Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Grál bohů

Příspěvků: 1352


Hraje se Denně INFORMACE  Vypravěč Yuki Sumire je offlineYuki Sumire
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Váli *Valerius Liarsson* je offline, naposledy online byla 26. února 2019 18:58Váli *Valerius Liarsson*
 Postava Sigyn *Sebille Moretti* je offline, naposledy online byla 06. dubna 2020 16:55Sigyn *Sebille Moretti*
 Postava *Árés* Alexander Rubin je offline, naposledy online byla 09. dubna 2020 23:52 *Árés* Alexander Rubin
 Postava Loki *Thomas Hiddleston* je offline, naposledy online byla 08. dubna 2020 20:09Loki *Thomas Hiddleston*
 Postava Seth *Sebastian Light* je offline, naposledy online byla 16. února 2019 16:39Seth *Sebastian Light*
 Postava Hádes *Gerallt Jernigan* je offline, naposledy online byla 10. dubna 2020 1:51Hádes *Gerallt Jernigan*
 Postava Ma`at *Orora Nafré* je offline, naposledy online byla 03. července 2019 19:06Ma`at *Orora Nafré*
 Postava Artemis *Alyss Ellery* je offline, naposledy online byla 08. dubna 2020 20:09Artemis *Alyss Ellery*
 Postava Thór *Chris Hemsworth* je offline, naposledy online byla 07. dubna 2020 22:17Thór *Chris Hemsworth*
 Postava Fortuna *Lucky Dubois* je offline, naposledy online byla 30. srpna 2017 19:24Fortuna *Lucky Dubois*
 Postava Athéna *Annabeth Ness* je offline, naposledy online byla 15. února 2020 9:26Athéna *Annabeth Ness*
 Postava Sif *Sofia Garner* je offline, naposledy online byla 08. dubna 2020 20:09Sif *Sofia Garner*
 Postava Dionýsos *Otec Dennison* je offline, naposledy online byla 09. dubna 2020 23:52Dionýsos *Otec Dennison*
 
Snový průvodce - 30. června 2019 16:12
gral_bohu7694.jpg
Aktualizace původního příspěvku (ruší se vzhled Orjana, protože jej potřebuju jinde).

Humble servant
~Sigyn~


Zvuk nedaleko zurčícího potoka doplňovalo štěbetání ptáků a šustění listí, když se větvemi prohnal vánek. Sluneční paprsky tvořily na pohybující se hladině odlesky a zároveň tě příjemně hřály na tváři. Seděla jsi na stoličce vedle domu, kde jsi žila se svým manželem Lokim, bohem lží a ohně. I když vaše první setkání nebylo příkladem zamilovanosti na první pohled, důkazem vaší lásky byli dva chlapci, kteří se proháněli po zahradě a hráli si na otrlé válečníky.

Ten vyšší s hnědými vlasy proháněl mladšího bratra, který měl více vlasy jako ty. Oba dva se smáli. Váli a Nárvi. Taková jména jsi jim dala. Malý Nárvi zakopl o kořen stromu, který byl společníkem domu už desítky let. Chlapec se svalil do země a Váli se okamžitě zastavil, aby svému bratrovi pomohl. Opět zazněl smích. Nemusela jsi mít obavy.

Na tvém rameni spočinula ruka a na temeni jsi pocítila teplý dotek rtů. "Drahá," šeptl tvůj manžel Loki u tvého ucha a jeho stín tě úplně zakryl. Klekl si vedle tebe a rukou tě objal kolem pasu. Když jsi se na něj podívala, jeho spokojenost tě konejšila. Takový uměl být jenom vedle tebe a synů. "Jsi připravená?" zeptal se. Chvíli ti trvalo, než sis vzpomněla, na co bys připravená měla být. Bál, který pořádal Všeotec a pozval všechny bohy. Dokonce i Lokiho, který měl pověst takové zábavy vždycky nějak pokazit, ale možná tentokrát s tebou po boku bude držet ústa na uzdě.

