Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Grál bohů

Příspěvků: 1351


Hraje se Denně INFORMACE  Vypravěč Yuki Sumire je offlineYuki Sumire
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Váli *Valerius Liarsson* je offline, naposledy online byla 26. února 2019 18:58Váli *Valerius Liarsson*
 Postava Sigyn *Sebille Moretti* je offline, naposledy online byla 06. dubna 2020 16:55Sigyn *Sebille Moretti*
 Postava *Árés* Alexander Rubin je offline, naposledy online byla 09. dubna 2020 18:16 *Árés* Alexander Rubin
 Postava Loki *Thomas Hiddleston* je offline, naposledy online byla 08. dubna 2020 20:09Loki *Thomas Hiddleston*
 Postava Seth *Sebastian Light* je offline, naposledy online byla 16. února 2019 16:39Seth *Sebastian Light*
 Postava Hádes *Gerallt Jernigan* je onlineHádes *Gerallt Jernigan*
 Postava Ma`at *Orora Nafré* je offline, naposledy online byla 03. července 2019 19:06Ma`at *Orora Nafré*
 Postava Artemis *Alyss Ellery* je offline, naposledy online byla 08. dubna 2020 20:09Artemis *Alyss Ellery*
 Postava Thór *Chris Hemsworth* je offline, naposledy online byla 07. dubna 2020 22:17Thór *Chris Hemsworth*
 Postava Fortuna *Lucky Dubois* je offline, naposledy online byla 30. srpna 2017 19:24Fortuna *Lucky Dubois*
 Postava Athéna *Annabeth Ness* je offline, naposledy online byla 15. února 2020 9:26Athéna *Annabeth Ness*
 Postava Sif *Sofia Garner* je offline, naposledy online byla 08. dubna 2020 20:09Sif *Sofia Garner*
 Postava Dionýsos *Otec Dennison* je offline, naposledy online byla 09. dubna 2020 18:16Dionýsos *Otec Dennison*
 
Snový průvodce - 08. srpna 2018 17:21
gral_bohu7694.jpg
Jako Simmonsová a Fitz
~Áres~


Jediné, co ti odpoví, je ozvěna tvého hlasu. Vrátí se k tobě z několika stran, což ti dává pocit, že se chodby kolem tebe musí táhnout do nekonečna. Dokonce nevnímáš čas. Tartar byl a je tajemstvím pro samotné bohy. Ti, kdož tu byli kvůli trestu, nikdy s nikým už nepromluvili nebo to prostě jen vzdali. I když by měl být Tartar přeplněnými roztodivnými bytostmi, tak to byla velmi velká náhoda, že jsi narazil na storukého. Sloužili Diovi jako strážci Tartaru, takže pro tebe nepředstavovali hrozbu. Potíž byla v tom, že jejich účelem bylo hlídat, aby se nikdo nedostal ven.

Vydat se nějakým směrem a doufat, že narazíš na živou duši, bylo jako hledat jehlu v kupce sena. I tak bylo dobré si udržovat jistou obezřetnost, protože na takového stohlavého Týfóna jsi narazit nechtěl, který zde byl uvězněn od své poslední porážky.

A tak jsi bloudil Tartarem, nenarazivše na nic či nikoho, co by ti nějak pomohlo opustit toto pusté místo. Když už sis myslel, že tě jakýsi zvuk vede k cíli, zahradila ti cestu kamenná zeď. Nebyla ti zima, ale ani teplo. Neměl jsi hlad, ale zároveň jsi toužil se zakousnout do pořádného fláku masa. Chtělo se ti spát, ale oči jsi zamhouřit nedokázal. Dokonce i potřeba dýchat zde byla najednou vyšší než jak ve smrtelném světě. Chtěl jsi bojovat a přitom nemohl. Tvé rány do zdí ti nepřinášely žádné ukojení. Tartar bylo místo plného utrpení. Zároveň nabízelo i nenabízelo tužby vězněného.

Čím déle jsi zde byl, přidávaly se k utrpení vidiny. Několikrát jsi zahlédl rudou kštici své milované a bláhově jsi za ní běžel, ale nikdy nedohnal. Najít cestu ven bylo nemožné, protože každá brána, kterou jsi měl na dohled, se ani o píď nepřiblížila. Jako bys neustále chodil na jednom místě, přitom tě bolely nohy z dlouhých cest.

Najednou jsi měl pocit, že tu nejsi jen pár dní, ale celé měsíce, roky. Neslyšet hlas druhé osoby bylo ke zbláznění. Začal sis povídat sám se sebou. Představovat si svou krásku, jak stojí vedle tebe. Možná jsi ji dokonce viděl, jak se na tebe usmívá, dívá se na tebe svýma šedivýma očima, ale jakmile jsi k ní natáhl ruku, zmizela v rudém oparu.

