Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Grál bohů

Příspěvků: 1566
Hraje se Denně INFORMACE  Vypravěč Yuki Sumire je offlineYuki Sumire
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Váli *Valerius Liarsson* je offline, naposledy online byla 26. února 2019 18:58Váli *Valerius Liarsson*
 Postava Sigyn *Sebille Moretti* je offline, naposledy online byla 23. července 2021 13:47Sigyn *Sebille Moretti*
 Postava *Árés* Alexander Rubin je offline, naposledy online byla 27. července 2021 9:11 *Árés* Alexander Rubin
 Postava Loki *Thomas Hiddleston* je offline, naposledy online byla 22. července 2021 9:17Loki *Thomas Hiddleston*
 Postava Seth *Sebastian Light* je offline, naposledy online byla 16. února 2019 16:39Seth *Sebastian Light*
 Postava Ma`at *Orora Nafré* je offline, naposledy online byla 03. července 2019 19:06Ma`at *Orora Nafré*
 Postava Artemis *Alyss Ellery* je offline, naposledy online byla 22. července 2021 9:17Artemis *Alyss Ellery*
 Postava Thór *Chris Hemsworth* je offline, naposledy online byla 28. července 2021 23:18Thór *Chris Hemsworth*
 Postava Amitiel *Lisa Grey* je offline, naposledy online byla 28. července 2021 21:00Amitiel *Lisa Grey*
 Postava Sif *Sofia Garner* je offline, naposledy online byla 22. července 2021 9:17Sif *Sofia Garner*
 Postava Heimdall *Rick Mardall* je onlineHeimdall *Rick Mardall*
 Postava Dionýsos *Otec Dennison* je offline, naposledy online byla 27. července 2021 9:11Dionýsos *Otec Dennison*
 Postava Kurent "Cal" je offline, naposledy online byla 22. července 2021 9:17Kurent "Cal"
 Postava Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco* je offline, naposledy online byla 25. července 2021 14:32Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco*
 Postava Jörmungandr *Jerome* je offline, naposledy online byla 22. července 2021 9:17Jörmungandr *Jerome*
 
Amitiel *Lisa Grey* - 12. května 2021 13:09
gkyk7986.jpg

„Budete mě hledat a najdete mě,
když mě budete hledat celým srdcem.“


odkaz



Stříbrné město
Gabriel


Stojím na balkoně a shlížím na dění dole. Kdyby tady pršelo, dokonale by to dokreslovalo mé myšlenkové pochody a zdejší atmosféru. Aspoň tedy pro mě. Poslední dobou přemýšlím o mnoha věcech. Co se rozpoutal hon na ten Grál, tak mi vrtá hlavou proč. Proč to Michael dělá? Jen aby se pobavil? Tomu nevěřím, musí v tom být něco víc.

Shlížím dolu na duše a přemýšlím o smrtelnících a o tom jak je jejich život pomíjivý. Kdyby tak věděli.. Ty jejich modlitby, zdroj božské moci. Stojí to všechno za to? Kdyť už i víra v nás, víra v Něj, pomalu oslabuje. Vše střídá technika a věda.


Spatřuji jak serafíni vláčejí jednoho ze zajatých bohů. Jak že se jmenuje, Heimdall? Seveřané dokáží být opravdu tvrdohlaví. Ale i když je to nepřítel, má mé uznání. Ještě nikdy sem se nesetkala s takovou houževnatostí.


Když si všimnu blížícího se stínu, nijak nereaguji. Je zcela běžné že zde létají andělé. Až když si všimnu že dotyčný přistál u mně a kdo to je, tak uctivě skloním hlavu. "Gabrieli".
Kousek za ním u vchodu na balkón se opřu a s rukama složenýma na hrudi poslouchám. Michael. Byl by šťastný kdyby se nám podařilo přesvědčit všechny bohy? Proti komu bychom pak bojovaly?


"Je věrný svému přesvědčení". Pronesu když Heimdalla nazve Gabriel paličákem. Tak o to tu jde. Nešlo to jiným a tak si řekli že ho mám zkusit přesvědčit zrovna já? Pro své bratry a sestry bych udělala mnohé, ale toto se mi nikdy moc nezamlouvalo. Pokaždé když to dělám nebo jsem poblíž když se to děje, mám z toho špatný pocit. "Nechtěj to po mě." Pohlédnu na Gabriela. "Prosím. Udělám cokoliv jiného, ale tohoto úkolu, ať se chopí někdo jiný".