Loki se postavil a zamířil k chlapcům. Jako obvykle se k němu jako první rozeběhl Nárvi a Váli zůstal stát opodál. Vždycky mu nějakou dobu trvalo, než došel ke svému otci a nechal si pročísnout vlasy prsty mezitím, co mladší bratr seděl v otcově náruči.

"Má paní," ozval se za tebou. Jeho snědá kůže byla opakem tvé vlastní nebo manželovy. Když ses na něj podívala, měl hlavu skloněnou. Orjan byl darem Ódina za to, že si vezmeš Lokiho. Jako by doufal, že to alespoň trochu napraví způsobenou křivdu. Ty i tvůj manžel jste přijali Orjana do rodiny a byl velmi užitečným pomocníkem, když jste potřebovali pohlídat děti nebo udržet dům v čistotě.
"Šaty máte připravené. Pro vás jsem navíc vybral šperky, které se k nim hodí," sklonil se ještě víc, a když jsi ho propustila, vydal se k Lokimu a dětem, aby předal podobnou zprávu i jemu. Pak přebral Nárviho a Váliho chytil za ruku, aby je odvedl k jídlu.

Loki se na tebe usmál a prsty ti přejel po tváři, když k tobě došel. "Raději bych nikam nechodil," pomohl ti na nohy a ty's vsunula ruku do té jeho. "Vždycky se divně dívají," přes jeho tvář se přehnal stín.

Vaše ložnice byla obrovská. Přes širokou postel byly přehozené kožešiny, ve kterých jste spávali a díky teplu, které udržovaly, vám stačily lehké hedvábné přikrývky, pod kterými se vždy rýsovala vaše těla. Oblečení na bál jste měli položené na křeslech a tvé šperky ležely na toaletním stolku.

***

Nyní jsi žila v domnění, že nenastala válka mezi bohy a anděly a severský panteon nikdy nepadl. Nepamatovala sis na život Sebille Moretti. Všechno bylo tak, jako by to nikdy neskončilo. Loki nezavinil smrt Baldra, i když si zasloužil o to, že kvůli němu bůh přišel o část ucha a na tváři měl ošklivou jizvu. Jeho syn Váli měl stále za vzor Thóra, ale svým otcem tolik neopovrhoval. A nebylo tu nic, co by ti naznačovalo, že je něco špatně.

 
Snový průvodce - 30. června 2019 10:53
gral_bohu7694.jpg

Hlavní téma: zlaté jablko
~Thór + Nárvi, Matet~

Nárvi se na tebe podíval, a chvíli přemýšlel. Pak se nadechl, aby ti odpověděl: "Nevím, jestli sis toho všiml, ale tyhle runy," ukázal na vnější obal truhly, "jsou novější než tyhle," ukázal na runy, aby ti mezi nimi ukázal rozdíl. Chtělo se na ně více zaměřit, abys ten rozdíl poznal. Kdoví, jak staré ty nové runy byly a z hlediska lidského života mohly být vyryty celou věčnost. Nicméně nepatrný rozdíl tam byl, a to v barvě. Starší runy byly jako první vyryty a následně přetřeny mořidlem. Ty novější někdo vyryl dodatečně.

"Možná to byla Idunn, protože věděla, že tohle je poslední jablko?" pokrčil rameny chlapec. "Starší runy udržují jablko čerstvé a ty nové teoreticky udržují jablko bez kazu," ještě jednou se zahleděl na sérii run a tiše si něco šeptal. "Připomíná mi to ty tvoje kozly, které jsi mohl vždycky sníst a ráno byli zase živí a zdraví, ale musel jsi nechat jejich kosti nedotčené. Neměl jsi něco podobného vyryté na svém voze?" zeptal se.

Byla to dlouhá doba a tehdy tě moc nezajímalo, co máš vyryto na voze. Nicméně sis vzpomínal, že popruhy, kterými jsi pásal kozly, byly taktéž opatřeny runami. Sice sis nevzpomněl, co na nich bylo, ale něco ti říkalo, že ti to je sakra povědomé.