Zmožený a unavený sis sedl na prašnou podlahu. Prach se na tebe lepil a tvořila tmavě šedivou krustu. Svou barvu kůže jsi dávno zapomněl. Nikde nebyla voda, kterou by ses mohl opláchnout. Nejlepší by bylo, kdyby ses mohl vyspat. Škoda jen, že to nebylo možné.

Zrovna, když jsi přemítal nad tím, jak se jmenuješ, se ozvaly těžké kroky. Padesát hlav a sto rukou. Tentokrát se tvor zastavil a všech padesát párů očí mířilo k tobě. Byl to divný pocit. Pak se hekatoncheir otočil. Z jeho zad trčela spousta rukou. Některé z nich naznačovaly, ať jej následuješ. Čekal, jak zareaguješ.

 
Athéna *Annabeth Ness* - 08. srpna 2018 11:50
karlieklossbeautyamfargala20134153.jpg

Vae victis


~ A, A a zmizelé A ~



Boj mi připomněl válečnou vřavu dob minulých, chřest mečů a svist kopí, které provázelo horké sluneční světlo naší bývalé vlasti. Odvážní válečníci nasazující život v zlatě ideí, o které lidstvo za ty stovky let přišlo, svaly lesknoucí se potem, řev a úpění zraněných.
Artemis i já jsem své nepřátele zničily s lehkostí sobě vlastní, ne tak však bůh války.

Něco bylo špatně, to když se vlk začal měnit a skrz praskliny na jeho kůži se začalo objevovat světlo.
„Uteč!“ zavřískla jsem na Área, jakkoliv to bylo zbytečné. Moje přechytralé rady mu byly k ničemu, protože nebylo kam utéct. Ani čas nám nehrál do karet. Ozvalo se zadunění a mé vnitřnosti se sevřely nárazem, jako kdybych se postavila do cesty Hefaistově palici, se kterou koval zbroj bohů. Ze rtů mi uteklo zasténání a svět zčernal.

Když se vrátila přítomnost, s obtížemi jsem se vyškrábala na nohy. Artemis provolávala jméno boha války, ten ale s námi nebyl. Rozhlédla jsem se po místnosti. Andělé byli pryč.
„Myslíš si, že je…?“ nechala jsem myšlenku volně splynout ze rtů, abych Artemis nerozrušila zbytečnými detaily. Pokud jsem měla pravdu a bůh války nás skutečně opustil navždy, jak situace naznačovala, bude toho mít na talíři i tak dost. Narovnala jsem se.
„Někdo si tu s námi hraje, tohle nemohla být náhoda.“ ucedila jsem vztekle.
 
Váli *Valerius Liarsson* - 05. srpna 2018 20:57
valiko34786.jpg
Přesun do Norského chladu
- seveřani -

Na Thorova slova jsem sklapl jako poslušný pes. Vždycky byl můj vzor a jeho slovo pro mě bylo svaté, ale nemohu souhlasit s tím, že by nesl nějakou vinu zrovna on. Vždy jednal slušně a přátelsky, zatímco otec na něj plival jed. Kde Thor přišel dobrým úmyslem, s úlisností mého otce se střetl.
Avšak bůh hromu má pravdu, teď není prostor pro sváry. Má matka zmizela a my musíme též někam do bezpečí. Odsud matku tak jako tak nenajdem, neb z mého větření cítím, že neexistují jakékoli pachy pro stopování.
Tak tedy pouze na Lokiho slova zcvaknu zuby a nechám ať se s Thorem domluví na nějakém plánu, jak odsud pryč.
Asi jako jediný se neleknu velkého zvířete za námi. Cítím jeho pach od chvíle kdy se objevil poblíž ale škodolibě se bavím reakcemi dalších bohů.
V duchu se zaraduji, když Thor naviguje Garmra do Norska.
U Odinova oka, děkuji!
To vedro už bylo nesnesitelné.

Norský vzduch je velmi příjemný a vítám ho s vnitřním nadšením jásajícího štěněte. Dokonce jsem se i přes chmurnost celé situace musel kratičce pousmát, neb se zde cítím daleko víc doma. Osten u srdce bodnul a já na chvíli zavřel oči, abych v černé cloně za víčky spatřil na okamžik záblesk světle zrzavých vlasů.
Oklepu se a následuji zbytek skupiny do chatky, kam nás Thor uvede. Je to krásné místo a vůbec bych se nebránil podobnému sídlu ve svém vlastnictví.

