Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Grál bohů

Příspěvků: 1397


Hraje se Denně INFORMACE  Vypravěč Yuki Sumire je offlineYuki Sumire
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Váli *Valerius Liarsson* je offline, naposledy online byla 26. února 2019 18:58Váli *Valerius Liarsson*
 Postava Sigyn *Sebille Moretti* je offline, naposledy online byla 23. září 2020 13:57Sigyn *Sebille Moretti*
 Postava *Árés* Alexander Rubin je online *Árés* Alexander Rubin
 Postava Loki *Thomas Hiddleston* je offline, naposledy online byla 26. října 2020 21:52Loki *Thomas Hiddleston*
 Postava Seth *Sebastian Light* je offline, naposledy online byla 16. února 2019 16:39Seth *Sebastian Light*
 Postava Hádes *Gerallt Jernigan* je offline, naposledy online byla 28. října 2020 23:18Hádes *Gerallt Jernigan*
 Postava Ma`at *Orora Nafré* je offline, naposledy online byla 03. července 2019 19:06Ma`at *Orora Nafré*
 Postava Artemis *Alyss Ellery* je offline, naposledy online byla 26. října 2020 21:52Artemis *Alyss Ellery*
 Postava Thór *Chris Hemsworth* je offline, naposledy online byla 09. června 2020 14:37Thór *Chris Hemsworth*
 Postava Fortuna *Lucky Dubois* je offline, naposledy online byla 30. srpna 2017 19:24Fortuna *Lucky Dubois*
 Postava Athéna *Annabeth Ness* je offline, naposledy online byla 24. října 2020 15:57Athéna *Annabeth Ness*
 Postava Sif *Sofia Garner* je offline, naposledy online byla 26. října 2020 21:52Sif *Sofia Garner*
 Postava Dionýsos *Otec Dennison* je onlineDionýsos *Otec Dennison*
 Postava Kurent "Cal" je offline, naposledy online byla 26. října 2020 21:52Kurent "Cal"
 
Artemis *Alyss Ellery* - 19. června 2018 15:06
artemis_alyss28072.jpg
Měsíční peklo
~Triple A~

Andělé nečekali, že bohové budou imunní vůči jejich kouzlu. Nepřipravovali se na nic podobného, a proto klidně stáli do poslední sekundy, kdy jedním proletěla kulka a dalšího vzápětí trefil oštěp do ramene. Ostatní sebou trhli a instinktivně uskočili. Ten, kterého trefil bůh války, vyzkoušel sílu kulek lovců a rozplynul se modravém mraku. Anděl s oštěpem vycenil zuby s očima upřenýma na Athénu.

Zaslechla jsem lusknutí v hloubi své mysli. Pozvedla jsem obočí a otočila hlavou. Překvapeně jsem hleděla na Área se zbraní v ruce. Něco mi uniklo? Pak jsem to ucítila. Někdo se za mnou objevil, rty pohyboval těsně u mého ucha. Neslyšela jsem slova a ani bych jim nerozuměla, ale cítila jsem jeho potřebu. Má mysl byla plná cizích pocitů a mé vlastní myšlenky zmizely. Nebyla jsem to já. Věděla jsem, kdo jsou oba bohové a přitom jsem ztratila veškerý zájem o jejich existenci. O svou existenci.
Natáhla jsem luk s vsazeným šípem, zamířila a vystřelila. Nechtěl nikoho zabít, jinak bych trefila přesně. Hrot šípu se Áreovi zavrtal zezadu do ramene zvednuté paže. Jemu to muselo působit neskutečnou bolest. Mě to bylo jedno. Vzala jsem si další šíp, který byl tentokrát určen pro Athénu. Vložila jsem šíp do tětivy a napnula. Čekala jsem.

"Nejsme tu proto, abychom vás zničili," mluvil anděl za mnou. Byla jsem jeho štít i zbraň. "Pokud mi nedáte jinou možnost," jeho oči se střetly s Aréovými. Z toulce mi vzal šíp a hrotem se dotkl mého krku, "nedáte mi jinou možnost, než vás nechat odstranit," táhl rukou dolů a udělal mi malou ranku, z níž se začala řinout krev. Nehnula jsem ani brvou.

Ostatní andělé, přesněji pouze čtyři, protože jeden si stále pokoušel vytáhnout oštěp, rozestoupili a obklíčili bohy kolem dokola. Já s andělem uzavírala kruh.

Áree, pomoz mi, tichý hlásek, který jsem nevnímala, se zoufale ozval.