"Pokud doktor nepoužije celé jablko, navrátí se do původního stavu?" tentokrát to byla Matet, která se k vám přemístila a zvědavě si jablko v truhle prohlížela. "Jak moc můžete zakrojit?"
"Nemám tušení," vydechl Nárvu zkroušeně. "Idunn by to určitě věděla. Možná stačí nechat jenom všechny pecky nebo jádro se stonkem. Takhle mi to přijde logické."
"Jak dlouho bude trvat, než se obnoví?" zeptala se štírka znovu.
"Thórovým kozlům stačila noc. U jablka to může být chvilka nebo klidně i několik dní. Nevím," chlapec zaklapl víko. "Tohle nevím, jak zjistit."
Matet se přemýšlivě zamračila. "A co jablko trochu naříznout a odpočítat to?"
Nárvi se pousmál. "To by asi šlo."

Tobě však něco říkalo, že tohle nebude ta správná cesta. Byla tu však naděje, že poslední jablko sice zůstane posledním, ale nikdy ho neubude. Takže nyní bylo na tobě, jak se rozhodneš.

 
Thór *Chris Hemsworth* - 27. června 2019 21:24
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

SILNÝ, NÉ-CHYTRÝ




Matet prozatím nechávám zcela být, vůbec ji nevnímám. Možná to nebude znít hezky, ale v téhle chvíli je jedna z posledních věcí, které by mně zajímali. Místo toho podávám truhlici chlapci a sleduji jak si s ní počíná. Stále mně to všechno mate, nedokážu si vysvětlit, proč je jen jedno jablko, jak k němu Loki přišel a kde je Idunn. Našel ji snad a přinutil aby mu tu truhlici dala? Příliš mnoho otázek a málo odpovědí, přestává se mi to líbit.


Ano, to o tom očarování samozřejmě už vím, ale spíše by mně zajímalo ostatní. Jako třeba to, proč na mně tak přichytrale Nárvi kouká. Připomíná mi to Lokiho, když jsme bývali na výpravách a on vždy s něčím začal. Jako by věděl všechno nejlépe, chytrák jeden. Kdo z nás dvou teď zachraňuje život tomu druhému?

"Ovšem že nebylo jen jedno.. Ale nechápu, na co tím narážíš. Jestli něco víš, tak to řekni rovnou". Po Matet jen střelím né příliš vřelý pohled a pak chlapci přikývnu, že truhlu otevřít může. Znovu se podívám na jablko a pak se zaměřím na runy. To co zvládnu si přečtu sám, jinak poprosím Nárviho. "Měly bychom si pospíšit, ať Loki a Váli zbytečně nečekají.. Je těch jablek více, nebo jen jedno? Mohu ho bez obav že bych něco zkazil použít?" Ptám se na rovinu. Rád bych věděl více, mnohem více. Ale čas se nám krátí a na to nesmíme zapomenout.
 
Snový průvodce - 27. června 2019 21:06
gral_bohu7694.jpg

Spánek se někdy přeceňuje
~Thór + Nárvi a Matet~

Štírka zůstala stát u dveří. Opřela se o stěnu a sledovala vás. Nepletla se do rodinných záležitostí. Svoje si zažila mezi egyptskými bohy a nebýt její loajality k Eset a následně k Her-Urovi, kdoví, kde by teď byla. Možná by dokonce zůstala obyčejným štírem a nikdy by nepoznala, jaké to je být dvounožcem.

Nárvi si mezitím od tebe převzal truhlu. Bral ji opatrně, jako by se bál, že se mu roztříští mezi prsty. Bohyni Idunn znal, ale neměl nikdy možnost v ruce držet její poklad. Nosívala jej u sebe a nebylo chvíle, kdy by truhlu spustila z očí. Znamenalo to tedy, že Idunn už nebyla?

