Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Grál bohů

Příspěvků: 1347


Hraje se Denně INFORMACE  Vypravěč Yuki Sumire je offlineYuki Sumire
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Váli *Valerius Liarsson* je offline, naposledy online byla 26. února 2019 18:58Váli *Valerius Liarsson*
 Postava Sigyn *Sebille Moretti* je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 16:18Sigyn *Sebille Moretti*
 Postava *Árés* Alexander Rubin je online *Árés* Alexander Rubin
 Postava Loki *Thomas Hiddleston* je offline, naposledy online byla 05. dubna 2020 9:46Loki *Thomas Hiddleston*
 Postava Seth *Sebastian Light* je offline, naposledy online byla 16. února 2019 16:39Seth *Sebastian Light*
 Postava Hádes *Gerallt Jernigan* je offline, naposledy online byla 05. dubna 2020 2:33Hádes *Gerallt Jernigan*
 Postava Ma`at *Orora Nafré* je offline, naposledy online byla 03. července 2019 19:06Ma`at *Orora Nafré*
 Postava Artemis *Alyss Ellery* je offline, naposledy online byla 05. dubna 2020 9:46Artemis *Alyss Ellery*
 Postava Thór *Chris Hemsworth* je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 22:01Thór *Chris Hemsworth*
 Postava Fortuna *Lucky Dubois* je offline, naposledy online byla 30. srpna 2017 19:24Fortuna *Lucky Dubois*
 Postava Athéna *Annabeth Ness* je offline, naposledy online byla 15. února 2020 9:26Athéna *Annabeth Ness*
 Postava Sif *Sofia Garner* je offline, naposledy online byla 05. dubna 2020 9:46Sif *Sofia Garner*
 Postava Dionýsos *Otec Dennison* je onlineDionýsos *Otec Dennison*
 
Athéna *Annabeth Ness* - 04. dubna 2017 10:34
karlieklossbeautyamfargala20134153.jpg

Tempora mutantur et nos mutamur in illis



Čas utíká jako voda. Než jsem se nadála, minuty se přelily v hodiny a hodiny v dny.
Nemůžu uvěřit, že už uběhlo několik dní od toho masakru na studentských kolejích. Scény tak živé, že se mi vypálila do mozku. To, co bylo původně obyčejnou oslavou, kterých se tu během roku odehrály stovky, se změnilo v krvavá jatka a já bohužel musím přiznat, že jsem jich byla součástí.
Při pohledu z okna mne přivítala záplava zvadlých květin a mokrých plyšáků, které doprovázely svíčky. Některé stále ještě hořely, některé vzala voda. Bylo to smutné.
Smutné a nevyhnutelné.

Trofej v podobě démona, který měl tu drzost a zabil kromě množství dětí také moji sovu, byla pramalá útěcha, ale alespoň dostál spravedlivého konce. Sovička byla jako mé druhé oči a její ztráta znamenala značné komplikace pro mou existenci. Již nebudu moct nadále pozorovat místa, kde nejsem přítomna. Ne dokud nevychovám novou. A to může trvat dlouho. Velmi dlouho.
Seděla jsem v sové voliéře, ve své práci, a trpělivě čekala, dokud se nepohne nějaké z vajíček. Díky tomu, že jsem sem chodila téměř každý den jsem měla poměrně přesnou představu, kdy by se měl zázrak zrození, respektive vylíhnutí, konat. Nezbývalo než čekat.
Výři mě pozorovali a z jejich očí bylo těžké určit, zda-li se na mne za ztrátu družky zlobí a nebo se usmívají, protože je jejich "matka" doma.

