Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Grál bohů
Družina
Postava Váli *Valerius Liarsson* je offline, naposledy online byla 26. února 2019 18:58Váli *Valerius Liarsson*
Postava Sigyn *Sebille Moretti* je offline, naposledy online byla 12. ledna 2021 21:02Sigyn *Sebille Moretti*
Postava *Árés* Alexander Rubin je offline, naposledy online byla 19. ledna 2021 20:04 *Árés* Alexander Rubin
Postava Loki *Thomas Hiddleston* je offline, naposledy online byla 30. prosince 2020 19:29Loki *Thomas Hiddleston*
Postava Seth *Sebastian Light* je offline, naposledy online byla 16. února 2019 16:39Seth *Sebastian Light*
Postava Hádes *Gerallt Jernigan* je offline, naposledy online byla 24. ledna 2021 9:27Hádes *Gerallt Jernigan*
Postava Ma`at *Orora Nafré* je offline, naposledy online byla 03. července 2019 19:06Ma`at *Orora Nafré*
Postava Artemis *Alyss Ellery* je offline, naposledy online byla 30. prosince 2020 19:29Artemis *Alyss Ellery*
Postava Thór *Chris Hemsworth* je offline, naposledy online byla 22. ledna 2021 18:57Thór *Chris Hemsworth*
Postava Fortuna *Lucky Dubois* je offline, naposledy online byla 30. srpna 2017 19:24Fortuna *Lucky Dubois*
Postava Athéna *Annabeth Ness* je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2020 13:40Athéna *Annabeth Ness*
Postava Sif *Sofia Garner* je offline, naposledy online byla 30. prosince 2020 19:29Sif *Sofia Garner*
Postava Dionýsos *Otec Dennison* je offline, naposledy online byla 19. ledna 2021 20:04Dionýsos *Otec Dennison*
Postava Kurent "Cal" je offline, naposledy online byla 30. prosince 2020 19:29Kurent "Cal"
| |||
 | Tartaros - místo, kde se zastavil čas nebo zrychlil? Afrodita  | ||
| |||
 | Nucená výprava ~Athéně + NPC Hádes~ Nebyla jsem zrovna známá svou trpělivostí. Dýchala jsem přerývaně a zlost se do mě zakusovala ostrými tesáky. Ani sám bůh Podsvětí netušil, co se stalo s Áreem. Ztratil svou existenci, pako. Ten se do Podsvětí nedostal. Na tom něco bylo. Pak neexistovala šance jej najít. Další věc byla ona službička, kterou Áres dlužil Hádovi a nyní se přenesla na mě. Teď mě pro změnu nakrknul bůh války. Uzavírat dohody s Hádem je vždy blbý nápad. Vždycky je v tom nějaké ale a drobným písmem popsáno. Hádes zvedl ruce v hraném míru. "Jak jsem řekl. Potřebuju najít Cerbera. To je cena za to, že jsem Áreovi dal informaci, kde se nacházíš," koukl na mě tím svým úlisným pohledem. Potlačila jsem nutkání mu obličej rozmáznout o podlahu. "A nyní, milá zlatá," lehce se pousmál, "toto břímě padlo na tvá bedra." Nedokázala jsem nic říct. Ne, že si Áres jenom chcípne. Ten idiot na mě přenese pomalu nesplnitelný úkol najít Cerbera. A kde ho mám jako kurva hledat? Jako by mi ten hnusný podlejzák četl myšlenky. "Znám místo, kde se toho můžete dozvědět o něco víc, nicméně já tam nejsem příliš vítán, ale ty," tentokrát ukázal na Athénu, "tebe tam budou vítat s otevřenou náručí. Na severozápad od Athén, dneska už jenom ruiny, nebo to tak alespoň vypadá. Říká ti to něco?" naznačil ve vzduchu otazník. Viděla jsem na Athéně, že jí to došlo. O jakém jiném místě mohl Hádes mluvit než od Delfách, kde se nacházelo