"Záleží vám na ni," být to já, tak mi je jeho blízkost velmi nepříjemná. "Pro nás její život nic neznamená. Záleží na vás, jak budete jednat dál. Dobrovolně se vzdejte a pojďte s námi."

Zobrazit SPOILER
 
Loki *Thomas Hiddleston* - 19. června 2018 11:14
loki94861.jpg
S kým si myslíš, že mluvíš?!
~Váli, Thór + Nárvi, Hela a Matet~

To se řeklo snadno. Držte se blízko u sebe. Nárvi měl stále v hlavě představu, že se na něj bratr z ničeho nic vrhne. Hela, ač byla malá, cítila Nárviho chmurnou náladu a tak se ani nesnažila jej tahat za vlasy nebo dloubat do obličeje. Upírala k Válimu svá obrovská modrá kukadla. Vypadalo to, jako by jej studovala (Hela).

Nárvi neobviňoval Thóra z toho, co se stalo, ale nevinil z toho ani otce. Nechápal, proč je Váli takový. Jediné, co jejich otec udělal, bylo, že je miloval a ochraňoval. Samozřejmě, že slyšel, co se o něm povídalo, ale s takovým člověkem by jeho matka určitě nezůstávala a to, že tu byl teď, dokazovalo jeho loajalitu k rodině. Pokud měl někoho vinit, tak jedině Všeotce. Ale to si nechal pro sebe.

Následoval Thóra, ač nerad. V jeho hrdle se začal tvořit knedlík. Tak blízko a opět by spatřil svou matku, ale takové štěstí mít zjevně nemůže. To, jak se jeho otec nyní choval, chápal. Měl o ni strach. Zůstal stát u autobusu v takové vzdálenosti od Váliho, aby se dalo říct, že jsou blízko sebe a zároveň mu to nebylo nepříjemné.

Ale zpátky ke mně. Od mého pokusu vytřást z ženy duši mě zastavil Thór. Pokusil jsem se jeho ruku odstrčit, ale jako bych narazil na skálu. Zkusit to větší silou, můžu znovu žádat Nárviho o léčení. Pouze jsem po něm hodil ne zrovna příjemný pohled a bránit mu, aby si převzal Matet, bylo stejné jako pokusit se najet autem do tanku. Postavil jsem se a všiml si, že oba dva mí synové stojí vedle sebe s určitým odstupem.

"Chci najít tvou matku a ona byla poslední, kdo ji viděl," zavrčel jsem skoro stejně jako Váli. Jeho záblesku v očích si nešlo nevšimnout. Pohled na staršího syna mě naplňoval vztekem. V životě bych to neřekl nahlas, ale Thór zachránil situaci. Jeho vždy horká hlava byla nyní podivně chladná.

"Na hotel můžeme zapomenout," dal jsem ruce v kříž a svůj pohled přenesl na egypťanku v bohově náručí.
"Galml!" zvolala Hela.
"Co?" znejistěl jsem. Bylo to ta dávno, co na mě moje děti šišlavě mluvily. V té době jsem se jim ani nepokoušel rozumět.
"Garmr," přeložil Nárvi. "Naposled se nám jej nepodařilo přivolat."
"Protože se někomu podařilo ho tak zranit, že jsme jej museli nechat v Londýně," zamračil jsem se na Váliho krátce, a hned se podíval na Nárviho.
"GALML!!" Hela netrpělivě ukázala prstem někam za mě. Otočil jsem se a málem se lekl. Těsně za mnou stál obrovský černý pes s rudýma čtyřma očima a tlamou tak velkou, že by i Thórovi sežral celou paži. Jeho hustá černá srst byla zcuchaná a slepená krví. Drápy měl obrovské, a kdyby se ještě nadechl, určitě by mohl být klidně dvakrát tak velký.
Zakoulel jsem očima. "To na sebe nemůžeš vzít méně nápadnou podobu, pse?"
Garmrovy čtyři oči mrkly. V jedné chvíli tu stál pekelný ohař, v druhé menší pes s vyplazeným jazykem Garmr. "Máme odvoz," podíval jsem se na Thóra. "Pokud tě napadá kam, stačí mu říct."

Zda Loki slyšel to, co Váli dodal + Thór
 
Athéna *Annabeth Ness* - 07. června 2018 11:04
karlieklossbeautyamfargala20134153.jpg

Et lux perpetua luceat eis
~ Trojité A ~



Že by to mohla být past, jsme si mysleli všichni už od začátku. Teprve v následujících se však náš šestý smysl potvrdil.
Šla jsem první, s kopím připraveným zapíchnout do čehokoliv, co by se mohlo nečekaně pohnout a očima přejížděla po symbolech. Neznala jsem jejich přesný význam, ale něco na nich mi ježilo vlasy na krku. Na druhé straně mi také adrenalin z té situace dodal řádný vztek, takže jsem byla ochotná a připravená rvát se jako lvice s čímkoliv, co na nás čekalo.