Polkl při neblahé myšlence a zadíval se na runy. "Je to jenom druh očarování, že udržuje to, co je uvnitř, čerstvé a neporušené," na chvíli svraštil obočí a stiskl k sobě rty. Podíval se na tebe, zda ti to taky došlo. "Nemyslíš si, že celou dobu bylo jedno jablko, že ne?" Ještě chvíli koukal na truhlu, ale nic jiného, co by mu řeklo něco víc, na truhle zjevně nebylo.

Matet se u dveří zavrtěla, ale když jste se podívali jejím směrem, dívala se do mobilu a zadržovala smích. Když si všimla vašeho pohledu, jen pokrčila rameny a znovu se soustředila na mobil.

Nárvi se lehce pousmál, ale pak zvážněl. "Můžu?" zeptal se a ukázal na truhlu. Pokud jsi mu ji povolil otevřít, tak s cvaknutím víko pomalu otevřel. Bylo tam. Zlaté jablko se blyštělo zlatem. Když jsi měl konečně si možnost pořádně prohlédnout vnitřek truhličky, všiml sis na okraji vyrytých dalších run. Pokrývaly taky vnitřní část víka a samotné jablko leželo na měkké podestýlce. "Wow," vydychl Nárvi.

 
Thór *Chris Hemsworth* - 23. června 2019 19:21
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

ZLATÁ JABLKA
Nárvi, Matet




Chápu že chce doktor dělat to co by měl a patrně bude i velice zvědavý ohledně toho jablka, ale má smůlu. Je naše, né jeho a já ho nedám z ruky, dokud si nebudu pravdu jistý, že by se jím takhle neplýtvalo. Kdo ví, zda tohle není poslední kus na Midgardu.. Komentáře Matet skoro ani nevnímám. Tedy samozřejmě vnímám co říká, ale nezajímá mně to, nijak jí na to neodpovídám. Jen přikývnu a s díky se nechávám přenést.

Prvně k Lokiho skříňce, kam uložíme vypůjčené věci. Sem ve velikém pokušení si ponechat ten meč, byla by veliká škoda kdyby takovou impozantní zbraň nikdo nepoužíval. Raději ne.. Kdo by to pak měl zase poslouchat? Nechám ho na místě a doufám, že ho aspoň někdo z těch tří (Loki, Váli, Nárvi) použije.


Kývnu na Matet, vezmu ji za ruku a hned jsme v mém pokoji. Zatím co mluví, já si vezmu ten palcát (tak abych ho k sobě mohl přivolat když bude třeba). Nemyslím že bych ho v brzké době měl používat, ale pokud mně život něco naučil, tak to, že opatrnosti není nikdo dost.

Trochu se upravím a Matet nás může opět přemístit. Jindy bych asi volil zaklepání, ale teď nechci budit malou Helu. Ona odpočinek potřebovat bude, dnešek musel být únavný. Podívám se na dveře do ložnice a opatrně nakouknu dovnitř. Vejdu a párkrát šťouchnu do Nárviho, aby se vzbudil. Mrzí mně že ho takhle otravuji, určitě by si také rád odpočinul, ale to bude muset počkat. Dojdeme ke gauči, Nárviho nechám se posadit a počkám ještě chvilku, aby se řádně probral. Pak se posadím vedle něj a otevřu tu truhlu.


"Našli.. Jedno. Ale ještě než ho použijeme, potřebuji aby jsi se na něco podíval". Řeknu mu, nechám jej aby si v rychlosti třeba prohlédl to jablko a pak mu ukážu ty nápisy, ohledně zmenšování, či co to bylo. "Dokážeš to přečíst? Nerad bych jej zbrkle využil, aniž bych věděl zda s ním něco není. Třeba jestli není nějak.. očarované, nebo něco.."
 
Sif *Sofia Garner* - 23. června 2019 17:58
sif_gb9312.jpg
Záhadné kladivo
~NPC Roman~

V každé nemocnici byla přítomna vůně desinfekce a vzdálené pípání napojeného přístroje kontrolující tep. Sem tam se v hlášení ozval znuděný ženský hlas informující pacienty nebo vyzívající doktory a sestřičky k další práci. Několikrát se otevřely a zavřely dveře, když někdo vcházel do místnosti, aby zkontroloval ležící pacienty. Mezi nimi jsem byla i já.