orákulum. Věštírna. Tam, kde uctívali mého bratra Apollóna, Dionýsa a také Athénu. Nicméně s těmi ruinami měl pravdu. Zub času umí být nemilosrdný. "A jak se tam dostaneme?" zavrčela jsem, dávajíc ruce v kříž. Luk jsem nechala zmizet. "To nechte na mě. Maximálně vás dostanu do Athén a poskytnu další prostředky. Jak vidíte, na nalezení Cerbera mi velmi záleží." "A co když odmítneme?" zaťala jsem ruce v pěsť. Mlčel. Jen se lehce usmál. Nelíbilo se mi to a zároveň mě na dlani nepříjemně zasvědilo. Pochopila jsem. Zkurvysyn. | ||
| |||
 | Tartaros - Co by Athéna dělala?Team A se na nějakou dobu rozpadl  Opravdu jsem měl v úmyslu to vzdát? Opravdu jsem kráčel na porážku, jako nějaká ovce v stádě? Opravdu jsem přestal věřit na to, že bych opět mohl spatřit její tvář? Opravdu jsem skoro prohrál bitvu s tímto místem? Opravdu? Obávaný Bůh Války, najednou měl v úmyslu přestat bojovat? A pak jsme se dostali ke světlu, které pro mnohé značí naději a já si to konečně uvědomil. I já mám nakonec naději. Nemluvě o tom, jak mne do nosu udeřila ta vůně, kterou jsem tak velmi dobře poznával a skoro na ni zapomněl. Poté se ozval hlas. Bylo to tak neskutečné, slyšet po tak dlouhé době něčí hlas, krom toho svého. Nebo jsem mluvil pouze v myšlenkách? Nemám nejmenší tušení a je mi to naprosto ukradené. Jsem takový idiot. Nejraději bych si jednu pořádnou liskl za to, že jsem přemýšlel nad tím, že se nechám jen tak porazit bez boje. K čertu. Probouzel se ve mně vztek, který byl pouze vůči sám sobě. Takto hloupě se zachovat. Až poté jsem si všiml toho trůnu a ruka mne zasvrběla při vzpomínce na Háda, kterému bych asi ve finálem měl poděkovat. Nicméně byl tu někdo jiný, než strýc a bůh podsvětí. Thanatos. Mé oči se stejně jako ty jeho nerozzářily při pohledu na něj. Mlčel jsem a nechal jsem jej mluvit. A začal plánovat. Něco mi říkalo, že pokud se odsud chci dostat, tak na to musím jinak, než svým klasickým mlácení do nepřítele. Pokud se odsud budu chtít dostat, budu muset přemýšlet jinak. A to způsobem ala... Co by na mém místě udělala Athéna? Za normálních okolností bych mu nejraději vrazil pěstí, za to jeho pobavení nad tím jak vypadám. Uznávám, že jsem byl v této chvíli rád, že mě neviděla má krásná Artemis, protože by se nejspíše zhrozila. Rozhodl jsem se mlčet a zkoušel přitom analyzovat svou situaci, případně plánovat své možnosti útěku. Musí se odsud dát nějakým způsobem dostat. Když luskl prsty a objevilo se malé jezírko. Odolával jsem nutkání rozběhnout se a skočit do něj. Ani si nepamatuji, jaké to je dopřát si koupel. Zahnal jsem v sobě onu touhu a stále se tvářil stejně nasraně. Vlastně jsem s tím neměl sebemenší problém. Stále jsem byl nasraný na sebe, že jsem tak hloupě smýšlel. Kriticky jsem pohlédl na oblečení, které se nacházelo u břehu jezírka a poté pohlédl zpátky na něj. Neměl jsem v plánu mu udělat radost s tím, že bych se bez váhání smočil v jistě velmi příjemné vodě. Místo toho jsem založil ruce na hrudi a mlčenlivě na něj hleděl. Do doby, než jsem se nakonec rozhodl přeci jen smočit své tělo a dopřát mu onu koupel, kterou si tak dlouho dobu zasloužilo a byla mu odepřena. Sakra… a co teď? Nicméně, tak či onak… Až se odsud dostanu, tak asi budu muset své drahé sestřičce poděkovat. | ||