Cassiel:
 
Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco* - 11. května 2021 23:46
20200228_111127883_m(1)(1)5935.jfif

Kroužící supi

Z osoby, s níž jsem měl nyní co dočinění, vycházela podivná aura. Tak nějak to dnešní jinověrní nazývají, mám pocit. Muž na zemi,  v písku, vyplavený ledovou rozbouřenou vodou, nahý a dezorientovaný. Je téměř jisté, že se jedná o nějakou magickou bytost. Někoho mně podobného, nebo možná úplně jiného. Je fascinující, jak moc se můžeme lišit a nejen vzhledem, úkoly nebo povahou. Vždyť nynější křesťanský bůh je živ jen z modliteb... Řekové bývali z vinných rév, obilí a zvěře. Já sám pak z krve a srdcí nepřátel, obětovaných ve slunečním chrámu na oltáři světla v Tenochtitlánu. Z čeho asi žila tato bytost, ve své nynější podstatě tak slabá a zranitelná? Stačilo by jen na chvíli přiložit dlaně k jejímu krku... Nebo zarazil drápy do světlého hrdla. Ach, je to tak pohlcující, myslet na smrt. Co jiného bůh s povražděnými uctívači může dělat?
Muž promluvil a já pokýval hlavou. Je to jasné! V tom případě jsem možná našel nějaký zajímavý objekt, sledováním něhož bych mohl utratit zase nějaký čas. Jenže kolem nás se začali slétat lidé. Jako supi, jako havrani zvědavě krouží okolo oběti jejich úsečných pohledů. Ach, ne, tihle jej neroztrhají na kusy. Ale mokrý mladík v písku by mohl roztrhat je. Co víc si přát, než krvavý masakr na pláži po velké bouřce.
,,¡Dame la toalla, porfavor!" Podíval jsem se na ženu, jež mě oslovila a natáhl jsem se rukou po ručníku. Doufal jsem, že mě nechá si ho vzít, taky, že jsem ji o něj požádal. I tak, sebral jsem jí ho, klesl jsem na kolena, abych trochu osušil toho mladého muže, zabalil ho do ručníku. Zakryl jsem jeho nahotu, která tu všechny tak pobuřovala.
,,V lidském." Šeptl jsem k němu, zatímco jsem se nad ním skláněl.
,,On je... mi amigo." Kývl jsem na ženu v pokusu o velmi lámanou angličtinu, kdy jsem stejně většinu věty řekl beztak jako latino a poté jsem podebral mladíkova kolena a lopatky, abych jej vzal do náruči. Krvavou řež bych si užil, ale ne nyní, ne dnes, pro tohle počasí zemřelo už dost lidí.
Zvedl jsem se, narovnal a s poloutopeným jsem se vydal pryč, hledajíc klidnější a hlavně liduprázdné místo, kde bych se mohl možné zrůdy doptat na vše, co mě v tu chvíli zajímalo.
Hoch, kterého jsem nesl mohl cítit, jak má pokožka hřeje, že můj dech je velmi klidný a pokud by se mi podíval do vlasů, mohl zahlédl pár zelených a fialových lesklých pírek. Ta prostě asi nikdy nezakryju. Přijdou vždy, když se proměním zpět z ptačí podoby.
 
Snový průvodce - 11. května 2021 22:10
gral_bohu7694.jpg
Světe, hleď!
~Huītzilōpōchtli, pan neznámý~

A opravdu. Solian nebyl jediný, kdo si všiml nahého muže, kterého vyplivlo moře. Jako by se tmavovlasý muž ocitl na jevišti. Naštěstí větší dav se nekonal, protože ještě před chvílí bouřlivé počasí mnoho lidí zahnalo do svých domovů. Byli to hlavně lidi ze stavby nebo místní stánkaři, kteří se dávno rozloučili se svým odfouknutým zbožím a raději se schovávali v nejbližších kavárnách.

Z několika stran zněly otázky, co tu dělá nebo jak si to dovoluje. Nuda pláž je přece o kus dál. Lidé a ta jejich představivost. Skoro nikdo se nepozastavil nad tím, že ještě před nějakou chvíli byl ve vodě a možná se topil. Sice pan neznámý nevypadal jako někdo, kdo by se dokázal topit, ale určitě vypadal zmateně.

Davem se procpala žena nesoucí osušky. "To jste blbí? Vždyť se topil a vy tu stojíte jako sochy!" podala muži osušku a druhou mu přehodila přes rameno. Nedalo se o ní říct, že byla pěkná. Prostě normální žena s tuctovým obličejem štíhlá v pase. Podívala se na Soliana. "Vy ho znáte?" zeptala se.
 
