Když to prostě nevezmeš do svých rukou... co má takový had dělat?
~Huītzilōpōchtli~



Chybělo mi snad něco? Přistihl jsem se, že jsem jen tak civěl z okna, když mě sluneční paprsky nemilosrdně pálily. Záviděl jsem Solianovu schopnost proměnit se v ptáka. Hodilo by se mi to. Najednou jsem měl takovou touhu létat, až mi z toho bylo nevolno. Podívat se dál než jenom k břehům zdejšího moře. Dokázal bych plavat tak dlouho, až by mi síly nestačily? Jak daleko bych se dostal? Nechtělo se mi však opouštět ptačího boha.

Mé myšlenky najednou přerušil Solian. Udělal jsem docela pokrok od posledka, co mě našel na pláži. "Hm?" znovu jsem si přehrál jeho otázku v hlavě. Chtěl jít ven. Když jsem si ho chvíli prohlížel, jako by tlumil žár, co v něm byl. "Bude vadit, když zůstanu tady?" zeptal jsem se nečekaně. Vždy jsem odpovídal ano, ale něco se ve mně zlomilo. Možná se sám projdu, jak bude pryč. Nechtěl jsem jej urazit tím, že bych někam šel sám. Co by na to řekl. Ale takhle jsem se mohl projít potom, co tu nebude. Vrátil bych se včas. Zase na dlouho opouštět jsem jej nechtěl.

Sledoval jsem Soliana, co na mou otázku řekne. Zlobí se, že nechci jít s ním? Co když mě zavrhne? Všude chodíme spolu. Mám hned svůj návrh změnit a jít s ním na pláž? Co mám vůbec dělat?

Atomovku na ně
~Thór + Serqet, Imhotep~

Jak Serqet, tak i Imhotep se na sebe podívali, jako bys řekl něco šíleného. Chvíli v kanceláři panovalo ticho, až jsi slyšel za dveřmi kroky a rozmluvu dvou sestřiček, kolem kterých jsi před chvíli prošel. Možná jsi zaslechl svoje jméno, možná to byl je přelud.

"No," začal Serqet, zatímco v ruce žmoulal hranu papíru, "ne, že bychom nezkoušeli nějak andělům uškodit, ale problém je v tom, že na ně nemoci neplatí a bomby Her-Ur zamítl, protože je tam plno bohů proti své vůli," rád by ti dal nějakou naději, jak anděly nějak oslabit.

"Stačilo by něco, co je dokáže... oblafnout?" zeptal se Imhotep. "Existují runy nebo spíš symboly, na které je jejich opeřené panstvo náchylné. Používají se k jejich odehnání, uvěznění. Problém je, že je třeba někoho s magickým nadáním. Někoho, kdo disponuje magií, a ne jenom božskou mocí."

Serqet se zamyslel. "Hm, Loki něco takového neumí?" zeptal se tě. "Ale asi si to pletu s filmem. Jinak budeme muset požádat Her-Ura, jestli někoho takového nemá."

DOTAZ

Serqet, Imhotep

"Budu rád". Řeknu s milým úsměvem Loře. Né jen že je krásná, ale celkově mi prostě přijde jako žena na svém místě. Her-Ur má opravdu kliku. Možná bych si taky měl pořídit někoho, kdo by mi pomáhal a organizoval čas. Zajímalo by mě jaký je mezi nimi vztah. Jestli je skutečně Starkova sekretářka, nebo něco víc. Možná bych se pak mohl nějak taktně zeptat.


Mávnu Loře na rozloučenou a vydávám se dál. Rovnou k doktorovi do kanceláře. Zaklepu na dveře a vejdu dovnitř. "Ahoj". Pozdravím. Sem rád že tu jsou oba. I když nevypadají nejlépe. Serqet má papírování a Imhotep... Kdo ví. "Rušná noc?" Pousměji se.

Oba si je prohlédnu a složím ruce na hrudi. "Prvně, nemyslete si že bych to udělal jen tak, sem si vědom náskedků. Ale rád bych to navrhl Her-Urovi, kdyby to bylo možné". A co? Na chvilku se odmlčím a pokračuji. "Já a Loki se máme brzy vydat do Nebe, na záchranou operaci. Jo, vím jak to zní... Ale napadlo mně, když už tam budeme, nešlo by jim nějak uškodit?

Napřed sem si říkal že by byla hezká atomovka, ale to by asi nevyšlo... Pak sem si řekl, buďme moderní... Nějaká nemoc. Kdyby se jim tam mohl zanést nějaký vir, nějaká nemoc. Něco jako mor, který by zabíjel nebo aspoň oslabil anděly." Zadívám se na ně. "Bylo by něco takového možné? Že by jste to vytvořily?"

Risk a možná i zisk
~Solian~

Dost jsem riskoval, že jsem Solianovi odhalil svoje pravé já. Co když s křikem uteče? Nechá mě napospas tomuhle neznámému světu, který se tolik lišil od toho, který jsem znal, že jsem netušil, co bych sám dělal. Jeho reakce mě překvapila. Líbilo se mu mé pravé já. Kdybych mohl, tak bych se v obrovského hada rád proměnil, ale nevěděl jsem jak. Něco mě drželo zpátky a netušil jsem, co.