| |||
 | Vulpes non iterum capitur laqueo ~ AA...... a Hádes?~ Přikývla jsem, když se zmínila o své touze co nejrychleji zmizet. Bydlela jsem v Edinburghu dlouhé roky, nicméně i já jsem najednou toužila být od Anglie co nejdál. Jakmile jsem zjistila, že i tady si na nás Andělé dovolí nastražit past, necítím se bezpečně. Povzdechla jsem si. "U mě taky," upozornila jsem realisticky, ale ve skutečnosti jsem s ní souhlasila. Chtěla jsem si sbalit nějaké věci, než odtud navždy zmizím. A tak jsme společně vyšly z katakomb. Mlčela jsem, ponořená do vlastních myšlenek. I ty mé se držely Área, v duchu jsem zvažovala, jak je pravděpodobné, že přežil. Nikdy jsem neviděla nic podobného. Potřebovala bych přístup ke knihovně, nebo internetu, ale docela pochybuji, že by mi to nějak pomohlo. Pak Artemis promluvila. "S tím si nedělej starosti, mohlo se to stát komukoliv z nás." odpověděla jsem a usmála se. *** Bydlela jsem na koleji univerzity, protože tam byl podstatně nižší nájem, plus mi to poskytovalo jakosi anonymitu studentů. I když po tom, co na mě i tam zaútočili, jsem k soukromí byla poměrně skeptická. Byl to malý pokojík, ale dost veliký pro mé potřeby. Už jsem se chtěla omluvit za nepořádek, který mám na stole, když mě na něm upoutalo něco mnohem, mnohem horšího, než rozházené knihy a nedopitá flaška dietní coly. "Slez z toho stolu a popřemýšlím o tom," odpověděla jsem na jeho žádost, aniž bych měla v plánu dělat cokoliv. Věnovala jsem Artemis krátký zmatený pohled. Co tenhle zmetek tady dělá? "A my bychom ti měli věřit, protože...?" opáčila jsem kysele a udělala několik kroků dopředu, jako bych chtěla Artemis chránit, ačkoliv ona z nás by mu spíš nakopala zadek a jestli někdo potřeboval chránit, byl to Hádes, a nechala ve své ruce zhmotnit kopí. "Máme za sebou fakt dlouhý den, takže buď tak laskav a vyklop, co víš, nebo z tebe nadělám jehelníček." obvykle jsem byla klidné a rozumné sluníčko, ale dnešek mi začínal solidně hrát na nervy. Nejdřív najdu Artemis, pak se objeví Árés a nakonec tenhle frajer? Klid mého útočiště už mi teď chybí. "Tak dělej. Dochází mi trpělivost." zvedla jsem ostří k jeho krku. Kopí bylo naštěstí tak dlouhé, že jsem nemusela ani moc popocházet. Stačilo mi pár kroků. | ||
| |||
| Kdyby nebylo Athény ~Double A :'(~ Athénina slova oddálila mou rostoucí paniku a stesk, který se začínal dostavovat jako bolest, když si do paty zarazíte trn. Nechtěla jsem tomu věřit, ale obě jsme cítily, jak jeho já najednou bylo pryč. Nezanechalo po sobě žádné stopy. Prostě puf a zmizel. Ale vzal sebou toho prašivého anděla a další odstranil z cesty. Ber to z té lepší stránky. Nezhebnete tu. Ten druhý hlas mě začínal trochu děsit. Možná to byl nějaký střípek z mého zapomnětlivého já. "Raději bych se v tomhle městě moc dlouho nezdržovala," došla jsem k Athéně. Cestou jsem sebrala svůj luk. Ještě jsem jej nenechala zmizet. Co kdyby se cestou nahoru vyrojili další opeřenci? Tak bys aspoň měla možnost je oškubat, ne? "Nejdřív bych šla k tobě. U mě to může být