Kéž by nic nečekalo!

Artemis se pohybovala jako na obláčcích, naprosto neslyšně. Čas od času jsem nepatrně otočila hlavu, abych se ujistila, že tam vůbec ještě pořád je. Árés uzavírající naši skupinku mi dodával odvahu jakou jsem dlouho necítila. Lepšího bojovníka jsem si nemohla přát, ačkoliv jsme spolu vcelku často nesouhlasili.

Byla to past. Že jsme nakráčeli přímo do ní bylo zřejmé hned jak jsme se ocitli ve společnosti bludiček. Za námi spadla zlatá síť, která nám zabránila utéct, i kdybychom chtěli. Zírala jsem na světlo, které jako by mě volalo, a téměř nezareagovala na přítomnost andělů.
Pak mi ale blesklo hlavou, jak nepřirozené to celé je, aniž bych však pohnula brvou. Pokoušela jsem se co nejlépe napodobit prázdnotu v Artemisiných očích. (83%)

Vyčkávala jsem.
Bylo téměř jasné, že pokud se neztratí v hlubině myšlenek i Árés, zaútočí. Proto jsem počkala, dokud ta situace nenastane. Poté jsem i já prudce mrštila svůj oštěp na jednoho z andělů. (65%)
 
*Árés* Alexander Rubin - 20. května 2018 22:47
vishous_by_morgaine1d5eslvl7250.jpg

Pasti, pasti, pastičky


Team A

Celou dobu mi v hlavě znělo, jako nějaká mantra pronesená slova mé bohyně.
Nejsi v tom sám.
Možná jen, kdyby sis na mně vzpomněla, věřil bych tomu.
Nic jsem však neřekl a dalo by se říci, že jsem byl celou dobu zamlklí.
Částečně z toho důvodu, že se mi to nelíbilo. Ten pocit, kdy se musí čekat na to, co přijde a kdy to přijde. Nesnáším čekání.
Samozřejmě, že tu však byla i ta část, která se na to celou dobu neskutečně těšila. Až se mi dostanou pod ruku ti parchanti, co jí to provedli a já si na nich smlsnu, jako na nějaké svačině školního outsidera.

”Jasně, poklad.” Pronesl jsem a ušklíbl se přitom. Nechce se mi věřit, že by mělo být jednoduché se k němu dostat.
Nikdy mi nepřišlo, že by Artemis byla naivní ženou. O to víc mne to nutí se sám sebe ptát: Co provedli s mou přenádhernou bohyní? Zda je možné, něco takového zvrátit a pokud ano, tak jak?
Odolal jsem nutkání zatleskat bohyni moudrosti ohledně její skvostné dedukce. Nebyl čas na nějaké handrkování a tak jsem si jen pokrčil rameny a vpustil dámy před sebe.
Co vám budu povídat, z velké části kvůli tomu, abych se mohl dívat na pozadí své bohyně, protože to je famózní.
Nedával jsem si nějak pozor, abych našlapoval tiše jako myška. Chtěl jsem, aby o mně věděli, aby věděli o tom, že si jdu pro ně a že je čeká velmi nepříjemné střetnutí. Jdu si pro odvetu a pomstu.

To je snad nějaký pošahaný žert? Napadne mne ve chvíli, co se začnou objevovat malá světýlka. (40%+10 bonus= 59%)
Pohlédl jsem na dámy, jak na něco takového reagují. Zkusil jsem provizorně cestu zpátky, abych následně zjistil, že se jen tak nepůjde vrátit.
Zatraceně. Jak chcete. Fajn, ať je po vašem.
Ani trochu se mi nelíbilo, že Artemis vypadá jako kdyby se nacházela v nějakém transu. Obzvláště, když tam stáli ti samolibí parchanti. Na to, jak je na tom Athéna jsem se tak nezaměřoval.
”Vy zkurvysyni!” Zařval jsem na ně a rozhodl se vypálit po jednom ze zbraně, kterou jsem doposud třímal v ruce připravenou.
Tak se předveďte, jak fungujete. Prohnalo se mi hlavou, ještě před samotným výstřelem. (84%)
 