Náš hostitel zmizí s egypťankou a tím mám jedinečný okamžik prohlédnout si krom interiéru také členy své rodiny. Výrazu v otcově tváři nevěřím, ať tam vidím cokoli. Nárvi křičí zármutkem a i mě se svírá srdce, když ho tak vidím. Bohužel vím, že na jeho neveselosti nesu nemalý díl viny a vůbec celá moje přítomnost mu nedělá dobře. Možná jsem sem neměl chodit.
Co jsem k sakru čekal?
Připadám si jak Tyr, jenž strčil ruku do Fenrirovi tlamy...
Myslel jsem, že... co? Mi skočí kolem krku a vše bude odpuštěno? Bláhovost. Zabil jsem ho. To je něco, za co mohu nenávidět jen sám sebe... Ale, kdyby mě otec nesplodil...
Při pohledu na Hel musím zhodnotit, že jí trochu závidím dětskou bezstarostnost. Jen mi vrtá hlavou jak že se jí to vlastně stalo. Přece vím, že je starší, než já. Měla by být.

Během mého zamyšlení Nárvi předal Hel otci a vydal se ven. Povzdechnu si, protože předběhl můj úmysl a teď mám tak akorát vnitřní dilema. Rád bych za ním šel a vyjasnil si, že mu neublížím, řekl mu, že ho mám rád a těší mě, že ho vidím živého, ale... Obávám se, že by to nedopadlo dobře. Nejspíš by mě poslal do háje, nebo kdo ví co... Nechci ho děsit. Hlodá ve mě strach a nervozita, což bych rád zahnal cigaretou... Jenže to bych musel jít ven.
Aaaaarrrrgh!
Na venek se tvářím zachmuřeně a zvažuji možnosti. Ne, nejspíš za Nárvim nepůjdu. Rozhodně ne hned. Chci mu dát prostor, aby se nejdříve přesvědčil, že jsem v pořádku a mám to pod kontrolou.
Musím být pod kontrolou.
Žádné záminky pro to, aby se musel bát toho, že na něj znovu zaútočí vlk. Jediné, co udělám je, že se přesunu k oknu a letmo z něj pohlédnu, jen abych viděl zda ho zahlédnu. Nezůstávám tam, abych nebyl viděn a raději se opřu o zeď vedle, směrem ke kuchyňce.

Ve chvíli, kdy Thor ukazal, že má nějaký alkohol, tak zkusmo natáhnu ruku, jestli se podělí. (Za předpokladu, že do kuchyňky vidím.)
Mlčky si vytáhnu cigaretu a začnu si s ní pohrávat v prstech, vyčkávajíc jak se "dospělí" dohodnou, neb cítím, že první Thorova slova budou směřovaná na otce.
Nepletu se, ovšem Thor nečekaně neříká nic o hledání matky, ale posílá otce za bratrem. Zježí se mi chluby za krkem, při představě, že by mohl ten úlisný had nějak obrátit bratra proti mě. Stačí mu pár medových slov, Nárvi k němu vždycky vzhlížel, takže je to vlastně předem prohraný boj, ať bych zasáhl nebo ne.
Ať devití světům nyní vládne kdokoli, prosím, nedej bratrovi zapomenout na to, co mezi námi bývalo a co prohřešky našeho otce potrhaly.
S tou vnitřní modlitbou kamsi, nechám otce jít a po krátkém zavření očí nechávám svůj pohled stočený do země, dokud se za ním nezavřou dveře. Hlas Thora mě přiměje zvednout oči jeho směrem.
"Ne... To nebylo."
Odpovím suše a můj hlas zní cize a staře i mě samotnému. Odrazím se od zdi a natočím se víc k oknu se snahou vidět ven a nebýt viděn. Pokud dvojici venku uvidím, rád bych alepsoň z gest vypozoroval, o čem se tak mohou bavit. Nejsem si jist na kolik funkční budou mé vlčí uši přes zeď, dveře a případnou vzdálenost, ale i tak je též zkusím napnout, jestli nějaký útržek něčeho nezaznamenám.
O to složitější je pro mě vnímání Thora, ale zatím zvládám a věřím, že zvládat budu.
"Jo... Forsetiho."
Pokračuji dál stroze. Vím, bývávál jsme výřečnější, ale to ty roky ve vlčím kožichu ze mě udělali nemluvu.
"Co se stalo Hel?"
Projevím zájem o ne úplně vlastní sestru, jakoby jen tak mimochodem a bez jakýchkoli známek o tom, že se zajímám upřímně.

Na okamžik odvrátím pohled od okna abych zvedl cigaretu v levačce.
"Můžu? Nebo mě vyženeš ven? ... Případně, stačilo by otevřené okno?"
Potřebou si zapálit už se lehce koušu do rtu. Přesně v takové chvíli si uvědomuji svou závislost a neveselost v tom, že krabička není nekonečná. Podle toho, jak mi druhý bůh odpoví si buď zapálím dle instrukcí, nebo cigaretu zase vrátím na její místo a ohlédnu se po něčem, čím bych zaměstnal prsty místo toho.
 
*Árés* Alexander Rubin - 05. srpna 2018 01:38
vishous_by_morgaine1d5eslvl7250.jpg

Tartaros - Jsme asi prokletí, Artí.