Když jsem konečně odlepila víčka od sebe, uvítal mě strop, který by potřeboval přemalovat. Praskliny tvořily rozvětvenou síť, které připomínaly pavučinu. Moje lůžko bylo obehnáno závěsem vybledlé zelené barvy. Když někdo prošel kolem, konce se lehce zatřepetaly a já viděla stín. Ani lůžko nebylo kdovíjak pohodlné a cítila jsem se rozlámaná.
Co čekáš, když sletíš tak stupidně ze scooteru? zeptám se sama sebe a zkusím se zapřít rukama, abych si trochu ulevila. Moc dobrý nápad to nebyl. Padla jsem zpět do polštáře a se zabručením jsem si odfrkla.

Lem závěsu se pohnul a dovnitř strčila hlavu sestřička. Nebýt jejich přikrášlených očí, spletla bych si ji s chlapem. Růž zvýrazňovala její baculatá líčka a dvojí brada ji na kráse moc nepřidala. Po chvíli zmizela a někam se odpajdala. Vydechla jsem. Rozhlédla jsem se k sobě a uvažovala, kde je Roman. Vedle lůžka byla laciná stolička s popraskanou koženkou. Musel mě zavést do nejbližší nemocnice a na Sibiři na nějakou narazit je spíš o štěstí.

Závěs se znovu odhrnul a tentokrát se objevil Roman. Polila mě úleva. Nenechal mě tady. "Jak se cítí Alenka z říše divů?" jeho úsměv mě dokázal pokaždé dostat do kolen. Štěstí, že jsem teď ležela.
"Myslíš Alenka ze zmrzlých krajin?" ušklíbla jsem se, a znovu se pokusila si poposednout. Romanovi to pálilo, a tak mi s tím pomohl. "Dík."
Posadil se a chvíli si mě prohlížel. "Sice je to absolutně stupidní otázka, ale jak se cítíš?"
Uchechtla jsem se. "Ale zeptat se musíš. Nejsme náhodou ve filmu?" znovu jsem se rozhlédla, jestli na mě někde nevykoukne čočka kamery. "Asi to mohlo být horší."
S tím nešlo nic jiného než souhlasit. "Vyděsila‘s mě. Co se stalo? Najednou ses pustila a zbytek znáš."
Pokrčila jsem rameny. Zatraceně to bolelo, ale nemohla jsem si pomoct. "Nevím. Asi se mi udělalo zle. Prostě se mi zatmělo před očima."
"Jen tak?" podivil se. Nedivila jsem se mu.
"Noo," zauvažovala jsem, jestli mu to vůbec říkat. Bude si o mě myslet, že jsem se zbláznila. "Předtím, než jsem odpadla, se mi zdálo, že něco... někoho vidím."
"Ve sněhu?"
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. Jak mu to jenom říct. "Něco jako sen? A poslední, co si pamatuju, bylo nějaké kladivo ležící na zemi."
"Kladivo?" ušklíbl se pobaveně Roman.
Hodila jsem po něm nevraživý pohled, na což zvedl ruce, ať pokračuju. "Kdyby bylo normální, tak o tom nemluvím. Velké s vyrytými znaky. Asi vypadaly jako runy. A měla jsem pocit, že je velmi důležité," skrčila jsem zamyšleně obočí.
Roman nehnul ani brvou. Čekala jsem, že se mi znovu vysměje, ale on se jenom díval a nebylo to moc příjemné. "Děje se něco?"
"Ne, ne," vzpamatoval se ještě dřív, než jsem si mohla začít něco myslet. "Odpočiň si, ano? Chceš něco donést?" postavil se.
"Ne, díky," nechala jsem jej, aby mě políbil na čelo, a nakonec sledovala závěs, jak se po jeho odchodu vlnil.