Než jsem stačila určit pravděpodobnější z těchto možností, vejce se pohnulo. A kdybych náhodou z dlouhého sezení příliš popustila uzdu své fantazie a pouze si líhnutí představila, soví společníci mi ochotně poskytli potvrzení. Začala houkat a mávat křídly. Vzala jsem ji do rukou a tiše čekala.
V tuhle chvíli nebylo nic, čím bych mohla sovičce pomoci. Bylo to pouze na její síle probojovat se ven ze svého dočasného vězení. Mohlo to trvat vteřiny - ale i několik dlouhých hodin.
Znovu jsem se posadila a tiše zavrkala.
Pokud pouto nenavážu, může se stát, že mládě zemře hlady. Doufala jsem tedy, že nic nepokazím. Ačkoliv tu samozřejmě byli ošetřovatelé, kteří se o ni ochotně postarají, pro mládě je vždycky lepší varianta matka. Vždycky.

Líhnutí trvalo pomalu a byl to stejně magický zážitek, jako pokaždé. Houpalo se mi v rukou a prasklinky přibývaly, dokud se neobjevil maličký zobáček a po chvilce také chmýří, které pro tuto chvíli představovalo značnou část peří. Jako poslední na mne vykouklo vypoulené zlatavé oko.
Upřela jsem na ni pohled a soustředila se.
Mysl byla zatím jako prázdný list, který se měl velmi rychle začít zaplňovat barvami a zvuky.

94
 
Seth *Sebastian Light* - 29. března 2017 19:22
04bbbdea5e3bba5860255f73c16740303126.jpg

Konec popíjení kávičky
 

NPC Her Ur, Tefen a Petet
 

Her Ur popíjel kávu tak vehementně, že se až podivil, že ji už dopil, ale vzhledem k velikosti šálku se nebylo čemu divit. Sledoval jsem jeho pohled k další kávě, ale on se nakonec rozhodl si nedat, i když štírovi by to bylo nejspíš úplně jedno. On o kávu nejevil sebemenší zájem, jen prkenně stál u okna a vyčkával. Snad na to, co udělám. Jenže já se nechystal udělat nic.
 

Můj pohled padl znovu na Hora, který začal mluvit o tom, že si myslí, že všechno má svůj důvod. Pak spustil o tom, že by chtěl najít artefakt a zbavit se jej, že jemu tohle století vyhovuje. Takže jsem pochopil, že jeho vidina získání artefaktu moc neláká, avšak taky to mohla být přetvářka a nebo právě proto se jej andělé tak moc bojí. Neboť se nežene za něčím, co mu předhodili. Všichni ostatní bozi se honí za artefaktem jako psi za kostí.
 

Zabral jsem se do svých myšlenek, ale Her Ur mě z nich zase vytáhl s tím, že se jdeme podívat za Petetem. Pomalu jsem se zvedl a vydal jsem se k výtahu, kde už Horus čekal. Bylo mi jedno jaký má štír plán a rozvrh, doufal jsem pořád v nějaký ten prášek od bolesti, jenže tady se na mě notně kašle, ale asi bych neměl čekat cokoli jiného. No co už. Hlavně, že je štír spokojený, no ne? Nebo spojenější... k jeho uspokojení je toho zapotřebí nejspíš víc.
 

Moc jsem nevnímal chodbu, kterou jsme šli. K čemu by mi to taky bylo. Spousta lidí, nějaký ten smích. Ale strážci mi neunikli, přeci jenom někdo v černém, kdo nedýchá... no slovo zvláštní to ani zdaleka nevystihuje. Pak už jsme konečně došli na požadované místo.Her Ur mi oznámil, že jsme zde a otevřel dveře, do nichž jsme vešli. Na posteli tam ležel Petet. Byl dost pomlácený. Rozhodně byl na tom hůř než já. Sledoval jsem jeho tvář na které porostlo strniště. Kolik to vlastně je dní? Ani mi nedocházelo, co všechno se stalo a že to bylo několik dní. Nějak jsem pořád myslel na to, co se děje teď. Prostě jsem se cítil nějak mimo. Časově, dějově. Všechno se mi prolínalo. Možná to bylo tou moji hlavou, ale když se na mě Petet usmál a bylo vidět, že je rád, že jsem to sem zvládl, tak se mi neskutečně ulevilo. Usměv jsem mu opětoval.
 