Team A se na nějakou dobu rozpadl

Obrázek

Ničilo mne jí takto vidět - víc než samotná vlčí čelist, která drtila mou paži - a zároveň mne to nehorázně rozčilovalo, že to všechno musí skončit a to ve chvíli, kdy jsem si svým způsobem potvrdil, že ke mně něco cítí a není to jen tak.
Kéž bychom měli více času. Byla poslední má myšlenka, která směřovala jí.
Kdo ví, co teď bude? Nikdy jsem se takhle daleko nedostal. K úplné konečné. Co to vlastně znamená? Hádám, že se to dozvím.
Zavřel jsem oči a na sucho polkl. Už jsem se nemohl dál dívat. Nemohl jsem nic.

***

”Vstávat, ospalče.” Pronesla sladce a její vlasy mne lechtaly na tváři, jak se nade mnou skláněla. Otevřel jsem opatrně jedno oko, ve snaze, aby nic nezaregistrovala. Což uznávám, že bylo těžké, když se jednalo o bohyni měsíce a hlavně lovu.
”Nehraj to na mně. Já vím, že jsi vzhůru.” Začala se smát. Nemohl jsem si pomoct a otevřel jsem oči, jen abych viděl její dokonalý úsměv, který mne pokaždé dostával. Hádám, že to byl jeden z důvodů, díky kterému jsem se do ní zamiloval.
”Dostala si mně.” Pronesl jsem a také se usmíval od ucha k uchu. Nešlo to jinak. Natáhl jsem se k ní pro polibek a stáhl jí přitom velice opatrně blíž k sobě. Miloval jsem blízkost jejího těla vedle toho svého a nesnášel, když jsme se museli od sebe vzdálit. Nikdy bych nevěřil, že se něco takového, někomu jako jsem já, stane. Že se opět šíleně zamiluji a to obzvláště do ní. Stala se pro mne součástím mně, něco bez čeho nemůžu fungovat. Zabíjel bych pro ni, dýchám pro ni a udělám vše, co jí na očích vidím. A to vše jen, abych viděl ten její úsměv.
Na chvíli se od ní odtáhnu a prohlížím si jí. Utápím se v jejich očích, ve kterých jsem se už dávno ztratil a nepřeji si být znova nalezen.
Nikdy jsem nevěřil, že bych někdy mohl být tak šťastný a přeci jen se to děje… Nebo ne? Někde ve mně křičí tichý hlásek, který se mi snaží něco říct. Něco, co však nechci slyšet. Kdo by také chtěl opustit naprostou dokonalost?
”Už jsem ti říkal, že jsi úžasná?” Zeptám se jí po chvíli ticha. Nikdy bych nevěřil, že existuje někdo, s kým si ono ticho užívám.
Na malou chvíli se tváří, že usilovně přemýšlí.
”Ne, dneska si mi to ještě neřekl.” Vysloví a na tváři jí hraje lišácký výraz.
”Jsi úžasná…” Zarazím se, když pohlédnu na její bříško, u kterého se už ta skvělá zpráva nedá utajit.. ”... pardon, jste úžasné.” Snažím se jí pohladit po bříšku, ale z ničeho nic se místnost ve které se nacházíme začne rozpadat a ona poté zmizí. Chci křičet zoufalstvím. Ale z mých úst nevychází nic. A nakonec nastane černočerná tma.
Cítím podivnou bolest.
A nemám nejmenší tušení, co se to se mnou děje.

***

Artemis. To je moje první myšlenka, která mě napadne, jen co procitnu. Zamávala s mým životem.
Až poté si uvědomím, že ona podivná bolest vychází z pravé dlaně.
Do andělské prdele, co se to sakra stalo?
A pak přijdou ta slova, jako vysvětlení, proč vlastně vnímám a cítím… proč nejsem ztracen.
Takový paradox, že bych měl vlastně poděkovat strýci jsem opravdu nečekal. Nutí to až zoufale se smát. Což také udělám a je mi jedno, že jsem tak o sobě dal všemu možnému číhajícímu nebezpečí o sobě najevo.
Dění poté, bylo poněkud zajímavé. To zkoumání, kde se vlastně nacházím a uvědomování si vlastního těla, vlastní nahoty. Připadám si trochu jako batole. Obzvláště, když se začnu dusit.
Být nahý mi na jednu stranu nevadí. Na tu druhou mne to lehce znervózňuje v tom, že nejsem žádným způsobem ozbrojen. Zpohodlněl jsem, jen co je pravda.