Váli *Valerius Liarsson* - 20. května 2018 22:42
valiko34786.jpg
Na mostě a bez matky
- Thór a Loki (+ Nárvi, Hel a Matet) -

Vážně mi řekl chlapče?
Napadne mě s pozdviženým obočím, vždyť když mě postaví a narovnám se tak si hledíme zpříma do očí. Na druhou stranu, chápu... naposledy mě viděl jako chlapce a zvyk je železná košile, jak říkají smrtelníci. Tak či onak radost z toho, že vidím boha v jehož stopách jsem chtěl jít jako velký bojovník, se nijak nemění.
Symbol Thórova kladiva na mém krku neunikne jeho pohledu a na to se jen pousměji. Na víc není prostor, jelikož se situace zvrtne, vlivem mého postřehu, někam úplně jinam. Otec vystřelí jako, kdyby ho někdo píchl do zadnice vidličkou a zmizí ve spleti motorových vozidel. Tak se ve svém potrhaném oblečení opírám o Thórova silná ramena, než si mě všimne Nárvi s malou v objetí.
A do hajzlu…
Co jsem vlastně čekal? Že se tu objevím, padneme si do náruče a uslyším konejšivé “odpouštím ti, že jsi mě sežral”? Bohové, já jsem taky kus hovada. Bylo by nejspíš daleko přínosnější, kdybych zůstal někde jinde a nechal na sebe kontakt s tím, že by mi pak máma zavolala, že je vše v pořádku a nějak nám naše setkání později lépe připravila.
No nic. Matka tu není aby mi nějak uhladila píseček a je pozdě přemýšlet nad tím, co jsem měl vlastně dělat.
Možná příště přemýšlet by neškodilo…
Ta myšlenka mi až moc zní jako Forsetiho hlas a nad tím uvědoměním lehce nakrčím nos. Hlavu mám sklopenou a pohledem provrtávám zem, takže by si toho úšklebku neměl nikdo moc všimnout.

Vzhlédnu k bratrovi a být vlk tak mám uši sklopené a ocas stažený. Chtěl bych něco říct, ale sotva se pohnu, Nárvi couvne. Přirozená reakce a naprosto pochopitelná. Co mám říct? “Bratře, neboj se mě, já tě nekousnu.” Asi těžko. Bude se bát, ať řeknu cokoli a já se mu ani v nejmenším nedivím.

Trapnou chvíli ticha přeruší Thór, budiž pochválen. Omlouvá se a nabádá nás ke spolupráci s odložením všech křivd. Problém je, že všechno mezi námi je naprosto oprávněné a nelze to smáznout jednoduchým “co jsme si, to jsme si, teď máme jiný problém, tak pojďme řešit ten a zapomeneme na minulost.”
Na minulost nejde zapomenout.
Bolí to.
”Thóre… Není to tvá chyba.”
Odpovím. Veškerá vina padá na otcovu hlavu. To on nás do toho všeho dostal.
”Neviním tebe, ale jeho.”
S tím kývnu směrem, kterým Loki zmizel a kysele s příměsí smutku se ušklíbnu. Bratrovým očím se vyhýbám. Nevím co říct a jestli si nezapálím tak začnu být velmi nervní. Cítím jak se mi vlk zmítá pod kůži a chtěl by ještě pokračovat v boji. S kýmkoli, jakkoli, kdekoli, hned. Otec by se tak krásně nabízel, neb s každou novou minutou narůstá vztek cílený na jeho osobu.

Slyším jeho křik jasněji, než ostatní a jak to zmerčí i Thór následuji ho. Přesněji řečeno vyběhl bych a mám k tomu tu tendenci, ale tělo bolestmi zaprotestovalo. Sice se zvládnu zacelit do nějakého funkčního stavu a na vykrvácení je tak neumřu, ale bolest trvá jako kdyby byly rány otevřené.
Klidně Thóra pustím, jen aby otci zabránil s té egypťanky vytřískat duši a sám kráčím jak to jen jde, abych na něj mohl taky zavrčet.
"Jestli neví, tak ti to těžko řekne. Nerozkřikuj se tu, jako kdyby to byla její chyba!"
Otec si při pohledu na mě vyslouží záblesk žluté v jinak zelených očích a slabé zavrčení proklouznuté mezi rty.
"Tvoje... chyba."
Dodám prakticky bezhlasně a zatnu čelist. Matka zmizela a nikde necítím její přítomnost. Jen slabou, vzdáleně... Byla tu, ale už není. Protože si Někdo musel chtít běžet hrát na hrdinu a neohlížel se na matčinu slabost ještě z předešla. Tím pádem je jasné, že byla velmi snadný cíl pro ty opeřený kusy masa.
 