"Nějak ano, ale bohužel jsem sám. Jsem rád, že jsi naživu, že jsi to zvládl," řekl jsem a úsměv mi zmizel z tváře. Nebylo to proto, že mě svým způsobem zachránil, opravdu jsem byl rád, že žije. Co je to se mnou? Musel jsem zamrkat, abych potlačil divné pálení v očích. Protřel jsem si je a ucítil na řasách jemnou vlhkost. 

 
Ma`at *Orora Nafré* - 29. března 2017 14:42
orora2317.jpg
Z deště pod okap

Nečekala jsem ani vteřinu a vyrazila se svým živým závažím pryč od bestie. Nemusela jsem se ohlížet, věděla jsem moc dobře, co se bude dít a řev, který v okamžiku naplnil přilehlé okolí, mi to jen potvrdil. Neztrácela jsem čas slovy, gesty ani výrazy. Prostě jsem chtěla co nejrychleji pryč.

Při každém Iseutině klopýtnutí se mé svaly napjaly, aby vyvážily novou tíchu, ale ani na to jsem moc nedbala. Nějak jsem si na to začala zvykat. Kdybych nebyla bohyně, nejspíše bych se začala modlit, ať už to máme za sebou. Představa, že takhle se bude odvíjet můj život v blízké budoucnosti, v nejhorším případě navždy, byla sama o sobě vyčerpávající a rozhodně jsem si jí nehodlala připustit.

„Podívej!“ ozvalo se mi po boku a tak jsem se dívala. Na rtech mi zatančil vítězný úsměv, když se má teorie potvrdila. „Výborně.“ procedila jsem spokojěn mezi pravidelným dýcháním, které bylo více než důležité pro tenhle (dez)orientační běh. Mířily jsme vzhůru. Krajina kolem nás se svažovala a pírko přibíralo na záři. Už jsem přes ní neviděla ani vlastní ruku, které jej svíralo.

Čím blíže vrcholu jsme byly, tím jasněji se vzduchem nesla vůně dřeva. Byla tak omamná v tomhle zapáchajícím místě, že si jí snad budu pamatovat navěky. Následoval zvuk. Tak obyčejný a všední. Tak lidský. Tak krásný. Ve své práci jsem řešila mnoho sporů o planiny a lesy včetně nedovoleného kácení a bojem s ekology. Ať si kdo chce co chce říká, za ten pilovitý kravál jsem byla nesmírně ráda. „Dokázaly jsme to!“ vyhrkla jsem nadšením a už jsem se hrnula vpřed. Holt bych to nebyla já, kdyby to bylo takhle lehké…

Chyběl tak malý kousek a mohly jsme být zase v klidu žít. Portál se mi vytratil v záplavě oslňujícího světla, jehož přítomnost nikdy nevěstila nic dobrého. Musela jsem si zakrýt oči, aby se mi nevpálila do mozku. Kéž bych byla i ohluchla. Řev, který se ozval vedle mě, byl zoufalý, bolestný a dokazující, že nemáme vyhráno, jak jsem si před několika vteřinami myslela. Naprázdno jsem hmátla po její ruce, ale už byla na zemi. Záře pohasla a přesto mi před očima ještě stihlo proběhnout několik duhových mžitek. V takhle idiotských příchodech si liboval opravdu úzký kruh bytostí, se kterými jsem se nikdy nechtěla setkat.