plné andělů. Pak si udělám pár telefonátů a zajistím nám bezpečný úkryt do doby než..." "Něž co? Najdete Área? Je pod drnem!! Skousla jsem si rty a vydala se za Athénou. Cítila jsem se slabá a neschopná. Upnula jsem se na muže. To jsem nikdy neudělala a pomalu jsem svého rozhodnutí začínala litovat. Ani jsem nepomyslela na to, že bychom se vydaly do knihovny. Všechno to byla lest, jak nás dostat na jedno místo. "Jinak... tě ráda vidím. Teď už mluvím za sebe," pokusila jsem se o úsměv po opuštění katakomb. Moc mi to nešlo. "A omlouvám se, že jsem tak snadno andělům podlehla." Bylo mi trapně. Nepamatovala jsem si na to, co se mnou dělali a vědět jsem to nechtěla. *** Zamířit k Athéně domů či na koleje, protože jsem tomu příliš nerozuměla, bylo ve chvíli, kdy jsme se zastavily před jejími dveřmi, špatné rozhodnutí. Byly otevřené dokořán a na židli u pracovního stolu seděl Hádes. Byl doslova rozvalený, a jak nás uviděl, usmál se. Mě chytl amok. Překonala jsem vzdálenost mezi mnou a ním pár dlouhými kroky a vrazila mu, až sletěl ze židle. "Co tu sakra děláš?" stačil mi jeho poslední podraz. Nebyla jsem si jistá, zda o něm Áres mluvil. Že by další? Hádes se pomalu sbíral ze země a ruku zvednutou na znak míru. "Aaa, Athéna, že?" podíval se na bohyni moudrosti. "Buď tak laskavá a uklidni si ji. Jsem tu kvůli Áreovi." "Co o něm víš?!" vyrhkla jsem hned. Chtělo se mi jej znovu udeřit, ale ať už mě utěšila Athéna nebo jsem to udělala z vlastní vůle, potřebovala jsem znát odpověď. Bůh podsvětí se pomalu postavil na nohy a upravil si oblek. "Právě, že nic. Zmizel." Protože zhebnul, ty kokote! "A mám tu menší problém. Áres mi dlužil službičku, která automaticky po jeho... zmizení, padá na tvou hlavu," ukázal na mě a v tu chvíli mi bolestně škublo v dlani. "Co to..." mnula jsem si ruku. "O co se snažíš?!" "Jen potřebuju najít Cerbera. Nic víc, nic míň." | ||
| |||
| Konečně známá tvář? | ||
| |||
| Mea culpa, mea maxima culpa AA... achjo S nárazem, ať už to bylo cokoliv, jsem se vyrovnala překvapivě dobře. I když mě bolely svaly, jako kdybych celý den zvedala těžká břemena, nebylo to nic nesnesitelného. Vydala jsem se Artemis pomoci na nohy, zvládla to však sama. "Nemusí být." odpověděla jsem laskavě, ale sama tomu příliš nevěřila. To světlo vypadalo poměrně jako rozsudek smrti. Na druhou stranu... Je to bůh války. Kdo už jiný by měl přežít? "Nevím, nedívala jsem se..." obrátila jsem a vydala jsem se jmenovaným směrem s kopím namířeným před sebe, abych na něj mohla nabodnout, cokoliv se bude hýbat. I když jsem necítila tak palčivou bolest jako Artemis, moje útroby se svíraly strachem. Byl tu pochopitelně i smutek za padlého druha, ale strach ho tlačil do pozadí, jako vlnobití přepere ubohou plachetnici. Bylo to horší, než jsme si uměly představit. "Pojďme odtud," řekla jsem jistěji, než jsem se cítila. "Možná bychom měli dokonce odejít z města, když teď vědí, že jsme tady... co si o tom myslíš? Na jednu stranu tu obě máme základnu, prostředky, ale... tohle byla očividně past. A ten kdo jí přichystal musel minimálně vědět, že přijdeme." Zamyšleně jsem si promnula bradu a pak poklepala Artemis na rameno. "To zvládneme, dobře? Zvládneme to, jako vždycky." | ||