"Nechci zemřít," zavrtěl jsem hlavou. Mohl jsem svůj osud změnit? Nemusel jsem se bát, že tu najednou nakráčí Thór a setne mi hlavu? Proč jsem byl vůbec povolán? Abych byl v blízkosti tak úžasné bytosti, jakou byl Solian?

"Cítit se opět jako já. To bych chtěl," přitakal jsem. "Zůstanu s tebou. Rád," pousmál jsem se.

Já ala PJ - čas běží a běží

Jerome se nakonec rozhodl s tebou zůstat. Od prvního okamžiku mezi vámi vzniklo jisté pouto, které bylo jen těžké zpřetrhat. Měl jsi čas a klid hada v lidském těle doprovázet na tomto světe a pomáhat mu, když narazil na něco, co neznal. Jako například na přechod pro chodce, kdy málem vkročil rovnou do frekventované silnice, i když svítila červená nebo se pokusil jenom tak odnést koš plný ovoce ze stánku.



Jazyk lidí se učil rychle a během chvíle s nimi mohl sám komunikovat. Stihl taky urazit mladou ženu, kterou přirovnal k samici zmije.

Nicméně nejvíce času jste trávili spolu a Jeromovi nedělalo problém se o tebe opřít, chytnout tě za ruku, či dát nějak najevo svou náklonnost. Chování mezi dvěma 'lidmi' mu stále unikalo a bylo jenom na tobě, zda jsi ho v tom nechal nebo ses držel dál.

Uběhlo několik týdnů a ty ses přistihl, jak se na Jeromeho díváš. Hadí muž seděl na kraji střechy a siluetu mu vykreslovalo zapadající slunce. Foukal příjemný vánek a teploty o něco spadly, takže nebyly žádné pařáky. Navíc se k večeru dost ochlazovalo, ale i přesto měl Jerome na sobě jenom delší šortky po kolena, plno různých řetízků kolem krku, jelikož se mu třpytivé věci moc líbily a u nohou mu seděl plyšový méďa, kterého jsi vyhrát na jarmarku.

Idylka. Nikdo se po hadovi nepídil. Jeho hladí podoba zůstávala stále skrytá. Vypadalo to, jako by to Jerome vzdal, ale v hloubi chtěl na sobě opět cítit šupiny.

Doktor a léčitel
~Thór~

Jeden z bodů svého úkolníčku jsi měl splněn. Zda se Sif líbil dárek v podobě oblečení, které může vyměnit za staré nemocniční, uvidíš, až se vrátíš na pokoj. Na tvou nabídku Lora reagovala širokým úsměvem. "Určitě se ozvu," mrkla a chvíli se zdálo, že by se nejraději zeptala, jestli bys s ní nezašel na sklenku vína.

***



Serqet byl ve své pracovně. Dveře měl otevřené, takže stačilo zaklepat a vejít. Byl zrovna zahalen prací a psací stůl měl pokrytý štosem papírů. V rohu stál Imhotep a díval se zamyšleně z okna. Když jsi vešel, oba dva se na tebe podívali.

Jako první promluvil doktor. "Tak co potřebuješ?" zeptal se na rovinu, když jsi vstoupil. Nechal papírování a soustředil se plně na tebe. Imhotep vypadal, jako by jej někdo vytáhl z postele. Tmavé kruhy nasvědčovaly tomu, že spal velmi málo, i když vy jako bohové jste nepotřebovali spánek jako smrtelníci, pokud jste zrovna nebyli vysílení při používání svých schopností.

Z toho se prý nevyvlečeš
~Dinonýsos + Her-Ur~

Jak to jenom říct. Stalo se něco, co jsem vážně nečekal a teď bylo na nás, abychom to dotáhli do konce. Věřil jsem, že Hórus už má v hlavě rozplánováno, jak takové turné rozjet. Určitě nikdo nepůjde na kapelu, kterou nikdy nikdo neslyšel. Určitě se mu v hlavě rodí plán, jak nalákat davy a do toho podstrčit nás, abychom zapůsobili.

"Na plánování takových velkých akcí tu mám Loru," znovu si projel prsty strništěm a v jeho očích se pobaveně zablesklo. Nebyl jsem si jistý, zda to brát jako dobré, nebo špatné znamení. "Na vás bude složit kapelu. Kurente, tebe jsem slyšel zpívat a myslím, že by ti to šlo i na pódiu," znovu záblesk v očích a já zrudl jako rak. Naposled jsem zpíval ve sprše, kde mě nikdo neslyšel. Neměl mě nikdo slyšet! "Možná by se dala přesvědčit i Mesetet. Dále potřebujete bubeníka, kytaristu a basistu," začal výčet a já si připadal najednou hloupě. Stále jsem uvažoval nad tím, kdy mě slyšel zpívat.