Trvalo jen pár sekund, než jsem se rozkoukala a to, co jsem viděla, mě vůbec nepřekvapovalo. Snad jen ten opravdu hezký vzhled a naleštěná zbroj. Jo…tohle se jim muselo nechat, ale nic to neměnilo na faktu, co za prohnilé hajzlíky to bylo, což dokazovala i zhroucená Iseut, která hned v zápětí přitáhla mou pozornost. Na andělovo prohlášení nebylo co říct. Napadlo by mě několik kousavých poznámek, ale odpor k těm opeřencům, který každou hodinou tohohle honu na nás rost a jejich praktikám mě naprosto umlčel a jakákoliv výměna slov by mě snad i urazila. Mohla jsem vyhrknout něco jako „Co jsi jí udělal?“ ale bylo to jasné. Mě se ta záře MÁLEM vypálila do mozku, ale Iseut to štěstí zjevně neměla. Mračila jsem se. Ano to bylo to jediné, na co jsem se v té chvíli zmohla a psychicky jsem se připravoval na fakt, že teď už bude nejspíše jenom hůř.
 
Snový průvodce - 27. března 2017 19:15
gral_bohu7694.jpg
Nová kapitola
~Athéna~

Od poslední pařby uběhlo několik dní. Sice řež, která se odehrála na studentských kolejích, měla k party velmi daleko, ale byla jejím počátkem. Odnesla sis trofej démona, který zabil tvou vzácnou sovu, čímž jsi přišla o druhé oči, které pro tebe sledovaly místa, když jsi v tu chvíli byla někde jinde. Vychovat takovou sovu ti zabere velmi dlouho. Hlavně z důvodu, protože jsi potřebovala sovu vylíhlou. Proto jsi nyní seděla na kusu špalku v soví voliéře a čekala na onen okamžik, kdy se pohne vejce v hnízdě. Kolem tebe posedávali výři a sledovali tě zamračeným pohledem (výr velký). Takhle se tvářili vždycky, takže se mohli stejně mračit jako usmívat.

Jedno z vajec se pohnulo. Ostatní sovy roztáhly křídla a zahoukaly. Vajíčko se znovu zatřepalo. Vzala jsi jej do dlaně a cítila z něj vycházející teplo a mírné otřesy, jak sovička zobákem klepala na vnitřní stranu skořápky. Musela jsi být trpělivá. Mohla jsi tu takhle čekat pár chvil nebo i několik hodin. Nesměla jsi nic uspěchat, jinak bys přišla o pouto, které navážeš ve chvíli, kdy sovička vystrčí hlavičku z vajíčka. To byla jedna varianta. Druhou bylo, že pouto nenavážeš a ohrozíš tak mládě, protože časem umře hlady, protože se k ní ani jedna ze sov nebude hlásit. Naštěstí tohle byla zoologická a minimálně se o ni postarají ošetřovatelé.

Vajíčko se znovu zachvělo a na jeho povrchu se objevila prasklina. Titěrná, ale přesto tam byla. Další zhoupnutí, až ti málem vypadlo z dlaně. Objevila se špička zobáčků. Takhle jsi sledovala proces líhnutí nejméně hodinu, než se objevilo mezi střípky skořápky vypoulené oko a to byla tvá chvíle. Nasměrovala jsi svou mysl a spojila se s neposkvrněnou myslí sovího mláděte. Byl to zvláštní pocit. Nic jsi v ní neviděla, jen prázdno, ale časem se zaplní a bude barvitá a plná zvířecích pudů. Sovička ztuhla a jen na tebe hleděla.

Navázání pouta
 
Loki *Thomas Hiddleston* - 27. března 2017 18:47
loki94861.jpg
Odpočinek před odletem
~Sigyn, Váli~

Čekal jsem trochu vděku. Ne zavrčení a odmítnutí od vlastního syna. Odolám myšlence mu to vrátit, i když bych to udělal velmi rád. Jen pevněji sevřu mobil a vydechnu. Rozhodnu se jeho přístup ignorovat a svou pozornost přesunu k Sigyn, která má pro mě vždy vlídná slova a brání mě před synem. Kdyby to šlo, našel bych hodinový spoj, ale jak na potvoru je všechno vyprodané, pryč a já vlastní tryskáč nemám. Letět osobním by znamenalo prodloužení čekání o několik hodin a bylo by štěstí, kdyby se nám podařilo odletět ještě dnes. Takhle to bylo nejlepší, tak ať si říká, co chce.

