občasně mužů z jiných částí lázní.
(Volná akce popište až do bodu, kdy vstoupíte do horké lázně.)

Skrytá Plamenná vesnice - 10:38 Mise E
Arisu a Ariaki

Když se dostaví i Arisu Edai-sensei si vás oba prohlédne a mírně pokývne hlavou.
"Yosh. Tak jsme všichni Takao se již bohužel nedostaví....před srazem za mnou byl a....no prostě už není v našem týmu bohužel."
Objasní to Edai-sensei tak nějak polopatě, což jako dostačující vysvětlení moc nezní. Nicméně čeká vás mise, a tak na vás mávne a vede vás ven z vesnice. Vesnička, do které míříte pomáhat není opravdu moc daleko. Je to jen pár kilometrů od té vaší. Nicméně je už zdálky znatelně malá a hodně domů je tam rozestavěných. Buď vznikla nedávno, nebo jí postihlo něco, kvůli čemu musí stavět další, nebo nové domy.
"To je cíl naší cesty zde budete dnes vy dva pomáhat."
Usměje se sensei a dovede vás až ke vsi, kde se to hemží lidmi, kteří nosí trámy, kusy dřeva, cihly a všechno možné, co je třeba pro stavby. Už při vašem příchodu k vám příjde postarší vousatý muž s úsměvem.
"Vítám vás. Prosím hned se můžete zapojit. Támhle na domech je třeba pomoci se střechami, támhle zase musíme zpevnit stěny.....tam se zdí....no tady se nosí cihly. Je toho dost jak vidíte, nebudu vás tedy zdržovat."
S úsměvem odchází zase někam mezi stavby. Edai-sensei se pousměje a kývne na vás.
"Vaše mise začíná mládeži."
Oznámí klidně s rukama na prsou.
(Popiště svou snahu o zvládnutí úkolu a pro vyhodnocení hoďte 3x3stěnou kostkou.)

Skrytá Zemská vesnice - 14:18 Zápas se stonožkou
Itami, Miko a Kamia

Itami i Kamia reagovali pohotově a odskočili pryč do bezpečné vzdálenosti. Miko na tom byla o poznání hůře trošku se zbrzila s reakcí a stonoška do ní narazila hlavou a srazila jí na nedalekou větev. O tu s heknutím narazila zády. Nic vážného to není, jen bude pěkná modřina, a trochu bolí záda, ale nic nač by se umřelo.
Itami rychle hází shurikeny na rozptýlení, které se jen neškodne svezou po pancíři stonožky, když se jinak natočí. Ale právě to čekal a už letí jeho kunaie s výbušnými lístky. Křááách....ozve se výbuch a stonožka se zazmítá a ozve se její broučí pištění. Na dvou místech má v pancíři díry a z nich vtéká zelená tekutina. To už se staví do boje Kamia se svým vrčením. To se rozlehne všude kolem, až si musí Itami a Miko zacpat uši. Stonožka zahýbe tykadly ale nakonec se rozhodne a omotá se okolo stromu a rychle mizí někde dál pryč. Zdá se, že jste jí zastrašili. Tohle však bylo jen první nebezpečí lesa.
(Volná akce po boji.)

Skrytá Vodopádová vesnice - 9:00 Počátek týmu
Shinju, Arate a Kora

Trvalo to déle, než byste rádi. Tedy jinak, aby to bylo srozumitelnější. Je to dva dyn co jste skládali Geninskou zkoušku. Tu jste složili úspěšně, ať už byly vaše pocity jakékoli. Bohužel váš tým byl informován, že se senseiem sejde až o den později, než všichni ostatní. To jste se dozvěděli den po zkoušce při rozřazování. Prý je ještě na misi.
No a dne jste se konečně dočkali. U vaší akademie, kde jste strávili tolik let všichni tři čekáte, na senseie Shinju, Arate a Kora. Možná se trošku znáte, možná vůbec, kdo ví.