Thór *Chris Hemsworth* - 19. května 2018 14:10
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

Stále na mostě
Nárvi, Hela, Váli, Loki, Matet




Vím jaká to pro všechny musí být situace, setkat se po tak dlouhé době, po tom všem co se stalo. A při tom všem co s děje právě teď. Asi bude nějakou chvíli trvat než si Loki na své děti zvykne, ale doufám že se o ně postará. Bude muset, pokud by ho Sigyn nedonutila, tak já ano.

Netrvá dlouho a mladík v mé náruči začíná nabírat vědomí. Při vyslovení mého jména se jen pousměji a přikývnu. "Já tebe také chlapče.. Opravdu rád". Řeknu upřímně a až teď, jak se tak na Váliho dívám, si všímám toho co má na svém krku. No né.. To dnes ještě někdo nosí? Dříve to na severu bývala běžná věc, ale vidět to na něčím krku teď je opravdu vzácnost... Váli by rád zřejmě na vlastní a tak mu tedy pomohu postavit se na nohy. Podpírat jej při tom je to nejmenší co mohu udělat.

"Byla to jediná možnost". Odpovím Lokimu na tu jeho poznámku. Proč bych zrovna jemu měl něco vysvětlovat? A ještě k tomu tady a teď? Na to opravdu nemám náladu. Jediné co bych chtěl, by bylo odtud už opravdu odejít. Jenže Váli řekne něco, co přinutí Lokiho kamsi odběhnout. Sigyn je tu také? Nějak sem si jí do teď nevšiml. Možná že bud ejn o kousek dál, tam kam běžel Loki. Ta krátká chvíle kterou pak máme mi přijde jako věčnost. Vidím pohledy obou bratrů a úplně cejtim to napětí mezi nimi. Vlastně se tomu ani moc nedivím. Když se ti dva viděli naposledy, nedopadlo to dobře. A byla to má chyba. Aspoň tedy částečně.

Věděl sem o tom a nic sem neudělal. Když se na to dívám teď, myslím že sem tenkrát měl otce zastavit. "Omlouvám se.." Řeknu trochu hlasitěji, tak aby mně slyšeli oba dva. "Je to má chyba.. To co se stalo.. K tomu nemělo nikdy dojít. Měl sem otce zastavit, neměl právo udělat něco takového." Né, neměl. Měl potrestat jen Lokiho, né i celou jeho rodinu. Nevrátím zpět to co se stalo, ale mohu se to aspoň pokoušet nějak odčinit. Doufám že mi ti dva budou moci někdy odpustit. "Vím že to pro vás bude těžké, ale drže se teď u sebe. A pokuste se prosím spolu vycházet. Teď to může být důležitější než kdy dříve".

Povím jim ještě. Dám jim chvilku a pak bych chtěl abychom všichni vyrazily za Lokim, kolem toho autobusu. Už jak se blížíme slyším Lokiho naštvaný hlas. Nakouknu a vidím s kým to tam vlastně mluví. Matet? Co se jí to stalo, že je v takovém stavu? Byli snad ti opeřenci i tady? Zdá se že ano. A z toho co slyším bych řekl že Sigyn někam zmizela. To by mohlo znamenat že odešla, což by se mi tedy moc nezdálo a nebo ji unesli. A pokud to tak je.. tak toho budou litovat. Váliho postavím tak, aby se mohl opřít o autobus a sám se k ženě skloním. "Loki! Nech ji být.. Chápu jak se cítíš. Ale vidíš v jakém je stavu. Teď ti nic neřekne".

Vytáhnu ji Lokimu z rukou a vezmu ji do náruče. "Musíme odtud odejít. Najít nějaké místo, kde si budeme moci aspoň chvíli odpočinout. Tam Matet vyslechneme a přijdeme na to co dál." Navrhnu náš další postup. "Neboj se, my Sigyn najdeme. Pomůžu ti s tím, slibuji! Ale teď to chce klid". Ha, zvláštní že takovou věc říkám zrovna já, co?
 
Loki *Thomas Hiddleston* - 17. května 2018 09:36
loki94861.jpg
Ma drahá?
~Thór, Váli + Nárvi, Hela a Matet~

Celou dobu jsem sledoval Nárviho a byl tolik podobný své matce. Jeho soustředěný výraz během léčení říkal vše, co bylo potřeba. Ani si nevšiml, že Thór šel pro Váliho, kterému pak pomáhal na nohy. Starší syn byl už ve své lidské podobě, takže nevypadal hrůzostrašně jako předtím. Nerad jsem si to přiznával, ale vidět jej tak mi vyvolalo nemilé vzpomínky. Znovu jsem se podíval na Nárviho, abych se ujistil, že to je stále on.