Téma jídla padlo na úrodnou půdu. Sigyn však požádala, jestli bychom se mohli najíst tady. "Není problém," otočil jsem se, zmizel u sebe v pokoji a pak se vrátil s notebookem. "Znám jednu restauraci, která po okolí rozváží, a sám využívám jejich služeb, protože se mi vařit nechce," ušklíbl jsem se a sedl se vedle Sigyn, což znamenalo, že jsme na pohovce seděli všichni tři. Aspoň že jsem si potrpěl na velký nábytek.

Během zapínání a následného vyhledávání stránek restaurace, jsem se nemohl ubránit pohledu na rodinu. Z úhlu otce mě ten pohled hřál u srdce. Sice mezi mnou a Válim byla hluboká propast, a kdo ví, jestli se nám někdy přes ní podaří postavit most, ale byl to můj syn. I když to nechtěl připustit, měl jsem jej rád. Thór navíc našel Nárviho a Helu. Kdo by tušil, že ze své rodiny většinu najdu. Upřímně jsem se modlil, abychom na Jormüngandera nebo na Fenrira nenarazili. Ti byli více dětmi Angrbody než mí. Stejně chladní a mstiví.

"Vyberte si, co budete chtít," vybídl jsem oba dva a zadumaně jsem se opřel.
Restaurace nabízela především grilovaná jídla, tři druhy polévek, saláty a taky domácí hamburgery. Kalorická bomba jak vyšitá. Po vybrání jídla stačilo kliknout na ikonku košíku a porce se přidala do seznamu, který následně budu potvrzovat a platit.
 
Snový průvodce - 27. března 2017 18:22
gral_bohu7694.jpg
Cílem je velkoplošná televize
~Thór + Nárvi, Hela, Matet~

Hela si nedovedla představit, že by ti při další cestě nedělala ve vlasech vrabčí hnízdo, a tak jsi ji na ramenou měl jen, co to hvízdlo. Nárvi pobaveně nevlastní sestřičku pozoroval, i když se mu ve tváři mihl smutný výraz. Tolik let být zavřen na místě, kde život ustupoval smrti a dennodenně poslouchal, jak Hela pomalu šílí. Nyní se na něj dívala skrze dvě velká kukadla, ale ještě před nedávnem zpívala podivnou píseň, smála se jak smyslů zbavená až nakonec ztratila veškerou sílu a proměnila se v malou dívku.

Matet u recepce zaplatila a vy všichni jste na ni čekali před hotelem. Sice to nedala vědět, ale před vstupem zastavil taxík. Lak se jen blýskal a velké TAXI na střeše auta do světa volalo, co je zač. Kolemjdoucí se zastavovali, jako by tohle byl převratný objev.
"To je naše," zazubila se Matet. Sice pocházela z jiného panteonu a nebyla bohyní, ale chovala se nenuceně a docela vstřícně. Jestli něco kula, byla velmi dobrá herečka. "Tak si nasedněte. Ty běž klidně dopředu. Pohlídám děcka."
Nárvi při tomto oslovení nafoukl uraženě tváře. "Nejsem žádné dítě!"
"Promiň, prcku," ušklíbla se Matet a šla si sednout dozadu. Pokud jsi přenechal Helu ženě, dala si ji na klín.

Nárvi nasedal do auta s nedůvěrou okořeněnou o neochotu. Zavrtal do sedačky, doufajíc, že si jej nikdo nebude všímat. Řidič počkal ještě na tebe, až se nakonec anglicky zeptal: "Kam to bude?" měl silný přízvuk a očkem po tobě koukal. Nejspíš tušil, kdo jsi.
"Do hotelu Heliopolis," nasměrovala Matet taxikáře.