***

V nemocnici jsem měla dlouhou chvíli, a tak jsem sestřčiku s líčky jako prasátko Babe požádala o papír. V kreslení jsem byla docela zdatná, a tak jsem se rozhodla, že si to kladivo nakreslím. Trvalo mi snad věčnost zachytit každičký detail, ale nakonec jsem byla se svou prací spokojená.

(Pozn.: bez hadů)
Obrázek

Proč mám dojem, že jsem to někdy už viděla? pomyslela jsem si. Vrátila jsem se taky k muži s rudým plnovousem a stejně zbarvenými vlasy. I u něj jsem měla pocit, že jsem jej jednou viděla. Jelikož Roman nikdy nebyl, tak jsem se vrhla i na kresbu neznámého. Sice moje verze nebyla tak usměvavá, jak jsem jej viděla, ale něco mi říkalo, že tohle byl jeho typický výraz.

Obrázek

Chvíli jsem se dívala na obě kresby a snažila se rozpomenout, kde jsem muže viděla. Trpěla jsem ztrátou paměti a ani Roman nemusel vědět, jak jsem předtím žila svůj život. Navíc mě udivovalo, že jsem neznámého muže nakreslila v brnění.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se portrétu a nakonec jsem se uvelebila a rozhodla se prospat.
 
Artemis *Alyss Ellery* - 01. června 2019 09:28
artemis_alyss28072.jpg
Kdo je ještě naživu?
~A-war, A-wisdom, A-sun, A-love~

Ani jsem nemusela Áreovi kontrolovat tep, jelikož se začínal probírat. Kde byla ta bohyně lovu, která pro muže nikdy neuronila slzu, s ledovým klidem přikázala otci, aby obětoval svou dceru jenom proto, aby se dostal přes moře k Troji. Kdybych samu sebe viděla, nepoznávala bych se. Byla jsem chladná a bez špetky slitování. Jediné, co jsem milovala, byly moje lovkyně, které si říkaly Artemidiny dcery. Jedině jim jsem projevovala svou vstřícnost.

"Jsem," usmála jsem se na Área a setřela si z tváře slzy, které byly důkazem, že i bohové se můžou změnit. Nedalo mi to a musela jsem boha války políbit. Tolik mi chyběl. Úleva, která nastala, když jsem ucítila jeho teplé rty, byla nepopsatelná. Ještě před nedávnem jsem si myslela, že je nadobro pryč.

Podívala jsem se na svého bratra, který se pomalu začínal taky vrtět v Afroditině klíně. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se na něj dívala. Vypadala jsem stejně? "Probírá se," pomohla jsem Áreovi se alespoň posadit a sama jsem si musela oddechnout. Bylo toho na mě nějak moc.

Přemístila jsem se k Apollónovi, který se pomalu probíral. Klekla jsem si k němu a položila mu ruku na rameno. Také byl skutečný. "Jak je to možné," podívala jsem se na Afroditu. "Proč jste tady? Kdo tu ještě je?"
Bohyně pokrčila rameny. "Jediné bezpečné místo a vím jenom o Thanatovi, že tu je. Jestli se tu ještě někdo skrývá, tak jsem na nikoho dalšího nenarazila. Tohle místo je obrovské a nebýt storukých, tak jsme ztracení všichni."

Dávalo to smysl. Jejich úkolem bylo tohle místo strážit, a pokud by se nevyznali v chodbách, neplnili by svou funkci dobře. "Víš kud..." než jsem stačila doříct, Apollón zařval moje jméno tak nahlas a ani jsem nestačila sebou škubnout, protože vystřelil z Afroditina klína a jeho váha mě strhla k zemi. Na to, jak hubeně vypadal, měl sílu. Svíral mě jako klíště a neustále opakoval: "Měla jsi pravdu." Sem tam řekl něco, u čeho jsem měla pocit, že někomu odpovídá.

Podívala jsem se na Afroditu, která si přiklekla a hladila mého bratra po zádech. "Přišel o rozum. Jednoho dne prostě přestal být sám sebou," odpověděla na nevyřčenou otázku.
Já bych byla strašně ráda, kdyby ho někdo přiměl, aby mě pustil.