Asi bych přemýšlel dál, kde se stala chyba, že jsem ocenil komfort, který lidé nabízejí, kdyby se k mým uším nedostal dusot nohou a další podivné zvuky, které jasně značily, že tu nejsem sám.
Oči mi začaly pomalu sloužit, což bylo malé vítězství. A já tak mohl zjišťovat, jak moc v prdeli jsem… Abych se dozvěděl, že nejsem svým způsobem zas tak daleko od pravdy, jen se to jmenuje jinak a to Tartar.
Bytost, díky které jsem si vlastně uvědomil své umístění, si mě všimne.
Už jsem se chystal vymýšlet způsob, jak se bránit… žádný mne však nenapadl. Krom toho si hrát na vačici a tvářit se mrtvě. Což nevím, jak by mne s takovou prošlo. Opět jsem měl trochu toho štěstí a nic takového se nekonalo. Prozatím...
Skvěle a jak se dostanu odsud? Povzdechnu si.
Nechápejte mne špatně. Jsem naprosto rád, že jsem. Má existence je jaksi nesmazána a to paradoxně mohu poděkovat za tyto dary nikomu jinému než strýci. Nicméně být v Tartaru není zrovna výhra. Nemluvě o tom, že mne poněkud začíná děsit i představa, že o mne strýc možná ani v nejmenším neví.
A chudák, Artemis, si myslí, že je po mně. Ta představa se mi ani v nejmenším nelíbí.
Co teď dělat? Chtělo by to nějaké oblečení.
”Hej, halo. Je tu někdo, kdo umí mluvit. Jsem tu v míru, jen bych si rád pokecal.” Promluvil jsem poměrně nahlas a asi jsem se totálně zbláznil, jinak asi nedokážu pojmenovat, to co právě dělám.
Jenže já se odsud musím nějak dostat. Najít Artemis a udělat vše pro to, aby se mi ten sen stal realitou.
 
Thór *Chris Hemsworth* - 30. července 2018 14:39
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

U břehů jezera




Nevím co bych si počal když by se tu Garmr neukázal. Utíkat před těma podělanýma opeřencema a ještě dávat pozor na dvě děti.. to opravdu není nic pro mně. Nebo aspoň nebývalo. Sevřu egypťanku v náruči, naposledy se rozhlédnu kolem a pak následuji ostatní do průchodu, který vytvořil "náš" pes. Jako první mně do nosu praští studený, chladivý vzduch. "Domove, sladký domove..." K mému domovu má tohle místo velmi daleko, ale je to v jedné ze zemí která by s ním aspoň trochu souvisela.

Otevřu dveře a vejdu dovnitř. "Chovejte se jako doma.." Řeknu tak nějak pro všechny. Sám mířím do "ložnice", kde opráším peřinu a položím pak Matet na postel. Přikryji jí a nechám ji odpočívat. Dojdu do kuchyňky a otevřu lednici. Moc toho v ní není, ale nevadí. Vytáhnu lahev s čirou tekutinou a pořádně se napiju. Vodka. Není dle mého tak dobrá jako pořádná medovina, ale i tak je to dobrý pití. Cvaknu si ještě jednou a lahev vrátím tam, odkud sem ji vzal.

Z římsy nad krbem vezmu sirky a rozdělám oheň. Raději takhle postaru, magii tu používat nebudu. Počkám až se trošku rozhoří a přidám pár polínek. Vstanu a dojdu k Lokimu. "Budeme si muset promluvit. Je toho dost co bych rád probral... Teď by jsi však měl jít za Nárvim". Řeknu mu zcela vážně a s milým úsměvem kouknu na malou dívenku. "Nemám já hezčí vlasy než tatínek?" Ušklíbnu se a pokud by to nevadilo, tak si Helu vezmu k sobě.

Nechám Lokiho aby šel a sám se posadím na gauč. Pokud bude malá chtít, může mi vlasy cuchat jak se jí zlíbí. Stejně mám v plánu změnu účesu. "Tak.. Předpokládám že ani pro tebe to nebylo po tom všem lehké... Kromě nás, nepotkal jsi ještě někoho jiného?" Pronesu k Válimu. Samozřejmě mám na mysli další bohy z našeho domova. Pomoc by se určitě hodila, ale nepředpokládám že tomu tak bude.
 
Snový průvodce - 26. července 2018 10:30
gral_bohu7694.jpg

Pes s vestavěnou GPS
~Thór, Váli, Loki + NPC Nárvi a Matet~
Místo: Jezero Mjøsa v Norsku

Stačilo si pouze představit, kam chtěl Thór ostatní vzít a Garmr to věděl přesně. Slova byla zbytečná, ale to je už zlozvyk, který bohové převzali od smrtelníků. Slova přiřazují věcem skutečnost. Jména pak samotnou existenci. Představte si, že byste neměli jméno a prostě jen byli. Beze jména jste to vůbec vy? A bohové lpěli na jméně ještě více než smrtelní. Pokud bylo zapomenuto jejich jméno, byli zapomenuti i oni samotní.