Motor zabrněl a doprovázeni zvedajícím se prachem auto zamířilo k hlavní silnici, která byla blíž, než si kdokoliv z vás myslel. Postupně jste opouštěli okraj chudé Káhiry a vjížděli jste do centra, které se měnilo v opečovávané místo a se slunečními paprsky se zdálo, jako by místo písku všude kolem teklo zlato. Nárvi byl přilepený na skle a Hela si hrála s knoflíky Matetiny bundy.

Asi po hodině cesty jste dojeli na místo určení. Taxík zastavil na parkovišti před hotelem Heliopolos (hotel). K jeho vstupu vedlo schodiště lemované zeleným trávníkem, ale jakmile vás zahlédli pikolíci, už otevírali dveře, vítali vás a kontrolovali, zda máte u sebe nějaká zavazadla.

Na recepci Matet vyzvedla klíče a dva z nich podala tobě. "Tyhle jsou vedle sebe. Svůj budu mít naproti, ale teď musím něco zařídit. Minimálně dát vědět, že strašně moc utrácím," zasmála se, na to se otočila a vyšla ven hlavním vchodem.

"Můžeme jí věřit?" šeptl k tobě Nárvi.
 
Snový průvodce - 13. března 2017 10:13
gral_bohu7694.jpg
Hledaní cesty ven
~Ma'at~

Nestvůra zavřeštěla, když se ji ostré drápy sokola zaryly do tenké kůže a zanechávaly za sebou brázdy krvavých šrámů. Byla to skvělá příležitost k útěku, kterou jsi ihned využila a zatímco se monstrum snažilo od sebe odehnat dravce, zamířily jste pryč. Jen ty jsi mohla vidět skutečnou sílu svého výtvoru. Nestvůra kolem sebe máchala rukama, jako by na ni útočilo více ptáků a nedokázala se rozhodnout, kde je ten skutečný. O vás ztratila zájem.

Iseut se s tebou snažila držet krok, i když neustále klopýtala. Ve tváři měla však odhodlaný výraz, že tohle nebude její poslední den. Možná ji tak na nohy postavila tvá vůle zbytečně nezemřít nebo pocítila tvou moc.

"Podívej!" houkla na tebe a prstem ukazovala na pírko, které nyní zářilo jako reflektor na fotbalovém stadiónu. Pokud jsi chtěla být nenápadná, s tímhle to nešlo.

Závan vůně dřeva a pilin se zvuky motorové pily. Když jste se vyškrábly na kopec ze suché hlíny, větví a kamení, uviděly jste pod sebou mihotající se portál. Jeho obraz ukazoval les a dřevorubce, jak káceli stromy označené rudým X. Iseut se na tebe nadšeně podívala a začala ihned sklouzávat po svahu dolů s tím, že tě stáhla sebou.

Než jste se dostaly k portálu, problesklo světlo tak oslnivé, až sis musela zakrýt oči a Iseut vedle tebe zakřičela bolestí. Cítila jsi, jak tě její ruka pustila a dle zvuku se svalila na zem. Byl to jen mžik, a když ses konečně rozkoukala, uviděla jsi před sebou stát muže v oslnivé stříbrné zbroji. Vlasy měl světlé a zářily podobně jako pírko v jeho ruce. Měl mladou, uhlazenou tvář a uličnický úšklebek. Pokud jej Iseut znala, v téhle chvíli neviděla absolutně nic. Mohla sis všimnout krve, kterou si rozmazávala po tváři, jak si bolestí zakrývala oči.

"Tak jsem vás konečně našel," usmál se mladík.
 
Thór *Chris Hemsworth* - 12. března 2017 23:12
f4973093fc99d98c0d7d4716461750855954.jpg

V hotýlku
Hela, Nárvi a Matet



Bylo mi jasné že by Nárvi rád věděl více, ale to bude muset počkat. Nehodí se probírat takové věci tady a teď, kdo ví kdo by to mohl slyšet. Nemluvě o tom že by to nejspíše trochu mátlo Helu, po čemž zrovna dvakrát netoužím. Takže teď tedy necháváme historii být a v klidu se jako rodinka usadíme na posteli a pouštím film. Oba dva se zdají být filmem fascinováni. Nemyslím že by byl až tak skvělý, ale je určitě matoucí se dostat na místo jako je Midgard a pak se dozvídat o něčem jako je mobil, internet a filmy.