| |||
| Tartaros - Přesně jako oniTeam A se na nějakou dobu rozpadl  Ztrácím pomalu víru v to, že se někdy se svou rudovlasou bohyní uvidím. Ztrácím víru v to, že se někdy odsud dostanu. Zůstanou mi pouze vidiny toho, jak přede mnou stále utíká a já ji nikdy nedoženu. Mohu ji vidět, ale nemohu se dotknout. Pohladit ji po tváři. Opět cítit její rty na svých. Mám pocit, že pomalu zapomínám na její vůni. Děsím se té chvíle, kdy zapomenu i na její tvář. Kdo ví, jak dlouho tu jsem? Ztrácím víru v to, že mne tu někdo najde. Proč by mne měla hledat? Určitě si myslí, že už neexistuji. Oplakala mne a šla dál. Má silná bohyně. Tak přesně bych si to přál. Možná by bylo lepší, kdyby má existence byla ukončena. Bylo by to lepší, než to co stále dokola prožívám. Všechno je každý den náročnější. Každý den? Jak poznám, co je za den? Jak poznám, jak dlouho tu jsem? Dá se to vůbec poznat? Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi brečet? Mlácení do zdi nepřinášelo nic. A hlavně chtělo se mi umřít... Ale takové štěstí mít nebudu. ”Jsem rád, že mne nemusíš vidět. Určitě je na mne děsný pohled.” Pronesl jsem ke své představě, která měla jako vždy podobu mé bohyně měsíce a lovu. Stála přede mnou v celé své oslnivé kráse. Musel na mne být příšerný pohled. Cítil jsem tíhu prachu, který se na mne nalepil. A možnost zbavit se jej byla v nedohlednu. ”Kdybych jen mohl zavřít oči a usnout navěky.” Posteskl jsem si. Cítím se tak zlomený a zničený. Nepřipadám si již, jako horkokrevný bůh války. Připadám si jako stařec, čekající až si konečně pro něj přijde smrt a ta stále má zpoždění. Těžké kroky upoutaly mou pozornost. Mlčky jsem hleděl na toho tvora a cítil se neskutečně divně z těch jeho spousty očí. Těžce jsem postavil na nohy. Rozhodl jsem se jej následovat. Nemám, co bych už ztratil a pokud mne to bude stát mou existenci, tak dobře pro mne. Všechno je lepší než toto utrpení. | ||
| |||
| On nemůže být... ~Athéna~ I přes bolest, která sužovala celé mé tělo, jsem se snažila postavit na nohy. Snad jsem myslela, že tím dokážu to, aby se tu Áres najednou zjevil. Nebo to byl jen hloupý sen. Jsem v Itálii v nemocnici, ležím na zemi v bezvědomí a on mě brání před opeřenci. Tak se probuď. Určitě potřebuje pomoct. "Nemůže být," zavrtěla jsem hlavou. Prostě jsem tomu věřit nechtěla, ale jako by mi někdo utrhl kus duše za předpokladu, že bohové nějakou mají. A bohovéžel to byla Athéna, kdo mě utvrzovala, že tohle je krutá realita. Tak si to přiznej. Vzal Área sebou. Prostě ho vymazal jako formátování disk. Ale i disk se dá obnovit. Uvědomila jsem si, že se při sama se sebou. "Jde už projít?" kývla jsem směrem k východu. Pokud to šla zkusit, tak měla volný průchod. Ještě jednou jsem se podívala na zem. Zůstaly tu jeho dvě bouchačky. Trochu jsem potáhla, abych potlačila slzy. Já nemůžu přece brečet. Hlavně ne pro žádnýho chlapa. Áres je víc než chlap. A chceš ho zpátky, ale to máš smůlu, holka. Ze země jsem sebrala pistole a zastrčila si je za opasek. Jak je skrýt. To budu muset pak dořešit. "Já... já nevím co dělat," podívala jsem se na Athénu zoufale. "Kam jít nebo co dělat. Prostě nevím," uchechtla jsem se plačtivě. Hlavně žádný slzy. Nejsou? Ok, tak je to v pohodě. | ||