Jörmungandr *Jerome* - 11. května 2021 22:10
jormungander347.jpg
Před tím, než jsem najednou nebyl a potom, co všechno zatraceně bolelo
~Huītzilōpōchtli~

Celá staletí mě pohlcovala temnota. Lepila se na mě jako mucholapka. Nedokázal jsem se jí zbavit. Byla vlezlá jako dehet, do kterého se nořím. Popadnout dech byl pro mě nadlidský úkol. Bolelo to a zároveň jsem nic necítil. Myšlenky mi neustále vířily hlavou, ale nedávaly žádný smysl. Pokud to měly být vzpomínky, nedokázal jsem je přiřadit žádnému pocitu ani etapě svého života. A byl jsem vůbec někdy naživu? Není tohle celá má existence? Být temnotou?

Náhlé světlo mě málem oslepilo. Nejdřív to byl malý otvor, jak do temnoty někdo zarazil čepel a pak táhl dolů, aby škvíru ještě rozšířil. Zaplavilo mě světlo a já najednou viděl své tělo, které se celou dobu svíjelo v agónii. Pohnul jsem se, abych zjistit, jestli vůbec můžu. Před očima se mi mihl šupinatý ocas.

Najednou se mi chtělo zjistit, co je ve světle. Nadechl jsem se a kupodivu to šlo. Pohnul jsem se dopředu, a i to šlo. Tak jsem se začal soustředit na to, abych se dostal blíž ke světlu. Když jsem byl od něj už jen pár centimetrů, najednou mě cosi popadlo. Připadal jsem si najednou titěrný jako odporná žížala. Vtáhlo mě to rovnou do světla a najednou mě ze všech stran oblil chlad. Netušil jsem, co se děje. Zmítalo to se mnou ze strany na stranu. Nevěděl jsem, kde je nahoře nebo dole. Nicméně pocit, který mě obestíral, mi byl něčím povědomý. Jako bych už někdy cítil to, co se dotýkalo mého těla.

A pak ten pocit přestal, protože mnou projela šílená křeč. Jestli jsem se předtím cítil titěrný jako žížala, nyní jsem byl mrňavý jako mikrob. Sevření najednou povolilo a já zjistil, že letím. Zvláštní. Létat jsem určitě nikdy neuměl. A pak jsem dopadl. Nebyla to tvrdá zem. Po chvíli jsem si uvědomil, že to je písek. Lepil se na mé mokré tělo a až nyní jsem si uvědomil, že tohle není moje skutečné tělo. Vypadalo přece jinak. Opravdu jsem se stal mikrobem. Bylo slabé. Ani zvednout se nedovedlo nebo jsem to prostě jenom neuměl.

Zaslechl jsem někoho promluvit. Přinutil jsem (ne)své tělo k pohybu a podíval se na toho, kdo to byl. Nerozuměl jsem mu, i když jsem vnitřně cítil, na co se ptal. Všiml jsem si, že je jeho kůže zakrytá látkou. Myslím, že tomu říkají oděv. Já byl nahý, protože jsem nikdy oblečení nepotřeboval.

Zatřepal jsem hlavou, abych dostal z vlasů otravný písek. Sníh byl mnohem lepší. Na horké kůži vždy roztál. Tohle se dostávalo všude.
"Co je tohle za svět?" zeptal jsem se a nevšímal si dalších mikrobů, jak se kolem nás srocují. Nejspíš nahota pro ně byla něco nového, snad nepatřičného, když jsem viděl jejich tváře. Takhle se většinou na mě dívali, když jsem se je snažil sežrat.
 
Thór *Chris Hemsworth* - 11. května 2021 20:53
bf15b48b90ac54d5fcc2fa5e8621babc2932.jpg

ZAJATEC

Romaniel




Kdysi dávno jsem na proroctví vždycky dal. Otec byl nejmoudřejší ze všech, tak proč bych měl pochybovat? Jenže teď bych se svému minulému já vysmál do tváře. Proroctví.. Řídit se jako nějaký fanatik podle toho co někdo někde kdysi řekl. Do dnes to dělá spousta lidí a jak to pak vypadá?

Ódinova odpověď ohledně jablka mně nijak nepotěšila. Pokud neví co s ním on, jaká je šance že na to přijde Loki? Nemluvě o tom, že z jablka už ukrajeno bylo. Pokud by se nepřišlo na to co s ním, pak by se mělo zvažovat nad tím, jak ho co nejlépe zužitkovat. Zmíňka o Idunn mně trochu rozesmutní, měl sem ji rád. Ale ani s tím teď nic nenadělám.