Ale aspoň že je teď klid. Všichni se díváme na film, což bohužel netrvá moc dlouho, jelikož se vrací Matet. "Pojď dál". Povolím ji vstup a poslouchám její návrh. Přijde mi to docela riskantní. Tady je to sice zařízeno velmi "útulně", ale řekl bych že je menší pravděpodobnost že nás někdo najde než kdybychom šly do nějakého nóbl hotelu. Na druhou stranu bych si určitě rád dal aspoň sprchu, něco na schlazení hrdla a převléct se by taky nebylo od věci.

Chvilku váhám, ale nakonec přikývnu. "To mi lichotí, ale nejsem zas taková hvězda". Usměji se, vypnu film a mobil podám Matet. "Nebojte, budete to moc dokoukat za chvíli. Na televizi to bude lepší. Další z lidských vynálezů, bude se vám líbit". Vstanu nabídnu Hele že ji vezmu zase na ramena. Když nebude chtít tak nevadí, ale zdůrazním Nárvimu aby na ní dával pozor. "Tak dobře teda, veď nás". Řeknu Matet a jakmile bude připravena, tak vyrazíme. Cestou se snažím být velmi ostražitý, nerad bych aby nás cokoliv překvapilo.
 
Sigyn *Sebille Moretti* - 07. března 2017 12:48
sigyn4699.jpg
Nikam se necestuje...
- Loki, Váli -

Garmra nejspíš boj s Válim vysílil na tolik, že i přes mé léčení není momentálně schopen využívat své schopnosti. Jinak si jeho reakci neumím vysvětlit, do teď nám rozuměl bez problémů a přenášel nás kam jsme potřebovali.
Povzdechnu si. Letadlem to bude pomalejší než s Garmrem, ale bez Helheimského psa bychom se museli spoléhat čistě na leteckou dopravu. Cítím se zahambeně, jak snadno se mu podařilo náš rozmazlit.

Cítím Váliho nervozitu z myšlenky na letadlo a jak je celý napnutý. Pokusím se ho trochu uklidnit pohlazením po ruce.
Znovu znaveně padám na pohovku a ta mě vítá s otevřenou náručí. Váli usedá ke mě a Loki se na krátkou chvíli loučí, aby zajistil let.
Informaci o balení přejdu kývnutím a výzva k odpočinku přichází ze stran obou přítomných mužů krátce po sobě.
Váli odhadl dobře, že se mi nechce zavřít oči kvůli obavě, že zmizí a zase ho staletí neuvidím, ale ujišťuje mě o opaku. I on touží spatřit Nárviho, takže si dovolím být v polospánku, než se manžel vrátí z vedlejšího pokoje.

Příchod Lokiho do místnosti mě částečně probere, ale necítím se nijak výrazně živěji.
Vyslechnu informace a znovu si povzdechnu nad rozmazlováním od Garmra, jehož schopnosti tám teď velmi schází. Jen díky tomu, se teď cítím trochu zklamaně, ale na druhou stranu, je dobře, že letíme ještě dnes, navíc soukromě, takže bez fotografů za zády.
Jenže Váli nemyslí na ta pozitiva a rovnou vrčí na Lokiho.
"Váli..."
Oslovím syna unaveným, avšak laskavým hlasem.
"Tvůj otec dělá, co může, aby zajistil nejrychlejší cestu do Káhiry. Také jsem netrpělivá, ale kdyby to šlo více uspíšit, tak by se o to jistě postaral."
S tím pohlédnu na milovaného muže. věřím, že vynaložil maximální úsilí pro nalezení nejrychlejší dopravy a nemám důvod zpochybňovatjeho slova, jako náš syn.