Podíval jsem se na Dionýsa, a doufal, že v jeho očích najdu nějakou oporu. Nečekal jsem, že se schůzka 'hledám někoho ze svého panteonu' změní na 'jedeme na turné'.
Her-Ur se postavil. "Nechám obvolat kapely, které hrají severskou tématiku. Kurente, ty víš, kde máš pokoj, tak zaveď Dionýsa. Já musím zařizovat," ještě počkal, jestli měl Dionýsos co říct, popřípadě odpověděl, a nakonec odešel.

Zůstal jsem sedět a hleděl na boha vína. "Nevymklo se nám to trochu z rukou?" zeptal jsem se.

Nope rope ^^

Zvedl jsem se ze židle a donesl Jeromovi sklenici vody. ,,Na, napij se." Přikývl jsem a znovu jsem se usadil.
,,Můžeš." Kývl jsem, jistě, chci to vidět, ať mi ukáže, co má na srdci. A taky, že ukázal. Dotkl se mého spánku dlaní a brzy na to už nebyl člověkem, brzy byl velikánským majestátním hadem, jehož šupiny se leskly na slunci. Byl bílý jako sníh a jeho oči žhnuly. Celý zářil!
Stačilo jen pár chvil, abych to zvíře vedle sebe viděl v jasnějším, docela jiném světle. Je nádherný, kolosální...A mám ho tu před sebou, úplně bezmocného. Tak obrovskou sílu, tak perfektního tvora! Musím ho mít, ach ano, nechám si ho pro sebe. Taková síla by se jednou mohla hodit. Třeba se mi povede ho naučit, aby se proměnil zpět... a nebo to umí sám od sebe? Jednou to jistě přijde a já chci být u toho.

Nikdy jsem neplánoval bojovat proti andělům, ale s jeho pomocí bych mohl. Mohly bychom jich spolu dost zničit, stejně jako ho vidím před sebou, jak sem tam nějakého sežere. Krása. Pomsti můj lid beztak je to jejich vina.
Díval jsem se na jeho vzpomínky s úžasem, voda kolem loďky byla brzy zbarvena krví a sem tam kolem nás proplulo peříčko a nebo tělo zdechlé mrchy. Hnusné příšery, v zdobených brněních a s mokrými křídly jsou ke dnu, haha! To je krása. Ale had trpí, za nějakou dobu ho snad rozkrájejí, krvácí z mnoha míst.
Poslouchal jsem Jormungadrovu historku a říkal si, že by byla velká škoda, kdyby ho zabil Thór. Není to ono, takový konec se mi nelíbí. A pak, když vidina ustala a já se zase ocitl s lidskou podobou hada v mé malé komůrce, naopak já k němu natáhl ruku a pohladil jsem ho po tváři.
,,Jsi nádherný." Pokýval jsem hlavou, zatímco jsem se mu stále díval do očí.
,,Ale ne, Jerome, nemusíš zemřít rukou boha hromu. Ty křídlaté zrůdy shodili tvůj pantheon, dnes je vše jinak. Můžeš si vybrat svůj osud. Pokud chceš, můžeš zůstat se mnou, jak dlouho budeš chtít." Přikývl jsem a přešel z jeho tváře do vlasů, kterými jsem projel prsty.
,,Teď už je vše na tobě. A ty nechceš zemřít, viď? Mohu tě naučit žít v lidském světě. A nebo ti mohu pomoci vrátit podobu. Můžeš si vybrat svůj život. Usmál jsem se. A nebo si můžeš myslet, že sis vybral, a pak... zůstaneš se mnou. Takového mazlíčka přece nemohu dát z ruky! A nejen proto, jak je kolosální, ale i pro jeho nelidsky hezkou tvářičku.

Nákupy

"Tady v baru. Nemůžeš ho minout". Odpovím Forsetimu ohledně Ódina. Co se Lokiho týče, tak to už dál neřeším. Své sem k tomu řekl a bylo by zbytečné se v tom dál šťourat. Prozatím se rozloučím a každý si jdeme svou cestou.


"Ano". Přikývnu s pousmáním. Jak ji tak sleduji, musím uznat že Stark si umí vybírat lidi. "To víte, když je treba6nakoupit pro ženu... Vizitku? Dobrá, hned se do toho pustím". Mrknu na ni a pustím se do zadané práce. Není to nějak těžké. Napadá mě při tom zda to všechno souvisí nějak s tím o co sem prosil Matet.

Vizitku si vezmu a dám ji do kapsy. Vše si vyslechnu, znovu si Loru prohlédnu a spokojeně přikývnu. "Víborně, moc vám děkuji Loro. Jsem rád že vás tu pan Stark má... Myslím že mám vše co sem potřeboval. Kdyby jste vy někdy něco chtěla, nebo potřebovala pomoc, tak stačí říct". Řeknu s přátelským výrazem a chvilku čekám na odpověď. Pak se nejspíše rozloučíme a vydám se hledat doktora a Imhotepa... Jo, ještě před tím připomenu že mi má Lora nechat účet, tohle si zaplatím sám.