Mezitím temnota v propasti obživla. Vypadalo to jako hladina vody, do které se opírá vítr a tvoří vlny. Šlo to poznat pohledem na protější stěnu, kde se černota vlnila, klesala a stoupala. Připomínalo to rozpálený dehet jenom bez toho smradu a horka. Jako jediná si toho mohla všimnout Athéna, jelikož nikdo jejím směrem neupínal pozornost.

Pro Athénu
 
*Árés* Alexander Rubin - 31. května 2019 22:17
vishous_by_morgaine1d5eslvl7250.jpg

Tartaros - zachráněni?


Spousta Áček - Artemis, Athéna, Afrodita a Apollón

Stále jsem měl před očima ty obrovské oči. Hladově mně pozorovali, nebo aspoň to tak na mně působilo. Cítil jsem doteky tisíce rukou, které mně zkoumali jako nějaký flák masa, jestli jsem dobrý nebo si dotyčný se mnou zkazí chuť. Chtěl jsem jim utéct, ale nemohl jsem. Drželi mě pevně a veškeré vzpírání bylo zbytečné, pouze mně to připravilo o energii, které jsem měl pramálo.
Připadalo mi, že padám do úst té příšery a ta mě s chutí začne žvýkat. Chtělo se mi křičet, ale k ničemu by to nebylo.

A pak najednou ležím na tvrdé zemi, slyším půvabný hlas mé milé jak volá mé jméno a cítím doteky na své tváři.
Chvíli mi trvá než se mi podaří otevřít s obtížemi oči. Bolí mně celé tělo.
Když se mi podaří zaostřit vidím před sebou svou milovanou.
Je to ona nebo iluze? Zase se mně toto místo snaží dostat? Chvíli na ní mlčky hledím. Je stále tak neskutečně nádherná a ty její oči. A její dokonalost teď vylepšuje světlo, které z ní vychází.
Notnou chvíli nic nedělám a užívám si pohled na ní, než se jako pokaždé, když jsem si ji představoval, rozhodnu dotknout. Nerozplyne se. Stále tu je a je hmatatelná.
”Artemis? Jsi to opravdu ty?” I přesto v mém hlase je znatelné nevěřícnost její skutečnosti.
”Já… tys… tys pro mně přišla?” Zeptám se jí a na sucho polknu. Do očí se mi hrnou slzy radosti.
Chvíli mi trvá než mi dojde jedna věc a to, že jsem tu našel jejího bratra, který byl se mnou na té římse.
”Je tvůj brat v pořádku?” Zeptám se jí s neskrývanou starostí.
”Snažil jsem se ho chránit.” Dodám ještě a doufám, že se mi to podařilo.

 
Athéna *Annabeth Ness* - 31. května 2019 10:36
karlieklossbeautyamfargala20134153.jpg

Dulce et decorum est pro patria mori
~AAAA... aaaaaa?~[/i]



Nemůžu si pomoct, ale chvíli trávím tím, že si prohlížím bohyni lásky a přemýšlím, jestli byla vždycky tak nesnesitelná a nebo jsem za ty roky života s lidmi ztratila něco z trpělivosti. Situace, ve které jsme se momentálně nacházely tomu také příliš nepomáhala. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a nechala plavat jakékoliv poznámky. Budeme mít dost času se poštěkat až bude Árés v bezpečí nohama na zemi.
Něco na Artemis se mi nezdálo. Nevím co, ale...
No, možná už z tohohle místa blázním.

"Vážně se mi to celé nelíbí," řekla jsem Artemis, když nám Afrodita vysvětlila, o které bráně se mluví. No aspoň, že jsme nenakráčely rovnou do chřtánu Krona. Prozatím.