Jelikož na sobě mám mundúr a není to tak dlouho co srm byl v bitvě, nemám u sebe peněženku. Takže rád zaplatím příště, ale teď to prostě nejde...
"Ah, pozor". Vyhnu se a mile se usměji na Loru. Nevím kolik toho ona ví o bozích a o tom všem, ale evidentně je pracovitá a docela hezká. Poděkuji když mně navede správnou cestou a ještě na ni s laškovnou jiskrou v oku mrknu.


Když se dostanu dolu, napadá mně kolik věcí tady asi Her-Ur má. Někdy bych se tu rád rozhlédl, možná by se našlo něco užitečného.
Při výstupu z výtahu to vypadalo že by mohlo dojít k výměně názorů se strážným, ale naštěstí se ibjevuje jeden ze štírů.
Při jeho otázce jen přikývnu a když se rozejde pryč, tak jej pochopitelně následuji. Ještě před tím však poplácám Jacoba po rameni jako že "Dobrá práce".



Štírovi nic neříkám. Když dojdeme k místu kde je Romaniel, tak se zamračím. Kdyby Tjefen chtěl, tak mu nechám své zbraně, ale tak či onak pak vejdu do místnosti.
Přijdu k Romanielovi a dám mu jednu jedinou, za to však pořádnou ránu pěstí přímo do tváře. Pak udělám několik kroků zpět a opřu se o jednu ze stěn. "Na tuhle chvíli sem čekal dlouho. Říkal jsem si, co s nimi udělám až je najdu?

Ostatní to už mají za sebou, ale ty.. Pro tebe sem chtěl něco speciálního... Zaživa tě roztrhat na kusy? Nacpat ti do huby granát, zmlátit, někde prohodit a nechat vlky ať tě sežerou? Ukřižování by byla sranda.. Ale já se radši držím našeho. Krvavý orel mi přišel jako nejlepší nápad".

Zadívám se na něj a je vidět že mám co dělat abych se na něj nevrhl a nevymlátil z něj duši. "Věř že bych to udělal. Naživu tě udržuje jen má úcta k Her-Urovi."

Podívám se na štíra, povzdychnu si a unaveně si promnu oči. "Mluv.. Kde je tvoje maminka? Jak se k ní můžu dostat? Nebo ještě lépe, jak ji dostat někam jinam?"
 
Snový průvodce - 11. května 2021 18:55
gral_bohu7694.jpg
Odpověď života a smrti, a protože mi došly nápady, co psát do nadpisů
~Thór~

Ódin při zmínce ohledně Lokiho nereagoval. Byl posledním, kdo by měl boha lží soudit. Možná, kdyby se tolik nedržel proroctví, tak by nakonec Loki nebyl takový, jako byl a nyní, když v něj Thór vkládal jistou důvěr se zdálo, že by mohl konečně být i čestný.

"Neukrajovat z něj," odpověděl ti Ódin. "Když Idunn prchala, měla v truhle více jablek. Za ta léta... kdo ví, co se s ostatními stalo," nedokázal ti odpovědět přesně, jelikož sám nevěděl, co se stalo. "Idunn by věděla, ale obávám se, že jí dávno není," poslední slova pronesl o něco smutněji.

Odejít bez placení zanechalo na Ódinovi zdvižené obočí. Nakonec jen pokrčil rameny a jal se umývat nádobí.
Během cesty za Romanielem jsi narazil na Loru, která nesla štos papírů a docela spěchala. Málem se s tebou srazila, ale zabránil jsi tomu velmi ladně. A to bylo co říct. Pokud ses zeptat na Romana, tak tě navedla do výtahu hned za rohem, abys stiskl patro mínus tři a tam se doptal dál, protože dole to moc neznala.

Chvíli jsi mohl mít pocit, že jdeš směrem ke skladu, kde tě posledně vzal Her-Ur, ale to jste měli taxi v podobě štíra umějícího teleportaci.
Jakmile se dveře výtahu rozevřely, zastoupil ti cestu muž ve velmi podobném mundůru, cos měl na sobě. "Co tu chcete?!" zeptal se dost přiškrceným hlasem, jako by mu někdo před chvíli dal ránu do ohryzku.