Mesuki Arate


Yuakure Kora

Nyní už jen čekáte, až se dostaví váš sensei a.....přichází postava, která se nakonec zastaví před vámi třemi.

Hyuuga Ayako

"Ohayo!"
Pozdraví vás s úsměvem a dojde až k vám. Vám může údivem padnout čelist, protože vidíte před sebou kunoichi, která by neměla ve Vodopádové co dělat, je jasně z klanu Hyuuga, který patří do Skryté Listové, tedy ti chytřejší, z vás to ví, a ti ještě chytřejší se už někdy doslechli, že přece jen se tu jedna dívka z tohoto klanu přivdala. A právě ona má být vaším novým senseim.
"Sunimase, ale až dnes k ránu jsem se vrátila z mise, ale dnes začíná vaše dráha Geninů. Jsem Hyuuga Ayako a budu vaším novým senseiem. Doufám, že spolu budeme vycházet. Takže ráda bych věděla i já něco o vás, tak povídejte."
S úsměvem si dá ruce v bok a sleduje vás.
(Popište své dojmy z toho, když jste se stali geniny, popište, jak jste ztrávili volný den navíc, dnešní ráno až do setkání a rozhovor se senseiukou.)

Skrytá Listová vesnice - 15:56 Nekonečné hledání v lese
Aimi, Eremi a Shokiru

Všichni tři hledáte ve vaší formaci už skoro půl hodiny a ne moc úspěšně. Shokiru se tváří otráveně a snaží se najít cokoli, co by vám pomohlo. Asi ho nebaví moc být v čele. Aimi nemá moc štěstí a vidí samé obvyklé věci, nebo už jí to splývá, jako všem? Kdo ví. Eremi, se potí, ale snaží se dál soustředit na svůj Byakugan, ale už to taky asi dlouho nevydrží, takhle pročesávat okolí. Najednou zastaví na větvi pokleku.
"Stát!"
Zastaví vás. Shokiru o větev dál se ohlédne na Eremiho.
"Nande?"
Eremi se podívá směrem doprava.
"Půl kiláku před napravo maskovaná postava, to musí být náš cíl."
Podotkne a dívá se na vás.
"Kso...to budeme někoho chytat tohle je vážně vopruz."
Vzdychne Shokiru a kývne a připraví se změnit směr, jakmile bude připravena i Aimi.
(Popište svůj další postup a na vyhodnocení hoďte 3x3stěnou kostkou.)

Skrytá Listová vesnice - 12:00 Magický toď čas
Kaya

Shinobi, který jde po Daikim-sensei složí poslední pečeť.
"Fuuton: Shinkyuu Gyaku (Živel vítr: Podtlakové střely)!"
Vyfoukne po nádechu shinobi větrné projektily, které pročísnou vzduch a letí přímo na Daikiho-sensei. Daiki-sensei se ani nepohnul a vystříkla krev, když asi 8 střel prošlo jeho tělem a pokračovaly dál někam vzduchem. Jeho postava se z větve začne kácet.
"Yatá! Mám ho! Slaboch!"
Křikne s úsměvem maskovaný shinobi ale pak....puf!...Místo Daikiho-sensei je tam jen špalek. Opět použil náhradu.
"Naní?! Jak?"
Vydechne shinobi a hledá Daikiho-sensei v okolí.
Mezitím se Kaya a Taiki musí starat o druhého shinobiho, který po nich jde.
Kaya je ale tentokrát rychlejí a její shurikeny donutí shinobiho uskočit, ale skládá dál ale....To už letí stínový shuriken. Tomu pravému se dokázal shinobi vyhnout s oddychem, ale pak se mu rozšíří zorničky.
"Shimata!"
Ozve se jeho bolesný výkřik a mlasknutí, kdy se mu zbodne jeden hrot shurikenu do boku. Začne mu z něj vytékat krev a on klesne na jedno koleno.
"Jsme svobodní!"
Složí pečeť poslední.
"Fuuton: Shinkyuu Gyaku (Živel vítr: Podtlakové střely)!"
Použije i on stejnou techniku, jako jeho kolega a z úst mu kromě vydechnuté krve vyletí i několik podtlakových střel, které si to neuvěřitelnou rychlostí míří ke Kaye. Už jsou moc blízko, nestihne jim uhnout a ony by jí provrtaly skrz na skrz, jako ementál ale....na chvíli se vše rozmlží, když to s Kayou trhne.
"Daiyo deska?"
Nyní vidí, že jí Taiki drží jednou rukou kolem pasu a je s ní schovaný za blízkým stromem, za který i s ní uskočil, před střelami. Kaya je ke stromu zády, takže má menší přehled o dění. Taiki se jí ptal, jestli je v pořádku, na tváři měl napjatý výraz a za chvilku Kayu pustil.
(Boj nekončí, ale pokračuje, popište své další snažení a hoďte si 3x3stěnou kostkou na vyhodnocení)