"Táta," zatahala mě Hela. Lehce jsem se pousmál. Nikdy jsem ji neviděl vyrůstat, a pokud tohle nebylo nějaké zrádné kouzlo opeřenců, možná budu mít tu možnost.

"Už bys měl být v pořádku," špitne nesměle Nárvi. Natáhl ruku k Hele, které k němu ráda přicupitala, a vzal ji do náruče. Zdálo se mi to, nebo ji měl v téhle chvíli jako svůj štít? Celá matka.
"Díky," asi bych se měl zmoct na něco lepšího, ale stále jsem z toho byl upřímně řečeno úplně mimo.

Už jsem někdy řekl, že je Thór hrubián? Asi stokrát. Tentokrát jsem si to označení odpustil. Přivedl ke mně mého syna a dceru a bylo zvláštní se po tak dlouhé době cítit jako otec. Váliho nepočítám. Ten mi to moc neusnadňuje. Spíš naopak.
Přijal jsem tedy nabízenou ruku a na nohy jsem byl rovnou vytažen. Zapomněl jsem, jakou má hromotluk sílu. "Tvé divadýlko muselo přilákat anděly ze širokého okolí," neodpustím se, ale pak mu s díkem položím ruku na paži. "Určitě musíme a o té Egypťance..." nedořekl jsem, protože mi do řeči skočil Váli a já v tu chvíli ztuhl. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se k místu, kde Sigyn naposled byla.

Nárvi, drže maličkou Helu, ztuhle stál na místě a sledoval Váliho. Až nyní si uvědomil, kdo to je a záblesky, že tu před chvíli běhal ve své podobě... v té podobě, která jej... Hela se nepohodlně zavrtěla v jeho náručí. V jeho očích byl strach, hrůza. Pokud k němu Váli udělal krok, v tu samou chvíli Nárvi ucouvl. I Thór musel cítit napětí mezi oběma bratry. Sám si pamatoval na den, kdy Ódin donutil Váliho proměnit se ve vlka a vrhnout se na svého mladšího bratra. V té době si všichni říkali, že to je jediná možnost, jak donutit Lokiho, aby přestal tropit své žerty. Dneska možná změnil názor.

Já jsem mezitím doběhl za autobus a Sigyn jsem nikde neviděl. Jen hadrový kapesník, který jsem ji dal. Místo štíra na zemi ležela Matet. Okamžitě jsem k ni přiskočil, drapl ji a zatřásl. "Kde je má žena?! Kde je Sigyn!!" srdce mi bilo splašeně a já cítil narůstající zlost. Přitom mě nepříjemně začalo pálit na hrudi. "Řekni mi to!" bylo mi jedno, že se Matet teprve probírala. Nedokázal jsem se ovládnout.
 
Váli *Valerius Liarsson* - 16. května 2018 21:58
valiko34786.jpg
Situace na mostě - můj boj
- všemožní seveřeni -

Jak se rozeběhnu, nechám za sebou skupinu se kterou jsem přišel a stejně jako oni mě nezajímá ani to zda do někoho vrazím cestou. Normálně je mi vypuštění vlka ve městě silně proti srsti, protože může ohrožovat všechny bez rozdílu a stále ho neumím plně ovládat, ale nyní je tu až příliš těch, kteří si zaslouží okusit vlčí zuřivost. Boj mě volá a není možné to volání nevyslyšet.
Přeskakuji auta za zvuků praskajících kloubů, jednou kvůli tomu i upadnu, ovšem v zápětí pokračuji v běhu. Vítám tu bolest spojenou s proměnou jako starého přítel a jen díky tomu dokážu pokračovat ke svému cíli. Už ne jako člověk... ale hezky po všech čtyřech mohutných tlapách.

Skočím na andělskou svini a pustím se do něj s myšlenkami o sekané. Několikrát okusím zuby jeho maso, ale těžko posoudit, zda je opravdu něco na teorii, že všichni opeřenci chutnají jako kuře. Bohužel i jemu se daří mě zasahovat a krve je tu z nás obou dost. Nevzdávám se. Něco takového odmítám a adrenalin dělá své.
O poznání horší je všudypřítomný písek z bouře, který štípe do očí a usazuje se v čenichu, oslepuje mé smysly a to se mi stává víceméně osudným. Nedokáži včas odhadnout jeho následující pohyby, tudíž se jeho sérii útoků včas nevyhnu a tím mě sráží k zemi.