"Přestaň, Jacobe," za jeho zády se objevil Tjefet. Tenhle štír byl snad všude. Pak se podíval na tebe a zazubil se. "Předpokládám, že jdeš za naším opeřeným vězněm, což?"
Ani nečekal na odpověď, kývl na tebe, abys ho následoval a vedl tě dál chodbou. Vypadala skoro stejně jako nemocniční jenom tu nebyl tak silný zápach desinfekce. "Šéf mi nařídil, abych tu počkal. Tušil, že se tu ukážeš," zahnul do otevřených dveřích a zastavili jste se v místnosti, která vypadala skoro stejně jako ta Váliho. Menší místnost s židlemi a stolem oddělovala obrovská okenní tabule od druhé, kde ležel Romaniel. I zde byly na zdech nakresleny různé symboly a runy a beztak měly úplně stejnou schopnost jako ty u Váliho. Zbavit tě schopností. U Romaniela to bylo nejspíš to, aby z ničeho nic nefrnkl.

Romaniel byl vzhůru a tak, když si tě všiml, zbledl.
 
Huītzilōpōchtli *Solian Flamesco* - 10. května 2021 22:33
20200228_111127883_m(1)(1)5935.jfif

Drobnohled... nebo jen velmi drobný pohled?

Obrázek


Užíval jsem si světla a tepla, práce, která všechny ostatní opotila, a mořského vzduchu, jež lahodil mým starým bezúčelným plicím. Stačilo se však podívat nahoru, abych pocítil hněv. Po tolika letech už mě ale téměř plně ovládlo otupení a do duše přicházel nekonečný klid, jakobych se já sám stál pláží, kterou donekonečna omývají malé vlnky i děsivá tsunami. Pláž je věčná. Voda ji zaplaví, vrátí se... Možná jsem spíš rovnou tou vodou, nekonečnou a navždycky stejnou, bez hněvu, prostě jen plynu životem člověka dál a dál, navždy.
Rád bych řekl, že lidský život je nic, jen pouhá kapička v mé vodě, ale já to tak necítím. Možná proto, že začalo pršet, prudký vítr se rozhodl bičovat miamské pláže a sužovat obyvatelstvo, zatímco zdejší ochránci zakazují lidem k vodě jen vstoupit, plechoví ořové se opatrně a pomalu pohybují po mostech, po cestách, aby nesrazili a nezničili život někoho, kdo měl prostě jen smůlu. Mohlo být hezky, ale slunce zašlo a přišla ledová mokrá vichřice.
Posadil jsem se, dnes stejně nemáme co na práci, někteří nedorazili a jiní se snaží zachránit, co už bouře natropila. Já však nikam nespěchám. Nepotřebuju tolik dostat zaplaceno a pokud počasí zničí naše veliké dílo, nebudu se zlobit, když mě jeho vlastníci nebudou chtít odměnit. Shlížím dolů na hrstku lidí, snažící se pomoci se záchranou díla, ale nevšímám si jich, ne. Vzpomínám na svého bratra. Kdysi by to byl on, kdo by přinesl takový větrný lijavec a já bych pak byl ten, kdo by jeho slzy zahnal a přinesl lidem opět slunce a teplo. Z toho všeho nezůstalo nic, jen chaos. Možná hrstka uctívačů. Jsou tak daleko a je jich tak málo, že jejich modlitby už neslyším a nebo mi vážně nikdo nezbyl?
Protáhl jsem si unavenou nožku a poté jsem se ošil, naježila se mi peříčka. Po těle mi prošla chladná vlna. Možná bych měl zamířit zpět do svého drobného ale teplého bytu. Je to jen jedna místnost, s kuchyní, která je téměř nevybavená, s gaučem, s postelí... Se stolem zaskládaným knihami, ale do žádné nejsem schopen se začíst. Už jsem nejspíš přečetl vše a nevím, co dál, nevím kam se vydat, o co se zajímat. Mým obětem však inteligence imponuje. Možná proto tam stále ty tituly trpím.
Podíval jsem se opět dolů, divoké vlny přinášejí hojné množství slané vody na pláž, moře je rozbouřené. Myslím, že za to může něco víc než jen počasí. Možná nějaká mořská zrůda. Moře je občas až příliš temné, jakoby se jí pohybovalo veliké podivné zvíře. Podivuje mne to, ale nejsem tu od toho, abych se o podobné věci zajímal, chci mít klid. Řešit si svoje záležitosti. Nejsem jeden z těch, co touží pomáhat lidem nebo co nutně chtějí být vykoupeni a nastoupit opět do svého pantheonu. To je dávno pryč. Můj národ zemřel, dopustil jsem to. Nemohu ni přemýšlet o tom, že bych chtěl hledat Svatý grál, o němž básní zaslepení mě podobní.