"Jídlo zní dobře."
Navážu na návrh pro zabití času. Bohužel se ale necítím natolik dobře, abych byla schopná vylézt ven a někam zajít.
"Ale... Nešlo by spíš něco objednat domů? Případně kdybyste něco přinesli vy..."
...a nesnažili se u toho zabít...
Dodám v duchu. Hádám spíš, že v rámci bezpečnosti padne volba na objednání pizzy, číny či něčeho takového.
"Raději čas do letu strávím odpočinkem, když je na to prostor."
Načerpání sil se rozhodně bude hodit a takhle aspoň využiji časové okno do letu nějakým plnohodnotným způsobem. Jen doufám, že se za mé "nepřítomnosti" nebude opakovat bojový incident.
 
Váli *Valerius Liarsson* - 06. března 2017 17:00
valiko34786.jpg
Když nic nejde podle plánu...
- Sigyn, Loki -

Pomáhám matce na nohy a pozoruji otcovu domluvu se psem. Moc mu to nejde a dokonce se chvíli bavím představou, že je Garmr jen škodolibý zmeteček a záměrně dělá hloupého. Fandil bych mu... Kdyby však byla jiná situace.
Takhle po úšklebku tiše zavrřím, protože pes nás očividně nemá v úmyslu přenést, či co se s ním otec snažil vyjednat a tak nám zbývá běžná doprava.
Letadlo.
Po zádech mi přeběhne mráz a naježí se všechny chlupy na těle. Stačila mi cesta sem a byl jsem úplně bez sebe. Mám raději zem pod nohama a pobyt ve vzduchu mě dohání k šílenství.

Zatnu zuby a pomohu matce znovu na gauč, kam si také sednu. Nechám rodiče ať si vymění zdvořilosti a raději jsem se díval stranou, abych náhodou neměl chuť zvracet.
Zatraceně, zapálil bych si.
Odložím tu myšlenku na později, protože nechci matce čoudit pod nos, stejně jako ji kvůli sobeckým pohnutkám opustit.

Mluvit se mi nechce, navíc je velmi patrná její únava, se kterou se snaží bojovat, takže není co řešit.
"Klidně spi. Nemám v plánu hned utíkat."
Pokusím se o vlídný úsměv a pohladím ji po tváři.

Ať už mě poslechla nebo ne, po chvíli přichází otec s informacemi o letu.
"To si děláš srrrandu."
Zadrnčí mi mezi rty tiše, ale vztekle.
"Nepotřebujeme vymazlený prostor bez kouska prachu. Ať jen doplní palivo a zkontolují stav, na úklid se snad můžou vykašlat, ne?"
Ohradím se, protože se mí vůbec nechce čekat. Celá ta léta jsem se vinil za něco, co jsem spáchal, ale eď mám nadosah odpuštění, o které jsem mrtvého bratra žádal roky a žádné nepřišlo. Nemohlo.
Mám na dosah vykoupení a možnost vidět toho, který mi byl nadevše drahý a nějací panáci Hollywoodu zdržují proto, že se letadlo musí blýskat. Tolik promrhaného času...

Jenže aby toho nebylo málo, při zmínce o jídle se zhoupnul můj žalude a uvědomil si, že je prázdný. Ať si tvrdí kdo chce co chce, ale já mám Hlad pořád. Nezvladatelný a nezasytitelný. Jiní možná nutně jíst nemusí a berou jídlo jako požitek či kompenzaci za vybitou energii, ale já potřebuji jíst a hodně.
Vidina oběda je tedy poměrně dobrým argumentem proč nešílet z toho, že letíme až "tak pozdě".
"Dobře no... mám hlad jako vlk..."
Pronesu s úšklebkem při svlůvku jako mi cuknou koutky do pousmání.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.20972490310669 sekund

na začátek stránky