Březen je pro severní země stále ještě velmi chladný. Díky velikosti jezera voda jen tak nezamrzá. Většina ploch na pobřeží je zemědělská a najít místo, kde by se dalo schovat před světem je v případě jezera téměř nemožná. Na východní straně se rozprostírá město Hamar a na západní Gjøvik. Celé jezero je obehnáno více proudovou silnicí, která propojuje větší města kolem něj. Nicméně chatka se nachází na druhé straně naproti jižnímu břehu, kde se dá čekat více soukromí.

Po událostech, které se udály, všichni potřebujete na chvíli spočinout. Navíc nad vámi stále viselo zmizení Sigyn. Nárvi přešel k Lokimu a beze slova mu předal Helu, která svého otce okamžitě začala tahat za vlasy. Oči ji zářily nadšením, ale to byla jediná. Chlapec měl v očích bolest a smutek. Byl tak blízko, aby se shledal s oběma rodiči a někdo nebo něco mu toto potěšení nedopřálo.
"Půjdu se projít," oznámil téměř neslyšně a vyšel ven z chajdy.

Zastavil se u břehu. Přitom odkopl kámen do útrob ledové vody. Tohle místo bylo svým způsobem velmi utěšující. Když se více zaposlouchal, slyšel, jak k němu vítr donáší zvuky motorů aut brázdících silnici. Kolem chaty, tak v okruhu sta metrů, se uzavíral hustý les. Měl chuť do něj vběhnout a ztratit se. Život není prostě fér.

 
Snový průvodce - 24. července 2018 11:56
gral_bohu7694.jpg

To není konec
~Áres~

Tvoje rusovlasá bohyně k tobě běžela, křičela tvé jméno, natahovala k tobě ruku. Konečně si vzpomněla a ty nedostaneš možnost ji pořádně obejmout. Zahlédl jsi třpytící se slzy odlétající z její tváře. Bolest, kterou ti způsobovala vlčí čelist nebyla nic ve srovnání s tím, jak tě to bolelo uvnitř. Bohyně tě zlomila. Zlomila tvého válečného ducha. Zabíjel bys pro ni, ničil bys pro ni a mstil se pouze pro ni. Na ničem jiném nezáleželo. Jenom na bohyni měsíce a lovu.

Slyšel jsi ve své hlavě slova. Bodala jako dvě nabroušené dýky. Slyšel jsi, jak je křičí dva hlasy, a sám jsi věděl, že tohle je konec. Oni tě pouze nezabijou, ale vymažou celou tvou existenci. Zmizíš, rozplyneš se v neznámu. Kde mají bohové své místo, když skončí? Je po tom vůbec něco nebo nastane jenom tma. Všechny myšlenky a vzpomínky se rozplynou. Temnota se na tebe bude lepit se všech stran a přestaneš vnímat sám sebe. Bude... nic.

Zavřel jsi oči, protože záře byla nesnesitelná. A možná to tak bylo lepší. Nemusel jsi sledovat, jak vlkovo tělo nejprve implodovalo a stáhlo tě sebou. Bolest? Ta už neexistovala. Neměl jsi ponětí, co se pak stalo. Že nastala následná exploze, odhodila obě bohyně a smetla i posledního anděla. Tebe už nic nemuselo zajímat.

***

Bolest. Palčivá bolest až moc podobající se sekáčku na maso, jehož ostří se opakovaně zarývalo do tvé pravé dlaně. Neměla by neexistence vypadat jinak? Žádná bolest, žádný pocit, prostě nic? Ale tohle kurva bolelo. Hlavou ti probleskla slova: 'Omlouvám se, synovče, ale potřebuju mít jistotu, že se pak neodvrátíš od toho, cos slíbil...' Nedalo se dělat nic jiného, než se smát. Nahlas. Hodně nahlas. Ironie osudu. Jak se někdy říká.

Když jsi otevřel oči, neviděl jsi nejprve nic. Možná to nakonec nicota byla, ale bylo by v ní tak příjemné teplo? Nebo to byla zima? Těžko říct. Nicméně jsi cítil doteky vlastního tělo a taky jsi zjistil, že jsi nahý. Do nosu se ti dostal prach. Začal ses dusit, než jsi zjistil, že dýchat nemusíš.

Dusot těžkých nohou, podivné pleskání a brlblání. Kolem tebe proběhlo něco těžkého a neobratného div, že tě to nezašláplo. Konečně jsi začal rozeznávat to málo světla, které se kolem tebe vyskytovalo. Zjistil jsi, že to vydávají žíly rostoucí ve zdech připomínající ztuhlou lávu. To, co kolem tebe proběhlo a teď bylo někde před tebou, nejevilo o tebe nejmenší zájem. Když ses podíval tím směrem, nedokázal jsi rozpoznat, co to je. Připomínalo ti to podivně listnatou palmu. Najednou se to otočilo k tobě. Znovu se ozvalo brblání. Chvíli sis myslel, že to na tebe skočí, ale místo toho to jenom prošlo a zmizelo v temnotě. V tu chvíli sis uvědomil, co to bylo a kde vlastně jsi. To stvoření jsi znal až příliš dobře. Hekationcheir neboli storuký a velmi dobře jsi věděl, kde se nacházejí. V Tartaru.