Už jsem se tu houpal na nestabilní tyči konstrukce velkého podia pod špatně udělanou střechou dost dlouho. Pomalu jsem se prohnul, narovnal, rozevřel svá křídla a vydal jsem se na pospas vzduchu. Být kolibříkem má však i nevýhodu. Veliké dešťové kapky mě sráží k zemi.
Nakonec jsem se, nadávajíce sám sobě, i když mé neelegantní plachtění směrem k zemi nemohl nikdo vidět, dostal na parket podia a proměnil jsem se zase v lidskou bytost. Poté však, co jsem se rozhlédl a na první pohled jsem kolem sebe nikoho neviděl. Scházel jsem z podia, schod po schodu. Sledoval jsem vlny, jedna z nich právě vyplavila cosi do písku. Copak to asi je? Zmocnila se mě zvířecí zvědavost a tak jsem musel blíž.
Po několika dalších krocích jsem zjistil, že se jedná o muže s tmavými vlasy, který se pokusil zvednout, ale přemohla jej slabost. Žije! Už to je nejspíš zázrak. Moře, jakoby se uklidnilo, atmosféra se změnila. Pak on musí být tou domnělou zrůdou, ne? Že by zde v Miami řádili i jiní bohové? Déšť, temno, bouře a vítr... Mohl by to být i Que.
Došel jsem svižným krokem, oděn do bílého tílka a zašlých červených kraťasů, jakoby chlad neexistoval, k tělu u vody, abych dal pokoj svému náhlému zaujetí možným nelidským tvorem. Nevím, co to je...
Sklonil jsem se k té osobě a podíval se jí do obličeje.
,,¿Está bien?" Zazněl můj hlas, dosti zřetelný na to, aby mě slyšel i přes hlasité vlny, ale přesto klidný. Zeptal jsem se, jestli je v pořádku, španělsky.
 
Snový průvodce - 10. května 2021 21:43
gral_bohu7694.jpg
V zajetí kouz... ehm, andělů
~Heimdall~

Zvony zněly v nepravidelných intervalech. Bifröst, duhový most, se napínal pod tíhou tisíce nohou. Lidé utíkali. Snažili se najít útočiště na nehostinném Jotunheimu nebo dokonce na ohnivém Muspelheimu. Vanaheim padl, Álfheim byl pod útokem okřídlených bojovníku, kteří neznali slitování. Další světy zatím unikaly pozornost, ale bylo otázkou, kdy přijde řada i na ně. Asgárd, jako největší a nejhonosnější z nich, domov bohů, valkýr a einherjů, padlých bojovníků hostící se ve Valhalle, čekal na chvíli, kdy okřídlení nepřátelé udeří.

Svým ostřížím zrakem jsi sledoval vystrašené obličeje obyvatel. Chtěli utéct, ale neměli kam. Midgard byl pro ně zapovězen ve chvíli, kdy se rozhodli žít po boku bohů. Tlačili se jeden přes druhého a křičeli jména světů kam chtějí jít. Nemohl jsi jim otevřít brány. Nepřátele byli až příliš blízko. Věděl jsi, že všichni tito lidé nedožijí následujícího rána. Rmoutilo tě to, ale cos mohl dělat? Tvou povinností bylo strážit bránu, aby zůstala zavřená.

Nad hlavou proletěly valkýry na svých okřídlených koních. Slyšel jsi, jak křičely do davu, aby se obrátil a našel útočiště v jeskynních pod Bifröstem. Nikdo je neposlouchal, a tak nebylo divu, když se ozvaly první údery do brány, začala panika. Šlapali po sobě, shazovali se přes kraj. Ty jsi už však stál na pozoru, po boku se ti shromáždili einherjové, valkýry a bohové, kteří se rozhodli stát v první linii.

Pamatuješ si, jak jsi bojoval, odrážel opeřence a nutil je ustupovat. Pak se však objevil jejich velitel. Říkal si Michael a svým ohnivým mečem sežehnul polovinu tvých bojovníků. Viděl jsi, jak se valkýra Arior vrhla na jejich velitele a pokusila se mu zabránit, aby se dostal k tobě. Musel jsi ustoupit k pevnosti. Netěšilo tě to, ale kolem bylo tolik mrtvých. Bohové neměli duše. Jak leželi na zemi, jejich těla se rozplynula.

Nakonec andělé dobili nejenom tvou pevnost, ale i celý Asgárd. Slyšel jsi, jak povolily Lokiho řetězy, a následně prchl, slyšel jsi Thórův řev, jak se snaží z posledních sil zabránit invazi. Ódina jsi nikde neviděl. Zmizel beze stopy.