Bouře ustává, to je příznivé, ale s tímto poznatkem přichází i uvědomování si dalších věcí, jako třeba celková slabost a zranění. Zavrčím na anděla, který se v mých očíc pomalu rozpíjí.
Ne, takhle nezdechnu... ne...
I když tělo servané ramani od anděla odmítá cokoli dělat a nespolupracuje, přesto se pokusím znovu vstát. Přestávám vnímat barvy a svět se podivně zhoupne. Ještě špatřím další postavy nedaleko, než mé nohy selžou a siluety se ve světle pouštního města rozplynou.

Mám pocit, že jsem jen mrknul, protože oči otvírám znovu chvíli poté, abych docela rozostřeně spatřil bitku mezi otcem a mou kořistí, ovšem neudržím se dlouho a víčka znovu únavou padají.
Nevím kolik času mohlo uplynout, ale podvědomě ucítím ruce okolo sebe a že mě zvedají. Sakra... Já přece nejsem malý kluk, kterého může někdo zvednout jako pírko... Je potřeba určitá síla... Takže...?

Pomalu otvírám oči a zaostřuji. Můj vnitřní pesimista předem očekává nepřítele, byť hned na to přichází otázka, proč by se obtěžoval mě někam nosit a nezabil mě rovnou? Obraz se ucelí a já neodolám velmi úlevnému úsměvu.
"Thóre?"
zní to jako otázka, i když to tak myšlené ani moc není. Vím přece komu patří ta ohromná síla, jenž mě drží ve vzduchu.
"Ani nevíš... Jak rád... tě... vidím."
Vypravím ze sebe a zavrtím se, abych mu dal najevo, že mě nemusí držet a raději mě postavil na zem. Stát zvládnu. Možná s drobnou podpěrou, ale zvládnu. Moje vnitřní regenerace nejspíš začala fungovat a z nejhoršího se tak dostanu. ustane to nejvážnější krvácení a povrchové rány jsou něco, co neřeším a řešit nezačnu. Tak budu mít nové jizvy, to mě netrápí.

Trochu se oklepu a podívám se na ostatní. Srdce se mi málem na místě zastaví, když pohledem spočinu na chlapci a dívce. Malá mě, pravda, nijak výrazně nezajímá, když pozoruji bratra kus ode mě, jak se sklání nad otcem a léčí ho. Ten všivák si to nezaslouží, ale kvůli matce nechávám Nárviho dělat co dělá a neruším ho. Vůbec se nezměnil. Tedy... až na fakt, že je v celku a netrčí z něj žádné orgány. Skoro až nevěřím svým očím. Bylo mi jasné, že Thór by nám vědomě nelhal o tom, že bratra skutečně našel, ale... Vidět to a zjistit, že ani nikdo neošálil boha hromu? To je něco, nepopsatelného.
Zabil jsem tě... Jak je to možné?
Polknu hořkost v krku. V tuhle chvíli vzácného klidu po boji bych očekával, že máma bude viset Nárvimu kolem krku, ale neděje se to. zamračím se a rozhlédnu se okolo. Sice jsem původně nechtěl promluvit, abych na sebe nepřitahoval pozornost, pořád nevím jak a zda vůbec bratra oslovit, ale tohle matčina nepřítomnost je něco, kvůli čemu jde všechno stranou.
Naposledy byla s otcem, takže pohledem probodnu rovnou jeho, ovšem hlas nezní nijak útočně.
"Kde je matka?"
 
Thór *Chris Hemsworth* - 12. května 2018 23:22
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

Zdecimováni, ale výhra je naše!
Nárvi, Hela, Loki + Váli?




Stačila chvíle a můj vítr vzal anděla pryč. Sem rád že to vyšlo, nerad bych se tu zase pouštěl do kontaktního boje a působil tak ještě více škody. Je to aspoň částečně i Lokiho zásluha. Překvapuje mně že jen tak neleží na zemi a neskučí, ale snaží se i když je zraněný. Patrně to bude tím že chce zapůsobit na své děti, ale stejně se to počítá.

Pomohl bych mu na nohy, ale ta jeho rána.. vůbec se mi nelíbí. Zatím mu tedy dávám aspoň chvilku na to, aby se pozdravil s Nárvim a Helou. Mou pozornost upoutává chlapec ležící nedaleko od nás, kde byl ten vlk. Vlk.. Hlavou se mi začnou honit různé vzpomínky a je mi to jasné. Je zde Nárvi, Hela, Loki.. myslím že už vím kdo by to tak mohl být. Váli? To není možné.. Kde se tu vzal? Zřejmě si toho s Lokim budeme moci říct opravdu hodně. Pokud mám však pravdu, tak bych byl vážně rád. Dá se říci že s tím chlapcem jsme si byly blízcí. Je to už dávno, ale snad nezapomněl.