A opět se ti začala ozývat palčivá bolest na dlani. Vzpomněl sis, jak ti Hádes podával ruku a označil si tě. Nakonec to asi nebylo špatné, ale otázkou bylo, jak moc velké pouto mezi tebou a Hádem vzniklo. A věděl vůbec, že jsi tady?

 
Artemis *Alyss Ellery* - 24. července 2018 11:17
artemis_alyss28072.jpg
Andělé v pekle
~Triple A~

Stalo se toho nějak moc najednou. Rozeběhla jsem se a v polovině vzdálenosti mezi mnou a Harielem jsem poklekla a zbytek jsem projela na kolenou. Normální člověk by začal ječet, že se mu škvaří kůže, já se natáhla rukou po granátu, který mi ten idiot odkopl úplně někam jinam. V duchu jsem prohodila snad všechny řecké nadávky, co znám.

Ze skluzu jsem přešla do kotoulu, takže jsem se andělovi dostala za záda. Jsem mršná mrška. Z polo lehu jsem natáhla tětivu i s vloženým šípem a vystřelila. Trefila jsem se přesně. Hrot se mu zaryl zezadu do temene hlavy. Nedokázal ani heknout a svalil se k zemi. Jeho bílá róba se barvila do ruda. Od těla mu začaly odlétat kousky podobné trhanému papíru a všude tam, kde se kousek oddělil, zůstala bílá záře. Nakonec zbyla jenom ta a i ta postupně zmizela. (Hod: 30 + bonusové body 6 = 36)

Podobná scéna probíhala i u Athény. Usmála jsem se jejím směrem. To se však nedalo říct o bohu války. Viděla jsem, jak zarazil ruku s granátem vlkovi do chřtánu a já se zmohla jen na krátké vydechnutí, když se mu ohromná čelist sevřela kolem paže, takže se nemohl uvolnit.

Vyskočila jsem na nohy a chtěla jsem mu běžet na pomoct, ale bylo pozdě. Stačil jeden pohled, abych pochopila, že to ví i on. Slyšela jsem se křičet Áreovo jméno a zároveň jsem měla pocit, že mám rty zavřené. Měla jsem pocit, že slyším slova. Slyšeli jsme je všichni, ale nejsilněji hučela Árovi v hlavě.
STÁHNU TĚ SEBOU!

A pak se mezi jeho zuby objevilo pronikavé světlo, které začalo vytryskávat z prasklin objevujících se na vlkově těle. To mu nemůže ublížit, říkala jsem si, ale něco bylo špatně. Tenhle anděl neumíral tak, jak ti ostatní. On... oba andělé obětovávali svou existenci, aby dostali i boha války.

V dalším okamžiku jsem pocítila vlnu, která do mě narazila silou rychle jedoucího naklaďáku. To samé potkalo i Athénu. Druhý náraz následoval do zad. Sjela jsem po stěně a zůstala ležet. Mou mysl zahalila černo černá tma.

*O několik minut později*

Otevřela jsem oči. Kdesi v dáli jsem slyšela zvuky šustění. Mohl to být Behemiel, ale když se můj zrak opět vyostřil, poznala jsem Athénu, které se právě sbírala na nohy. Rozhlédla jsem se po kobce.
"Áree?" špitla jsem. Doufala jsem, že mi odpoví, ale nic takového se nestalo. Byl pryč. I se všemi anděly.
 
Athéna *Annabeth Ness* - 21. července 2018 10:22
karlieklossbeautyamfargala20134153.jpg

Status moriendi

~ AAA ~



Říct, že se mi to příliš nepovedlo, bylo celkem podhodnocení situace. Když se mi granát vykutálel z prstů jako dětská hračka, nevěřícně jsem na něj civěla, neboť jsem nedokázala uvěřit vlastním očím. Své nejspíš udělala nervozita z vážnosti situace, nicméně to mě neomlouvalo. Možná to, že jsem byla donucena Área políbit.
No, dobrý. To se vážně povedlo.
Blýskla jsem po něm lítostivý pohled.

Ale ačkoliv to nemělo zamýšlený účinek, nějaký se přece jen dostavil. Artemis se probrala. Rozpálená vzteky jako kameny u jezera v letním horku vystřelila šíp po jednom z andělů. To je ale podle všeho nepřekvapilo na příliš dlouho, protože jeden z nich s jakýmsi absurdním andělským jménem se po mě vrhl i s MÝM kopím. Taková drzost!