| |||
 | Napravování vztahů alespoň u jednoho syna ~zpočátku Thór, Váli, pak už jen okrajově~ Místo: Jezero Mjøsa v Norsku Už jsem klidnější. Zlost, kterou jsem ještě před chvíli cítil, odvanul první chladný závan severního větru. Na chvíli jsem zavřel oči a hlouběji se nadechl, i když kromě čerstvého vzduchu šly cítit výpary aut, které se nad jezerem tyčily jako klenba. Na břehu bylo určitě lépe než na protější straně jezera, kde bychom se moc samoty neužili. K domovu to má trochu daleko, pomyslel jsem si. Nikdy bych to neřekl nahlas a hlavně ne před Thórem, ale měl to tu... uhm... útulné. Ne jako dům, který jsme s mou drahou ženou dostali darem. Tehdy měli dost slušnosti, aby nám nad dveře nenapsali: Ať jste od nás co nejdál, tady máte krásný domeček jako z pohádky. Mé původní sídlo stálo na nejvyšším vrcholu Asgárdu, kolem něj zurčel potok a měnil se v hlasitý vodopád. Jezero pod ním se často stávalo mým útočištěm v podobě ryby, když jsem to trochu přepískl. Kdo měl tušit, že bohové nemají smysl pro humor, hm? Sigyn jsem tam brával, když jsme chtěli být nerušeni nebo si prostě jen zaplavat. Zabiju je, mihlo se mi hlavou. Nikdo nebude unášet mou drahou. Nikdo. Ani mě nepřekvapilo, že Thórova první, tedy druhá zastávka, byla lednice s alkoholem. Tohle mi nestálo ani za úšklebek. Přelétl jsem pohledem po všech a zastavil se u Nárviho. Až to ve mně hrklo, jak se na mě díval. Oči plné bolesti a smutku. Měl jsem mu říct, že to bude v pořádku? Sám jsem tomu nevěřil. Předal mi Helu a vyšel ven. Malou jsem držel jistě. Začala si hrát s mými vlasy. Věnoval jsem ji jeden rychlý pohled a lehce se pousmál. Aspoň někdo je tady šťastný. Vždycky jsem měl Thóra za nabubřelého hromotluka, kterého nezajímá nic jiného než jeho svaly. Jo a možná ještě Sif, ale ta tu teď nebyla. Vyrazil mi dech. Podíval jsem se na něj téměř vyděšeně, jestli to je opravdu on. Nechal jsem, aby si ode mě přebral Helu. "Mě se lesknou víc," ušklíbl jsem se, ale pak jsem mu krátce položil ruku na rameno a s uznáním kývl. Vyšel jsem ven. *** Nemusel jsem dlouho hledat, protože Nárvi došel pouze ke kraji jezera a hleděl před sebe. Pomalu jsem se vydal jeho směrem. Zastavil se až vedle něj a podíval před sebe. Co bych měl říct? Jak ho utěšit? Na tyhle věci tu byla vždycky Sigyn. Ta to s pocity uměla nejlépe. Já dokázal jenom vtipkovat. Otec roku. Nadechl jsem se, že bych něco řekl, i když jsem měl v hlavě absolutně prázdno (=už vím, jak se cítí Thór). Najednou se chlapcovy ruce ovinuly kolem mého trupu a jeho hlava skončila na mém rameni. To byl vždycky tak vysoký? Zkoprněle jsem stál, než mi došlo, že bych ho měl taky obejmout. A šlo mi to. Měl jsem zpátky syna, o kterém jsem si myslel, že zemřel. Thórovi sice žádný puget kupovat nebudu, ale navždy mu budu dlužit. Sice je to Thór, ale sakra, já to snad řeknu. Je to i přítel. "Otče?" Nárvi mluvil tlumeně, protože měl hlavu stále zabořenou v mém rameni. "Je matka stále naž..." Nemohl jsem