Yamato a Kioshi
Konečně oba nabíráte opět vědomí. Všechno vás neuvěřitelně bolí a vůbec nemáte potuchy, kde vlastně teď jste. Naposledy si pamatujete, že jste byli na misi s Kayou a Daikim-sensei a přepadli vás bandity a vy jim oba postupně padli do pasti. Ano výbušné lístky vás dostaly. Po výbuchu si pamatujete už jen rozmlželé obrany a pak tmu.
Nyní vás oslňuje světlo, když konečně otevíráte oči.
"Áááá tak už jste se probrali výborně, ale ležte chlapci, můžete být rádi, že to není vážnější."
Ozve se dívčí hlas, když odezní prvotní oslnění světlem, vidíte ženu, kunoichi, která má na sobě bílý plášť a na rameni znak Konohy. Zdá se, že jste v nemocnici.
"Docela jste nás vyděsili, ty popáleniny a zhmožděniny od výbuchu nebyly dobré, navíc jste měli i nějaká vnitřní krvácení, která jsme museli vyléčit a to nebylo jednoduché. Teď budete muset nějakou odbu odpočívat, než se dáte úplně dohromady."
Vysvětlí lékařka s vašimi kartami v rukou.
"Zbytek vašeho týmu se z mise ještě nevrátil."
Doplní a zhluboka se nadechne.
"Odpočívejte a nenamáhejte se."
S tím se s vámi rozloučí a odchází za svými povinnostmi. Vy jste tu nyní zůstali spolu sami na pokoji a můžete spolu komunikovat, nebo podobně. Oba se cítíte dost mizerně. Je to snad ještě horší, než tréninky s Daikim-sensei kde taky šlo o život.
Hýbat se můžete ale jen decentně, protože vás vše bolí. Hold popáleniny, naraženiny a podobné blbosti schovávající se pod fáči dělají své.
(Popište své pocity o probuzení a užijte si svou další činnost v nemocnici)

Cesta


,,Ano nejstarší, tak se nevykrucuj."
Řeknu k němu a pak, když konečně začneme, tak udělám to, co mi říká. Hledám, rozhlížím se a skáču ze stromu na strom přesně tak, jak jsem se to učila a jak jsem trénovala. Hledám... Něco...
Odměnou by bylo dobré jídlo...
Na chvilku se pro sebe pousměji a i když mám na zádech batoh, tak mě nijak neomezuje, jen asi zítra budu postrádat záda, která mě budou bolet, jako čert.
,,Notááák."
Říkám si pro sebe potichu.
,,Vždyť tu nemůže být poklad, musí to být něco, co by sem mohla dát jen sensei samotná. Pokud jí ovšem někdo nepomohl."
Přemýšlím nahlas a stále se pečlivě rozhlížím jestli neuvidím nějakou značku, nebo něco co by mi pomohlo.