Co měl bojovník jako ty dělat? Chtěl jsi zemřít v boji, ale ani to ti andělé nedopřáli. Když tě dotáhli k Michaelovi, na druhou stranu si nechal v pevnosti velkou hromádku zabitých andělů, shlédl na tebe a viděl v tobě potenciál. Kdyby měl k dispozici tvé schopnosti, mohl by najít a vystopovat všechny bohy a tvory, kteří před čistkou utíkali.

A tak se stalo, že jsi skončil ve Stříbrném městě neboli také andělském. Drželi tě v žaláři. Zprvu tě zkoušeli nalákat na svou stranu tou lepší cestou. Nabízeli ti splnění tvých nejhlubších přání. Byli tu i andělé, které dokázali v tobě číst jako v otevřené knize. Nakonec to byli oni, kdo řekli, že na tebe cukr neplatí. Pak nastala dlouhá éra přesvědčování skrze bolest a že v tom andělé byli dobří.

Čas se vlekl. Ve Stříbrném městě plynul jinak, ale to samé bylo i na Asgárdu. Několikrát tě oslepili, vyřízli jazyk a odřezali uši, aby ti je opět vrátili. Věšeli tě za kůži, lámali ti kosti, ale tys ani jednou necukl.

A jak čas běžel, trpělivost Michaela docházela. Přišel do tvé cely, aby andělům přikázal, aby tě vzali do paláce. Dva serafíni tě spoutali a popadli tě, jako bys nic nevážil. Táhli tě ulicemi jako pytel brambor. Bylo to potupné, ale nikdo k tobě hlavu nezvedl. Všichni vypadali tak nějak nepřítomně.

Dotáhli tě až k branám stříbrného paláce, kde kdysi sídlil Bůh, než zmizel. Nyní tam přebýval Michael s ostatními archanděly. Hodili tě na chladnou podlahu, zatáhli za řetězy a připevnili je k zapuštěným kolíkům. Byl jsi slabý a hladový. Nacházel ses a v malé kruhové místnosti, která byla pokryta symboly a mezi nimi si spatřil runy. Velmi dobře jsi rozuměl jejich významu. V podstatě tě zbavily posledních kapek tvých schopností.

Dveře se otevřely a do nich vstoupila žena s dlouhými blonďatými vlasy. Na sobě měla dlouhé bílé šaty, hodně podobné stylu, který jste kdysi jako seveřané nosili. Mlčela. Jen na tebe hleděla, a proto bylo dost překvapením, když se pohnula směrem k tobě a položila ti ruku na rameno.

Zrazu jsi před očima neviděl jen obyčejnou světlovlasou ženu. Viděl jsi před sebou Sigyn, manželku Lokiho, tu, která se vzdala svého života, aby bránila mužově utrpení.
 
Snový průvodce - 10. května 2021 20:55
gral_bohu7694.jpg
Stříbrné město
~Amitiel~

Uteklo jen pár dní, kdy se všem bohům zdál sen o tajemném grálu. Mezi ostatními anděly tak došlo k pozdvižení, protože se na celé Zemi vyrojilo mnoho z nich, a tak bylo mnohem snazší je pochytat. Někteří bohové kladli velký odpor a dle Michaela tak nestálo za to, aby kvůli nim padli celé řady andělů, a tak nezbývalo nic jiného, než je zbavit jejich existence.

Jiní bohové se příliš nebránili, jelikož víra v ně byla velmi nicotná, a tak se nechali odvézt. A pak tu byla další skupina bohů zajatých během Velké války, když ještě existovaly panteony. Bylo to velmi dávno a v té době jsi byla v učení Metatrona. To ještě k tobě Bůh promlouval. Pak ale oba zmizeli a tobě nezbylo nic jiného než se spolehnout na sebe. Naštěstí se objevil Cassiel, který ti byl oporou a dá se říct, že na sebe převzal Metatronovu úlohu.

Obrázek

Sledovala jsi z balkónu anděly pod sebou. Každý z nich měl nějaký úkol, ať už to bylo být strážcem věřícího smrtelníka nebo se utkat s kacířským bohem. Nicméně po ulici Stříbrného města pod tebou nechodili jenom andělé. Byli tu i duše lidí, kteří opustili své smrtelné tělo. Všichni měli kolem hlav prazvláštní auru. Kdyby ses podívala do zrcadla, měla bych jí taky. Tady jsi mohla být sama sebou.

Tvůj pohled však zaujal muž, kterého vedli dva andělští serafíni. Jejich stříbrná zbroj odrážela éterické paprsky, jelikož na tomto stupni bytí slunce neexistovalo. Existovalo takzvané jsoucno, které smrtelníci nazývali nebem, někteří jako posmrtný život. Někde přece jejich duše skončit musela.