jej nechat to doříct. A možná se teď objeví. Tak za tři sekundy. Tak nic. "Najdeme ji," o něco jsem zesílil obětí a opět povolil. To už se na mě podíval. "A všechny, kdo jí to udělali, zničím." V jeho očích jsem zahlédl strach. Pustil jsem jej, aby mohl ode mě odstoupit. Čekal jsem, že se vzdálí víc, ale jenom se natočil k vodní hladině. "Najdeme ji," přikývl. Asi se mi to jenom zdálo. "Jak dlouho jste spolu?" Divně položená otázka, ale budiž. "Ne tak dlouho, jak bych si přál. Našel jsem ji teprve nedávno. Myslel jsem, že..." zarazil jsem se. "Aha," tak prosté slovo a nutí vás položit tunu otázek. "Ale našli jste se." "Lhal bych, kdybych řekl, že jsem ji celou dobu hledal," přiznal jsem se. Mlčel. Tak mi řekni, že jsem zradil. Křič na mě. Váli by mi to otřískal o hlavu. Stále nic. Tohle je ještě horší. Jako bych slyšel Sigyn: 'Tak řekni něco, drahý. Je to tvůj syn, vždy tě obdivoval. On to pochopí.' A co když ne, drahá? "Co se stalo Hel?" odbočení od tématu. Nárvi pokrčil rameny. "Netuším, ale předtím byla ne moc při smyslech. Zlomili ji a ona se zbláznila." "Jak dlouho tě věznili?" pozvedl jsem obočí. Nárvi, jak se mi zdálo, byl v pořádku, co se týkalo jeho osobnosti. "Nevím, ale drželo mě, že jste někde... spolu," poslední slovo pronesl suše, bez emocí. Auch! "Ten osudný den se toho stalo hodně. Mne a tvou matku to oddělilo. Hledal jsem ji. Dlouho, ale ve srovnání jak už dlouho žijeme. Nakonec jsem se bál nejhoršího a..." "Utekl jsi před tím," konečně jeho hlas měl nějakou barvu. Po krátkém rozmýšlení jsem přikývl. "Taky tě zlomili," sykl. Teď jsem se ho bál já. "Ničí nám životy. Dělají si co chcou. Za celou dobu nebyl nikdo, kdo by si s nimi poradil?" šlehl po mě pohledem, který se mi absolutně nelíbil. Takový, který jsem někdy vídával v zrcadle. Plný zášti a nenávisti. "Nárvi," položil jsem mu ruce na ramena. "Teď se soustřeď na nalezení matky. Pokud jako rodina nebudeme pohromadě, komu záleží, jestli tu andělé jsou nebo ne. Trpěl jsi. Sakra, trpěli jste všichni mou vinou, ale nedovolím ti, abys v sobě nosil nenávist ať už je ke komukoliv. Klidně nenáviď mě, ale máš dobré srdce. Vždy jsi ho měl. Jako tvá matka." Nárvi se najednou zdál, že vůbec nerozuměl, proč mu tohle všechno říkám. "Proč bych tě měl nenávidět? Hela, když ještě byla při smyslech, mi řekla, jak se tohle všechno stalo. Je to Ódinova vina." Tohle jsem opravdu nečekal. Sdílel můj názor, to ano, ale zároveň jsem věděl, že jsem v tom měl prsty taky. "A proto se bojíš svého bratra?" nejspíš jsem nařízl dost citlivé místo, protože uhnul pohledem. "Stále ho vidím, když..." nedořekl. Vydechl jsem. "Můžu ti na ten den pomoct zapomenout," nabídl jsem. Nárviho oči se na chvíli rozjasnily. "To bys dokázal?" ve stejnou chvíli opět pohasly. "Ne," zavrtěl hlavou. "To je jediná věc, co mě drží při smyslech." "Cože?" nerozuměl jsem mu. Chlapec jen zavrtěl hlavou. Páčit to z něj nebudu, ale nelíbilo se mi to. "Chceš dovnitř?" "Ještě chvíli," špitl, a tak jsem mu dal ruku kolem ramen a hleděli jsme na vlnky pobíhající na vodní hladině chladného jezera. | ||
141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1