"Tak pojď," vyzvala jsem anděla, zatímco jsem se na něj vrhla s holýma rukama. Pokud mají moji společníci čas si povídat, dobře pro ně, já se ovšem soustředila na boj s andělem.

Moje kopí bylo skutečně mou zbraní, na kterou jsem na rozdíl od něj byla zvyklá a věděla přesně, jak by se nemělo držet - tak, jak jí držel. Ne dost pevně v místě, kde se dalo snadno napadnout. Nebyl pro mne takový problém mu ho z rukou vykopnout a tím ho získat zpátky a probodnout mu hruď v místě, kde by člověku bilo srdce a ten nechutný opeřenec nejspíš schovával černou díru.

Teď tedy doufám, že jsem to s těmi hody pochopila správně - 62-32 = 30, čili je mrtvý, správně?

 
Thór *Chris Hemsworth* - 19. července 2018 20:40
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

CO DÁL?
Váli, Nárvi, Loki, Hela, Matet




Né, opravdu se mi to nelíbilo. Tohle všechno, ta situace ve které jsme. Kdo ví jak dlouho jsme byli na Helheimu. Vrátíme se a jsme pořád ve stejný kaši. Nedávám to na sobě znát, ale už toho začínám mít pomalu dost. I já mám své hranice toho co snesu. Co se Váliho týče, zdá se že za události v minulosti dává vinu Lokimu. Svým způsobem ho i chápu, ale teď na to opravdu není vhodná doba. "Bude to znít asi divně, ale né za všechno může on. V tomto případě by vina padala na hlavy mnoha, včetně mně". Řeknu ještě naposledy mladíkovi. Pak už skutečně vyrážíme za Lokim.

Ten jeho pokus o odstrčení mé ruky ignoruji, jedná teď bez rozmyslu, ale zcela chápu jak se teď cítí. Nalézt dlouho ztracené děti a zároveň přijít o svou milovanou, to musí být opravdu hrozné. Egypťanku sevřu v náručí a kouknu na Lokiho. "Rozumím tvé zlobě, opravdu. Ale nech si ji pro ty kteří si to zaslouží". Těžko najít slova kterými bych ho utišil. Snad bude myslet aspoň na Helu a ty dvě horké hlavy, co po sobě vrhající vraždící pohledy. Jeden problém po druhým.

Garmr? Zmateně kouknu na Helu. Jo, to psisko by se teď opravdu hodilo. Jenže najít ho není tak snadné jak se řekne. "Jo, za to můžu asi já.. Na Helheimu sem měl trochu potíže a tak nám tam Garmr pomohl. Bohužel byl při tom zraněn. Omlouvám se". Osvětlím aspoň trochu Lokimu. Ještě štěstí že se tam tenkrát objevil, nevím jak by se mně samotnému proti té stvůře dařilo. Najednou Hela znovu vykřikne a já se skoro leknu. Vidět z ničeho nic takovouhle bestii... ještě že je tu s námi.

"Rád vidím že jsi v pořádku chlupáči". Řeknu směrem k psovi. Trochu mně štve že nás jen tak nechal v té poušti, mohli jsme se spoustě věcí vyhnout. Ale budiž, na Helheimu nám všem zachránil život, nemám mu tedy co vyčítat. Znovu kouknu na Lokiho a přemýšlím. Kam se tedy vydat? Můj domek v Malibu? O tom budou vědět... Ani v Dánsku by to nemuselo bejt bezpečný... Už vím! Sice tam nebude signál a elektřina, ale na to teď kašlu. Hlavní je mít bezpečný úkryt a na to je tohle místo jako dělané. Fakt by mně překvapilo když by se tam objevil nějaký opeřenec.

Podívám se tedy na Garmra. "Jezero Mjøsa, v Norsku. Na jižní části je tam kousíček od břehu starší domek. Zkus nás dostat tam". Pokusím se vysvětlit psovi. Doufám že to zvládne. Určitě už byl na různých místech, dostat nás tam by tedy neměl být problém. Jedná se o takovou chatku, kterou sem před pár lety odkoupil. Kdysi tam přebývali rybáři, ale z té oblasti na jezeře prý už všechny ryby zmizeli. Což je tedy hloupost, sám sem tam bez větších problémů několik ryb chytl. odkaz, odkaz. Luxus nás tam nečeká, ale měli bychom mít klid.

Voda půjde ohřát a v krbu se rozdělá oheň. Je tam i jedna velká postel, u krbu gauč, malá kuchyňka, koupelnička se záchodem a venku loďka kdyby chtěl někdo třeba na jezero. Ideální místo na odpočinek. A proč že něco takového vůbec vlastním? Řekněme tomu třeba sentimentalita... I bůh hromu potřebuje jednou za čas místo kam se zašije a kde ho nikdo nebude rušit.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.13966393470764 sekund

na začátek stránky