Jenže to už šlo všechno ráz na ráz, tak, jak to bývá. Obrátila jsem oči v sloup, aniž bych Afroditě podotkla něco od plic a místo toho se soustředila na magický kus provazu v mých rukách. Lano se samo rozmotalo, což by mě nejspíš neměla překvapovat - ale překvapilo - a poté doslova zaútočilo na dvojici, kterou jsme se pokoušely zachránit. Nevím co přesně se stalo, snad jim prudkost se kterou se za nimi záchrana vydala podrazila nohy, snad to bylo něco jiného, tak či onak než jsme se nadály, oba zmizeli. Naštěstí jsme všechny cítily tíhu jejich těl, která se podstatně zhoršila, když Afrodita pustila lano.
"Buď ráda, že jen nehet." zamručela jsem spíše pro sebe, než jako poznámku k ní a trochu zafuněla, snažíc se udržet lano v rukou. "Neboj, ona ti to ráda připomene." Opáčila jsem spiklenecky k Artemis, ráda, že tu nejsem s Afroditou sama. Nebo hůř - úplně sama.

Tahaly jsme skoro věčnost, ale konečně se nám povedlo oba muže zachránit. A nebo ne? Vyměnila jsem si s Artemis pohled. Nevím, co temnota v Tartaru dokáže, ačkoliv si to samozřejmě dokážu docela živě představit.
Když se mě Afrodita zeptala, zda bude Apollón v pořádku, rozhodla jsem s k němu posadit, stejně jako ona, a natáhla se, abych zjistila, jaký má pulz - jestli vůbec žádný - doufajíc, že Artemis udělá to samé u Área.
"Je naživu," informovala jsem, když jsem se ujistila, že pravidelné tepání není jenom kapilára v mém ukazováku. Srdce mu bilo jako zvon. "A víc... v tuhle chvíli nedokážu říct."
Podívala jsem se na Artemis, otázku v očích - jak je na tom on?
 
Artemis *Alyss Ellery* - 30. května 2019 09:00
artemis_alyss28072.jpg
Malaka!!!
~Athéna, Áres + Apollón, Afrodita~

Málem jsem se zajíkla, jak se lano prudce svěsilo a Áres i můj bratr zmizeli v nicotě. Já jsem málem zahučela do nicoty taky, ale naštěstí obou bohyň se mi podařilo udržet alespoň na okraji. Bohyně lásky úpěnlivě zasténala a pustila lano, čímž se tíha o něco zvýšila.
"To nemyslíš vážně!!" zavrčela jsem na ni.
"Co?" podívala se na mě nechápavě. "Zlomila jsem si u toho nehet."
Na chvíli jsem zavřela oči, a kdybych nemusela držet lano spolu s Athénou, nejspíš bych zařvala frázi 'This is Sparta!' a skopla ji do propasti.
"Zapomněla jsem, jak umí být otravná," šeptla jsem k Athéně.

Dál už nebylo co dodávat. Musely jsme tahat a postupně jsme dostávaly dva bohy opět mezi živé. Na chvíli jsem měla pocit, jako bych něco zahlédla. Lehce to se mnou otřáslo, ale nepovolovala jsem. Vytahování trvalo skoro věčnost, když konečně jsme s Athénou oba bohy přetáhly přes okraj a odtáhly je do bezpečí. Nastal pocit naprostého zmatení. Nevěděla jsem, ke komu dřív skočit. K Áreovi nebo k Apollónovi? Ti se mezitím začali probírat a lano konečně povolilo a jako had se smotalo. Afrodita jej vzala a opět ji zmizelo neznámo kam.

Afrodita to vyřešila za mě, protože padla na kolena vedle mého bratra. Chvíli jsem se na ni zmateně dívala, ale usoudila jsem, že bude lepší se soustředit na Área. Klekla jsem si vedle něj a prsty mu přejela po tváři, zanechávajíc mu na kůži pomalu mizící zářivé proužky. "Áree?" naklonila jsem se k němu. Cítila jsem, jak mám knedlík v krku a hejno motýlů v břiše. Úžasná kombinace.

"Bude v pořádku?" zeptala se plačtivě bohyně lásky. Bratrova hlava ležela v jejím klíně. "Athéno, řekni že ano!"
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.14407896995544 sekund

na začátek stránky