Zpátky k muži, kterého právě táhli strážci trůnu. Kolem hlavy neměl žádnou auru. Musel to být jeden z bohů, které zajali. Měla jsi pocit, že jsi jeho tvář viděla před velmi dlouhou dobou.
Za tebou se ozvalo lehké zašustění křídel. Padl na tebe stín, který vůbec neubíral světla. Když ses otočila, spatřila jsi za sebou archanděla Gabriela.

Jeho světlé vlasy díky auře vypadaly téměř zlatě a tvář měl mladou a skoro dětskou. "Dělá stále problémy," promluvil a opřel se o zábradlí balkónu. Jeho trojí křídla málem vyplnila celý balkón, takže ses mohla cítit trochu stísněně. Navíc nebylo jasné, jestli mluví přímo na tebe nebo sám se sebou. Upíral zrak dál k bohovi. "Michael řekl, že se mu hodí, ale je to paličák," uchechtl se. "Stále se drží svého poslání, které dávno neexistuje," odmlčel se, a pak najednou otočil hlavu k tobě, jako by si tě všiml až teď. Chvíli tě sledoval, než znovu oznámil: "Možná by se ti podařilo Heimdalla přesvědčit, aby se k nám přidal? Cassiel tě učil různým trikům, jak přinutit jejich mysl, aby se odpoutala od minulost, hm?"

Zobrazit SPOILER
 
Snový průvodce - 09. května 2021 22:32
gral_bohu7694.jpg
Dneska to s tím počasím moc neodhadli
~Huītzilōpōchtli~
Čas: březen 2015 (cca)

Ráno hlásili, že bude v Miami krásné slunečné počasí bez jediného mráčku. Dokonce upozorňovali, aby si lidé dávali pozor na spalující paprsky. Odpoledne se vše obrátilo. Jako by někdo luskl prsty a řekl si, že vlastně slunce nemá rád. Přes moře přišla studená fronta, která se bila s prohřátým městem. Pokud byl někdo natolik odvážný, že se šel projít, měl co dělat, aby se udržel na dvou. Auta popojížděla pomalu, protože se nejednou stalo, že někdo klopýtl a prudký vítr ho zavál rovnou na silnici. No prostě scéna jak z katastrofického filmu.

Pláže policie uzavřela, hasiči a sanitky neustále vyjížděly k různým případům. Chaos. V zítřejších zprávách bude tohle počasí největším tématem. Utrpení lidí pokoušející se dostat z místa A do místa B. Jak k popukání.
Vlny moře se zvedaly a hrozily, že smetou všechna mola, která se odvážila zanořit své kůly do slané vody. Nikdo nezáviděl plavčíkům v malých dřevěných domcích, kde byli, když najednou udeřil hurikán.

Ty sis zrovna přivydělával na menší stavbě hned kousek od pláže, takže ses kdykoliv mohl sebrat a jít si zaplavat. Dlouho očekávaný plácek pro různé koncerty a vystoupení, které nebude otravovat všude přítomný písek. Teď však hrozilo, že práce, kterou jsi ty a tví spolupracovníci udělali, přijde vniveč.

Tohle práce andělů určitě nebyla. Za prvé nevěděli, že vůbec existuješ, což byla vlastně výhoda. Starali se převážně o větší panteony, které byli mezi smrtelníky velmi profláknuté. Za druhé, proč by ohrožovali nevinné... vlastně jim to bylo jedno. Pokud se mohli zbavit svého nepřítele, bylo opeřencům jedno, kolik lidí přitom zamordují. A pak tu byl grál, o kterém se ti zdálo a dozvěděl ses, že je kdesi v Ráji.

sen


Nicméně i přes ujištění, že by andělé neměli prsty v tomhle počasí, se ti něco nezdálo. Jak jsi seděl pod střechou, měl jsi výhled na rozbouřené moře. Ve vlnách se sem tam mihl stín. Byl obrovský. Sahal téměř od jednoho mola ke druhému. Stín se ještě několikrát mihnul, když moře najednou vyplivlo muže. V tu ránu nastalo ticho. Všichni se po sobě dívali, ale příliš náhlé změny počasí neřešili. Nikdo z nich neviděl, co se právě událo na pláži.

Muž nějakou dobu ležel v písku, než se začal pomalu zvedat. Nicméně po chvíli se mu podlomili paže a on zůstal ležet dál. Z dálky jsi dokázal rozeznat jenom to, že má tmavé vlasy.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.18218994140625 sekund

na začátek stránky