Všimnu si Nárviho pohledu. "To ONI.. Neptej se jak, všechno se ti pokusím vysvětlit později". Řeknu Lokimu. Nedivil bych se kdyby byl zvědavý, ale musí si prostě počkat, tady na takové věci není vhodné místo ani situace. Přemýšlel sem že bych mu tu ránu aspoň nějak zavázal, ale Nárvi ukazuje že po svých rodičích přeci jen něco zdědil. Přeci jen v něm něco bude.. I proti tomu andělovi si před tím nevedl špatně. Jen chvíle a Loki je zdá se víceméně v pořádku. "To nic.. Pro rodinu bych udělal cokoliv". Odpovím mu s náznakem úsměvu. Rodina... Pokrevně by to bylo tedy docela daleko, ale to nevadí.

Jsou jediní kteří mi zbyli, koho jiného bych za svou rodinu mohl považovat? Přijdu blíž a podám Lokimu ruku, abych ho dostal na nohy. "Musíme odtud pryč.." Řeknu vážně a kouknu na chlapce ležícího opodál. Přijdu k němu a vezmu jej do náruče. Sotva se ho dotknu, tak je mi vše jasné, je to Váli! Výborně! Pousměji se a kouknu na Lokiho. "Budem muset asi na letiště. Potkal sem tu jednu egypťanku a ta by mohla pomoct. Nějak se mi ale ztratila".
 
Loki *Thomas Hiddleston* - 12. května 2018 14:59
loki94861.jpg
Thór zachraňuje situaci... zase -.-
~Thór, Váli + Nárvi a Hela, okrajově Sigyn, Matet~

Byl bych nade vše šťasten, kdybych anděla poslal k zemi a ukončil tak jeho mizerný život. Jako obvykle místo zapůsobení na své děti jsem dostal do držky já a do akce se vrhl Thór. Prudký vítr vykolejil opeřence natolik, že jsem jej mohl aspoň kopnout do nohy, čímž ztratil rovnováhu a o zbytek se postaralo Thórovo tornádo. Snad je dopravní podnik města Káhira pojištěný na takové věci jako zničení autobusu bohem hromů.

Zamžoural jsem Váliho směrem. Chlapec ležel na zemi už ve své podobě a byl nejspíš v bezvědomí. Aspoň, že mé selhání neviděl. Doufal jsem v to, protože sledovat jeho jízlivý úšklebek by mě vytáčel k šílenství. Byli jsme si tolik podobní, ale ani jeden z nás si to přiznat nechtěl.

"Otče!" slyšet Nárviho hlas ve mně vyvolalo tolik vzpomínek. Pokusil jsem se posadit, ale místo toho jsem se skučením zase lehl na zem. Držel jsem si ránu, aby tolik nekrvácela. To by mi ani tolik nevadilo, ale štvalo mě, že se nehojila. Andělská čepel. Mohla zabít boha?

"Synu," usměju se a nebýt bolest tolik palčivá, určitě by se mi leskly oči pouze štěstím. Pak mi pohled padl na Helu a trochu jsem se zamračil.
"Je to Hela. Jen se... no..." Nárvi se podíval na Thóra, hledaje u něj pomoc. Klekl si ke mně a já jej chytil za paži. Mohla to být iluze, ale nebyla. Oddechl jsem si.
"Jak?" nechápal jsem a bál se odpovědi. Vím, co se stalo a nesnášel jsem za to Ódina. Měl potrestat jenom mě. Ne celou moji rodinu.
Nárvi pokrčil rameny a jen kývl k Hele. Mělo mě to napadnout, pomyslel jsem si.

"Nehýbej se. Vyléčím tě," pozvedl Nárvi ruce tak, jak to vždycky dělala moje žena, a pak zasálalo příjemné teplo doprovázené bolestivým škubnutím, jak se moje tkáň začala pomalu zacelovat (5). Neskrýval jsem své překvapení. Věděl jsem, že jej Sigyn učila něco ze svého řemesla.

Kousl jsem se do jazyka, a pak jsem se podíval směrem k Thórovi. "Díky, že ses o ně postaral." Hela mě držela za ruku a hrála si s mými prsty.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.16709399223328 sekund

na začátek stránky